USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: ROTO Plzeň, s. r. o, IČO 64357619, se sídlem Folmavská 2876/4, 301 00 Plzeň, zastoupená JUDr. Františkem Schulmannem, advokátem se sídlem Valentinská 92/3, 110 00 Praha 1, proti žalovaným: 1. Rallye Zlín, spol. s r. o., IČO 46965564, 2. AUTO KLUB BARUM ZLÍN v AČR, pobočný spolek, IČO 00530417, oba se sídlem Hornomlýnská 3715/7, 760 01 Zlín, oba zastoupeni JUDr. Janem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem Malostranské náměstí 5/28, 118 00 Praha 1, o zaplacení 480 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 35 C 242/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 31. 10. 2023, č. j. 60 Co 191/2023-606, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným náhradu nákladů dovolacího řízení 20 149 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Jana Šťovíčka, Ph.D.
1. Žalobkyně se po žalovaných domáhala zaplacení částky 480 000 Kč, kterou na základě soudního rozhodnutí vyplatila pozůstalým po J. K., který byl při rychlostní zkoušce usmrcen vozidlem, jehož provozovatelkou byla žalobkyně. Tvrdila, že žalovaní jako pořadatelé rallye za vzniklou újmu rovněž odpovídají, a proto po nich požaduje regres podle § 439 ve spojení s § 511 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“).
2. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 31. 10. 2023, č. j. 60 Co 191/2023-606, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 21. 6. 2023, č. j. 35 C 242/2018-552, jímž zamítl žalobu, aby žalovaní zaplatili
žalobkyni společně a nerozdílně 480 000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že dne 2. 9. 2012 došlo na sportovním podniku (rallye) při rychlostní zkoušce k havárii soutěžního vozidla provozovaného žalobkyní, které se v důsledku jezdecké chyby řidiče V. K. převrátilo a usmrtilo jednoho z diváků. Žalobkyni byla pravomocným soudním rozhodnutím uložena povinnost zaplatit pozůstalé manželce a dceři poškozeného náhradu nemajetkové újmy, a to každé 240 000 Kč. Obě již dříve obdržely po 240 000 Kč od pojišťovny organizátora závodu.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že samotný automobilový závod nelze považovat za provoz zvláště nebezpečný ve smyslu § 432 obč. zák., protože nesplňuje kritéria vymezená judikaturou u této skutkové podstaty. Řízení závodního vozu je činností, při které jsou technické prostředky či přírodní síly ovladatelné a kontrolovatelné, a proto rychlostní zkouška rallye závodu nenaplňuje znaky provozu zvláště nebezpečného ve smyslu § 432 obč. zák. Nelze učinit závěr, že by při soutěžním závodě rallye byly použité technické prostředky a přírodní síly ovladatelné a kontrolovatelné pouze v omezené míře, v důsledku čehož by pro okolí hrozilo přímé nebezpečí vzniku závažných škod.
Řidič sice při závodění není omezen například ustanoveními o nejvyšší přípustné rychlosti a jeho snahou je projet trať co nejrychleji, avšak musí být schopen a objektivně má takovou možnost, ovládat rychlost vozidla a směr jízdy vozidla, přičemž není zbaven povinnosti počínat si tak, aby k nehodě nedošlo. K namítanému porušení prevenční povinnosti odvolací soud uvedl, že nebyly shledány žádné zákonné či podzákonné předpisy, které by řešily otázku pořádání soutěžních závodů rallye, a že soud prvního stupně správně vycházel z bezpečnostních pravidel vyplývajících z mezinárodních sportovních řádů FIA, přičemž nebylo shledáno jejich porušení při určení trati a bezpečnostních zón pro diváky.
Ostatně i ze závěru znaleckého posudku vyplynulo, že nelze přesně předpovědět, jakým směrem vozidlo vyjede z trati při nezvládnutí řízení. Dále odvolací soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 493/2015 uvedl, že se v řízení nezjistilo, že by organizátoři rallye vymezili trať závodu a místa pro diváky nebo zakázané zóny způsobem, který by byl zjevně v rozporu s do té doby přijímanými bezpečnostními pravidly. Otázkou určení pasivně legitimovaného subjektu se odvolací soud pro nadbytečnost nezabýval, neboť uzavřel, že jestliže byla poškozeným za organizátory závodu vyplacena stejná částka, jakou jim vyplatila žalobkyně, tak i pokud by byla teoreticky dovozena odpovědnost za škodu na straně žalovaných, žaloba by neobstála, protože zjištěné okolnosti a žalobkyní tvrzená pochybení neindikují vyšší než poloviční podíl organizátora závodu na způsobené škodě.
3. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně
dovoláním. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Jako první formuluje podle ní dosud neřešenou otázku, zda je v obdobných případech dána odpovědnost podle § 432 obč. zák. Dovozuje, že pořádání obdobných sportovních podniků splňuje definici provozu zvláště nebezpečného, protože případný střet soutěžního automobilu s diváky lze minimalizovat, avšak nikoliv eliminovat. Zdůrazňuje odlišnosti mezi závody na autodromech a na veřejných silničních komunikacích spočívající především v přítomnosti mnohačetných bezpečnostních prvků na autodromech.
Za neřešenou považuje rovněž otázku, zda může odpovědnost žalovaných ovlivnit či dovodit porušení povinností vlastníka či provozovatele sportovního zařízení podle § 7a odst. 1 a 2 zákona o podpoře sportu, a vyzývá dovolací soud, aby se k ní vyjádřil. Jako třetí formuluje dosud neřešenou otázku, zda pořádání automobilových (motocyklových) soutěží pro soutěžní automobily (způsobilé opustit trať rychlostní zkoušky a poškodit okolí) splňuje podmínky provozu zvlášť nebezpečného podle § 432 obč. zák., přičemž dovozuje kladnou odpověď.
Podle dovolatelky dosud dovolací soud neřešil ani otázku, zda mohou stát odpovědnosti podle § 427 a § 432 obč. zák. vedle sebe. Dovozuje, že tomu tak být nemůže, pokud jeden provoz (§ 432 obč. zák.) zahrnuje provoz druhý (§ 427 obč. zák.). Tomu odpovídá, že újmu nevyvolala zvláštní povaha provozu silničního motorového vozidla, ale povaha automobilové soutěže vyhrazené pro speciální soutěžní automobily na uzavřené trati rychlostní zkoušky. Konečně dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání i v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, když věc posuzoval dle § 420, resp. § 415 obč. zák. Pokud nebylo možné určit směr, kterým může soutěžní vozidlo opustit trať, mělo se v zájmu eliminace rizika pro diváky počítat se všemi směry.
To sice pořadatel udělal, ale nesprávně odhadl vzdálenost, do které se vozidlo může dostat, čímž porušil svou prevenční povinnost. Dále dovolatelka namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe v závěru, že povinnost dle § 420 obč. zák. musí být uložena obecně závazným předpisem. Vymezuje se rovněž k úvaze odvolacího soudu ohledně jejího podílu a podílu pořadatele na vzniklé škodě, kterou považuje za rozpornou s § 439 obč. zák. Pokud dovolatelka neporušila žádnou svou povinnost ani nevybočila ze své role v dané hře, tak nemůže mít žádný podíl na tom, že při předvídané okolnosti při hře (opuštění trati) vznikla újma.
Soud prvního stupně pochybil i tím, že při jednání nevyslechl znalce doc. Vémolu. Pokud tak neučinil, porušil zásadním způsobem procesní předpisy a odchýlil se tak od judikatury dovolacího soudu v otázce, zda je nutno výslech znalce provádět.
4. Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání uvedli, že dovolání považují za nepřípustné, protože dovolatelem formulované otázky buď již byly judikaturou dovolacího soudu vyřešeny, nebo na nich napadené rozhodnutí nezávisí. Navrhli, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl nebo zamítl a přiznal jim náhradu nákladů dovolacího řízení.
5. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není podle § 237 přípustné.
6. Namítá-li dovolatelka, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení prevenční povinnosti, měl-li učinit závěr, že povinnost dle § 420 obč. zák. musí být uložena obecně závazným předpisem, neoznačila konkrétní rozhodnutí, s nimiž má být napadené rozhodnutí v rozporu. Ve vztahu k otázce určení podílů ve smyslu § 439 obč. zák. pak nevymezila přípustnost vůbec. Neobsahuje-li dovolání specifikaci toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, jak předpokládá § 241a odst. 2 o. s. ř., není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. II. ÚS 871/19). Údaj o splnění předpokladů přípustnosti v této části dovolání pak nelze dovodit ani z jeho obsahu. V takovém případě dovolání trpí v této části vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, neboť postrádá jednu z nezbytných náležitostí dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. Z tohoto důvodu není Nejvyšší soud oprávněn dovolání žalobkyně věcně přezkoumat, neboť kdyby tak učinil, porušil by ústavně zaručené právo žalovaných na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že dovolatelka v dovolání sice označila dovolací důvod, který spatřuje v nesprávném právním posouzení otázky porušení či neporušení prevenční povinnosti, porušení povinnosti podle § 420 obč. zák. a otázky určení podílů podle § 439 obč. zák. Avšak skutečnost, že dovolání obsahuje dovolací důvod jako jednu z nezbytných náležitostí, nic nemění na tom, že neobsahuje jinou nezbytnou náležitost, a to vymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
7. Přípustnost dovolání je pak dána jen tehdy, jestliže na právní otázce, která byla dle mínění dovolatele odvolacím soudem nesprávně vyřešena, a jejíhož přezkumu se dovolatel domáhá, rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Tento předpoklad však nesplňuje situace, kdy závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku je založen současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, takže řešení právní otázky, předložené dovolacímu přezkumu, se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu nezměněno.
Sama okolnost, že jeden z důvodů, na nichž spočívá napadené zamítavé rozhodnutí, neobstojí, nemůže mít vliv na jeho správnost, jestliže druhý důvod „obstojí“, protože jeho správnost nemohla být přezkumu podrobena, jelikož nebyl dovoláním dotčen. V takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž byl dovoláním napaden, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu nemá vliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 17, případně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.
5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27/2001). Tak je tomu i v posuzované věci, neboť odvolací soud své zamítavé rozhodnutí založil rovněž na úvaze, že žaloba by nebyla úspěšná i proto, že podíl žalobkyně na vzniku škody by nebyl nižší než v rozsahu jedné poloviny, tedy v rozsahu, v němž plnila, přičemž tento právní závěr nebyl dovoláním napaden (ve vztahu k otázce určení podílů na vzniklé škodě dovolatelka nevymezila přípustnost dovolání, jak bylo vysvětleno v bodu 6 tohoto rozhodnutí).
Pro úplnost lze doplnit, že žalobkyně jako provozovatelka vozidla, kterým byla škoda způsobena, nese za ni objektivní odpovědnost (§ 427 a 428 obč. zák.), neboť byla způsobena okolnostmi, které mají původ v provozu. I kdyby tedy bylo teoreticky dovozeno, že žalovaní za škodu odpovídají podle § 432 obč. zák., neboť byla vyvolána povahou provozu zvlášť nebezpečného [na tomto místě dovolací soud poznamenává, že byť to nebylo v rozsudku odvolacího soudu výslovně zmíněno, z jeho obsahu (kontextu) nepochybně vyplývá, že odvolací soud při úvaze o výši podílů zvažoval odpovědnost za škodu jakéhokoli druhu, ať již objektivní či obecnou)], jednalo by se jak na straně žalobkyně, tak na straně žalovaných o stejný druh odpovědnosti (objektivní), přičemž neshledal žádný důvod, pro který by měla být odpovědnost žalobkyně nižší než žalovaných.
V této souvislosti je vhodné připomenout, že ze skutkových zjištění soudu (jež nepodléhají dovolacímu přezkumu) vyplývá, že vyjetí závodního vozidla z trati bylo způsobeno chybou řidiče, jehož žalobkyně jízdou vozidlem, jež provozovala, pověřila.
8. Napadené rozhodnutí pak nezávisí ani na řešení otázky, zda může odpovědnost žalovaných ovlivnit či dovodit porušení povinností vlastníka či provozovatele sportovního zařízení podle § 7a odst. 1 a 2 zákona o podpoře sportu, neboť touto otázkou se odvolací soud vůbec nezabýval, a proto nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2893/2016).
9. Námitka týkající se tvrzeného pochybení soudu spočívajícího v tom, že nevyslechl znalce doc. Vémolu, představuje námitku vady řízení, k níž lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což není tento případ.
10. Přípustnost dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení je pak vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
11. Protože přípustnost dovolání nelze na základě uplatněných dovolacích námitek dovodit, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1, odst. 2 o. s. ř. odmítl.
12. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 27. 8. 2024
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu