25 Cdo 683/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní
věci žalobce P. M., zastoupeného JUDr. Karlem Frimlem, CSc., advokátem se
sídlem v Praze 6, V Sedlci 15, proti žalovaným 1) V. H. a 2) D. H.,
zastoupených JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem se sídlem v Českých
Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. 36, za účasti vedlejšího účastníka
na straně žalovaných České pojišťovny a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16,
IČO 45272956, adresa pro doručování Česká pojišťovna a.s., Regionální středisko
individuální likvidace České Budějovice, České Budějovice, Pražská 1280, o
563.086,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích
pod sp. zn. 12 C 174/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 30. 9. 2009, č. j. 19 Co 2090/2009-284, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 30. 9. 2009, č. j. 19 Co 2090/2009-284, jímž byl rozsudek
soudu prvního stupně změněn ohledně částky 68.804,50 Kč, se zamítá; jinak se
dovolání odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 24.684,- Kč k rukám JUDr. Ladislava Dusila, advokáta se sídlem v
Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. 36, do tří dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně
žalovaných nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
příslušenstvím vůči oběma žalovaným zamítl, rozhodl o náhradě nákladů řízení a
ohledně části příslušenství zastavil řízení. Žalobce uplatnil nárok na náhradu
škody proti řidiči (1. žalovaný) a provozovateli (2. žalovaný) vozidla, jež dne
18. 9. 2005 způsobilo dopravní nehodu, při níž byl poškozen vůz žalobce a
zraněn jeho syn, který vůz řídil. Požadoval náhradu 65.152,50 Kč za zapůjčení
náhradního vozidla, částku 3.154,- Kč za odtah havarovaného vozidla do opravny,
45.000,- Kč za to, že nemohl splnit již dříve nasmlouvanou zakázku s reklamní
agenturou, 30.739,- Kč na náhradě spoluúčasti z havarijního pojištění a
380.000,- Kč za znehodnocení automobilu po jeho opravě. V důsledku zranění
syna, který předmětný automobil řídil, nebylo v provozu relaxační centrum,
které syn vedl, a na náhradě škody tím způsobené požadoval 78.100,- Kč za
zrušené objednávky zákazníků. Na náhradě svého výdělku za dobu strávenou v
souvislosti s jednáním s opravnou a pojišťovnou, nákladů spojených s odtahem
vozidla, léčením syna a nákladů na benzín uplatnil nárok ve výši 26.895,- Kč a
622,- Kč za telefonické hovory, poštovné a parkovné. Soud vzal za prokázané, že
dne 7. 6. 2005 uzavřel žalobce leasingovou smlouvu s tím, že po uplynutí doby
pronájmu vozidla 36 měsíců získá vozidlo do svého vlastnictví. Součástí smlouvy
byly Všeobecné obchodní podmínky, v jejichž bodu 7 bylo stanoveno, že nebezpečí
škody, zničení a odcizení předmětu leasingu nese až do doby ukončení leasingu
nájemce. Dne 14. 9. 2009 se žalobce s leasingovou společností dohodl na
předčasném ukončení smlouvy a uzavřel kupní smlouvu se sjednanou kupní cenou
automobilu ve výši 150.913,50 Kč. Soud shledal důvodným nárok žalobce na
náhradu škody, a to za odtah vozidla, za náklady v souvislosti s hovorným a
parkovným i za zapůjčení vozidla v období od 20. 9. 2005 do 2. 12. 2005 v
částce 65.152,50 Kč, dále náklady za cesty, jež souvisely s dopravní nehodou, a
za ušlý výdělek žalobce 18.655,- Kč. Ohledně náhrady za znehodnocení vozidla
vycházel soud ze znaleckého posudku Ing. Milana Uttla a po částečné úhradě
vedlejším účastníkem stanovil její výši na 68.563,- Kč a žalobci ji přiznal
vzhledem k tomu, že smluvně bylo nebezpečí škody na voze přeneseno na žalobce.
Pokud jde o náhradu za zrušené objednávky relaxačního centra, soud zjistil, že
jeho provozovatelem je společnost M GRAMI v.o.s., žalobce nedostatek aktivní
legitimace odstranil smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 21. 5. 2008, avšak
tento nárok uplatnil vůči žalovaným až 30. 9. 2008, a soud shledal námitku
promlčení podle § 106 odst. 1 obč. zák. důvodnou. Žalobci dále nepřiznal
náhradu ušlého zisku za nesplněnou zakázku pro reklamní agenturu, když žalobce
neprokázal, zda byla zakázka zadána jemu jakožto fyzické osobě či společnosti M
GRAMI v.o.s., a s ohledem na termín zadání a dokončení zakázky soud neshledal
příčinnou souvislost mezi dopravní nehodou a vznikem škody.
K odvolání žalobce i žalovaných Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem
ze dne 30. 9. 2009, č. j. 19 Co 2090/2009-284, rozsudek soudu prvního stupně ve
vyhovujícím výroku o věci samé co do částky 55.386,- Kč potvrdil, změnil jej
ohledně výše úroků z prodlení a ohledně částky 68.804,50 Kč s příslušenstvím
jej změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, v zamítavém výroku ohledně
částky 126.700,- Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Po částečném
zopakovaní dokazování odvolací soud uzavřel, že byla-li vlastníkem vozu v
okamžiku dopravní nehody leasingová společnost a nikoliv žalobce, došlo ke
snížení majetkového stavu vlastníka vozu, tedy leasingového pronajímatele, a
není rozhodující, jakým způsobem vlastník s věcí dále naložil. Závazky nájemce
sjednané pro případ zničení předmětu nájmu nejsou důsledkem škodné události,
stejně jako splátky leasingové společnosti. Leasingová společnost, jež byla
vlastníkem vozu, v leasingové smlouvě žalobce zmocnila (bod 7 Všeobecných
podmínek) k uplatnění nároku jejím jménem, nikoliv jménem svým. Ohledně náhrady
za zapůjčení náhradního vozidla, ušlého zisku žalobce, náhrady za benzín a
cestovní náhrady se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o
důvodnosti nároku. Úroky z prodlení se řídí splatností podle § 563 obč. zák.,
když výzvou v tomto případě je žaloba doručená dne 14. 4. 2006 a 9. 10. 2006.
Shodně se soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru o nedostatku
příčinné souvislosti dopravní nehody s nedokončením zakázky pro reklamní
společnost a se zrušením objednávek relaxačního centra.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním proti měnícímu zamítavému
výroku co do částky 68.804,50 Kč s příslušenstvím a proti potvrzujícímu
zamítavému výroku ohledně 126.700,- Kč s příslušenstvím. Přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a c) a § 237 odst. 3 o. s. ř. a podává je z
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o.s. ř. Vadu řízení spatřuje
v tom, že ačkoliv několikrát navrhl vydání rozsudku pro uznání ohledně nároku
na náhradu za znehodnocení vozidla, soud prvního stupně rozsudkem pro uznání
nerozhodl a odvolací soud se touto jeho námitkou nezabýval. Poukazuje na to, že
žalovaní tento jeho nárok uznali při ústním jednání 2. 4. 2008 a vedlejší
účastník při jednání dne 28. 2. 2007 a i ve svém podání ze dne 27. 3. 2008. Za
otázku zásadního právního významu považuje stanovení aktivně legitimovaného
subjektu z hlediska majetkové újmy spočívající ve znehodnocení vozidla, popř.
spočívající v úhradě nesnížených leasingových splátek zničeného vozidla.
Nesouhlasí se závěrem o nedostatku příčinné souvislosti mezi dopravní nehodou a
škodou ve výši 45.000,- Kč za nedokončení zakázky, uvádí, že pro věcné i
psychické následky nehody musel veškeré své aktivity odložit a nemohl dokončit
zakázku, ačkoliv se toto nikdy předtím nestalo. Tuto skutečnost potvrdil i
zástupce agentury V. Š., jehož výpověď soudy nehodnotily. Uvádí, že podle
autorského zákona je nositelem autorských práv jen sám autor, nikoliv
společnost či právnická osoba, a k tomu předložil listiny, které nebyly soudy
vůbec hodnoceny. Nesprávný právní názor na otázku příčinné souvislosti spatřuje
i v případě náhrady za zrušené objednávky penzionu žalobce. Jelikož jeho syn,
který penzion provozoval, byl při nehodě zraněn, nebylo možné penzion po
určitou dobu provozovat a bylo nutné objednávky zájemců zrušit. Navrhl, aby
Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a vrátil mu
věc k dalšímu řízení.
Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání uvedli, že nárok žalobce na náhradu za
znehodnocení vozidla neuznali, pouze nerozporovali částku 104.400,- Kč
stanovenou znalcem, avšak žalobce jakožto leasingový nájemce nebyl aktivně
legitimován k uplatnění tohoto nároku. Navíc lze uznat podle § 153a o. s. ř.
pouze existující nárok a pokud jde o náhradu za nedokončenou zakázku, nelze
určit, zda nebýt dopravní nehody, byla by zakázka včas dokončena, navíc když
lhůta pro její dokončení byla prodloužena do 15. 10. 2005. Příčinná souvislost
není prokázána. Navrhli zamítnutí a odmítnutí dovolání žalobce.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.),
se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.
c)].
Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odst. 1
přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč;
k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku co do
částky 126.700,- Kč s příslušenstvím sice jedním výrokem, avšak bylo jím
rozhodnuto o několika dílčích nárocích se samostatným skutkovým základem (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz 13/69,
publikovaný pod č. 28/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedená
částka je souhrnem nároků založených na odlišných skutkových základech (3.600,-
Kč za jízdné, 78.100,- Kč za zrušené objednávky relaxačního centra a 45.000,-
Kč za nezhotovenou zakázku). Byť se tyto dílčí nároky odvíjejí od téže
události, mají odlišnou povahu, a přípustnost dovolání se posuzuje u každého z
nich samostatně. Vzhledem k tomu, že bylo rozhodnuto o nárocích v částkách
3.600,- Kč a 45.000,- Kč, které nepřevyšují 50.000,- Kč, je přípustnost
dovolání proti této části výroku rozsudku odvolacího soudu vyloučena
ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu
ohledně nároku ve výši 78.100,- Kč s příslušenstvím se posuzuje podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné
jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují)
a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží
(§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, z něhož vychází jeho
rozhodnutí, o nedostatku příčinné souvislosti mezi dopravní nehodou způsobenou
žalovaným a zrušenými objednávkami relaxačního centra.
Především je třeba říci, že otázka existence příčinné souvislosti je otázkou
skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce a vzniklá
škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku.
Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru
jde o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá
ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence
zjišťována, a v tomto směru odvolací soud nepochybil. Námitky proti skutkovým
zjištěním, o něž se opírá závěr soudu, nemohou založit přípustnost dovolání. V
otázce prokázání příčinné souvislosti nejde tedy o právní otázku ve smyslu §
237 odst. 3 o. s. ř.
Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí
odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237
odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání proti potvrzujícímu zamítavému výroku rozsudku odvolacího soudu tedy
směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce ohledně částky 126.700,- Kč
podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné
odmítl.
Dovolání žalobce proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud změnil rozsudek
soudu prvního stupně tak, že žalobu na zaplacení částky 68.804,50 Kč s
příslušenstvím zamítl, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není
však důvodné.
Rozsudek odvolacího soudu v této části vychází z právního názoru uvedeného v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 25 Cdo 78/2001,
(publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 21, pod C
1514), podle kterého byla-li vlastníkem vozu, jenž byl poškozen při dopravní
nehodě, leasingová společnost, došlo v důsledku dopravní nehody ke snížení
majetkového stavu vlastníka vozu, tedy leasingového pronajímatele, v jehož
majetkových poměrech se projevil rozdíl v hodnotě vozu před poškozením a poté.
Na tom nemůže nic změnit ani okolnost, jakým způsobem vlastník následně s
poškozenou věcí naložil a jakým způsobem vypořádali účastníci leasingové
smlouvy své právní vztahy; závazky nájemce sjednané pro případ zničení
(poškození) předmětu nájmu vůči pronajímateli z leasingové smlouvy nejsou
důsledkem škodné události (dopravní nehody), za niž odpovídá škůdce, nýbrž
bezprostředním důsledkem jejich smluvního ujednání. Od tohoto právního názoru,
k němuž se Nejvyšší soud přihlásil rovněž např. v rozhodnutí ze dne 29. 3.
2007, sp. zn. 25 Cdo 267/2005, uveřejněném pod číslem 6/2008 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, popř. v rozhodnutí ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo
1437/2006, nemá důvod se odchýlit ani v projednávané věci.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak není naplněn.
Námitka dovolatele, že soud nerozhodl rozsudkem pro uznání o jeho nároku na
náhradu za znehodnocení vozidla ve výši 68.563,- Kč, představuje dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je stiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci).
Podle ustanovení § 153a odst. 1 o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního
řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován,
rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu
žalobou uplatněný jen zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen
navrhne-li to žalobce.
Jak vyplývá z obsahu spisu, vedlejší účastník při ústním jednání dne 28. 2.
2007 uvedl, že znehodnocení bylo již uhrazeno ve výši 35.000 Kč, ohledně
zbývající částky by měl být vypracován znalecký posudek. Z písemného
závěrečného vyjádření vedlejšího účastníka ze dne 27. 3. 2008 plyne, že
nerozporuje výši škody spočívající v znehodnocení vozidla, jak byla vyčíslena
znalcem, od níž je třeba odečíst částku již vyplacenou, a navrhl, aby soud o
tomto nároku takto rozhodl. Při ústním jednání dne 2. 4. 2008, zástupce
žalovaných uvedl, že pokud jde o znehodnocení vozidla, vychází z částky
104.400,- Kč stanovené znalcem a nárok žalobce v částce 68.563,- Kč uznává.
Nehledě k tomu, že při tomto jednání zástupce žalovaných výslovně uvedl, že
nemá oprávnění žádný úkon učinit, a jednání bylo odročeno za účelem
mimosoudního jednání účastníků, v každém případě je třeba rozlišovat vyjádření
zástupce žalovaných od procesního úkonu uznání nároku žalovanými, o němž by
musel být sepsán protokol, a pokud není uznání nároku žalovanými podepsáno,
soud k tomuto nepřihlíží.
Uznání nároku ve smyslu ust. § 153a odst. 1 o. s. ř. je totiž výslovný projev
vůle žalovaného adresovaný soudu, z jehož obsahu jednoznačně vyplývá, že uznává
nárok uplatněný vůči němu žalobou a v jakém rozsahu tak činí. Toto prohlášení
lze učinit jakýmkoliv způsobem, kterým se činí podání (srov. § 42 odst. 1 o. s.
ř.). Dojde-li k uznání při jednání, sepisuje se o tomto procesním úkonu vždy
protokol, který podepisuje žalovaný (popř. jeho zástupce). Podle ustanovení §
41b o. s. ř. dokud nebylo uznání nároku, ke kterému došlo do protokolu,
podepsáno žalovaným, soud k němu nepřihlíží.
V daném případě nebyl perfektní procesní úkon učiněn, a nebyl tedy splněn ani
předpoklad pro vydání rozsudku pro uznání a ani vyjádření vedlejšího účastníka
není uznáním nároku; vedlejší účastník může za řízení činit všechny procesní
úkony s výjimkou úkonů znamenajících dispozici s řízením, tj. právě i uznání
nároku žalobce.
Z uvedených důvodů není dovolání žalobce z hlediska uplatněných dovolacích
námitek opodstatněné, a jelikož Nejvyšší soud neshledal ani existenci vad
řízení, k nimž je povinen přihlížet i bez návrhu (§ 242 odst. 3 věta druhá o.
s. ř.), dovolání žalobce v části otevřené dovolacímu přezkumu zamítl (§ 243b
odst. 2 věty před středníkem o. s. ř.).
K dovolání do výroku rozsudku, jímž bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení,
nelze než odkázat na konstantní judikaturu, z níž jednoznačně plyne, že
dovolání do tohoto výroku rozhodnutí odvolacího soudu není podle § 237 o. s. ř.
přípustné, neboť nejde o rozhodnutí o věci samé, a jeho přípustnost nezakládá
ani žádné z dalších ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. rozhodnutí
uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo
rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 231/2000, ze dne 31. 10. 2001,
publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10).
Nejvyšší soud proto dovolání v uvedeném rozsahu jako nepřípustné odmítl podle §
243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 2 věty první
před středníkem o.s.ř.; s ohledem na výsledek dovolacího řízení mají žalovaní
právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny
za zastoupení advokátem. Výše odměny byla vypočtena z peněžité částky, jež byla
předmětem dovolacího řízení (195.504,50 Kč), podle § 3 odst. 1 bod 4 a § 10
odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., sazba byla snížena o 50 % podle § 18 odst. 1
věty první citované vyhlášky (byl učiněn pouze 1 úkon – vyjádření k dovolání)
na výsledných 20.270,- Kč po zaokrouhlení (§ 16 odst. 2); kromě toho mu náleží
paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., vše navýšeno o částku 4.114,- Kč odpovídající dani z
přidané hodnoty v sazbě 20 % podle § 137 odst. 3 o.s.ř. a zákona č. 235/2004
Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2010. Vedlejšímu účastníku žádné náklady v
dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. května 2012
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu