25 Cdo 758/2025-438
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: T. S., zastoupená JUDr. Kateřinou Douchovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Ostružinová 1794, Černošice, proti žalované: Mgr. Barbora Kubinová, IČO 86649311, se sídlem Milešovská 1312/6, Praha 3, zastoupená Mgr. Lukášem Koudelem, advokátem se sídlem Milešovská 1312/6, Praha 3, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované Generali Česká pojišťovna a. s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, o 398.559 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 19 C 456/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2024, č. j. 16 Co 337/2024-412, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2024, č. j. 16 Co 337/2024-412, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. 5. 2024, č. j. 19 C 456/2020-386, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
1. Žalobou podanou 25. 9. 2020 se žalobkyně domáhala náhrady škody způsobené pochybením žalované jako advokátky při zastupování žalobkyně v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 295/2014, v němž se žalobkyně domáhala vůči tehdejšímu manželovi výživného ve výši 20.000 Kč měsíčně. Pochybení žalované mělo spočívat v tom, že včas nepodala návrh na pokračování v řízení přerušeném podle § 110 o. s. ř., v důsledku čehož bylo řízení 2. 10. 2017 pravomocně zastaveno, a to usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14.
6. 2017, č. j. 40 C 295/2014-129, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2017, č. j. 13 Co 361/2017-152. Dovolání proti usnesení odvolacího soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2020, č. j. 24 Cdo 963/2019-242, a rovněž ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. II. ÚS 1373/2020. Škodu představuje ušlé výživné 398.559 Kč za dobu od 8. 9. 2014 (zahájení řízení o výživné) do 5. 5. 2016 (zánik manželství žalobkyně rozvodem).
2. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 29. 5. 2024, č. j. 19 C 456/2020-386, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 398.559 Kč s
příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovanou (výrok II) a vedlejší účastnicí (výrok III). Soud prvního stupně odkázal mimo jiné na § 609 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, a judikaturu dovolacího soudu týkající se promlčení práva klienta na náhradu škody vůči advokátovi, jež měla vzniknout zmeškáním promlčecí lhůty, neboť v obou situacích vzniká škoda v důsledku zmeškání stanovené lhůty advokátem. Jelikož k pochybení žalované mělo dojít 21.
4. 2017, kdy marně uplynula lhůta pro podání návrhu na pokračování v řízení o výživné, vznikla žalobkyni 22. 4. 2017 škoda, neboť v ten den bylo jisté, že žalobkyně se svého nároku na výživné nedomůže soudně ani jinak, neboť dobrovolné plnění jejího manžela nepřicházelo v úvahu. V tento den tedy počal běh desetileté objektivní promlčecí lhůty podle § 636 odst. 1 o. z. Na základě provedených důkazů a okolností případu soud prvního stupně dále uzavřel, že o tom, že kvůli pochybení žalované nebude v řízení pokračováno, jinými slovy o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, se žalobkyně dozvěděla nejpozději 28.
6. 2017, kdy bylo podáno odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení. Od tohoto dne běžela tříletá subjektivní promlčecí lhůta ve smyslu § 629 odst. 1 o. z., která tak skončila 28. 6. 2020. Žaloba byla podána 20. 9. 2020 (správně 25. 9. 2020; poznámka dovolacího soudu), tedy po uplynutí subjektivní promlčecí lhůty. Okamžik nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení označil soud prvního stupně za nepodstatný, neboť v případě náhrady škody z důvodu promlčení pohledávky není významné, zda je promlčení pohledávky výslovně pravomocně konstatováno v jiném soudním řízení.
Vznesenou námitku promlčení soud prvního stupně nepovažoval za rozpornou s dobrými mravy.
3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 12. 2024, č. j. 16 Co 337/2024-412, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), nepřiznal žalované náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení vedlejší účastnici (výrok III). Odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 24 Cdo 3587/2022, či ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 33 Cdo 845/2020, a na usnesení Ústavního soudu ze dne 26.
4. 2012, sp. zn. III. ÚS 3866/11, z nichž vyplývá, že marné uplynutí roční lhůty je v režimu § 111 odst. 4 o. s. ř. spojeno se zánikem práva účastníka na pokračování v řízení, neboť citované ustanovení nedává soudu jinou možnost než v takovém případě řízení zastavit. Dále konstatoval, že podle judikatury Nejvyššího soudu vzniká škoda způsobená v důsledku výkonu advokacie v okamžiku, kdy objektivně nastanou skutečnosti, pro které se pohledávka stane nedobytnou. Konkrétně to znamená, že škoda vzniká tehdy, jestliže pohledávka klienta není uspokojena, dlužník odmítá dobrovolně plnit a plnění na něm již nelze soudně vymáhat.
Ve vztahu k nedobytnosti pohledávky způsobené jejím promlčením Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že ke vzniku škody dochází v okamžiku, kdy uplyne promlčecí lhůta a věřitel je konfrontován s dlužníkem vznesenou námitkou promlčení, přičemž není nezbytné, aby závěr o nedobytnosti byl učiněn v soudním řízení vedeném proti dlužníkovi. Ve vztahu k nedobytnosti práva způsobené jeho prekluzí dochází ke vzniku škody v okamžiku, kdy uplyne prekluzivní lhůta. Právo účastníků na pokračování v tomto řízení tedy zaniklo 21.
4. 2017, což znamenalo jeho nevymahatelnost a nedobytnost tvrzené pohledávky z titulu výživného mezi manželi za specifikované období. Okolnost, zda a zejména kdy soud na nastalou objektivní procesní situaci zareaguje vydáním usnesení o zastavení řízení a kdy toto rozhodnutí nabude právní moci, již není pro určení okamžiku vzniku škody rozhodná. Odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2232/2004, považoval odvolací soud za nepřiléhavý. Subjektivní promlčecí lhůta uplynula 29.
6. 2020 (nikoliv 28. 6. 2020, jak uvedl soud prvního stupně), přičemž není dána rozpornost námitky promlčení s dobrými mravy.
4. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I napadla žalobkyně dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení věci s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka je přesvědčena, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku počátku běhu promlčecí lhůty, neboť ta nezačala běžet od okamžiku, kdy marně uplynula lhůta k podání návrhu na pokračování v řízení, ale od okamžiku nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení, protože běh promlčecí lhůty (objektivní či subjektivní) nemůže začít plynout dříve, než škoda vznikla. Žalobkyně odkázala na již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2232/2004, který se „podstatnými znaky zcela shoduje s touto věcí“ a v němž bylo vysloveno, že „procesní pochybení advokáta v řízení před soudem představuje škodní událost, avšak škoda vzniká až tehdy, kdy je závazně a nezměnitelně rozhodnuto, že účastník není ve sporu z důvodu škodní události úspěšný, tedy v okamžiku, kdy je věc pravomocně rozhodnuta“. Dovolatelka odkázala taktéž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2552/2018, z nějž dovodila, že škoda spočívající ve ztrátě pohledávky, způsobená procesním pochybením advokáta vzniká až právní mocí rozhodnutí v daném řízení vydaného, jelikož až v té chvíli je jisté, že zastoupený účastník plnění nezíská. Podle přesvědčení žalobkyně tak došlo ke vzniku škody na její straně teprve 2. 10. 2017, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o zastavení řízení. Teprve tehdy došlo ke ztrátě pohledávky a začala běžet promlčecí lhůta. Dovolatelka vytkla odvolacímu soudu užití „svérázného termínu“, za nějž považuje závěr soudu o zániku práva účastníků na pokračování v řízení, a vyjádřila svůj názor, že dokud soud řízení nezastavil, nestala se její pohledávka na výživném nedobytnou. Žalobkyně se domnívá, že závěr soudu o tom, že jí vznikla škoda již uplynutím lhůty pro podání návrhu na pokračování v řízení, je nesprávný i proto, že by se nemohla po žalované domáhat náhrady škody dříve, než by bylo rozhodnuto o jejím odvolání v řízení o výživném. Brojila rovněž proti nákladovým výrokům. Závěrem žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Vedlejší účastnice se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že je považuje za nepřípustné. Dovolatelkou citovanou judikaturu označila za nepřiléhavou a konstatovala, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné. V dovolání prezentovaný názor žalobkyně by znamenal, že podáním odvolání v původním řízení by bylo možné značně oddálit vznik škody. Právní moc usnesení o zastavení řízení způsobila pouze formální závaznost tohoto rozhodnutí, avšak ke vzniku škody objektivně došlo již marným uplynutím lhůty pro podání návrhu na pokračování v řízení. Vedlejší účastnice navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
6. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupenou advokátkou ve smyslu § 241 o. s. ř., a proto se zabýval jeho přípustností.
7. Napadené rozhodnutí je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu zabývající se otázkou promlčení práva na náhradu majetkové újmy klienta v případě, že advokát, který ho zastupuje v soudním řízení, nepodá návrh na pokračování v řízení podle § 111 odst. 4 o. s. ř., v důsledku čehož se pohledávka klienta stane nevymahatelnou, a pro řešení této otázky je dovolání přípustné.
8. Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je též důvodné.
9. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. 10. Již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2873/2012, dovolací soud aproboval postup odvolacího soudu, který v situaci, kdy bylo řízení přerušeno podle § 110 o. s. ř. a následně zastaveno pro nepodání včasného návrhu na pokračování v řízení, aplikoval judikaturu týkající se odpovědnosti advokáta za škodu, která vznikla v důsledku jeho pochybení spočívajícího v tom, že svou nečinností zanedbal své povinnosti a nechal promlčet nárok na plnění vůči dlužníkovi. Zdůraznil, že v takovém případě vzniká škoda v okamžiku, kdy je zřejmé, že příslušný nárok již nelze vymáhat, protože dlužník by se úspěšně ubránil námitkou promlčení a dobrovolně plnit odmítá (odkázal v tomto směru na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002, a ze dne 26. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3672/2012, které citoval i odvolací soud v nyní posuzované věci). V citovaném usnesení, jímž byl posuzován případ skutkově obdobný nyní souzené věci, byl vznik škody vztažen k datu právní moci usnesení o zastavení řízení, neboť tento okamžik byl označen za nejpozdější datum, k němuž muselo být pro předchozí průběh věci a pro postoj dlužníka zřejmé, že pohledávku nelze úspěšně vymoci (už v průběhu daného řízení bylo evidentní, že dobrovolně plnit nehodlá). Dovolací soud nemá důvod se od uvedeného závěru odchylovat. Je pravda, že marné uplynutí roční lhůty podle § 111 odst. 4 o. s. ř. (aniž je některým účastníkem podán návrh na pokračování v řízení) je spojeno se zánikem práva účastníka na pokračování v řízení, neboť citované ustanovení nedává soudu jinou možnost než v takovém případě řízení zastavit. Na druhé straně řízení není zastaveno automaticky, ale je k tomu nezbytné rozhodnutí soudu. To nabývá na důležitosti obzvláště ve chvíli, kdy žalovaná tvrdila, že podle jejího názoru nedošlo k přerušení řízení podle § 110 o. s. ř. (viz doplnění tvrzení žalované na č. l. 63 spisu a odvolání žalované proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 6. 2017, č. j. 40 C 295/2014-129, č. l. 141 a násl. předmětného spisu), ale podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., u nějž však roční lhůta stanovena není, a nebylo tedy možné vyloučit, že odvolací soud usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení změní, případně zruší. V obecné rovině by přicházelo do úvahy i prominutí zmeškání lhůty podle § 58 o. s. ř. Pokud by však byl správný závěr, že újma žalobkyně vznikla již ve chvíli, kdy lhůta podle § 111 odst. 4 o. s. ř. uplynula, je otázkou, jak by měla být řešena situace, kdy by odvolací soud přikročil ke změně, respektive zrušení daného usnesení. Těžko by již vzniklá újma mohla přestat existovat. Má-li být okamžik vzniku újmy spojen s právní mocí usnesení o zastavení řízení, nemohla subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění práva žalobkyně začít běžet dříve, než ke vzniku dané újmy došlo. Pokud ke vzniku újmy žalobkyně došlo 2. 10. 2017, a žaloba byla podána 25. 9. 2020, tříletá subjektivní promlčecí lhůta podle § 629 odst. 1 ve spojení s § 620 odst. 1 o. z. v té době ještě neuplynula. 11. Pro úplnost lze konstatovat, že zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka je ani netvrdí. 12. Dovolací soud uzavírá, že uplatněný dovolací důvod je naplněn a že rozhodnutí odvolacího soudu není věcně správné. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro změnu rozsudku odvolacího soudu, napadený rozsudek bez jednání zrušil (§ 243a odst. 1 věta první, § 243e odst. 1 o. s. ř.); protože důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). 13. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V dalším řízení se soud bude zabývat tím, zda jsou splněny všechny předpoklady odpovědnosti žalované za újmu žalobkyně, neboť dosud byla zkoumána toliko otázka promlčení. 14. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o náhradě všech nákladů řízení včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 1. 2026
JUDr. Robert Waltr předseda senátu