25 Cdo 72/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobce M. L., zastoupeného advokátkou, proti žalované JUDr. J. H., zastoupené
advokátem, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21
C 119/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
9. září 2008, č.j. 15 Co 243/2008-159, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalobce se domáhal náhrady škody ve výši 183.435,- Kč s příslušenstvím, která
mu měla vzniknout tím, že žalovaná jako advokátka zastupující tehdy nezletilého
žalobce nedoplnila blanketní odvolání ve věci vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 42/2002.
Obvodní soud pro Prahu 2 mezitímním rozsudkem ze dne 29. 2. 2008, č.j. 21 C
119/2006-130, shledal nárok žalobce co do základu opodstatněným, rozhodnutí o
jeho výši a nákladech řízení vyhradil konečnému rozhodnutí ve věci. Soud
prvního stupně vyšel ze zjištění, že Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen
„obvodní soud“) ve věci vedené pod sp. zn. 18 C 42/2002 zamítl žalobu, jíž se
tehdy nezletilý žalobce domáhal náhrady škody vůči ÚVN P. – S., z důvodu, že
při operačním zákroku, jemuž se v uvedeném zdravotnickém zařízení podrobil,
došlo k poškození jeho zdraví (perforaci trachey). Proti zamítavému rozsudku
obvodního soudu podala žalovaná jako advokátka nezletilého žalobce blanketní
odvolání. Odvolání nebylo v souladu se zákonem doplněno ani po výzvě soudu
(usnesení s výzvou k doplnění odvolání bylo žalované doručeno fikcí doručení),
proto Městský soud v Praze toto odvolání odmítl. Následně bylo právní
zastupování nezletilého žalobce žalovanou ukončeno, a to ke dni 4. 11. 2005,
kdy byla ze strany zákonných zástupců nezletilého žalobce udělena plná moc
advokátce JUDr. M. C. K námitce žalované, že jí nebylo doručeno usnesení, jímž
byla soudem vyzvána k doplnění odvolání, soud prvního stupně uzavřel, že sice
bylo prokázáno, že žalovaná požádala příslušnou poštu o prodloužení úložní doby
doručovaných písemností z důvodu své delší nepřítomnosti v P., a pošta její
žádost nerespektovala, tato skutečnost však nic nemění na tom, že uvedené
usnesení bylo žalované v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního
řádu doručeno na adresu sídla její advokátní kanceláře. Stejně tak shledal soud
prvního stupně neopodstatněnou námitku žalované, že odvolání nedoplňovala v
souladu s pokynem zákonného zástupce nezletilého žalobce, neboť v řízení nebylo
jednoznačně prokázáno, že by žalované byl takový pokyn dán. Soud prvního stupně
tak dovodil, že nedoplněním odvolání proti rozsudku obvodního soudu ve věci
vedené pod sp. zn. 18 C 42/2002 žalovaná jako advokátka porušila ve smyslu
ustanovení § 16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, (dále jen „zákon o
advokacii“) povinnost řádně zastupovat klienta – nezletilého žalobce. Dále se
soud prvního stupně ke zjištění, zda žalobci vznikla v důsledku porušení
povinnosti ze strany žalované škoda, jako předběžnou otázkou zabýval tím, zda
by nezletilý žalobce mohl být v soudním řízení vedeném pod spn. zn. 18 C 42/202
při řádném doplnění odvolání úspěšný. Provedl dokazování a dospěl k závěru, že
lze reálně předpokládat, že by odvolací soud (Městský soud v Praze) odpovědnost
žalované ÚVN P. – S. za škodu na zdraví nezletilého žalobce posoudil, na rozdíl
od obvodního soudu, podle ustanovení § 421a obč. zák. a že by v případě zrušení
rozsudku obvodního soudu bylo důvodné předpokládat, že by nezletilému žalobci
bylo přiznáno minimálně odškodnění požadovaného bolestného.
skutková zjištění soudu prvního stupně i jeho právní posouzení věci jako
správné a dostatečné. K odvolacím námitkám konstatoval, že je nepochybné, že
žalovaná podala proti zamítavému rozsudku obvodního soudu blanketní odvolání, v
němž uvedla, že je odůvodní do poloviny října roku 2005. Přes výzvu obvodního
soudu však odvolání ve stanovené lhůtě do 15. 10. 2005 nedoplnila, čímž
porušila povinnost advokáta zastupovat řádně klienta, neboť odvolání bylo v
důsledku nedoplnění jeho náležitostí odmítnuto. Jako správný zhodnotil odvolací
soud rovněž závěr soudu prvního stupně, že odpovědnost zdravotnického zařízení
bylo třeba posuzovat podle ustanovení § 421a obč. zák. Soud prvního stupně
nepochybil, když se zabýval otázkou předpokládaného výsledku odvolacího řízení
u Městského soudu v Praze v dotčené věci, neboť předpokladem vzniku
odpovědnosti advokáta za škodu je nejen porušení povinnosti advokáta ve smyslu
zákona o advokacii, ale také závěr, zda poškozenému v důsledku jednání
(opomenutí) advokáta vznikla škoda.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“) za výslovného uplatnění dovolacích důvodů podle § 241a odst. 1
písm. a) a b) o. s. ř. Vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, dovolatelka spatřuje v tom, že žalobce nebyl při jednání u
odvolacího soudu řádně zastoupen, neboť v době od vydání rozsudku soudu prvního
stupně dosáhl zletilosti, čímž se plná moc udělená advokátce JUDr. M. C. jeho
zákonnými zástupci stala neplatnou. Pochybení soudů obou stupňů spočívá dle
dovolatelky v nesprávném posouzení odpovědnosti advokáta vůči klientovi.
Dovolatelka se domnívá, že nedostane-li advokát od klienta jednoznačný pokyn
stran podání odvolání, je jeho povinností posoudit situaci a rozhodnout se pro
řešení, jež je pro klienta příznivější. Jelikož žalobce neprokázal, že by
žalované dal pokyn k podání odvolání, a žalovaná v úspěšnost odvolání nevěřila,
nepochybila, když odvolání nedoplnila, neboť je přesvědčena, že podáním
odvolání by žalobce finančně poškodila. Dle dovolatelky není soud stejného
stupně oprávněn v rámci řízení o odpovědnosti advokáta za škodu přezkoumávat
pravomocné rozhodnutí jiného soudu. Pokud advokátovi nelze vytknout procesní
chybu, jež měla za následek neúspěch jeho klienta v nalézacím řízení, „není
možné, aby soud stejného stupně prejudikoval po věcné stránce rozhodnutí
odvolacího soudu a stavěl své rozhodnutí nad dřívější rozhodnutí jiného soudu
stejného stupně“. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený
rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření vyvrací opodstatněnost v dovolání uplatněných
námitek, zejména poukazuje na neprofesionální přistup žalované, která jako
advokátka nedostála svým povinnostem ve smyslu ustanovení § 16 zákona o
advokacii. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je dle žalobce „zcela běžným“
rozhodnutím o odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou při výkonu advokacie,
proto nelze dospět k závěru o jeho zásadním významu po stránce právní. Žalobce
navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.),
dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně [dovolání tudíž není přípustné dle § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř.] a nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního
stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno a v novém
rozhodnutí soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším (zrušeném)
rozhodnutí v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu [§ 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání přípustné jen
tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání
nezakládají – srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o
právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými
dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že
při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení
§ 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam,
může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání
může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto
označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a
že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Předpokladem zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu je závěr, že ve výše uvedeném smyslu má
rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, tedy že v
rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro
rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Podle § 16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, je advokát povinen chránit a
prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Pokyny
klienta však není vázán, jsou-li v rozporu se zákonem nebo stavovským
předpisem; o tom je advokát povinen klienta přiměřeně poučit (odst. 1). Při
výkonu advokacie je advokát povinen jednat čestně a svědomitě; je povinen
využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu
klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné (odst. 2).
Podle § 24 odst. 1 věty první zákona o advokacii odpovídá advokát klientovi za
škodu, kterou mu způsobil v souvislosti výkonem advokacie. Podle odst. 3 tohoto
ustanovení se advokát odpovědnosti podle odst. 1 zprostí, prokáže-li, že škodě
nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm
požadovat.
Úprava odpovědnosti za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem
advokacie vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (objektivní
odpovědnost) a je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou výkon
advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem
škody.
Škodou je míněna újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, a je
objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Ušlý zisk je v
podstatě ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení
(rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno - kdyby nebylo škodné
události - důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (stanovisko
Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971).
Závěr o příčinné souvislosti mezi výkonem advokacie a vznikem škody lze učinit
jen tehdy, pokud nebýt pochybení advokáta, mohl klient právo úspěšně uplatnit,
tedy jen v případě, že toto právo skutečně existovalo. Proto soud při
posuzování odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou při výkonu advokacie jako
předběžnou otázku zkoumá, zda by při řádném postupu advokáta (žalovaného)
klient (žalobce) se svým nárokem u soudu uspěl; v projednávané věci se tedy
soud správně zabýval otázkou, zda by po řádném a včasném podání, resp.
doplnění, odvolání mohl být nárok žalobce v původním řízení shledán
opodstatněným (k tomu srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne
29. 6. 1984, sp. zn. 1 Cz 17/84, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 13, ročník 1986, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2.
2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu ročník 2003, sešit č. 24, pod C 1743, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 20. 6. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1515/2007, publikovaný v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soud ročník 2008, CD č. 6, pod C 5247).
Pokud dovolatelka napadá závěr odvolacího soudu, popřípadě soudu prvního
stupně, že z její strany byla porušena povinnost advokáta řádně zastupovat
klienta ve smyslu ustanovení § 16 zákona o advokacii s tím, že v řízení nebylo
prokázáno, že by žalobce, resp. jeho zákonný zástupce, dal dovolatelce k podání
odvolání pokyn, a ona sama v úspěšnost odvolání nevěřila, není tato námitka
způsobilá založit přípustnost dovolání. Napadá-li dovolatelka skutková zjištění
soudu prvního stupně, na jejichž základě soud dospěl k závěru, že žalovaná
(dovolatelka) jako advokátka nedostála své povinnosti zastupovat klienta řádně,
nutno zdůraznit, že skutkový stav věci se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze
jej sice napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř., ten však
není způsobilým dovolacím důvodem tam, kde přípustnost dovolání závisí na úvaze
dovolacího soudu o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Zpochybňuje-
li dovolatelka právní posouzení věci tím, že dle jejího právního názoru
nedostane-li advokát od klienta jednoznačný pokyn stran podání odvolání, je
jeho povinností posoudit situaci a rozhodnout se pro řešení, jež je pro klienta
příznivější, pak kromě toho, že i tato námitka vychází ze skutkové verze
předestřené dovolatelkou (po vyvrácení jejích předchozích odlišných verzí),
nelze přehlédnout, že vzhledem k ostatním závěrům, na nichž napadené rozhodnutí
spočívá, okolnost, že žalovaná odvolání neodůvodnila, zjevně nepředstavovala
řešení pro jejího klienta (žalobce) nejpříznivější.
Z hlediska přípustnosti dovolání nemohla být právně relevantní ani námitka, že
odvolací řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí věci, jelikož žalobce nebyl v odvolacím řízení řádně zastoupen.
Dovolací soud sice k vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci [stejně jako k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.] přihlíží, i když nebyly v dovolání
uplatněny, avšak pouze je-li dovolání již jinak přípustné (§ 242 odst. 3 o. s.
ř.), vady samotné přípustnost dovolání nezakládají (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 751/2003, publikované v
časopise Soudní judikatura, ročník 2006, pod poř. č. 6). Nelze též přehlédnout,
že žalovaná namítá vadu řízení, jejíž případná existence by zasahovala výlučně
do procesních práv žalobce, ač smyslem dovolání nepochybně není ochrana zájmů
protistrany.
Jelikož odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou judikaturou a v otázkách
otevřených dovolacímu přezkumu nebyl shledán rozpor s hmotným právem, nelze
napadené rozhodnutí považovat za zásadně právně významné ve smyslu ustanovení §
237 odst. 1 písm c) o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů tohoto řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť tímto
rozhodnutím řízení nekončí a o nákladech bude rozhodnuto v konečném
rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. března 2009
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu