25 Cdo 615/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobců a) V. P., b) D. P., c) R. P. a d) J. Ž., všech zastoupených JUDr.
Zdeňkem Svobodou, advokátem se sídlem v Teplicích, Husitská 692/3, proti
žalovanému K. L., zastoupenému Mgr. MUDr. Jaroslavem Maršíkem, advokátem se
sídlem v Teplicích, nám. Svobody 1/40, o 101.438,70 Kč s příslušenstvím, vedené
u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 27 C 203/2005, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 5. 2011, sp. zn. 14
Co 740/2010-154, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 3. 5. 2011, č. j. 14 Co 740/2010-154, pokud jím byl rozsudek soudu prvního
stupně změněn ohledně částky 97.780,40 Kč s příslušenstvím, se zamítá; jinak se
dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se domáhali náhrady škody, kterou jim v letech 2002 a 2003
způsobil žalovaný tím, že pro svou potřebu použil peníze, které byly určeny na
správu domu, jehož jsou všichni účastníci spoluvlastníky.
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 7. 5. 2010, č. j. 27 C
203/2005-129, zastavil řízení ohledně částky 90,- Kč s příslušenstvím,
žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobcům a) a b) oprávněným společně a
nerozdílně částku 16.924,95 Kč, žalobkyni c) částku 7.241,19 Kč a žalobci d)
částku 16.225,70 Kč, to vše s příslušenstvím, co do 60.956,86 Kč s
příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém
rozhodnutí vyšel ze zjištění, že účastníci jsou spoluvlastníky domu č.p. v T.,
pro účely správy domu měli zřízen účet, na který každý měsíc skládali určitou
částku podle výše spoluvlastnického podílu. Správou domu a hospodařením s
prostředky ve fondu oprav byl pověřen žalovaný, který však finanční prostředky
z tohoto účtu vybral a použil pro svou potřebu. Od ledna 2002 do srpna 2003
neoprávněně odčerpal částku 72.963,70 Kč a pokusil se to zastřít vystavením
fiktivních faktur. Za tento skutek byl pravomocně odsouzen v trestním řízení.
Ohledně částky 28.475,- Kč dospěl soud k závěru, že žalobci své tvrzení ani
přes poučení soudu nedoplnili a neprokázali vznik škody v této výši, a dále
zohlednil částky 3.568,30 Kč a 24.666,- Kč žalovaným již zaplacené.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3. 5.
2011, č. j. 14 Co 740/2010-154, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části
změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobcům oprávněným
společně a nerozdílně 97.780,40 Kč s příslušenstvím, potvrdil jej ohledně
zamítnutí žaloby v rozsahu 3.568,30 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů. Neztotožnil se s právním názorem soudu
prvního stupně ohledně důkazního břemene o výši škody a dovodil, že žalovaný je
odpovědný za škodu nejen ve výši 72.963,70 Kč, na kterou vystavil fiktivní
faktury, ale též ve výši 28.475,- Kč, neboť ani dodatečně nebyl schopen
doložit, na co konkrétně tyto prostředky použil. Žalobci prokázali vznik škody
v uvedené výši, kterou způsobil žalovaný zaviněným porušením smluvní
povinnosti, za což byl pravomocně odsouzen. Za podstatné soud označil, že se
účastníci vzájemně dohodli na pravidlech ohledně fondu oprav při správě
společné věci a na přísně účelovém použití prostředků na společném účtu
účastníků, k jinému účelu mohly být složené prostředky použity pouze na základě
dohody všech spoluvlastníků, případně rozhodnutí soudu. K tomu v daném případě
nedošlo, každý ze spoluvlastníků je ve vztahu k těmto prostředkům oprávněn
společně a nerozdílně (§ 139, 513 a násl. obč. zák.) a jestliže žalobu podali
všichni poškození spoluvlastníci (kromě žalovaného, který škodu sám svým
protiprávním jednáním způsobil), je dána jejich aktivní legitimace a k přijetí
plnění jsou oprávněni společně a nerozdílně (§ 513 obč. zák.). Žalovaný
neprokázal, že žalobcům na uvedený dluh uhradil ještě částku 15.038,- Kč z jeho
podílu na zisku za rok 2004.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Namítá nesprávné právní
posouzení spočívající v tom, že žalobcům bylo přiznáno solidární právo na
přijetí částky 97.780,40 Kč, aniž by k tomu byly dány podmínky. S odvolacím
soudem souhlasí, že účastníci jsou vázáni dohodou o správě společné věci,
namítá však, že zaplacení žalované částky do rukou žalobců tuto dohodu o
účelovém určení a nakládání s fondem oprav nerespektuje a navíc do rukou
žalobců se má dostat i částka, kterou do fondu oprav vložil sám žalovaný.
Dovozuje, že úspěch žalobců mohl být založen pouze v případě, že by žaloba
zněla na povinnost vrátit zpronevěřené peníze zpět do fondu oprav na společný
účet, neboť se nelze spolehnout na to, že žalobci sami dobrovolně přiznanou
částku do fondu oprav vrátí. Protože žaloba nebyla správně formulována, měla
být zamítnuta. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu,
jakož i rozsudek soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou
oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným
advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání,
které je zčásti přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není
důvodné.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 3. 5. 2011,
postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu,
ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Nesprávné právní posouzení věci, které žalovaný uplatňuje jako důvod dovolání
(§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.), může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval.
Podstatou námitek dovolatele je, že žalobcům nepřísluší jimi požadované plnění,
neboť přisouzená částka měla být vrácena zpět do fondu oprav, z něhož žalovaný
vybral prostředky, jejichž náhrady se žalobci domáhají.
V dané věci je podstatné, že ve vzájemném vztahu mezi žalobci a žalovaným nejde
o tzv. vyúčtovací spor, tedy o nároky spoluvlastníků z vyúčtování správy
nemovitosti či o nároky týkající se hospodaření se společnou věcí, nýbrž o
náhradu finanční újmy způsobené protiprávním jednáním žalovaného. Předpokladem
úspěchu žaloby na náhradu škody je samozřejmě aktivní věcná legitimace žalobců,
tedy zda žalobci jsou nositeli práva, které ve sporu uplatnili. Z hlediska
hmotněprávní věcné legitimace žalobců, tj. z hlediska, zda žalobcům podle
hmotného práva přísluší uplatněný nárok, odvolací soud nepochybil. Rozhodl na
základě zjištění, že žalobci se žalovaným jako podíloví spoluvlastníci
nemovitosti zřídili společný fond určený zejména k údržbě a opravám společné
nemovitosti a finanční prostředky byly uloženy na účtu u banky. Jestliže
žalovaný si tyto finanční prostředky neoprávněně přivlastnil, vybral je z účtu
a ponechal si je, jsou žalobci oprávněni domáhat se na něm náhrady škody, jež
jim vznikla z jeho protiprávního činu (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 21. 11. 2006, č. j. 32 Odo 1057/2005). Bez ohledu na to, zda na
účtu u banky jsou uloženy finanční prostředky ve fondu oprav, zda a jak s nimi
spoluvlastníci nemovitosti podle vzájemné dohody hospodaří a jak je vyúčtují,
je zřejmé, že odcizením finančních prostředků vznikla žalobcům majetková újma,
jejíž náhrady se domáhají. Dohoda spoluvlastníků o platbách do fondu oprav
nemění nic na aktivní legitimaci žalobců coby poškozených ve sporu o náhradu
škody. Fond oprav není totiž nositelem hmotného práva namísto žalobců a ve
sporu o náhradu škody není ani obligatorním platebním místem.
Dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. z hlediska námitek v
dovolání není naplněn; jelikož dovolací soud neshledal ani existenci vad
řízení, k nimž je povinen přihlížet i bez návrhu (§ 242 odst. 3 věta druhá o.
s. ř.), dovolání žalovaného podle § 243b odst. 2 věta první o. s. ř. jako
nedůvodné zamítl.
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, ačkoli ve vztahu k
potvrzujícímu výroku o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 3.568,30 Kč s
příslušenstvím není k podání dovolání subjektivně legitimován. Dovolání, které
je mimořádným opravným prostředkem, může totiž podat jen ten účastník řízení,
jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě kterému byla
tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech. Uvedeným výrokem
nebyla žalovanému žádná újma na jeho právech způsobena, naopak tímto
rozhodnutím bylo jeho obraně vyhověno, a žalovaný tedy nemůže mít zájem na
zrušení rozhodnutí v tomto rozsahu. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného i v
tomto rozsahu odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.
Dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není
přípustné. Nákladový výrok, ač je součástí rozsudku, má povahu usnesení, jímž
se nerozhoduje o věci samé, proto dovolání proti němu není přípustné podle ust.
§ 237 odst. 1 o. s. ř. a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z
dalších ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000,
publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný
nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobcům náklady v dovolacím
řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. července 2013
JUDr. Marta
Škárová
předsedkyně senátu