U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty
Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně Z. S., zastoupené Mgr. Josefem Blažkem, advokátem se sídlem v
Bruntále, Žižkovo nám. 2, proti žalovaným 1) V. V. a 2) L. V., oběma
zastoupeným JUDr. Leopoldem Petřičem, advokátem se sídlem v Krnově, Pod
Cvilínem, Horní 1084/16, o 1.080.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Bruntále – pobočky v Krnově pod sp. zn. 19 C 118/2006, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. března 2012, č.
j. 15 Co 128/2011-308, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 24.795,- Kč k rukám JUDr. Leopolda Petřiče, advokáta
se sídlem v Krnově, Pod Cvilínem, Horní 1084/16, do tří dnů od právní moci
usnesení.
2006, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně
vydražila provozovnu v budově p. č. v Krnově a nebytový prostor užívala na
základě nájemní smlouvy k provozování bistra. Žalovaní, kteří v r. 1999 koupili
předmětnou nemovitost, vyzvali žalobkyni, aby nebytové prostory vyklidila, což
žalobkyně odmítla, žalovaní proti ní podali žalobu na vyklizení a během
probíhajícího řízení nebytové prostory 4. 1. 2000 vyklidili proti vůli
žalobkyně a následně prostor přestavěli. Soud dospěl k závěru, že žalovaní 4.
1. 2000 svémocně vyklidili žalobkyni z prostor, ke kterým měla právo nájmu na
základě nájemní smlouvy uzavřené na dobu neurčitou, a odpovídají podle § 420
obč. zák. za škodu, kterou jí způsobili, avšak nárok žalobkyně za období od 1.
1. 2004 do 30. 11. 2004 ve výši 330.000,- Kč je promlčen, neboť žaloba byla
podána až po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby, a ohledně nároku za
dobu od 1. 12. 2004 do 31. 12. 2006 uzavřel, že žalobkyně neprokázala výši
škody, která měla spočívat v ušlém zisku 25.000,- Kč měsíčně z podílu na
příjmech z provozování živnosti ve vyklizených prostorách.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. března
2012, č. j. 15 Co 128/2011-308, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku
o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, jinak jej ve výroku o věci samé a ve
výroku o náhradě nákladů řízení vůči státu potvrdil, a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního
stupně a dospěl k závěru, že uplatněný nárok žalobkyně je promlčen v
subjektivní promlčecí době podle § 106 odst. 1 obč. zák. Rozhodující je, kdy se
o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá, žalobkyně dozvěděla, a na posouzení
počátku běhu promlčecí doby nemá vliv, že žalobkyně měla stanovenou měsíční
výši příjmu. Námitka promlčení je důvodná a není v rozporu s dobrými mravy.
Tento rozsudek napadla žalobkyně dovoláním z důvodu, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení. Kromě paušální námitky, že právní
závěry v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se rozchází se zjištěnými
skutečnostmi, dovolatelka namítá, že soud nesprávně posoudil objektivní
promlčecí dobu jako tříletou, nikoli jako desetiletou, nesprávně stanovil
počátek běhu subjektivní promlčecí doby, protože nevzal v úvahu, že stejný
nárok za jiná žalovaná období žalobkyně uplatnila v jiných řízeních u soudu
(sp. zn. 7 C 1/2001, 7 C 301/2003), a odvolací soud nepostupoval podle ust. §
112 obč. zák. Poukazuje na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, v němž
je uvedeno, že zavinění žalovaných soud kvalifikuje jako úmysl nepřímý, a
dovozuje, že objektivní desetiletá promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu
ušlého zisku za rok 2004 mohla začít běžet nejdříve koncem roku 2004. Z
hlediska subjektivní promlčecí doby uvádí, že podáním žalob na náhradu škody se
promlčecí doba dle § 112 obč. zák. přerušila a teprve až v r. 2005 na základě
rozhodnutí vydaných v dalších soudních sporech ona opět nabyla vědomost o
vznikající škodě. Odvolacímu soudu vytýká, že nevyhodnotil, zda a jaký vliv na
její vědomost o vzniku škody měla předchozí rozhodnutí soudů, v nichž bylo v
rozporu se současnými zjištěními dovozováno, že postup žalovaných vůči ní byl
po právu. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že souhlasí se závěrem
odvolacího soudu o promlčení práva žalobkyně na náhradu ušlého zisku z
podnikání, ostatně žalobkyně svůj tvrzený nárok v řízení ani neprokázala.
Žalovaní navrhli, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno podle § 241b odst. 3 o. s. ř. včas, osobou oprávněnou -
účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k
závěru, že dovolání není přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené
rozhodnutí bylo vydáno dne 20. března 2012, postupoval Nejvyšší soud podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12.
2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu se v dané věci řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání
je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek
(jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění
přípustnost dovolání nezakládají – srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se
musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména
tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží
(§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Zásadní právní námitkou dovolatelky v dané věci je, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním názoru na otázku promlčení
uplatněného nároku v subjektivní promlčecí době, neboť soud nevzal v úvahu
stavení promlčecí doby podle § 112 obč. zák., přestože stejný nárok byl
uplatněn v předchozích řízeních vedených u Okresního soudu v Bruntále, pobočky
v Krnově, pod sp. zn. 7 C 1/2001 a 7 C 301/2003.
Z hlediska § 237 odst. 3 o. s. ř. řešení této otázky nečiní rozhodnutí
odvolacího soudu zásadně právně významným.
Podle § 112 obč. zák. uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu
nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje nebo
je-li ohledně jeho práva zahájena mediace podle zákona o mediaci, promlčecí
doba neběží od tohoto uplatnění po dobu řízení nebo od tohoto zahájení po dobu
mediace. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u
soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí.
Podle ustálené judikatury k výkladu § 112 obč. zák. platí, že stavení
promlčecí doby nastává pouze ve vztahu k tomu právu, které bylo v řízení
uplatněno, a ve vztahu k rozsahu nároku, pro nějž se řízení vede, tedy v
rozsahu, v jakém bylo právo u soudu uplatněno, a k osobě, vůči níž se toto
řízení vede (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 1999, sp. zn.
25 Cdo 129/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1999, sešit 11,
pod poř. č. 110, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2003, sp. zn. 25
Cdo 1460/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2011, sp. zn. 25 Cdo
2908/2008).
Jestliže se žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 3. ledna 2001
žalobkyně domáhala náhrady ušlého zisku za období roku 2000, došlo ke stavení
promlčecí doby ve vztahu k takto vymezenému nároku, o němž bylo v řízení
vedeném u Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově, pod sp. zn. 7 C 1/2001,
pravomocně rozhodnuto, nárok na náhradu ušlého zisku za další období r. 2001,
2002 a 2003 žalobkyně uplatnila 29. 12. 2003 pod sp. zn. 7 C 301/2003. Nárok na
náhradu za období od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2006, jenž je předmětem nynějšího
řízení, není totožný s nároky v předchozích řízeních. Z uvedeného vyplývá, že z
důvodu podaných předchozích žalob nemohlo dojít podle § 112 obč. zák. ke
stavení promlčecí doby k uplatnění nároku žalobkyně na náhradu za ztrátu zisku
z podnikatelské činnosti za dobu od 1. 1. 2004.
Pokud jde o posouzení délky objektivní promlčecí doby, stále platí, že
uplynutím jedné z promlčecích dob dochází k promlčení nároku na náhradu škody
bez ohledu na to, zda druhá promlčecí doba ještě neuběhla. Z tohoto důvodu není
otázka délky objektivní promlčecí doby rozhodná pro závěr o promlčení nároku.
Skutková zjištění soudů nižších stupňů není dovolací soud oprávněn
přezkoumávat, proto námitky, týkající se skutkového stavu věci, jež spadají pod
dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování), nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c),
odst. 3 o. s. ř.
Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí
odvolacího soudu mělo z hlediska právních otázek vymezených v dovolání zásadní
význam po právní stránce ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s.
ř. Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší
soud proto dovolání žalobkyně odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218
písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaní mají právo na náhradu
nákladů řízení, které sestávají z odměny zástupce (advokáta) za jeden úkon
(vyjádření k dovolání) podle § 1 odst. 2, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1
písm. k/ a podle § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších
předpisů v částce 20.192,- Kč, paušální náhrady výdajů podle § 13 odst. 3 téhož
předpisu v částce 300,- Kč a s připočtením náhrady za daň z přidané hodnoty ve
výši 21 % (4.303,- Kč) celkem činí 24.795,- Kč. Odměna advokáta byla určena
podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, ačkoli ustanovení
§ 151 odst. 2 o. s. ř. předpokládá zásadně určení odměny advokáta podle sazeb
stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem,
avšak vyhláška č. 484/2000 Sb., jež byla k tomuto účelu vydána, byla nálezem
Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, pro rozpor s ústavním
pořádkem zrušena dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů (7. 5. 2013), a jiný
předpis, podle něhož by náhrada jednotným způsobem ve srovnatelných případech
mohla být stanovena, k dispozici není.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2014
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu