USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl pověřeným členem senátu Mgr. Radkem Kopsou v právní věci žalobkyně: A. S., zastoupená JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem Lazarská 6/11, Praha 2, proti žalované: DER Touristik CZ a. s., se sídlem Babákova 2390/2, Praha 4, IČO 45312974, zastoupená JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem Malá Skála 397, o zaplacení 227 160 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 304/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2023, č. j. 11 Co 240/2023-304, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. 10. 2019 do zaplacení (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III) a ve vztahu ke státu (výrok IV). Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 227 160 Kč jako náhrady za denní péči poskytovanou jí v tomto období jejím manželem podle § 449 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, z titulu náhrady škody na zdraví, způsobené žalobkyni v důsledku úrazu utrpěného dne 25. 4. 2005 v Egyptě při zájezdu pořádaném právní předchůdkyní žalované.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 11. 2023 k odvolání žalobkyně a žalované potvrdil výroky I a II rozsudku obvodního soudu, výrok III změnil jen ohledně výše nákladů řízení, a výrok IV zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení (vše ve výroku I), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud ve shodě s obvodním soudem uzavřel (při nespornosti základu nároku, o němž bylo již dříve pravomocně rozhodnuto), že žalobkyni náleží náhrada za péči v rozsahu 9,5 hodin denně, což při odpovídající náhradě 120 Kč/hod. a celkem 182 dnech, za něž byla náhrada požadována, činí celkem 206 340 Kč; po odečtení částky 109 500 Kč, kterou již žalovaná plnila, a částky 26 400 Kč jako vyplaceného příspěvku na péči ve výši 4 400 Kč měsíčně pak ve výsledku zbývá uhradit 70 440 Kč.
3. Proti té části rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně, podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále též „o. s. ř.“), dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení „níže vymezené otázky hmotného práva, která byla v minulosti dovolacím soudem již řešena a má být řešena jinak“. V dalším textu dovolání žalobkyně rekapituluje průběh řízení a cituje části odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i soudu odvolacího (oddíl II dovolání). Žalobkyně následně vytýká odvolacímu soudu, že neposoudil všechny okolnosti konkrétní věci, zejména míru nesoběstačnosti žalobkyně, a polemizuje s tím, že odvolací soud označil rozhodnutí Městského soudu v Praze, jímž bylo rozhodováno ve věci týchž účastníků o náhradě za péči v jiném časovém období, a kde městský soud hodnotil péči o žalobkyni v rozsahu 15,5 hodiny denně, za ojedinělé. Poukazuje na to, že její manžel o ni pečuje již 15 let, že se v důsledku péče o žalobkyni de facto vzdal svého života, což jde zřetelně nad rámec běžné rodinné solidarity. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání odkázala na závěry rozhodnutí vydaných ve sporech týchž účastníků odvíjejících se od téže škodní události, vyjádřila přesvědčení, že rozhodnutí odvolacího soudu je s touto judikaturou v souladu, jakož i pochybnost, zda dovolání řádně vymezuje přípustnost a dovolací důvod. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto a jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
5. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
6. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., jako v tomto případě, je dovolatel povinen vymezit, které z tam alternativně uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace celého nebo jen části textu tohoto ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
7. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést nejen právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, srov. § 241a odst. 3 o. s. ř. – tzv. kvalitativní vymezení důvodu dovolání), ale též konfrontovat tuto nesprávnost s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu. Dovolatel je tudíž povinen sdělit, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Měl by proto označit, který z předpokladů vymezených v § 237 o. s. ř. je naplněn a proč. Jinými slovy je dovolatel povinen jasně uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nebo v čem je relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozporná, nebo v čem je třeba relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu změnit, nebo kterou konkrétně vymezenou právní otázku Nejvyšší soud dosud nevyřešil. Tyto skutečnosti musí být z dovolání jednoznačně seznatelné, mohou však být vyjádřeny v kterékoliv jeho části (nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16). 8. Dovolací soud pak není oprávněn si důvod přípustnosti vymezit sám, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1142/2019). 9. Z judikatury Ústavního soudu se podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje, aby Nejvyšší soud posoudil splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Ústavní soud ustáleně konstatuje, že požadavek vymezit, v čem dovolatelé spatřují naplnění podmínek přípustnosti dovolání, jakož i následek nesplnění tohoto požadavku v podobě odmítnutí dovolání jsou souladné s ústavním pořádkem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16). Schází-li totiž v dovolání účastníka vymezení, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§ 237 o. s. ř.), není Nejvyšší soud oprávněn dovolání věcně přezkoumat, jinak by porušil ústavně zaručené právo druhé strany na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). 10. Přípustnost dovolání spočívající v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, je dána pouze v situaci, kdy se má dovolací soud vyjádřit k určité právní otázce, kterou již řešil, a má se od dříve vysloveného právního názoru odchýlit, tj. má svou vlastní původní rozhodovací praxi přehodnotit. Spatřuje-li pak dovolatel přípustnost dovolání právě v potřebě překonání dosavadní judikatury dovolacího soudu, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2711/2020, ze dne 23. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1919/2021, nebo ze dne 21. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 951/2023). Současně musí být rozhodnutí odvolacího soudu na řešení takové otázky založeno. 11. Žalobkyně v dovolání neoznačila žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jehož právních závěrech by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno, a od nějž by se měl Nejvyšší soud v této věci odchýlit. Navíc stanovení rozsahu nezbytné péče poskytované manželem žalobkyni je otázkou skutkovou, kterou není dovolací soud oprávněn přezkoumávat a která není způsobilá založit přípustnost dovolání vzhledem k tomu, že jediným způsobilým dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). 12. Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako vadné odmítl. 13. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů. Dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovaná by tedy v zásadě měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, avšak s přihlédnutím k obsahu vyjádření, jehož argumentace je ve vztahu k výsledku řízení bez významu, a se zohledněním toho, že jde o jeden z mnoha sporů mezi týmiž účastníky lišící se jen obdobím, za něž je náhrada péče požadována, nelze odměnu advokáta za podané vyjádření považovat za náklad účelně vynaložený (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 11. 2024
Mgr. Radek Kopsa pověřený člen senátu