U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobkyně CF FLOP s r.o., se sídlem Brno, Nejedlého 383/11, zastoupené JUDr.
Pavlem Jařabáčem, advokátem se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Puchmajerova 7,
proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze
2, Vyšehradská 16,o 600.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 195/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. června 2007, č.j. 19 C 195/2006-32, a
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2007, č.j. 23 Co
391/2007-46, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27.
června 2007, č.j. 19 C 195/2006-32, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2007,
č.j. 23 Co 391/2007-46, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 27. června 2007, č.j. 19 C
195/2006-32, zamítl žalobu na zaplacení částky 600.000,- Kč s příslušenstvím
požadované na náhradě nemateriální újmy, kterou měla žalující společnost utrpět
tím, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 C 52/2001
bylo porušeno její právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Zároveň soud
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dovodil, že v původním řízení došlo k
nesprávnému úřednímu postupu podle § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „zákon“), neboť věc
nebyla soudem projednána a rozhodnuta bez zbytečných průtahů a v přiměřené
lhůtě, avšak za dostačující formu zadostiučinění podle § 31a odst. 1 a 2 zákona
považoval konstatování porušení tohoto práva žalobkyně. Původní řízení bylo
zahájeno již dne 7. 11. 2000 a ke dni rozhodování soudu prvého stupně nebylo
ještě skončeno (a nebylo v něm ani v prvním stupni rozhodnuto), v řízení však
nedošlo k jednotlivému průtahu, soud postupoval průběžně a naopak k průtahu
došlo z viny žalobce, který k výzvě soudu zaplatil soudní poplatek až po třech
měsících. V původním řízení šlo o věc složitou, bylo potřeba pátrat po žalobcem
navržených svědcích a po jednom svědkovi bylo vyhlášeno celostátní pátrání.
Jednotlivá jednání byla soudem nařizována bez průtahů a soud vyvinul veškeré
úsilí k tomu, aby vyslechl navržené svědky. Přesto není doba trvání řízení v
délce sedmi roků přiměřená.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. října 2007, č.j. 23 Co 391/2007-46,
k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvého stupně a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvého stupně zjistil, že ze strany
soudu v původním řízení nedošlo k zaviněným průtahům. Soud si vyžadoval písemné
zprávy a nařizoval jednání, prováděl dokazování i prostřednictvím dožádaného
soudu, což samo o sobě bylo časově náročné. I dožádaný soud postupoval tak, jak
měl, předvolával svědky, někdy to bylo obtížné, neboť někteří svědci nebyli
dostupní a z toho důvodu docházelo k časovým prodlevám. Nelze rovněž opomenout,
že teprve v průběhu řízení byl žalobce vyzván, aby specifikoval svůj žalobní
návrh a poté, aby z něj zaplatil soudní poplatek. Délka původního řízení tedy
byla dána charakterem uplatněného nároku a počtem úkonů, které v řízení
procesní i dožádaný soud prováděly. Soud přitom využil všech dostupných
zákonných prostředků k zajištění průběhu dokazování. Odvolací soud se
neztotožnil se soudem prvého stupně v závěru, že v původním řízení došlo k
nesprávnému úřednímu postupu. Tento závěr soudu prvého stupně považoval za
rozporný se zjištěním, že v původním řízení nebyl shledán žádný průtah
přičitatelný státu.
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu, jakož i proti rozsudku soudu
prvého stupně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř., a jež odůvodnila odkazem na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a
b) o. s. ř. Za zásadně právně významnou považuje otázku, zda řízení zahájené
dne 12. 9. 2000 podáním žaloby a pravomocně neskončené do března 2008 „obsahuje
či neobsahuje nesprávný úřední postup a průtahy obecného soudu ve světle
judikatury Evropského soudu pro lidská práva, který v otázce práv dle článku 6
odst. 1 Úmluvy judikuje předvídatelnou, obvyklou a přiměřenou délku soudního
řízení v délce šesti měsíců. Jde tedy o obecné posouzení, zda délka nalézacího
řízení dosahující sedmi a půl roku je přiměřená“. Soudům obou stupňů vytýká, že
při svém rozhodování nevzaly v úvahu, že vymahatelnost její pohledávky se v
důsledku délky řízení značně ztížila. Nesouhlasí s tím, že by nečinila úkony k
odstranění průtahů, jak tvrdí soudy a je přesvědčena, že soudy obou stupňů
nezohlednily, jak velký význam má řízení pro jejího jednatele, který je
živitelem rodiny.
Žalovaná ve vyjádření označila rozhodnutí odvolacího soudu za
správné,spravedlivé a souladné s právními předpisy, a proto navrhla zamítnutí
dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 o.
s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Vzhledem k tomu, že
dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 17. října 2007, Nejvyšší soud
dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl.
II zákona č. 7/2009 Sb.).
Žalobkyně výslovně napadá dovoláním i rozsudek soudu prvého stupně. Vzhledem k
tomu, že funkční příslušnost dovolacího soudu k projednání dovolání proti
rozhodnutí soudu prvního stupně není dána, dovolací soud řízení o tomto
dovolání podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp.zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47, ročník 2006).
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce přitom
není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v
rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro
rozhodnutí v konkrétním případě, ale pro judikaturu, tedy z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec. Nejvyšší soud pak zkoumá, zda jde o právní
otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně odvolacími
soudy, či Nejvyšším soudem, anebo (z hlediska judikatorního) řešenou v rozporu
s hmotným právem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn.
25 Cdo 1312/2005, uveřejněné v Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C
4474).
Žalobkyně v posuzované věci však dovolacímu soudu žádnou otázku, kterou by bylo
možno považovat za zásadně právně významnou, nepředkládá.
Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2010, sp. zn. 30 Cdo
4761/2009, nelze učinit obecný závěr o tom, že řízení trvající určitou dobu
představuje porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1
věta třetí zákona). Doba, po kterou řízení trvá, je totiž sama o sobě jen
jedním z faktorů, které jsou pro závěr o přiměřenosti délky řízení určující.
Teprve posouzení délky konkrétního řízení z hlediska kritérií uvedených v § 31a
odst. 3 písm. b) až e) zákona, umožňuje učinit závěr o tom, zda v konkrétní
věci bylo či nebylo porušeno právo na její projednání v přiměřené lhůtě, tedy
zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Platí přitom, že pouze příčiny
prodloužení řízení spočívající na straně státu mohou vést k závěru o porušení
práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.
Vzhledem k tomu, že celková délka řízení je jen jedním z hledisek rozhodných
pro posouzení, zda v původním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve
smyslu porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1
věta třetí zákona), není otázka předložená dovolatelkou k dovolacímu přezkumu
zásadně právně významná ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.
Samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na
projednání věci v přiměřené lhůtě, tj. včetně případného snížení vymahatelnosti
uplatněné pohledávky, není pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně
došlo, zásadně rozhodný (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince
2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009).
Význam předmětu řízení, jenž je jedním z kritérií pro posouzení případného
porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, se posuzuje ve vztahu k
poškozenému (tj. k žalobci), nikoli k dalším osobám, jak je například jednatel
žalobkyně, tj. osoba od žalobkyně odlišná.
Jelikož dovolání neobsahuje způsobilé dovolací důvody a není důvodu pro závěr,
že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní
význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu jako
nepřípustné odmítl podle ust. § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s.
ř., aniž se věcí mohl zabývat z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá na náhradu
nákladů dovolacího řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady
nevznikly.
V Brně dne 26. ledna 2011
JUDr. Marta
Škárová, v. r.
předsedkyně
senátu