25 Cdo 4495/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobkyně PhDr. L. R., proti žalovanému JUDr. J. B., advokátovi, o náhradu
škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 55/2005, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2007,
č.j. 35 Co 550/2006-126, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2007, č.j. 35 Co 550/2006-126,
se v měnícím výroku, jímž bylo rozhodnuto o platební povinnosti žalovaného v
částce 583.899,50 Kč s 2 % úrokem z prodlení od 25. 6. 2005 do zaplacení, a ve
výroku o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému
soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala náhrady škody ve výši 810.180,10 Kč s příslušenstvím,
kterou jí měl způsobit žalovaný jako advokát při zastupování v soudním sporu s
leasingovou společností Š. s.r.o. tím, že v rozporu s příslibem daným žalobkyni
nepodal dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2004,
č.j. 17 Co 273/2004-115 (dále též jen „předmětné rozhodnutí“), kterým bylo (ve
spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. 3. 2004, č.j. 31 C
199/2001-97) žalobkyni (v uvedeném řízení vystupující jako žalovaná) uloženo
zaplatit Š. s.r.o. pohledávku ve výši 348.222,83 Kč s příslušenstvím a náklady
řízení ve výši 138.575,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 31. 3. 2006, č.j. 23 C 55/2005-98,
řízení co do částky 220.180,10 Kč zastavil z důvodu částečného zpětvzetí
žaloby, žalobu co do 590.000,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech
řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný na základě smlouvy o poskytování
právních služeb uzavřené podle § 724 a násl. občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“) zastupoval žalobkyni v soudním sporu se Š. s.r.o. a jako její
zástupce měl mimo jiné podat dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž
byla (ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně) zavázána k uhrazení
pohledávky Š. s.r.o. a nákladů řízení, a to spolu s návrhem na odklad
vykonatelnosti předmětného rozhodnutí. Žalovaný však lhůtu pro podání dovolání
zmeškal, o čemž žalobkyni telefonicky uvědomil. Po nařízení exekuce k vymožení
pohledávky oprávněné Š. s.r.o. žalobkyně na základě dohody o úhradě dluhu
zaplatila oprávněné 575.000,- Kč a soudní exekutorce poukázala na náklady
exekuce 15.000,- Kč. Soud dospěl k závěru, že žalovaný tím, že přes výslovný
pokyn své klientky (žalobkyně) nepodal v její věci dovolání, jednal v rozporu s
ustanovením § 16 odst. 1 a 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o advokacii“), neboť porušil svoji
povinnost chránit a prosazovat zájmy klienta, zejména pak využívat k jejich
ochraně a prosazování všechny zákonné prostředky. Žalobkyni vznikla skutečná
škoda, neboť zaplacením částky 575.000,- Kč se její majetek zmenšil. Mezi
protiprávním jednáním žalovaného a vznikem škody žalobkyni by byla dána
příčinná souvislost tehdy, jestliže by dovolací soud na základě podaného
dovolání [přípustného podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.] rozhodnutí
nalézacích soudů zrušil se závazným právním názorem, v jehož důsledku by žaloba
byla v následném řízení pravomocně zamítnuta. Obvodní soud však odmítl řešit
tuto otázku jako otázku předběžnou, jelikož nelze předvídat, jak by v dané věci
Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl, a současně její (opětovné) posouzení
by ve své podstatě bylo přezkoumáním správnosti již pravomocného rozsudku. Případné opačné posouzení otázky pasivní věcné legitimace žalobkyně v předešlém
sporu by tak bylo v rozporu se závěry vyslovenými v předmětném rozhodnutí, což
„z hlediska právní jistoty účastníků“ nelze připustit. Pro případ, že by závěr
o nemožnosti „přezkumu“ uvedeného rozhodnutí nebyl správný, soud prvního stupně
se zabýval i věcnou správností v něm vyjádřených závěrů. Byla-li leasingová
smlouva mezi Š. s.r.o. a žalobkyní podepsána dne 13. 8. 1998 synem žalobkyně M. R. jako jejím zmocněncem, aniž měl plnou moc k tomuto úkonu, jednal syn
žalobkyně jako nezmocněný jednatel ve smyslu § 33 odst. 2 obč. zák. Následné
udělení plné moci žalobkyní dne 14. 8. 1998, opravňující M. R. k uzavření
leasingové smlouvy a k převzetí vozidla, odvolací soud pokládal za dodatečné
schválení právního úkonu žalobkyní bez zbytečného odkladu, jež mělo za
následek, že žalobkyně byla z leasingové smlouvy nadále sama zavázána.
Z tohoto
důvodu je předmětné rozhodnutí správné a jelikož obstojí i z pohledu judikatury
dovolacího soudu (soud prvního stupně konkrétně poukázal na rozsudek ze dne 4. 12. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1134/2000), nelze očekávat, že by dovolací soud
dovolání vyhověl a že by v následném řízení bylo rozhodnuto ve prospěch
žalobkyně. Soud proto neshledal žalobu v části o zaplacení 575.000,- Kč
důvodnou. Zbývající uplatněný nárok ve výši 15.000,- Kč (náklady oprávněného v
exekučním řízení) soud zamítl „pro tentokrát“, neboť žalobkyni, ačkoli tuto
částku poukázala soudní exekutorce, škoda nevznikla, neboť o její platební
povinnosti dosud nebylo pravomocně rozhodnuto.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 3. 2007, č.j. 35
Co 550/2006-126, rozsudek obvodního soudu v napadeném zamítavém výroku změnil
tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni 583.899,50 Kč s příslušenstvím, ve
zbývající napadené části jej potvrdil a uložil žalovanému nahradit žalobkyni
náklady řízení před soudem prvního stupně a řízení odvolacího. Odvolací soud
vyšel ze skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, avšak doplnil
(resp. zopakoval) některé důkazy. Ztotožnil se s jeho závěry, že žalovaný
porušil svou povinnost tím, že zmeškal lhůtu pro podání dovolání a že
„zaplacením částky 590.000,- Kč vznikla žalobkyni škoda“. Za nesprávný
považoval závěr, že nelze řešit otázku příčinné souvislosti mezi protiprávním
jednáním žalovaného a vznikem škody žalobkyni s ohledem na skutečnost, že nelze
předjímat rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání a znovu tak zkoumat
existenci nároku Š. s.r.o. proti žalobkyni, o němž již bylo pravomocně
rozhodnuto. Podle odvolacího soudu při posouzení, zda v projednávané věci je
dána příčinná souvislost, je nezbytné se zabývat otázkou, zda by (včas podané)
dovolání vedlo ke zrušení rozsudku odvolacího soudu a dále zda by žalobkyně
byla v následném řízení úspěšná. Odvolací soud má (na rozdíl od soudu prvního
stupně) za to, že v předchozím řízení byl nárok Š. s.r.o. posouzen po právní
stránce nesprávně. Jestliže žalobkyně vystavila plnou moc pro svého syna až 14.
8. 1998, nemohla být předložena při uzavírání smlouvy, a tudíž M. R. za
žalobkyni jednal sám bez plné moci a z tohoto jednání byl tedy sám zavázán. Ke
schválení jeho jednání žalobkyní následně udělenou plnou mocí však dojít
nemohlo, neboť ustanovení § 33 odst. 3 obč. zák. vylučuje dodatečné schválení
učiněného právního úkonu, pokud osoba, se kterou bylo jednáno, o nedostatku
plné moci věděla. Ze skutečnosti, že M. R. byl v leasingové smlouvě ze dne 13.
8. 1998 uveden jako zplnomocněný zástupce žalobkyně a že předmětná plná moc
byla vystavena až 14. 8. 1998, odvolací soud vyvodil, že leasingový
pronajímatel musel o nedostatku plné moci vědět. Žalobkyně tak nebyla ve sporu
pasivně legitimována a žaloba měla být zamítnuta. Z toho vyplývá, že je dána
příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti žalovaným a vznikem škody
žalobkyni. Odvolací soud shledal žalobu důvodnou co do částky 583.899,50 Kč; z
jeho úvah vyplynulo, že část zálohy, jež byla žalobkyní složena na náklady
exekuce, jí již byla pojišťovnou uhrazena jako pojistné plnění.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do měnícího výroku ve věci samé a do
výroku o nákladech řízení, podal žalovaný dovolání, jež považuje za přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), a
odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] a že vychází ze skutkového
zjištění, které podle obsahu spisu nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolatel považuje za nesprávné posouzení
příčinné souvislosti mezi deliktem a škodou. Odvolací soud pochybil v tom, že
jako předběžnou otázku nezkoumal, zda by dovolání žalobkyně v předchozí věci
vedlo ke zrušení pravomocného rozsudku a zda by žalobkyně byla v dalším řízení
úspěšná, nýbrž se zabýval tím, zda „je (byl) vůbec dán nárok leasingové
společnosti proti žalobkyni“, tj. zda žalobkyně byla v uvedeném řízení pasivně
legitimována. Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že jeho skutkový závěr,
že „při uzavírání leasingové smlouvy pronajímatel auta musel o nedostatku plné
moci (u M. R.) vědět“, nemá oporu v žádném z důkazů provedených soudem prvního
stupně nebo odvolacím soudem. Ohledně vědomosti či nevědomosti účastníků
leasingové smlouvy o uvedeném nedostatku plné moci totiž nebylo v řízení nic
tvrzeno ani prokazováno. Z těchto důvodů dovolatel navrhuje, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), který má právnické
vzdělání [§ 241 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a po projednání věci postupem podle §
242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) o.s.ř., je i opodstatněné.
Nesprávné právní posouzení věci, které je dovolatelem rozsudku odvolacího soudu
vytýkáno, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného
právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil,
případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval. Dovolací soud je
přitom vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel po
obsahové stránce vymezil (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Odpovědnost za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie,
jak má na mysli ustanovení § 24 odst. 1 zákona o advokacii, je odpovědností
objektivní (bez ohledu na zavinění), založenou na současném splnění tří
předpokladů, jimiž jsou porušení právní povinnosti advokáta při výkonu
advokacie, vznik škody a příčinná souvislost (vztah příčiny a následku) mezi
nimi. Protiprávní úkon advokáta nemusí být jedinou příčinou vzniku škody,
stačí, je-li jen jednou z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, jenž
má být odškodněn, a to příčinou podstatnou. Přitom je rozhodující, zda – nebýt
škodné události – by ke škodě nedošlo, nebo naopak zda by škodlivý následek
nastal i bez této skutečnosti. Z tohoto důvodu při posuzování, zda je dána
příčinná souvislost mezi pochybením advokáta spočívajícím v nepodání dovolání a
vznikem škody na straně jeho klienta, je třeba jako předběžnou otázku zkoumat,
zda by při řádném postupu advokáta jeho klient u dovolacího soudu a v následném
řízení uspěl, a tedy zda byl pochybením advokáta zbaven možnosti zvrátit pro
něj nepříznivé rozhodnutí (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 1986, pod č. 13, případně rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 25 Cdo 886/2004, nebo rozsudek ze dne 20. 6.
2007, sp. zn. 25 Cdo 1515/2007, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS,
pod C 5247). Za situace, kdy pochybení advokáta spočívá v nepodání dovolání
proti rozsudku odvolacího soudu, musí tedy být předběžně posouzen výsledek
dovolacího řízení a případného řízení následujícího po zrušení dovoláním
napadeného rozhodnutí. Tomu nebrání ani skutečnost, že o dovolání podaném proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu přísluší rozhodovat výlučně dovolacímu
soudu; zde totiž nejde o dovolací přezkum, jehož předpokladem je právě podané
dovolání, nýbrž o řešení předběžné otázky v rámci sporu o náhradu škody proti
advokátovi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 25 Cdo
2213/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS, pod C 5244).
Dovolatel brojí proti skutkovému závěru, že při uzavírání leasingové smlouvy
dne 13. 8. 1998 leasingová společnost musela vědět o nedostatku plné moci u M.
R.. Tento závěr odvolací soud vyvozuje ze skutečnosti, že M. R. byl v
leasingové smlouvě uveden jako zplnomocněný zástupce žalobkyně, avšak plná moc
opravňující jej k uzavření této smlouvy je datována 14. 8. 1998.
Z pouhé skutečnosti, že písemná plná moc pro M. R. k uzavření leasingové
smlouvy byla žalobkyní vyhotovena až dne 14. 8. 1998, však nelze usuzovat, že
M. R. nebyl oprávněn leasingovou smlouvu uzavřít, a tím méně, že leasingová
společnost to dne 13. 8. 1998 musela vědět. Dovolatelem zpochybněný závěr
přitom nevyplývá ani z jiných důkazů provedených soudem prvního stupně nebo
odvolacím soudem. Lze též poznamenat, že odvolací soud důsledně nerozlišil
oprávnění jednat jménem zmocnitele (které má nepochybně na mysli ustanovení §
33 odst. 3 obč. zák.) a plnou moc jakožto písemné osvědčení existence uvedeného
oprávnění (jehož existence není nezbytným předpokladem možnosti dodatečného
schválení právního úkonu zmocnitelem).
Z uvedeného plyne, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. je naplněn.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé a v
závislém výroku o nákladech řízení zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za
středníkem o.s.ř.) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3 věta první o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. října 2008
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu