25 Cdo 797/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně V. P.,, zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem v Praze
1, Politických vězňů 21, proti žalované Fakultní nemocnici v Motole, se sídlem
v Praze 5, V Úvalu 84/1, IČO 64203, o náhradu škody na zdraví, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 637/2008, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2010, č. j. 18 Co
402/2010-142, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Kč se zákonným úrokem z prodlení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu
mezi účastníky a vůči státu; odvolací soud rozhodl dále o náhradě nákladů
řízení odvolacího. Vyšel ze zjištění, že dne 17. 5. 2007 v rámci léčby
flexotrombózy hlubokých žil levé dolní končetiny, při níž byly žalobkyni
podávány léky proti srážení krve Warfarin a Fraxiparine, byl jí proveden odběr
krve z levé loketní jamky provázený bolestí a brněním prstů levé ruky. Pro
přetrvávající poruchy citlivosti prstů levé ruky, vznik rozsáhlého hematomu a
další komplikace se žalobkyně následně podrobila operaci levého předloktí, při
níž jí byly vyjmuty odumřelé svaly – flexory prstů a pronator teres. V průběhu
řízení bylo prokázáno, že zdravotnický personál po zjištění vzniku hematomu
provedl veškerá opatření jak ke zjištění závažnosti komplikace, tak k její
léčbě, a nedošlo k jakémukoli zanedbání jeho povinností; byl-li shledán postup
žalované lege artis, není splněna podmínka obecné odpovědnosti za škodu podle §
420 odst. 1 obč. zák. Vznik hematomu je nejčastější komplikací při odběru krve,
jíž se nedá zabránit ani přes dodržování veškerých opatření a standardních
postupů. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že nejsou splněny ani předpoklady
odpovědnosti žalované za škodu podle § 421a obč. zák., neboť nebyly prokázány
obecně rizikové vlastnosti užité injekční jehly jako nástroje k odběru krve či
škodlivost obou aplikovaných léčiv ke snížení srážlivosti krve
(antikoagulantů); obecnou vlastností těchto látek je jejich léčebný účinek,
nikoli škodlivost pro lidský organismus. Mezi zdravotními potížemi žalobkyně a
lékařskými postupy a zákroky nebyla prokázána příčinná souvislost, neboť
poranění loketní žíly injekční jehlou při odběru krve je s pouhou
pravděpodobností primární příčinou následného krvácení a rozvoje hematomu za
současného podávání kombinace léčiv s antikoagulačními účinky, přičemž k
následku mohlo dojít i nedostatečným stiskem po odběru či porušením klidového
režimu paže. V úvahu nepřipadá ani odpovědnost žalované podle § 420a obč. zák.,
neboť ze skutkových zjištění nevyplývá, že by příčinou vzniku škody bylo
samotné provozování zdravotnického zařízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř., a namítá, že odvolací soud
postupoval v rozporu s dikcí § 421a obč. zák., konstantní judikaturou
dovolacího soudu (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 25 Cdo 2046/2007, 1 Cz
110/74) i soudů nižších instancí, podmiňoval-li jeho aplikaci použitím
nějakého „speciálního“ přístroje či nástroje. Je také přesvědčena, že jde o
nepřípustně restriktivní výklad § 5 odst. 3 zákona č. 79/1997 Sb., o léčivech,
a porušení mezinárodních závazků, je-li odpovědnost za nesprávné dávkování
přípravku Fraxiparine podmíněna postupem non lege artis. Odvolací soud
postupoval při řešení otázky příčinné souvislosti v rozporu s konstantní
judikaturou, požadoval-li prokázání příčinné souvislosti „stoprocentně“ a
nepostačovala-li pravděpodobnost vysoká, blížící se jistotě. Odkázala přitom na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 25 Cdo 1062/2002 nebo sp. zn. 22
Cdo 1421/2003, příp. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1919/08, zastávající
názor, že požadavek „stoprocentního“ požadování příčinné souvislosti by měl být
přehodnocen a přijat přístup realističtější, vyrovnávající slabší postavení
poškozených. Dovolatelka rovněž poukázala na postup odvolacího soudu porušující
principy rovnosti účastníků řízení a dvouinstančnosti soudního řízení, byl-li v
rámci odvolacího řízení připuštěn důkaz odmítnutý soudem prvního stupně, a
namísto zrušení rozsudku soudu prvního stupně byl navržený důkaz proveden před
soudem odvolacím; uvedeným způsobem byla totiž dovolatelka zbavena možnosti
domáhat se přezkumu skutkových zjištění odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst.
3 o.s.ř. Nerespektování principů uvedených v § 157 a § 132 o.s.ř. přitom
zakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně, a napadené
rozhodnutí by proto mělo být zrušeno (rozhodnutí ve věcech sp. zn. 32 Odo
639/2002 a 26 Cdo 2420/2002 aj.).
Žalovaná ve vyjádření k dovolání vyjádřila souhlas se závěry odvolacího soudu,
že žalovaná postupovala při provádění odběru krve lege artis a žalobkyně
neprokázala příčinnou souvislost mezi jejím postupem a vznikem škody; opačný
závěr by byl podle jejího názoru v rozporu s dobrými mravy. Navrhla proto, aby
dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240
odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou – účastníkem řízení, řádně zastoupeným
advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání
směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně, nevyplývá z § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., mohla by
tedy být dána pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. za předpokladu
zásadního právního významu napadeného rozhodnutí.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží
(§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.
3 o.s.ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
§ 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může
posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného
naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech)
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá. Způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, že žalovaná nejednala
protiprávně, jestliže žalobkyni podávala vyšší dávky antikoagulantu
Fraxiparine, než je uvedeno v příbalovém letáku, což znalci neoznačili za
postup non lege artis. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu však na tomto
závěru nespočívá a není pro řešení věci významné; je totiž založeno především
na závěru, že mezi postupem žalované a vznikem škody žalobkyni nebyl prokázán
vztah příčiny a následku jako jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu, které
musí být splněny kumulativně. Dovolatelkou předestírané řešení otázky dávkování
přípravku Fraxiparine, kterou považuje za právně významnou (vymezením rozsahu
dovolání je dovolací soud vázán), by se nemohlo projevit v jejích poměrech
kladně, nepodléhá-li dovolacímu přezkumu otázka vztahu příčinné souvislosti
mezi protiprávním jednáním žalované a vznikem škody jakožto podmínky
odpovědnosti žalované za škodu, která obstojí samostatně jako důvod pro
zamítnutí žaloby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3
Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č.
17, případně rozsudek téhož soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97,
uveřejněný pod č. 55/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), neboť
dovolatelka v tomto směru námitky nevznáší a zjištěný skutkový stav není
předmětem dovolacího přezkumu.
Vztah příčinné souvislosti mezi vzniklou škodou a škodnou událostí se ani u
obecné ani u objektivní odpovědnosti nepředpokládá, naopak musí být (stejně
jako ostatní podmínky odpovědnosti) prokázán a v tomto směru jde o otázku
skutkových zjištění [nejde proto o dovolací důvod, ke kterému by dovolací soud
mohl v rámci přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
přihlédnout, pokud neshledal zásadní právní význam napadeného rozhodnutí; k
uvedené otázce srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 25
Cdo 2046/2007, uveřejněný pod č. 35/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek]. Existenci příčinné souvislosti je třeba vždy postavit najisto;
pravděpodobnost škodlivého následku ve vztahu k úkonu odpovědného subjektu
nepostačuje, neboť povinnost k náhradě škody lze ukládat pouze tehdy, jsou-li
podmínky odpovědnosti splněny, nikoliv jsou-li pouze pravděpodobné. Jestliže
tedy zdravotničtí pracovníci žalované nepostupovali při léčbě žalobkyně v
rozporu s požadavky na správný postup (tzv. lege artis) a nebylo-li zároveň
prokázáno, že újma žalobkyně byla vyvolána devastujícím účinkem ostré injekční
jehly použité při odběru krve dne 17. 5. 2007, odpovědnost žalované nenastává
(k otázce nutnosti prokázání příčinné souvislosti při odpovědnosti podle § 421a
obč. zák. srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2007, sp. zn.
25 Cdo 1200/2007, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 5075).
Dovolatelce lze přisvědčit, že poškození zdraví, bylo-li vyvoláno samotnými
vlastnostmi injekční jehly, zasahujícími nepříznivě do organismu pacienta,
představuje v obecné rovině škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v
povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo při plnění závazku použito, a to
podle § 421a obč. zák. (srov. např. rozhodnutí Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 23. 5. 1990, sp. zn. 5 Co 465/90, publikované ve Výběru z
judikatury/civilní 1/1992, č. 4). Tato tzv. absolutní objektivní odpovědnost
však neznamená odpovědnost za všech okolností, nýbrž vzniká pouze tehdy,
jsou-li splněny všechny její zákonné podmínky (okolnosti, které mají původ v
povaze věci, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi). Pokud některá z
podmínek chybí, nelze žalovaného k náhradě škody zavázat. V řešeném případě
žalobkyni, jejíž zdravotní stav vyžadoval aplikaci léků na ředění krve, vznikla
škoda po odběru krve tím způsobem, že v důsledku krvácení a vzniku masivního
hematomu jí odumřely některé svaly v předloktí. Vzniklá škoda tedy sice určitou
souvislost s povahou použitého přístroje má, neboť ostrá injekční jehla vždy
invazivně proniká do organismu a je způsobilá vyvolat újmu na zdraví, zde však
vzhledem k okolnostem případu nemělo poškození zdraví původ v povaze jehly.
Nebylo totiž zjištěno devastující poškození tkání jehlou ani reflexní či
psychogenní účinek organismu na vpich ostré jehly do tkáně, neboť jehla v daném
případě bez komplikací vytvořila požadovaný kanálek nutný k odběru krve z žíly.
Škodlivý následek vyvolal teprve následný rozsáhlý hematom, tj. únik krve do
tkáně tímto otvorem. Při zdravotním stavu žalobkyně byl rozsah krvácení
ovlivněn především léčebným postupem, při němž jí byla vzhledem k trombóze žil
a akutní hrozbě embolie podávána léčiva snižující srážlivost krve; v opačném
případě hrozily závažnější následky na zdraví pacientky. Jestliže za této
situace mohl být vznik hematomu způsoben rovněž nedostatečným klidovým režimem
končetiny, nelze dovodit, že vzniklá škoda měla původ právě v povaze použité
injekční jehly.
Je-li tedy rozsudek odvolacího soudu z pohledu dovoláním vymezených otázek v
souladu se zákonem i ustálenou judikaturou, nelze považovat napadené rozhodnutí
za zásadně právně významné ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. a dovolání
není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Přípustnost dovolání pak
nezakládají ani vytýkané vady v řízení (nerespektování zásad dokazování podle §
157 a § 132 o.s.ř., nevyrovnání se s argumenty žalobkyně, procesně chybný
postup odvolacího soudu), jež samy o sobě žádný zásadní právní význam nemají; k
vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3
o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání
přípustné (srov. § 242 odst. 3, věta druhá o.s.ř.). Nejvyšší soud proto
dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 1 písm. c) a 146
odst. 3 o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na
náhradu svých nákladů právo a žalované nezastoupené advokátem v dovolacím
řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. srpna 2012
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu