25 Cdo 751/2024-121
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Robertem Waltrem v právní věci žalobce: J. Š., zastoupený JUDr. Leopoldem Petřičem, advokátem se sídlem Hlavní náměstí 35/1a, Krnov, proti žalovanému: M. B., zastoupený Mgr. Jaromírem Závadou, advokátem se sídlem Hlavní náměstí 35/1a, Krnov, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově pod sp. zn. 19 C 71/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 5. 2023, č. j. 71 Co 76/2022-73, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Jaromíra Závady.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání žalobce proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, neboť neobsahuje zákonem požadované údaje, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pokračovat, neboť v důsledku vad spočívajících v absenci této zákonné náležitosti není možné posoudit přípustnost dovolání.
2. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen vymezit, které z tam alternativně uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace celého nebo jen části textu tohoto ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Dovolatel tuto náležitost dovolání řádně nevymezil. Splnění této náležitosti dovolání pak nelze dovodit ani z obsahu podání.
3. Při vylíčení předpokladu přípustnosti přitom musí dovolatel uvést (alespoň obsahově) konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu s výjimkou situace, kdy přípustnost dovolání je odůvodněna tím, že jde o dovolacím soudem dosud neřešenou právní otázku. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést nejen právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, srov. § 241a odst. 3 o. s. ř. – tzv. kvalitativní vymezení důvodu dovolání), ale též konfrontovat tuto nesprávnost s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu. Dovolatel je tedy povinen sdělit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Měl by proto označit, který z předpokladů vymezených v § 237 o. s. ř. je naplněn a proč. Jinými slovy je dovolatel povinen jasně uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nebo v čem je relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozporná, nebo v čem je třeba relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu změnit, nebo kterou konkrétně vymezenou právní otázku Nejvyšší soud dosud nevyřešil. Tyto skutečnosti z něj musí být jednoznačně seznatelné, mohou však být vyjádřeny v kterékoliv jeho části (nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16). Dovolací soud přitom není oprávněn si důvod přípustnosti vymezit sám, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1142/2019).
4. Z judikatury Ústavního soudu se pak podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje, aby Nejvyšší soud posoudil splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Schází-li totiž v dovolání účastníka vymezení, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§ 237 o. s. ř.), není Nejvyšší soud oprávněn dovolání věcně přezkoumat, jinak by porušil ústavně zaručené právo druhé strany na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
5. Žalobce v dovolání k jeho přípustnosti uvádí, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, kdy má být dovolacím soudem vyřešena právní otázka ‚zda jsem si přiměřenou satisfakci zajistil sám svépomocí, když jsem nazval žalovaného xindlem a psychopatem‘, jinak.“ Evidentně se tím domáhá, aby dovolací soud posoudil jím předestřenou otázku odlišně od odvolacího soudu. Nicméně to není řádným vymezením podmínky přípustnosti dovolání v režimu § 237 o. s. ř., neboť významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Důvod přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. formulovaný tak, že právní otázka vyřešená dovolacím soudem má být posouzena jinak, spočívá totiž v tom, že dovolací soud se má odchýlit od své předešlé rozhodovací praxe. Aby se v tomto případě jednalo o způsobilé vymezení podmínky přípustnosti dovolání, musí z něj být patrné, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Žalobce však na žádnou předešlou judikaturu Nejvyššího soudu, od níž by se měl odchýlit, ve svém dovolání neodkazuje.
6. Tuto podmínku dovolatel nesplnil ani námitkou, že se v jeho věci nemělo vycházet z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012. sp. zn. 30 Cdo 4003/2011, neboť podle dovolatelova názoru není na jeho věc skutkově přiléhavý. Z takové námitky totiž není nijak seznatelné, z jaké konkrétní konstantní judikatury dovolacího soudu se naopak v jeho věci vycházet mělo, respektive jaká judikatura dovolacího soudu má být podle jeho názoru dovolacím soudem přehodnocena.
7. Nejvyšší soud rozhodl usnesením předsedy senátu, jak mu to výslovně umožňuje § 243f odst. 2 o. s. ř.
8. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 4. 12. 2024
JUDr. Robert Waltr předseda senátu