U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Ivany Tomkové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobkyně SUZAP Plzeň, s. r. o. „v likvidaci“, IČO 62619781, se sídlem Olomouc,
Ostružnická 355/17, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem Praha
2, Vyšehradská 21, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se
sídlem Praha 1, Letenská 15, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 172/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2013, č. j. 13 Co 218/2013-277, 13 Co
220/2013, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 12. 2013, č. j. 13 Co 218/2013-277,
13 Co 220/2013, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 10.
2012,
č. j. 30 C 172/2007-208, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 31. 1. 2013, č.
j. 30 C 172/2007-239, ve výroku, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na
náhradu škody v částce 9.912.141,29 Kč s příslušenstvím, řízení v tomto rozsahu
(pro překážku věci zahájené) zastavil, potvrdil rozsudek ve výroku o zamítnutí
žaloby v částce 41.704.719 Kč s příslušenstvím a žádnému z účastníků nepřiznal
náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud při posouzení
zbývající části uplatněného nároku vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního
stupně a potvrdil jeho závěr, že jelikož v době probíhajícího schvalování
privatizačního projektu nebylo rozhodnuto o již uplatněném restitučním nároku
oprávněného, nebylo možné předmětné nemovitosti zahrnout do privatizace. Pokud
se tak přesto stalo, ačkoliv restituční nárok byl uplatněn a nebyl zamítnut,
odporoval takový právní úkon ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o
podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, a
proto byl podle ustanovení § 39 tehdy platného občanského zákoníku absolutně
neplatný. Jestliže nemovitosti nemohly přejít na Fond národního majetku a ten
je nemohl prodat právnímu předchůdci žalobkyně, nemohly ani přejít do
vlastnictví žalobkyně a až v důsledku rozhodnutí o restitučním nároku přešly z
povinné osoby na osobu oprávněnou. Žalobkyně se proto nemůže úspěšně domáhat
náhrady škody ve výši ceny nemovitostí, které musela vydat vlastníkovi, neboť
tyto nemovitosti fakticky nikdy nevlastnila.
Proti potvrzující části rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s
odůvodněním, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Přípustnost dovolání odůvodnila citací ustanovení § 237 o. s. ř. Po
obsáhlé rekapitulaci skutkových okolností dovolatelka namítá porušení principu
práva na spravedlivé řešení, které spatřuje v tom, že je nyní nucena nést
nepřiměřené břemeno vedoucí možná až k jejímu zániku (do nemovitostí
investovala nemalé prostředky) v důsledku porušení právní povinnosti státem,
který rozhodl o privatizaci předmětných nemovitostí v rozporu se zákonem.
Napadené rozhodnutí nezohledňuje individuálnost, komplikovanost a specifičnost
případu, je zcela formalistické, řídí se pouze doslovným zněním zákona, ačkoliv
soudy mají povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde
jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad. Soud měl přihlédnout k
tomu, za jakých podmínek dovolatelka sporný majetek „nabyla“ a že tak činila v
dobré víře a vykonávala oprávněnou držbu. Řízení je navíc zatíženo vadou,
jelikož odvolací soud neprovedl dovolatelkou navržené důkazy k prokázání
úplného skutkového stavu a tento postup neodůvodnil. Dále neseznámil účastníky
se svým právním názorem, který byl značně odlišný od právního názoru soudu
prvního stupně, čímž nedodržel zásadu předvídatelnosti rozhodnutí a zasáhl tím
do práva účastníků na spravedlivý proces. Namítá rovněž, že ve sporu vzešlém
mimo jiné z restitučního zákonodárství je zapotřebí při posuzování otázky
náhrady nákladů řízení obzvlášť zvažovat okolnosti, pro které ke sporu došlo.
Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního
stupně v napadené části zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaná navrhla dovolání zamítnout, neboť jej považuje
za účelové a zavádějící. Zrekapitulovala právní posouzení odvolacího soudu, se
kterým se ztotožňuje a je dle ní zcela v intencích zákona i ustálené soudní
judikatury. Řízení ani není zatíženo vadou, když byly provedeny všechny
relevantní důkazy a soud vždy splnil poučovací povinnost vůči účastníkům, což
plyne z protokolů soudních jednání. Nedošlo tak k porušení práva na spravedlivý
proces. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle zásady úspěchu ve věci
dle § 142 o. s. ř. a námitky žalobkyně k této otázce jsou rovněž nedůvodné.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II
bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.
Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu
ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolací soud v dané věci rozhodoval opětovně po zrušení usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 15. 9. 2015, č. j. 25 Cdo 1942/2015-356, jímž bylo dovolání pro
nedostatek zákonných náležitostí předsedou senátu odmítnuto, nálezem Ústavního
soudu ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 849/16.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí v dovolání být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může-li být
dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel
povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné,
přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237
o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn.
29 Cdo 2488/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 23.
2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4229/2015).
Z uvedeného plyne, že dovolatel je povinen vymezit přípustnost tak, že uvede,
které ze čtyř kritérií v ustanovení § 237 o. s. ř. má za naplněné, přičemž je
povinen danou právní otázku specifikovat takovým způsobem, aby z dovolání bylo
patrno, kterou konkrétní právní otázku má dovolatel za dosud nevyřešenou
dovolacím soudem nebo která právní otázka je dovolacím soudem rozhodována
rozdílně (nejlépe s uvedením příslušné nejednotné judikatury). Pokud spatřuje
dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní
otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého
řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele)
dovolací soud odchýlit. Dovolatel nedostojí své povinnosti vymezit jím tvrzenou
přípustnost dovolání, jestliže pouze obecně uvede, že „se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, aniž by odkázal na
judikaturu dovolacího soudu, od které se měl podle jeho názoru odvolací soud
při rozhodování odchýlit, a to alespoň slovním popisem, aniž by byl povinen
uvádět spisové značky rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 12.
2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14).
Ustálený názor dovolacího soudu, podle kterého je nezbytnou podmínkou
projednatelnosti dovolání (obligatorní náležitostí dovolání) vymezení jeho
přípustnosti, přičemž dovolání musí být formulováno tak, aby z něj bylo přesně
patrné, které z hledisek vyjmenovaných v § 237 o. s. ř. má dovolatel za splněné
a v jakých konkrétních okolnostech naplnění předpokladů přípustnosti spatřuje,
přičemž nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., byl již
Ústavním soudem mnohokrát potvrzen jako souladný s ústavním pořádkem – srov.
např. usnesení ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 392/16, ze dne 20. 9. 2016,
sp. zn. IV. ÚS 1311/16, ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2901/14, ze dne 14.
10. 2014 sp. zn. II. ÚS 2817/14, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14,
ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13.
V daném případě dovolatelka v dovolání, přes jeho obsáhlost a citaci několika
rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská
práva, dostatečně nevymezila, a ani implicitně nelze z dovolání vyčíst, v čem
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, když pouze bez dalšího citovala
znění § 237 o. s. ř., aniž by uvedla, které z kritérií v tomto ustanovení
uvedených má za naplněné a v řešení kterých konkrétních právních otázek toto
naplnění spatřuje.
Závěr o absenci náležitého vymezení předpokladů přípustnosti dovolání vyslovený
v předchozím usnesení nemá Nejvyšší soud důvod revidovat. Dovolání pod bodem I
obsahovalo jen reprodukci výroků rozhodnutí soudů nižších stupňů. Pod bodem II
nadepsaným „Přípustnost dovolání“ obsahovalo pouze sdělení, že dovolatelka má
za to, že dovolání je přípustné dle § 237 o. s. ř., přičemž následuje jen
citace tohoto zákonného ustanovení, která je dle citované ustálené judikatury
pro vymezení přípustnosti dovolání nedostačující; uvedení všech v úvahu
přicházejících alternativ přípustnosti dovolání, které nemohou vedle sebe
obstát, spíše svědčí o tom, že dovolatelka vůbec neměla jasno o tom, která z
nich je naplněna právě v jejím případě. Pod bodem III nazvaným „Skutkové
okolnosti“ je již z tohoto nadpisu, ale též z obsahu zřejmé, že se zde
dovolatelka přípustností dovolání nezabývá. Ani v obsáhlém bodě IV nazvaném
„Dovolací důvody“, i kdyby byl posuzován nejen dle názvu, ale i podle obsahu,
již konkrétní předpoklady přípustnosti dovolání, tak jak je formuluje výše
citovaná judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu, vymezeny nejsou; pouhý výčet
údajně chybných hmotněprávních závěrů a procesních postupů nižších soudů
uvedený požadavek zákona nenaplňuje. Totéž platí i o bodu V (bez nadpisu),
dovolatelka zde uvádí, že si je vědoma „nepřípustnosti dovolání jen proti
výrokům o nákladech řízení“, přesto vyjadřuje přesvědčení, že i v těchto
výrocích odvolací soud pochybil, a bodu VI, v němž je obsažen jen dovolací
návrh na zrušení napadených rozhodnutí ve vymezeném rozsahu a přiznání náhrady
nákladů dovolacího řízení.
Z obsahového hlediska dovolání nesplňuje požadavky na vymezení předpokladů jeho
přípustnosti, trpí tedy vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a
tato vada nebyla v průběhu trvání lhůty k dovolání odstraněna (§ 241b odst. 3
věta první o. s. ř.). Z ustanovení § 243b o. s. ř., vylučujícího použitelnost §
43 o. s. ř. v dovolacím řízení, přitom vyplývá, že soud dovolatele k odstranění
vad dovolání nevyzývá a po uplynutí dovolací lhůty již odstranění takových vad
není možné. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s.
ř. odmítl.
Nejvyšší soud považuje za potřebné vyjádřit se k některým závěrům vysloveným v
nálezu Ústavního ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 849/16, (dále jen
„nález“), a to především z toho důvodu, že není zcela zřejmé (a Nejvyšší soud
očekává, že Ústavní soud v dalších rozhodnutích své závěry upřesní a doplní,
popřípadě přehodnotí), zda jde o ojedinělé vybočení z ustálené judikatury
Ústavního soudu, anebo o zásadní obrat v této judikatuře se závažnými důsledky
pro rozhodovací praxi dovolacího soudu, jejichž dosah byl náležitě uvážen a je
případně sdílen většinou soudců Ústavního soudu.
Ústavní soud ve zmíněném nálezu vyjádřil názor, že došlo-li k odmítnutí
dovolání pro údajné vady, aniž byla posuzována jeho přípustnost dle § 237 o. s.
ř., vedlo takové odmítnutí dovolání k odepření přístupu stěžovatelky k
dovolacímu soudu a tím k porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36
odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod. Nejvyšší soud údajně nedostatečně odůvodnil, proč považuje podané
dovolání za fakticky nepřípustné, a nedodržel ani procesní postup stanovený v
občanském soudním řádu, čímž porušil stěžovatelčino právo na zákonného soudce.
O odmítnutí dovolání totiž rozhodl předseda senátu dle ustanovení § 243f odst.
2 o. s. ř., ačkoliv o přípustnosti dovolání měl správně rozhodovat v souladu s
§ 243c odst. 2 o. s. ř. senát.
Vytýká-li Ústavní soud Nejvyššímu soudu nedostatečné odůvodnění usnesení o
odmítnutí dovolání, nelze přehlédnout, že rozhodnutí dovolacího soudu, jímž se
dovolání pro nedostatek náležitostí odmítá, může být dle zákona jen stručné (§
243f odst. 3 o. s. ř.). I podle judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu
pro lidská práva se v těchto případech nevyžaduje, aby soud v odůvodnění
rozhodnutí odpovídal na každou vznesenou námitku či otázku, což platí tím spíše
o rozhodnutí dovolacího soudu, jímž se dovolání odmítá pro nedostatek
náležitostí. Ostatně je-li dovolání odmítáno proto, že nemá zákonné
náležitosti, má Nejvyšší soud za to, že je dostatečným odůvodněním právě
konstatování, o jaké náležitosti jde a že je dovolání postrádá. Přesto Nejvyšší
soud v tomto usnesení s ohledem na vázanost právním názorem Ústavního soudu
vysloveným v nálezu důvody odmítnutí dovolání rozvedl a na vznesené výhrady
reagoval.
Zdůrazňuje-li Ústavní soud požadavek právní jistoty, předvídatelnosti práva a
legitimního očekávání (bod 21 nálezu), je nutno poznamenat, že se tento
požadavek týká obou stran soudního řízení, tedy že i protistrana může legitimně
očekávat, že nemá-li dovolání zákonné náležitosti, bude odmítnuto. Uvádí-li
Ústavní soud, že uvedené zásady opravňují účastníka řízení předpokládat, že
soud zná právo a že bude výkladově jednoznačná ustanovení obecně závazných
předpisů vykládat v souladu s jejich jednoznačností, má Nejvyšší soud za to, že
ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. (o náležitostech dovolání), § 243c odst. 1
o. s. ř. (o následcích absence zákonných náležitostí), § 243c odst. 2 o. s. ř.
(dle něhož o přípustnosti dovolání rozhoduje senát) a § 243f odst. 2 o. s. ř.
(dle něhož o odmítnutí dovolání pro vady může rozhodnout předseda senátu
dovolacího soudu nebo pověřený člen senátu) jsou zcela jednoznačná a Nejvyšší
soud je v souladu s jejich jednoznačným zněním též vyložil a aplikoval.
Pokud v bodě 22 nálezu Ústavní soud uvádí, že z rozhodnutí Nejvyššího soudu o
odmítnutí dovolání pro nepřípustnost musí vyplynout, z jakého důvodu obsaženého
v § 237 až § 239 o. s. ř. dovolací soud shledal dovolání nepřípustným, a v
bodech 26 a 38 uvádí, že z odůvodnění zrušovaného usnesení nelze seznat,
respektive Nejvyšší soud nedostatečně odůvodnil, z jakého konkrétního důvodu
dospěl k závěru, že dovolání považuje za nepřípustné, je třeba zdůraznit, že
závěr o nepřípustnosti dovolání Nejvyšší soud nevyslovil, neboť přípustnost
dovolání vůbec neposuzoval (jak ostatně Ústavní soud konstatuje v bodě 29 a na
jiném místě v bodě 38 nálezu) a dovolání odmítl pro vady, tj. nedostatek
zákonných náležitostí. Vadnost (neúplnost) dovolání nelze směšovat s jeho
přípustností. Dovolatel nejprve musí podat dovolání obsahující zákonné
náležitosti včetně vymezení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, a teprve na základě tohoto vymezení se dovolací soud může zabývat
otázkou, zda dovolání je nebo není přípustné. Pokud dovolatel obligatorní
náležitosti neuvede, dovolací soud přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
zpravidla ani posuzovat nemůže. Na tom nic nemění okolnost, že dovolací soud
někdy v zájmu přesvědčivosti rozhodnutí či v zájmu hospodárnosti řízení nad
rámec důvodů plně postačujících k odmítnutí dovolání pro vady, uvede další
důvody, pro které by dovolání nemohlo být úspěšné, i kdyby všechny náležitosti
obsahovalo.
Nejvyššímu soudu je samozřejmě známa judikatura Ústavního soudu o vyšší
precedenční síle nálezů oproti precedenční síle usnesení. Nicméně vzhledem k
tomu, že v žádném dosud vydaném nálezu Ústavní soud nevyslovil závěry obdobné
těm, které jsou obsaženy v nálezu ze dne 11. 10. 2016, pokud jde o složení
Nejvyššího soudu při rozhodování o odmítnutí dovolání pro vady a pokud jde o
náležitosti odůvodnění takového rozhodnutí, respektoval sice Nejvyšší soud
závazný právní názor vyslovený Ústavním soudem v kasačním nálezu vydaném v této
věci, avšak nevidí přesvědčivé důvody, aby se nadále nepřidržel své dosavadní
ustálené rozhodovací praxe, jež byla mnohokrát usneseními Ústavního soudu
označena za ústavně souladnou.
Nejvyšší soud nerozumí úvaze Ústavního soudu vyjádřené v bodě 28 nálezu o tom,
že bylo cosi „zastřeno postupem, kdy dovolací soud vůbec neposoudil přípustnost
dovolání dle ustanovení § 237 občanského soudního řádu a namísto toho pouze
formálně konstatuje vadu podaného dovolání, jež pokračování v dovolacím řízení
údajně brání“. Ústavní soud v řadě rozhodnutí konstatoval, že neshledává nic
protiústavního na tom, jestliže Nejvyšší soud odmítne dovolání, které nemá
zákonné náležitosti, jež jsou předpokladem jeho věcného projednání (srov.
usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, ze dne 12.
2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 2179/15,
nebo ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3279/15). Stejně tak soudní praxe
ustáleně a v souladu s procesními předpisy postupuje, když odmítá jiná podání
(žaloby, odvolání), která nemají nezbytné náležitosti (na rozdíl od dovolání po
výzvě k jejich odstranění). Koneckonců i Ústavní soud odmítá (jediným soudcem
zpravodajem) vadné ústavní stížnosti (§ 43 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/1993
Sb.).
Bez významu pro výsledek dovolacího řízení je Ústavním soudem zdůrazněná
okolnost, že dovolatelka v dovolání namítla porušení ústavně zaručených práv a
svobod, s poukazem na to, že taková námitka je uplatnitelná i jako dovolací
důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. ve znění zákona č. 404/2012 Sb. (bod 27
nálezu). Dovolání bylo odmítnuto proto, že v něm nebylo uvedeno, v čem spatřuje
dovolatelka přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř., okolnost, zda a jaký
dovolací důvod v něm byl uplatněn, je za této situace bezvýznamná. Není-li z
důvodu absence určité náležitosti dovolání projednatelné, a možnost dovolacího
přezkumu tedy nebyla otevřena, je nadbytečné zabývat se tím, zda jiné
náležitosti dovolání má či nemá, a je-li dovolání pro absenci některé
náležitosti odmítnuto, bylo by zcela protismyslné, aby se dovolací soud zabýval
tím, zda je uplatněn, či dokonce naplněn dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci. Uvádí-li Ústavní soud, že jestliže dovolatel namítne
protiústavnost právních závěrů či postupu odvolacího soudu, je tím naplněn i
dovolací důvod spočívající v tvrzeném nesprávném posouzení věci, je nutno to
pokládat pouze za nepřesnou formulaci, neboť je naprosto zřejmé, že dovolací
důvod nemůže být naplněn již tím, že dovolatel nesprávné právní posouzení
namítá, nýbrž jen tím, že odvolací soud skutečně posoudil věc po právní stránce
chybně. Měly-li být úvahy Ústavního soudu interpretovány tak, že k
projednatelnosti dovolání postačuje vymezení dovolacího důvodu, pak by se stala
úprava náležitostí dovolání a jeho přípustnosti regulující množství věcí, jež
má a je schopen Nejvyšší soud meritorně projednat, zbytečnou, což je výklad
zcela absurdní, a tudíž nepřijatelný.
Jestliže bylo dovolání odmítnuto pro vady a nikoli pro nepřípustnost, je pak
ovšem nepřípadná i výtka, že dovolací soud rozhodoval předsedou senátu a nikoli
v senátě. Ustanovení § 243f odst. 2 o. s. ř. totiž výslovně připouští, že o
odmítnutí dovolání, které (mimo jiné) nebylo řádně doplněno nebo opraveno a v
dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, může rozhodnout
předseda senátu dovolacího soudu nebo pověřený člen senátu. Nejvyšší soud si je
samozřejmě vědom ustanovení § 243c odst. 2 o. s. ř. (na které poukazuje Ústavní
soud a které stanoví, že k přijetí usnesení o odmítnutí dovolání z důvodu, že
dovolání není podle § 237 přípustné, je třeba souhlasu všech členů senátu),
avšak o situaci, na níž dopadá citované ustanovení, v dané věci nešlo, neboť
(jak již bylo opakovaně řečeno) Nejvyšší soud neodmítal dovolání pro
nepřípustnost, nýbrž pro vady. Nejvyšší soud postupoval podle § 243f odst. 2
o. s. ř. a v žádném případě neusiloval o zakrytí primárního principu dovolacího
řízení spočívajícího v ochraně práv dovolatele faktickou selekcí případů (viz
bod 27 nálezu).
Ústavní soud uvádí, že smysl ustanovení § 243f odst. 2 o. s. ř. spočívá v
„odbřemenění“ senátu Nejvyššího soudu pouze tam, kde podmínky pro meritorní
projednání dovolání zcela jednoznačně nejsou dány: dovolatel např. vezme
dovolání zpět …, dovolání bylo podáno opožděně nebo osobou, která k tomu není
aktivně legitimována, dovolatel není zastoupen, nebyl zaplacen soudní poplatek,
anebo [dovolání] trpí obsahovými vadami, které k výzvě soudu nebyly odstraněny.
Tyto případy označuje Ústavní soud za “justiční malou násobilku”, která
zpravidla nevyžaduje vůbec žádné sofistikované úvahy a interpretaci práva
soudem, nýbrž postačuje zcela prostá aplikace těch zákonných ustanovení, která
obsahují procesní podmínky řízení. Pomineme-li okolnost, že dovolací soud k
odstranění vad dovolání dovolatele nevyzývá (neboť dle § 243b ustanovení § 43
o. s. ř. se v dovolacím řízení neuplatní, což lze považovat za akceptovatelné
vzhledem k povinnému právnímu zastoupení dovolatele), uvedené vývody jednak
postrádají bližší odůvodnění (není zřejmé, proč by soudce Nejvyššího soudu
nebyl schopen posoudit absenci zákonných náležitostí dovolání stejně jako
absenci jiných podmínek řízení), jednak by tím byl prakticky znehodnocen
Ústavním soudem konstatovaný záměr zákona č. 404/2012 Sb. (odbřemenění senátů
Nejvyššího soudu), neboť o odmítnutí dovolání pro opožděnost a o zastavení
řízení pro nezaplacení soudního poplatku rozhoduje soud prvního stupně, ostatní
Ústavním soudem zmiňované případy jsou v praxi Nejvyššího soudu spíše ojedinělé
a nejčastějším důvodem odmítnutí dovolání z formálních důvodů je právě absence
zákonných náležitostí, především náležitého vymezení přípustnosti dovolání
dovolatelem, takže především v těchto případech může mít odbřemenění praktický
význam.
Odmítnutí dovolání samosoudcem pro vady bez zkoumání jeho přípustnosti považuje
Nejvyšší soud za postup zcela souladný s občanským soudním řádem ve znění od 1.
1. 2013, s principy civilního řízení i se zásadami, na kterých stojí náš
právní řád. Nejvyššímu soudu proto není zřejmé, v čem by měla spočívat
protiústavnost takového postupu, jenž byl ostatně shledán souladný s ústavním
pořádkem v řadě usnesení Ústavního soudu, která sice nemají sílu nálezu, ale
nemohou být (jak Ústavní soud připouští) opomíjena, zvláště když představují
souvislou ustálenou judikaturní linii uplatňovanou napříč všemi senáty
Ústavního soudu. Nejvyšší soud považuje závěry vyslovené v nálezu ze dne 11.
10. 2016, sp. zn. II. 849/2016, za překvapivé, právě se zřetelem k tomu, že v
desítkách usnesení Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost ústavní
stížnosti směřující proti usnesením Nejvyššího soudu o odmítnutí pro vady
vydaným předsedou senátu nebo pověřeným členem senátu a mnohdy ještě
stručnějších než usnesení dovolacího soudu ze dne 15. 9. 2015 vydané v této
věci (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1675/14, IV. ÚS 1062/15, II. ÚS
1348/15, I. ÚS 1351/15, III. ÚS 1774/15, II. ÚS 2179/15, I. ÚS 2721/15, IV. ÚS
1875/15, IV. ÚS 581/16, IV. ÚS 915/16, III. ÚS 1784/16, I. ÚS 1890/16, III. ÚS
2427/16, IV. ÚS 2619/16, III. ÚS 3335/16 a mnohá další). Nejvyšší soud je tedy
přesvědčen, že o odmítnutí dovolání, které neobsahuje údaj o tom, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je oprávněn
rozhodnout předsedou senátu nebo pověřeným členem senátu; jde o možnost, nikoli
povinnost, a proto v případech složitějších či sporných rozhoduje Nejvyšší soud
v senátě.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b, § 224 odst. 1
a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, náklady
žalované spojené s podáním vyjádření, jehož argumentace je ve vztahu k výsledku
řízení nepodstatná, nelze považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování
práva (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 15. prosince 2016
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu