30 Cdo 4003/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla

Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci

žalobkyně M. H., proti žalovaným 1) B. O., 2) E. R., o ochranu osobnosti,

vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 66/2008, o dovolání žalobkyně

proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. března 2011, č. j. 1 Co

63/2011-247, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Krajský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne

19. listopadu 2010, č. j. 24 C 66/2008-199, zamítl žalobu na ochranu osobnosti,

kterou se žalobkyně domáhala po obou žalovaných písemné omluvy a po každém z

nich náhrady nemajetkové újmy v penězích v částce 50.000,- Kč, a nepřiznal

účastníkům právo na náhradu nákladů řízení. Za zásah do svých osobnostních práv

označila žalobkyně vulgární výrazy, které oba žalovaní pronesli vůči žalobkyni

dne 12. 4. 2008 a pro které byli uznáni vinnými ze spáchání přestupku podle §

49 odst. 1 písm. a) přestupkového zákona přestupkovou komisí města Vyškov. U

žalované 1) se jednalo o výrok „Vyser se na ňu, nech piču, ona je blbá“, „Vyser

se na piču, ona se scházela s policajtem T.“, pronesený dne 12.4.2008 v areálu

společnosti INSTALAČNÍ MATERIAL-HERMAN, s.r.o. ve Vyškově na ulici Havlíčkova

26. U žalovaného 2) se pak jednalo o výrok „Pičo, seš v nezkolaudované budově,

tady nemáš co dělat“, pronesený za stejných časových a místních okolností. Soud

prvního stupně vycházel z rozhodnutí přestupkového orgánu a na základě toho

učinil závěr, že k neoprávněnému zásahu žalovaných do osobnostních práv

žalobkyně na zachování práva na občanskou čest a lidskou důstojnost došlo. Při

úvaze o prostředcích ochrany a o přiměřenosti žalobou požadovaných omluv a

náhrad soud prvního stupně vyšel z celkového komplexu právních prostředků

poskytujících ochranu osobnosti fyzické osobě a hodnotil ty prostředky, které

byly použity ve vztahu k závažnosti a dopadům protiprávního jednání obou

žalovaných. Z hlediska intenzity a závažnosti jednání žalovaných soud přihlédl

ke skutečnosti, že žalovaní se vulgárních výroků vůči žalobkyni dopustili před

velmi úzkým okruhem přihlížejících osob, což způsobilo, že důstojnost a vážnost

žalobkyně ve skutečnosti nebyla narušena ve větší míře. Soud také konstatoval,

že vulgaritami pronášenými v podnapilém stavu snížili vlastní důstojnost

samotní žalovaní. Satisfakční roli pak představuje jednak samotné rozhodnutí

soudu v této věci konstatující neoprávněnost zásahu žalovaných; satisfakce

dosáhla žalobkyně také v přestupkovém řízení rozhodnutím o přestupcích obou

žalovaných. Takové satisfakce pak podle soudu prvního stupně postačují vzhledem

k tomu, že „na cti a důstojnosti žalobkyně vzniklá újma byla co do územní,

časové i personální (tzn. z hlediska okruhu předmětnému jednání přítomných

osob) šíře újmou malého až bagatelního charakteru“. Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. března 2011, č. j. 1 Co 63/2011-247, uzavřel, že zejména po doplnění řízení

výslechem žalobkyně – z níž zjistil, že následkem nadávek obou žalovaných byl

pocit žalobkyně ze snížení rodičovské autority i autority ve svém okolí zejména

u zaměstnanců firmy, projevující se tak, „že vás děti tak neberou“ a „že vás

okolí i zaměstnanci tak neberou“ - byl skutkový stav ve věci zjištěn náležitým

způsobem zcela dostačujícím k věcnému rozhodnutí. Odvolací soud se ztotožnil se

závěrem soudu prvního stupně o nadbytečnosti dalších navržených důkazů výslechy

svědků D., H.

a H., neboť tito svědci nebyli navrženi cíleně k prokázání

rozhodných skutečností vztahujících se k předmětu tohoto řízení a pokud

žalobkyně v odvolání procesní nedostatky důkazní aktivity mínila napravit tím,

že uváděla potřebu výslechu navržených svědků k prokázání dopadu protiprávních

zásahů žalovaných do osobnosti žalobkyně, pak šlo o nepřípustnou novotu,

nehledě k tomu, že žádný z uvedených svědků při incidentu účastníků fyzicky

přítomen nebyl. Neshledal za důvodnou námitku podjatosti soudce

projednávajícího a rozhodujícího věc u soudu prvního stupně, neboť se jednalo o

výhrady, které již byly v tomto řízení uplatněny a o nichž ve třech

rozhodnutích vrchní soud také rozhodl (rozhodnutí ze dne 30. září 2009, č.j. Nco 33/2009-117, ze dne 25. února 2009, č.j. Nco 10/2010-146, a ze dne 10. června 2010, č.j. Nco 3712010-165). Odvolací soud vyjádřil přesvědčení, že

„žalobkyně zjevně rozhodnutí vrchního soudu ignoruje, což ale nemůže způsobit

důvodnost jejich námitek“. Pokud snad vrchní soud v jediném ze svých rozhodnutí

ze dne 30.9.2009 č.j. Nco 33/2009-117, rozhodl, že soudce JUDr. Ryška je

vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci, pak šlo o vyloučení soudce v jiné

věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24C 13/2008, přičemž důvody

vyloučení pak byly úzce vázány na projednávanou věc a přesah negativního vztahu

soudce do jiných projednávaných věcí, v nichž je účastníkem žalobkyně, odvolací

soud neshledal. Odvolací soud rovněž nesdílel výhrady k právnímu hodnocení věci

soudem prvního stupně. Zdůraznil, že ochrana osobnosti fyzické osoby je v

právním řádu zajištěna a realizována v mnoha směrech a ve více rovinách. Rámec

a rozsah ochrany osobnosti fyzické osoby vytváří Ústava a ústavní zákony a

mezinárodní smlouvy, jimiž je Česká republika vázána. Další právní odvětví jako

trestní právo a správní právo včetně práva přestupkového, občanské právo,

pracovní právo, stanoví skutkové podstaty skutků směřujících proti osobnostní

sféře fyzické osoby a upravuje sankce za jejich porušení. Odhlédnout nelze také

od ochrany či satisfakce vlastním jednáním, svépomocí. Právní úprava ochrany

osobnosti fyzické osoby tvoří určitou hierarchii; civilní právo umožňuje dohodu

stran konfliktu o zásahu a o jeho satisfakci, svépomoc postiženého, ochranu

pomocí státního orgánu a jeho rozhodnutím, při určité úrovni společenské

nebezpečnosti skutku pak ochrana přerůstá do řízení trestněprávního či

přestupkového. Satisfakce je postižené osobě poskytnuta každou formou použité

obrany, přičemž potrestáním škůdce v přestupkovém či trestním řízení je

satisfakce velmi výrazná, neboť státní orgán konstatuje nejen protiprávní

jednání, ale také subjektivní vztah pachatele ke svému jednání a stanoví sankce

podle závažnosti jednání škůdce. Jestliže projednání a potrestání nesplní další

účel takového řízení, jímž je náprava pachatele, a dojde k recidivě, neznamená

to, že satisfakce potrestáním poskytnuta nebyla, nýbrž takový stav zakládá

právo na ochranu a satisfakci za další recidivující, nikoli však původní,

jednání.

Forma, rozsah či výše prostředků k ochraně osobnosti fyzické osoby za

protiprávní zásah do osobnostní sféry se odvíjí od charakteru a

závažnosti protiprávního jednání a od jeho dopadu a následkům do osobnostní

sféry fyzické osoby. Výroky žalovaných byly poměrně vulgárního charakteru, byly

však proneseny v úzkém okruhu přihlížejících osob a devastace cti, pověsti a

dobrého jména žalobkyně tak nebyla nijak rozsáhlá. Subjektivní hodnocení či

subjektivní vnímavost žalobkyně na jednání žalovaných na takovém hodnocení

nemohou ničeho změnit. Žalobkyně sama také nic konkrétního o následcích

vulgárních výroků ani ve své výpovědi neuvedla. Soud prvního stupně proto podle

odvolacího soudu zcela správně přihlédl k již poskytnutým satisfakcím, z nichž

zásadní je projednání věci v přestupkovém řízení, jehož výsledkem bylo vydání

rozhodnutí, kterým byli oba žalovaní uznáni vinnými ze spáchání přestupku a

byly jim uloženy tresty. Žalobkyně sama tuto formu satisfakce zvolila, neboť

počínání obou žalovaných oznámila Policii ČR, aktivně se podílela na

vyšetřování skutků provedených žalovanými a rozhodnutí přestupkového orgánu jí

bylo také doručeno. Jde o satisfakci natolik zásadní, že již sama o sobě v

tomto případě postačuje k reparaci protiprávních zásahů a k ochraně dobrého

jména cti a důstojnosti žalobkyně ve společnosti. Odvolací soud uzavřel, že

další formou satisfakce je i soudní řízení o ochranu osobnosti žalobkyně, které

byť neskončilo plným procesním úspěchem žalobkyně, přesto bylo soudy obou

stupňů konstatováno, že k protiprávním zásahům ze strany obou žalobců vůči

žalobkyni došlo, toto počínání odsoudily jako společensky nevhodné a

nepřípustné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též

„dovolatelka“) dovolání. Dovolání bylo podáno v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil výroky I. a

II. rozsudku krajského soudu, kterými zamítl písemnou omluvu, které se

žalobkyně domáhala na žalovaných omluvu, Dovolání se nevztahuje co do zamítnuté

náhrady nemajetkové újmy v penězích v částce 50.000,-Kč, které se žalobkyně

domáhala vůči každému ze žalovaných. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka

v ust. § 237 odst. l písm. c) o.s.ř., neboť tímto rozsudkem bylo potvrzeno

rozhodnutí soudu prvního stupně a napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní

stránce zásadní význam s ohledem na ust. §237 odst. 3 o.s.ř., neboť toto

rozhodnutí řeší zejména právní otázku, která má být dovolacím soudem posouzena

jinak. Dovolání je podáno z důvodu, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na

nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.) a dále, že

řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve

věci (§241a odst.2 písm.a) o.s.ř.). Otázky zásadního právního významu vymezila

dovolatelka následovně:

1) Zda může soud v režimu ochrany osobnosti vyloučit jakýkoli nárok

žalobce dle ust.§ 13 obč. zákona, ačkoli bylo zjištěno, že ze strany žalovaného

(-ých) zcela jistě došlo k porušení práva žalobce na ochranu osobnosti a to s

odkazem, že žalovaný byl v jiném řízení (v daném případě v přestupkovém)

postižen sankcí veřejného práva? 2) Není možné oddělit negativní vztah soudce k účastníkovi či jeho právnímu

zástupci konkrétní kauzou, ve které se tento negativní vztah projevil. K první položené otázce dovolatelka uvedla, že není možné nepřiznat

účastníkovi řízení jeho nároky dle ust. § 13 obč. zák., jestliže bylo

objektivně zjištěno, že bylo porušeno jeho právo na ochranu osobnosti. Žalobkyně má právo v rámci civilního řízení být soudem chráněn, má zákonné

nároky i na nemateriální satisfakci alespoň v minimu ve formě omluvy. Jestliže

soudy konstatují, že žalovaný byl postižen sankcemi veřejného práva (v

přestupkovém řízení), pak je to sankce, která mu byla uložena státem a ve

vztahu ke státu, nikoli ve vztahu k osobě, vůči které se porušení jejich

osobnostních práv dopustil. Mezi žalobkyní a žalovanými však v tomto případě

nedošlo k narovnání vztahů, nedošlo k uspokojení jejích nároků, žalovaní sami

vůči žalobkyni neprojevili lítost nad svým chováním, a proto nelze brát

rozhodnutí soudu za spravedlivé, které by minimálně nárok žalobkyně na

materiální satisfakci nepodpořil. Ustanovení § 13 obč. zák. dává jedinou

dispozici s uplatněným nárokem, a to přiznat přiměřené zadostiučinění za

předpokladu, že porušení práva na ochranu osobnosti bylo soudem zjištěno. Nepřiznat takové právo přísluší soudu jedině tehdy, pokud útok na sféru

osobnostních práv žalobkyně nebyl v řízení prokázán. Jakékoli „manévrování“ v

rámci subjektivního soudního uvážení (zda přiznat či nepřiznat nárok) zde nemá

prostor.

K druhé otázce zásadního právního významu žalobkyně uvedla, že není

možné negativní vztah soudce k účastníkovi či právnímu zástupci vázat na

konkrétní řízení, ve kterém se tento negativní vztah projevil. Negativní vztah

je popisem vztahu soudce k osobám, nikoli ke kauze. Lidé jsou přáteli či

nepřáteli, mají mezi sebou positivní či negativní vztah. Tyto vztahy jsou

výsledkem interakce, která má svůj počátek a vývoj. Vždy jde o vztah generální,

obecný. Nelze jej úzce spojovat jen se situací, ve které se projevil. Nutno jej

posuzovat jako vztah daný pro tempore i pro futuro pro jakékoli vztahy mezi

těmito osobami a tedy i s dopady na jiná řízení, než ve kterém se tento

negativní vztah projevil. Toto tvrzení je podpořeno vývojem lidské společnosti,

má svou logiku. Naopak izolování negativního vztahu, zejména pak řízení před

soudem, má za následek zcela zjevné porušování práva účastníka na spravedlivý

proces. Dovolatelka vyjádřila přesvědčení o nerovnosti mezi skupinami osob,

které se ochrany osobnosti domáhají. Tzv. „celebrity“ mají přístup ochraně

osobnosti výrazně snazší, neboť své nároky uplatňují poté, co o nich byla

veřejně medializována skutečnost, které se jich v rámci ochrany osobnosti

dotýká. Dichotomie obou skupin (celebrit a tzv. obyčejných lidí) z pohledu

soudů pak dle dovolatelky dává nesprávné měřítko, které soudy v rozporu s

ústavně zaručenou rovností lidí používají ve své aplikační praxi, že nároky

posoudí právě z pohledu tzv. celebrit útok proti osobnostním právům běžného

občana jako útok malého rozsahu, nevýznamný. Podrobně se dále vyjadřuje k

chování soudce soudu prvního stupně, který věc rozhodoval a které podle jejího

přesvědčení zakládá podjatost jak ve vztahu k žalobkyni, tak k jejímu právnímu

zástupci. Nesouhlasí rovněž se závěrem odvolacího soudu o úzkém okruhu osob,

které slyšely difamační výrok, neboť tyto výroky naopak měly být proneseny před

větším množstvím osob. Navrhla proto, aby dovolací soud v napadeném rozsahu

zrušil rozsudek soudů obou stupňů. Žalovaná 1) ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvedla, že žalobkyně ji

neustále atakuje nesmyslnými obviněními na základě nepravdivých výpovědí

svědků. Toto jednání prostřednictvím námitek podjatosti přenáší i na soudce. Vyjadřuje obavu, že pro značný počet soudních jednání vedených žalobkyní brzo

nebude soudce, který by nebyl označen za nepodjatého. Obsahově (§ 41odst. 2

o.s.ř.) navrhla odmítnutí dovolání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,

ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (rozhodnutí odvolacího

soudu bylo vydáno dne 30.3.2011, takže tento procesní předpis je aplikován ve

znění účinném od 1.7.2009). Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Poté, co dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k

tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o.s.ř. se zabýval jeho

přípustností.

Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání v označené věci není přípustné

podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (nejedná se o měnící rozhodnutí

odvolacího soudu), ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (rozhodnutí soudu

prvního stupně nepředcházelo jeho dřívější rozhodnutí, v němž rozhodl jinak),

ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí

odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu

ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. K první právní otázce je třeba uvést, že odvolací soud ji vyřešil v

souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud již v rozsudku ze

dne 31.1.2001, sp.zn. 30 Cdo 2971/2000 vyložil, že je-li účelem zadostiučinění

podle § 13 obč. zák. reparace následků zásahu do osobnostní sféry fyzické

osoby, pak předpoklad poskytnutí takovéhoto zadostiučinění může modifikovat

skutečnost případného zhojení následku zásahu v té či oné míře tím, že jistou

formu zadostiučinění si fakticky poskytne sám poškozený, a to na úkor zájmů

škůdce, např. ve formě následného a jinak neakceptovatelného verbálního nebo

brachiálního útoku, apod. V takovýchto případech je třeba porovnat míru dotčení

osobnosti fyzické osoby a tomu odpovídající předpoklad přiměřenosti

odpovídající satisfakce s tím, do jaké míry byl nárok na satisfakci suplován

případnou „svémocí“ poškozeného. Toto posouzení výhradně vychází z předpokladů

obsažených v ustanovení § 13 obč. zák., takže případná aplikace ustanovení § 3

odst. 1 obč. zák. v této souvislosti postrádá opodstatnění. K poměru rozhodnutí

přestupkové komise a nároku na ochranu osobnosti pro tentýž skutek srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1152/2012. Zmiňované svémoci se nemusí žalobkyni dostat jen výhradně jejím

vlastním jednáním, ale jak odvolací soud správně uvedl, právní úprava ochrany