25 Cdo 600/2024-527
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: Letiště Příbram s.r.o., IČO 27421821, se sídlem Skalka 39, 261 01 Drásov, zastoupená JUDr. Jaroslavou Žákovou, advokátkou se sídlem Komenského náměstí 289, Příbram, proti žalované: I. M., zastoupená Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem náměstí T. G. Masaryka 153, Příbram, o náhradu škody ve výši 351.570,17 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 190/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2023, č. j. 25 Co 174/2023-497, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2023, č. j. 25 Co 174/2023-497, se zrušuje věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně provozuje soukromé letiště mj. i na pozemcích patřících matce žalované, která po předchozích neúspěšných soudních sporech o odstranění věcného břemene ve prospěch žalobkyně přistoupila k demolici části vzletové dráhy za pomoci stavební techniky. Za toto jednání byla odsouzena v trestním řízení, v němž bylo rozhodnuto i o náhradě škody spočívající v nákladech na obnovení vzletové dráhy, se zbytkem nároku byla žalobkyně odkázána do civilního řízení. V projednávané věci žalobkyně uplatnila nárok na náhradu nákladů právního zastoupení ve věci poškození vzletové a přistávací dráhy v částce 148.716 Kč a náhradu za platby vlastníkům dotčených pozemků za zřízená věcná břemena, která však v rozhodném období nemohla plně využívat pro letištní účely, ve výši 351.570,17 Kč. Okolnosti vybourání letištní dráhy, navazujícího trestního řízení a civilních sporů o věcná břemena byla v řízení nesporná, stejně jako výše vyplacených náhrad za věcná břemena.
V části nákladů právního zastoupení soud žalobu zamítl, neboť v jednotlivých řízeních bylo o náhradě nákladů pravomocně rozhodnuto a tato rozhodnutí nelze přezkoumávat či měnit v tomto řízení. K náhradě za věcná břemena okresní soud uzavřel, že žalobkyně pro protiprávní jednání žalované nemohla provozovat letiště v tom rozsahu, v jakém má oprávnění, a žalovaná neučinila nic pro obnovení původního stavu. Všechny předpoklady odpovědnosti za majetkovou škodu měl tedy soud za splněné.
2. K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 9. 2023, č. j. 25 Co 174/2023–497, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel přitom ze skutkových zjištění okresního soudu, která v odvolacím řízení nedoznala změn. Zopakoval, že se žalovaná dopustila protiprávního jednání, za něž byla odsouzena v trestním řízení, čímž jsou soudy vázány, a že žalobkyně za věcná břemena zřízená v souvislosti s provozem předmětného letiště platí vlastníkům dotčených pozemků pravidelnou náhradu.
Tyto platby však podle názoru odvolacího soudu nejsou škodou, byť by bylo prokázáno, že žalobkyně nemohla v rozhodném období předmětné letiště užívat vůbec či ho mohla užívat jen omezeně. Tyto platby by totiž musela žalobkyně vynakládat, i kdyby k trestné činnosti žalované nedošlo. Uvedené platby nemají samy o sobě s protiprávním jednáním žalované žádnou souvislost. Souvislost s protiprávním jednáním by mohly mít částky, o které žalobkyně přišla, protože byl provoz letiště omezen či znemožněn, tedy ušlý zisk, avšak takto svůj nárok žalobkyně nekoncipovala.
Jelikož absentuje jeden ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle § 2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), a to konkrétně příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním žalované a vznikem uvedené „škody“, odvolací soud se nezabýval dalšími námitkami žalované a změnil výrok rozsudku okresního soudu tak, že žalobu zamítl.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť se domnívá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka v řešení otázky dovolacím soudem dosud neřešené, kterou však výslovně neformuluje. Poukazuje na specifičnosti provozování soukromého letiště a považuje za nepřiléhavé srovnání jí provozovaného letiště s mezinárodním letištěm Praha. V důsledku jednání žalované došlo ke zkrácení letové dráhy o 380 m a provozovatel letištní dráhy nikdy neví, kdo a v jakém rozsahu bude jeho letiště využívat, tedy nelze provést žádné srovnání a vyčíslit ušlý zisk. Dovolatelka odkazuje na ustanovení § 2952 o. z. a na komentářový výklad zabývající se vymezením skutečné škody a ušlého zisku. Vynaložil-li poškozený určité náklady, jež by k dosažení příjmů z podnikání sice sloužit mohly, avšak v důsledku škodní události k tomu nesloužily, jde o skutečnou škodu, na jejíž náhradu má poškozený právo za podmínky, že vznik této újmy je v příčinné souvislosti se škodní událostí. Dovolatelka je přesvědčena, že je dána příčinná souvislost mezi škodní událostí (protiprávním jednáním žalované) a újmou, která byla dovolatelce způsobena zaplacením náhrad za věcné břemeno. Dále dovolatelka uvádí, že v jejím případě není možné určit ušlý zisk a že se v případě zaplacených poplatků za věcná břemena jedná o skutečnou škodu, která jí vznikla v důsledku zkrácení vzletové a přistávací dráhy, kterou tak nebylo možné plnohodnotně využívat. Dovolatelka dovozuje, že předmětné pozemky užívat nemohla, a proto jí vznikly zbytečně náklady, které představují skutečnou škodu. Závěrem dovolatelka uvádí, že odvolací soud měl vycházet z judikatury dovolacího soudu, a tedy nějaká rozhodnutí Nejvyššího soudu citovat. Dovolatelka rovněž zpochybnila rozhodnutí o nákladech řízení jako nemravné. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Námitky dovolatelky zpochybňují závěr o neexistenci příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalované a poplatky placenými z věcných břemen, to je však podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu otázkou skutkových zjištění, nikoli právního posouzení. Dovolání proto považuje za nedůvodné a navrhuje, aby jej Nejvyšší soud odmítl, případně zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání a shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky jejího advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), zabýval se proto nejprve jeho přípustností.
6. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
7. Má-li pak být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, jež dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde.
8. Polemika dovolatelky s úvahou, zda mohla uplatňovat nárok na náhradu ušlého zisku, přípustnost dovolání nezakládá, neboť na této úvaze, zmíněné jen mimochodem (obiter dictum), rozsudek odvolacího soudu nespočívá. Potvrzující výrok odvolacího soudu je totiž založen na tom, co žalobkyně uplatnila, nikoli na tom, co uplatnit mohla, ale neuplatnila.
9. Ačkoli v dovolání konkrétní otázka dovolacím soudem dosud neřešená není výslovně formulována, lze z obsahu dovolání dovodit, že dovolatelka předkládá dovolacímu soudu otázku, zda zaplacení náhrady za výkon oprávnění z věcného břemene k pozemkům, na nichž se zčásti nachází letištní dráha, je skutečnou škodou, jež vznikla v příčinné souvislosti s jednáním žalované, která úmyslným vybouráním části zpevněné přistávací dráhy způsobila omezení provozu letiště. Tato otázka v poměrech právní úpravy zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 za daných skutkových okolností nebyla dovolacím soudem dosud řešena.
10. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že existence příčinné souvislosti mezi škodní událostí a vznikem škody je především otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda určité skutkové okolnosti a vzniklá
škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006).
11. V dané věci však nejde jen o otázku příčinné souvislosti, nýbrž též o to, zda výdaje žalobkyně spojené s úhradou za zřízení a využívání věcných břemen k pozemkům lze považovat za skutečnou škodu, která měla žalobkyni v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalované vzniknout.
12. Podle § 2952 věty první o. z. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu.
13. Vymezení pojmu škody v § 2952 větě první o. z. je zcela totožné s tím, jak byla škoda vymezena v § 442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“ (rozšíření pojmu škody o vznik dluhu v § 2951 větě druhé o. z. je pro projednávanou věc bez významu). Proto je pro výklad § 2952 věty první o. z. přiměřeně použitelná judikatura k § 442 odst. 1 obč. zák.
14. Při výkladu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 se Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí zabýval posouzením otázky, zda tzv. marně vynaložené náklady mohou být odškodnitelnou skutečnou škodou. Dovodil například, že náklady na mzdy a další související náklady, které vynaložil poškozený zaměstnavatel zbytečně, tj. k jiné než zamýšlené činnosti, neboť jeho zaměstnanci nemohli vykonávat činnost, pro kterou byli zaměstnáni, případně nevykonávali ani jinou pracovní činnost ve prospěch poškozeného, ačkoliv jim byla mzda zaplacena, představují skutečnou škodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1807/2001).
15. Vzniknou-li otci dítěte zbytečné náklady v důsledku toho, že matka, jíž bylo nezletilé dítě svěřeno do výchovy, zmaří styk otce s dítětem upravený soudním rozhodnutím nebo dohodou rodičů, jedná se o případ obecné odpovědnosti za škodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2289/2002).
16. Nedošlo-li v důsledku nečinnosti škůdce k přihlášení patentu v cizině, představují zaplacené poplatky a zbytečně vynaložené náklady patentového řízení skutečnou škodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2006, sp. zn. 25 Cdo 453/2005).
17. Částky, které poškozený ze svého vynaložil na stavební úpravy nemovitosti škůdce a které se v důsledku porušení smluvní povinnosti škůdce staly marně vynaloženou investicí, představují skutečnou škodu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2316/2005).
18. Odstoupí-li prodávající od smlouvy o prodeji nemovitosti pro prodlení kupujícího se zaplacením kupní ceny, představují zbytečně vynaložené náklady prodávajícího na zaplacení daně z převodu nemovitostí skutečnou škodu, která je v příčinné souvislosti s porušením právní (smluvní) povinnosti kupujícího (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2623/2005, uveřejněný pod číslem 71/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále „Sb. rozh. obč.“).
19. Poškozenému může vzniknout vedle nároku na náhradu ušlého zisku, který je daný rozdílem celkových výnosů z podnikání a nákladů potřebných k jejich dosažení, zároveň i nárok na náhradu nákladů zbytečně vynaložených na dosažení zisku v témže období (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1233/2006). V tomto rozsudku Nejvyšší soud dále vyložil, že nárok na náhradu ušlého zisku i skutečné škody (§ 442 odst. 1 obč. zák.) jsou samostatné nároky, na sobě nezávislé, oba mohou vzniknout z téže škodní události, existence skutečné škody není předpokladem vzniku ušlého zisku, a to platí i naopak. Jestliže poškozený vynaložil určité náklady, jež by k dosažení příjmů z podnikání sice sloužit mohly, avšak v důsledku škodní události k tomu nesloužily a příjmem z podnikatelské činnosti nebyly uhrazeny, jde o skutečnou škodu, na jejíž náhradu má poškozený právo za podmínky, že vznik této újmy je v příčinné souvislosti se škodní událostí.
20. Jestliže uchazeč podal do veřejné soutěže nabídku, jež splnila předpoklady zadávacího řízení a byla úplná, a poté bylo zadávací řízení předčasně zrušeno v důsledku pochybení zadavatele při zpracování zadávací dokumentace, staly se náklady uchazeče vynaložené na účast ve veřejné soutěži zbytečně vynaloženými, a představují tak jeho skutečnou škodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1409/2015, uveřejněný pod číslem 124/2017 Sb. rozh. obč.).
21. Též odborná literatura k výkladu § 2952 věty první o. z. dospívá k závěru, že skutečnou škodou mohou být i tzv. marně vynaložené náklady, tedy náklady, které by poškozený tak jako tak vynaložil, ale právě v důsledku škodní události nemohl určitých majetkových práv, na které byly náklady vynaloženy, užívat (srov. Elischer, D. a kol. Náhrada majetkové a nemajetkové újmy podle občanského zákoníku, zákoníku práce, v oblasti průmyslového vlastnictví a podle autorského zákona. Praha: Leges, 2020, s. 141; Švestka, J., Dvořák, J, Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek V, Praha: Wolters Kluwer, 2014, komentář k § 2952 [dostupný v systému ASPI]).
22. Někteří autoři sice zaujímají zdrženlivější postoj, nicméně připouštějí, že při zachování restriktivního přístupu lze považovat za správné, že se marně vynaložené výdaje považují za nahraditelnou škodu. Nahraditelné však mohou být jen takové marně vynaložené výdaje, které jsou zcela typicky spojeny s poškozením dotčeného předmětu, např. i povinné pojištění odpovědnosti v případě poškození automobilu (srov. Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. Praha: Leges, 2018, s. 942, marg. č. 248).
23. Z komparatistického hlediska ve většině právních řádů Evropy existuje tendence považovat zmařené náklady za škodu (viz Tichý, L., Hrádek, J. Deliktní právo. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 112, oddíl 2.3.6.3.5).
24. Právní posouzení příčinné souvislosti odvolacím soudem je nesprávné potud, že odvolací soud vyloučil příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním žalované a platbami za zřízení věcných břemen, avšak nevzal v úvahu, že je třeba zkoumat příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním žalované a tím, že se náklady na zřízení věcných břemen staly zbytečnými neboli byly vynaloženy marně, aniž bylo dosaženo prospěchu, který byl jimi sledován.
25. Na základě uvedené odborné literatury a judikatury, která je přiměřeně použitelná i za účinnosti současné právní úpravy, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že náklady na zaplacení náhrady za výkon oprávnění z věcného břemene k pozemkům, na nichž se zčásti nachází letiště, byly (přinejmenším zčásti) zbytečně vynaloženy, a představují proto skutečnou škodu, která vznikla v příčinné souvislosti s jednáním žalované spočívajícím v úmyslném vybourání části zpevněné přistávací dráhy, v jehož důsledku došlo k omezení provozu letiště.
26. Dovolatelka spatřuje vznik škody ve vynaložení plateb za zřízená věcná břemena, aniž mohla na „předplacených“ pozemcích provozovat letiště v plném provozu. Dovolatelka uvádí, že nemohla využívat letištní pozemky o výměře 37.642 m2, avšak bylo prokázáno, že žalovaná nechala vybourat příletovou a vzletovou dráhu v délce 33,1 m a šíři 4 m a dále v délce 4,4 m a šíři 2 m. Dovolatelka sama uvedla, že došlo ke zkrácení letištní dráhy z délky 1380 m na 1000 m, v důsledku toho došlo k omezení aktivit leteckých škol, které na letišti sídlí, a ke snížení počtu letadel, která letiště využívala, a to právě z důvodu omezené délky vzletové a přistávací dráhy. I podle tvrzení dovolatelky tedy došlo pouze k omezení provozu letiště, nikoli k jeho úplnému uzavření. To však může mít vliv pouze na rozsah náhrady škody (výši nároku), nikoli na samotnou existenci práva na náhradu škody (základ nároku).
27. Jelikož právní posouzení věci z hlediska řešení dovoláním předestřené právní otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se pro nadbytečnost zabýval ostatními dovolacími námitkami, rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, 2 o. s. ř.).
28. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o náhradě všech nákladů řízení včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
29. Dovolání směřující proti rozhodnutí (výroku) o náhradě nákladů řízení není objektivně přípustné vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., proto jejich správnost dovolací soud posuzovat nemohl, nákladové výroky jsou však závislé na výroku o věci samé a je-li tento výrok zrušen, musí být zrušeny rovněž, a je proto nadbytečné dovolání jako nepřípustné do těchto výroků odmítat (srov. shodně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněného pod číslem 82/2014 Sb. rozh. obč., nebo bod 88 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, uveřejněného pod číslem 74/2024 Sb. rozh. obč.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 4. 2025
JUDr. Robert Waltr předseda senátu