25 Cdo 5895/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Ivany Tomkové v právní věci
žalobce P. M., zastoupeného Mgr. Martinou Koledovou, advokátkou se sídlem v
Praze 7, U Studánky 250/3, proti žalovanému Středočeskému kraji, se sídlem
úřadu v Praze 5, Zborovská 81/11, IČO 70891095, o 183.809 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 159/2015, o dovolání
žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2016, č. j. 30
Co 395/2016-200, takto:
Dovolání se zamítá.
zamítl žalobu na zaplacení 183.809 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že nárok žalobce na
náhradu za poškození jeho domu je promlčen podle § 106 odst. 1 zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „obč. zák.“). Soud vyšel ze zjištění, že
trhliny ve zdivu na domě žalobce, praskliny na venkovním schodišti a poškození
opěrné zdi se objevily dne 11. 5. 2012, žalobce v dopisech ze dne 15. 6. 2012 a
13. 8. 2012 se obrátil na žalovaného jakožto vlastníka přilehlé komunikace a
upozornil ho na vliv zvýšené dopravy na jeho nemovitost. Následovalo správní
řízení, 20. 5. 2013 byl vypracován znalecký posudek se závěrem, že příčina
poškození nemovitosti spočívá ve svedení těžké nákladní dopravy na předmětnou
komunikaci, která není šířkově ani konstrukčně dimenzována pro takové zatížení,
jež je násobeno dynamickou složkou dopravy a stávajícími výtluky a nerovnostmi
na vozovce. Soud dovodil, že žalobce zjistil vznik škody již dne 11. 5. 2012,
špatný stavební stav předmětné silnice s vyjetými kolejemi, výtluky a jinými
nerovnostmi byl dlouhodobě zjevný a viditelný, k tomu nebylo třeba znaleckého
zkoumání, žalobce již v r. 2012 se obrátil na žalovaného, který je podle § 27
odst. 4 zákona č. 13/1997 Sb. odpovědný za škody, které vlastníkům sousedních
nemovitostí vznikly v důsledku stavebního nebo dopravně technického stavu
komunikací v jeho vlastnictví. Žaloba byla proto podána 4. 5. 2015 až po
uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 10. 2016, č. j. 30
Co 395/2016-200, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení se závěrem, že nárok žalobce na náhradu škody způsobené na jeho
nemovitosti následkem stavebního a dopravně technického stavu silnice není
podle § 106 odst. 1 obč. zák. promlčen. Odvolací soud vyšel plně ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně a uzavřel, že o příčině vzniku škody na
nemovitosti se žalobce dozvěděl až ze znaleckého posudku ze dne 20. 5. 2013.
Teprve v něm se totiž uvádí, že daná komunikace není na zatížení těžké dopravy,
která na ni byla svedena, šířkově ani konstrukčně dimenzována, což nemohl
žalobce zjistit vlastním pozorováním, a z posudku tak mohl získat vědomost o
skutečnostech, z nichž bylo možno usoudit, že odpovědným subjektem za škody
způsobené stavebním a dopravně technickým stavem přilehlé silnice je její
vlastník. Běh dvouleté subjektivní promlčecí doby proto k datu podání žaloby
neskončil.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje
z ustanovení § 237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí v otázce počátku běhu
subjektivní promlčecí doby je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu. Namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil tento okamžik,
protože žalovaný již 11. 5. 2012 věděl o vzniku trhlin na nemovitosti, které
přičítal zvýšenému provozu, a tehdy v dopise upozorňoval na vliv dopravy na
svůj dům. Nepovažuje za podstatné, zda podle posouzení žalobce je příčinou
vzniku škody provoz dopravy nebo stav komunikace, neboť to je až předmětem
dokazování v soudním řízení, a ostatně i ve znaleckém posudku se hovoří o vlivu
těžké dopravy. S poukazem na řadu rozhodnutí dovolacího soudu, jež se vztahují
k aplikaci § 106 odst. 1 obč. zák., namítá, že pro počátek běhu promlčecí doby
není rozhodující znalost poškozeného o odborném posouzení příčiny škody, nýbrž
jeho znalost o skutkových okolnostech, z nichž lze škodu zjistit. Dále namítá,
že odvolací soud pominul provedené listinné důkazy, vydal překvapivé rozhodnutí
bez jednání a zbavil žalovaného možnosti skutkově a právně argumentovat,
rozhodnutí je nedostatečně odůvodněné a nepřezkoumatelné. Navrhl, aby bylo
usnesení odvolacího soudu změněno tak, že rozsudek soudu prvního stupně se
potvrzuje, případně aby bylo zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření uvedl, že dovolání je nedůvodné, poukazuje na to, že o
vzniku škody na své nemovitosti se sice dozvěděl již 11. 5. 2012, ale o tom,
kdo za ni odpovídá, až 20. 5. 2013, jak dovodil odvolací soud. Do té doby se
žalovaným komunikoval a žádal jej o pomoc, protože byl přesvědčen, že škoda na
jeho nemovitosti je způsobena silničním provozem. Vznesení námitky promlčení
považuje v daném případě za odporující dobrým mravům a navrhl, aby dovolání
žalovaného bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu ustanovení § 241 o. s. ř. a je přípustné
podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
počátku běhu subjektivní promlčecí doby, která v daných skutkových
souvislostech v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolání
není důvodné.
Vzhledem k ustanovení § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného
od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč.
zák.“).
Podle ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za
dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.
Počátek běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na náhradu škody váže
zákon na vědomost poškozeného o vzniklé škodě a o škůdci, tj. o osobě, která za
vzniklou škodu odpovídá. Z řady rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž dovolatel
poukazuje, ale i z dalších jednoznačně plyne, že znalost poškozeného o osobě
škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může
učinit úsudek, která konkrétní osoba za škodu odpovídá (např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 871/2002, a ze dne 12. 8.
2003, sp. zn. 21 Cdo 210/2003, publikované pod C 2202 a C 2220 v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen
„Soubor“). Nemusí jít přímo o zjištění, nezpochybnitelnou jistotu v běžném
slova smyslu, postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje,
mohly vést k závěru o vymezení odpovědného subjektu; vychází se přitom z
prokázané vědomosti poškozeného. Vědomost poškozeného o tom, kdo za škodu
odpovídá, není naplněna již na základě pouhého podezření či předpokladu, avšak
na druhé straně není rozhodující, kdy na základě určitých skutkových okolností,
o nichž prokazatelně věděl, si utvořil právní závěr o odpovědnosti určité osoby
či o důvodnosti a výši svého nároku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2891/2007, Soubor C 7827).
Jak vyplývá ze skutkových zjištění (která nejsou napadena a podle § 241a odst.
1 o. s. ř. nepodléhají dovolacímu přezkumu), žalobce již ke dni 11. 5. 2012
věděl o vznikající škodě na své nemovitosti a obracel se na žalovaného se
žádostí o odstranění vlivu těžké nákladní dopravy, jejíž provoz na předmětné
silnici považoval za příčinu poškození své nemovitosti; žalovaný mu sdělil, že
k odstranění vlivu zvýšeného provozu vozidel není kompetentní a odkázal jej na
příslušný silniční správní úřad. Teprve informace o tom, že stavební a dopravně
technický stav předmětné komunikace neodpovídá provozování těžké nákladní
dopravy a způsobuje poškození nemovitosti, byla tou informací o konkrétních
skutkových okolnostech, z nichž bylo možno učinit závěr o příčině vzniku škody,
a tedy i o subjektu odpovědném za tuto příčinu, tj. za stav silnice, na níž je
doprava provozována. Jestliže žalobce tuto informaci získal ze znaleckého
posudku Ing. Sochůrka ze dne 20. 5. 2013, od toho okamžiku měl vědomost právě o
té skutkové okolnosti, jež byla způsobilá k závěru o subjektu odpovědném za
škodu způsobenou následkem stavebního nebo dopravně technického stavu silnice,
a to bez ohledu na to, zda a kdy si poškozený takový právní závěr o odpovědné
osobě skutečně učinil. Jedná se totiž o odpovědnost za škody způsobené
následkem stavebního nebo dopravně technického stavu silnice, tedy o
odpovědnost žalovaného jakožto vlastníka silnice přiléhající k nemovitosti
žalobce, a nikoli o odpovědnost za škody způsobené provozem silničních vozidel,
což žalovaný ve svém dovolání dostatečně nerozlišuje. Závěr odvolacího soudu o
tom, že běh dvouleté subjektivní promlčecí doby k datu podání žaloby neskončil,
je tedy správný.
Důvodná není námitka dovolatele, že odvolací soud pominul některé důkazy, které
byly provedeny před soudem prvního stupně, a že chybně k projednání odvolání
nenařídil jednání. Odvolací soud totiž plně vyšel ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně a jednání nařizovat nebylo třeba, neboť postupoval podle
ustanovení § 214 odst. 2 písm. d), § 219a odst. 1 písm. a) a § 221 odst. 1
písm. a) o. s. ř., zabýval se všemi námitkami, které byly v odvolání uplatněny,
a srozumitelně vyložil, jak dospěl k právnímu závěru, na němž své rozhodnutí
založil.
Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí je z pohledu uplatněného
dovolacího důvodu správné, a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §
243d o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v konečném rozhodnutí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. března 2017
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu