USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a
soudců JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: G.
Ž., zastoupená JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 28, Praha
2, proti žalované: Nemocnice s poliklinikou Karviná – Ráj, příspěvková
organizace, se sídlem Vydmuchov 399/5, Karviná - Ráj, IČO 00844853, zastoupená
Mgr. MUDr. Karlem Adamusem, Ph.D., advokátem se sídlem Kirovova 1430/11,
Karviná - Mizerov, o 300 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Karviné pod sp. zn. 17 C 22/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 12. 12. 2017, č. j. 8 Co 367/2017 - 445, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
11 858 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. MUDr. Karla Adamuse,
Ph.D., advokáta.
Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení 300 000 Kč představující náhradu za
čtyři dny trvající bolest, kterou jí žalovaná způsobila tím, že jí opakovaně
řádně nevyšetřila v průběhu hospitalizace a řádně neléčila akutní hnisavý zánět
v oblasti pravých adnex.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 12. 2017, č. j. 8 Co 367/2017 -
445, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 5. 6. 2017, č. j. 17 C
22/2007 - 406, v zamítavém výroku o věci samé a ve výrocích o náhradě nákladů
řízení ve vztahu ke státu a změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení ve
vztahu mezi účastníky a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací
soud vycházel ze závěru o skutkovém stavu, jak jej učinil soud prvního stupně,
který na základě dokazování zjistil, že 1. 12. 2005 byla žalobkyně vyšetřena na
chirurgické ambulanci žalované pro opakované prudké bolesti břicha a zvracení.
Téhož dne byla přijata k hospitalizaci, bylo u ní provedeno sonografické
vyšetření břicha, nebyly zjištěny ložiskové změny sledovaných orgánů ani
přítomnost volné tekutiny v dutině břišní a pánevní. Byl proveden rozbor krve
se zjištěním zvýšené hladiny leukocytů. S ohledem na menstruaci žalobkyně bylo
gynekologické vyšetření provedeno až 5. 12. 2005, při němž byla zjištěna drobná
zanícení v břišní dutině, volná tekutina a krevnatý výtok. Pro zanícení
vaječníků a vejcovodů byla žalobkyně téhož dne operována, při operaci bylo
zjištěno též zanícení výběžku slepého střeva a zhnisání v oblasti malé pánve.
Při operaci byla břišní a pánevní dutina vyčištěna, bylo provedeno odstranění
pravých adnex a vyňat výběžek slepého střeva.
Odvolací soud posoudil nárok žalobkyně shodně se soudem prvního stupně podle §
420 zákona č. 40/1964Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), a neshledal
(stejně jako soud prvního stupně) požadavek žalobkyně na odškodnění za bolest
důvodným, protože postup žalované, která nejprve nasadila konzervativní léčbu a
podávala žalobkyni antibiotika, byl správný, k zanedbání péče o žalobkyni
nedošlo, bolest byla tlumena analgetiky. Nebylo prokázáno, že by žalovaná měla
k operaci přistoupit dříve. Ohledně výtek žalobkyně k nedostatečně vedené
zdravotnické dokumentaci odvolací soud uzavřel, že sice byla nedostatečná a
částečně nečitelná, avšak z této skutečnosti nelze dovozovat, že léčebný postup
žalované byl non lege artis. Nebyl tedy splněn první z předpokladů odpovědnosti
žalované za škodu na zdraví žalobkyně, tj. porušení právní povinnosti.
O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142
odst. 1 o. s. ř. a výše nákladů byla vyčíslena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním z důvodu nesprávného
právního posouzení procesních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Vytýkala odvolacímu
soudu, že se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s argumentací účastníků,
jeho odůvodnění neodpovídá zásadám logiky. Odvolací soud uzavřel, že žalovaná
neporušila žádnou právní povinnost, a přitom současně konstatoval, že nevedla
řádně zdravotnickou dokumentaci. Nedostatky ve vedení dokumentace pak musí jít
k tíži žalované. V této souvislosti dovolatelka odkázala na § 6 odst. 2 zákona
č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“). Žalobkyně se táže, zda
odůvodnění rozhodnutí musí odpovídat obecným zásadám logiky, zda nevypořádání
se s argumentací účastníků řízení představuje vadu odůvodnění rozhodnutí,
potažmo vadu řízení, promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na
spravedlivý proces. Tyto otázky považuje za řešené v rozporu s judikaturou
Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 418/2009 a sp. zn. 30 Cdo
5359/2007). Za dosud neřešenou označila právní otázku správnosti postupu podle
vyhlášky 484/2000 Sb. při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení za
situace, kdy odvolací řízení bylo zahájeno až po jejím zrušení. Z uvedených
důvodů žalobkyně navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k
dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání žalobkyně a žádala přiznání náhrady nákladů
dovolacího řízení.
Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona
č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.)
shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§
240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř.,
avšak není podle § 237 a § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z
důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne
též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.
3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci.
Žalobkyně formulovala jako dovolací důvod otázky procesního práva, na jejichž
řešení však napadené rozhodnutí nespočívá, a tudíž přípustnost dovolání podle §
237 o. s. ř. nezakládají. Nedostatky v odůvodnění rozhodnutí, jak je
dovolatelka namítá, mohou být pouze vadou řízení (před 1. 1. 2013 samostatný
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., který po 1. 1. 2013
neexistuje). K těmto vadám však dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li
dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), tato podmínka však v projednávané
věci splněna není. Poukazovala-li dovolatelka v této souvislosti na rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 418/2009, a ze dne 6. 10.
2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, přehlédla, že v uváděných věcech šlo o situaci,
kdy dovolání bylo podle tehdy platné právní úpravy přípustné, a proto dovolací
soud musel k tzv. jiné vadě řízení přihlédnout.
Dovolací soud považuje na tomto místě za potřebné uvést, že z § 157 odst. 2 o.
s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů
vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně
vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže
obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení)
jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený
argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora
správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu
ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne
14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozhodnutí odvolacího soudu těmto
požadavkům zcela vyhovuje.
Zpochybňovala-li žalobkyně závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné
souvislosti mezi nedostatky ve vedení lékařské dokumentace a tvrzenou škodou na
zdraví a namítala-li, že nedostatky dokumentace musí jít k tíži žalované a soud
měl učinit závěr, že žalobkyně měla být operována dříve a že její bolesti
nebyly adekvátně tlumeny, postrádají její námitky charakter právní otázky,
kterou by mohl a měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Nesměřují
totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale jen proti zjištěnému
skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
založit. K argumentaci o nedostatečně vedené lékařské dokumentaci pouze
dovolací soud poukazuje na svou ustálenou rozhodovací praxi, podle níž vznik
odpovědnosti lékaře podle § 420 obč. zák., je-li tvrzen postup non lege artis,
nemůže být bez dalšího dovozen tím, že existují nedostatky ve vedení lékařské
dokumentace, které nemohou být přičteny k tíži pacienta, a na tomto základě
založit odpovědnost poskytovatele zdravotní péče za škodu na zdraví (viz
rozsudek ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3879/2012).
Napadla-li žalobkyně dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku o náhradě
nákladů odvolacího řízení, není dovolání v tomto rozsahu podle § 238 odst. 1
písm. h) o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud z důvodů shora uvedených dovolání žalobkyně podle ustanovení §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k uvedenému dovolací soud nerozhodoval o návrhu žalobkyně na odklad
vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle ustanovení § 243 písm. a) o. s. ř.,
protože již z obsahu vlastního dovolání bylo zjevné, že nemůže být úspěšné, a
tomuto návrhu by proto ani nemohlo být vyhověno (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu
nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 9 500 Kč podle § 7 bodu 6,
§ 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., za jeden úkon
právní služby, spočívající ve vyjádření se k dovolání žalobkyně, a z náhrady
hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty (2 058 Kč)
podle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 11 858 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 8. 2018
JUDr. Marta Škárová
předseda senátu