25 Cdo 732/2021-220
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců
JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: D. M.,
narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Alenou Lněničkovou, advokátkou se
sídlem Jandova 208/8, 190 00 Praha 9, proti žalovanému: D. V., soudní exekutor,
IČO XY, se sídlem XY, o 78 270 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 9 pod sp. zn. 60 C 194/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2020, č. j. 35 Co 161/2020-173, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího
řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 11. 2. 2020, č. j. 60 C 194/2018-148,
z důvodu částečného zpětvzetí žaloby zastavil řízení co do částky 532 Kč (výrok
I), zamítl žalobu ohledně zbývající částky 77 738 Kč (výrok II), představující
náhradu újmy (škody vzniklé postižením důchodu exekucí, náhrady nákladů za
výkon trestu a náhrady nemajetkové újmy za 20 dnů výkonu trestu odnětí
svobody), kterou mu měl způsobit žalovaný jako exekutor v průběhu exekučního
řízení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 6. 2020, č. j. 35 Co 161/2020-173,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích II a III
a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním. Podle § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu,
ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) dovolání není přípustné
proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době
vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50
000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o
vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství
pohledávky se přitom nepřihlíží. V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných
nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém
z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat
samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom
řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, Soubor rozhodnutí Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, C 2236, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, nebo rozsudek ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo
2245/2017, publikovaný pod č. 7/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek –
dále jen „Sbírka“). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně § 238
odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (srov. např. usnesení ze dne
28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, nebo ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo
253/2019) podrobně vysvětlil, z jakého důvodu i po citované novele není
dovolání přípustné, jestliže žádný z nároků se samostatným skutkovým základem,
které jsou předmětem dovolacího řízení, není nárokem na peněžité plnění
přesahující 50 000 Kč (ledaže jde o vztah ze spotřebitelských smluv a o
pracovněprávní vztahy). V projednávané věci žalobce uplatnil žalobou tři nároky se samostatným
skutkovým základem – nárok na náhradu škody ve výši 46 770 Kč (jež mu vznikla
postižením důchodu exekucí), ve výši 968 Kč představující náklady na výkon
trestu, a na náhradu nemajetkové újmy ve výši 30 000 Kč. Ani jedna z těchto
částek nepřevyšuje limit stanovený v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V řízení
pak nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní nárok.
Proto
dovolání proti výroku I rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 238
odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné
vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Na výše uvedeném nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o
možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu, že dovolání
je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze
dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud
to zákon připouští. Není-li možnost podat dovolání v zákoně stanovena, pak jde
vždy – bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu
dostalo – o dovolání nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod č. 51/2003 Sbírky). Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 věty první
o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.