25 Cdo 832/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně I. P., zastoupené Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v
Kladně, Hajnova 40, proti žalovanému Statutárnímu městu Kladnu, se sídlem úřadu
v Kladně, nám. Starosty Pavla 44, IČO 00234516, zastoupenému JUDr. Tomášem
Richtrem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, za účasti České
pojišťovny a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, IČO 45272956, jako
vedlejší účastnice na straně žalovaného, o 90.000,- Kč s příslušenstvím, vedené
u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 7 C 91/2012, o dovolání žalovaného proti
usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2013, č. j. 25 Co 434/2013-194,
Dovolání se odmítá.
zamítl žalobu na zaplacení 90.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně při návratu z nákupu chtěla na
světelné křižovatce přejít po přechodu pro chodce, ale sníh ze silnice a
chodníku byl odklizen takovým způsobem, že na okraji chodníku směrem k přechodu
pro chodce byly navršeny sněhové bariéry šířky asi 1 m a výšky 80 cm, v nichž
byl chodci vyšlapán úzký průchod k přechodu. Při průchodu sněhovou bariérou
žalobkyně upadla a způsobila si zranění, které si následně vyžádalo operaci.
Soud dovodil, že v řízení nebyly zjištěny předpoklady odpovědnosti vlastníka
místní komunikace vymezené v ustanovení § 27 odst. 3 a § 26 odst. 7 zákona č.
13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále „silniční zákon“). Sněhové bariéry
existovaly v tomto období poměrně delší dobu, komunikace byly celkově po
námraze kluzké, což bylo možno rovněž předvídat vzhledem k velkému mrazu, a i
pro žalobkyni, která na dané místo viděla z okna svého bytu a procházela jím
téhož dne již podruhé, byla situace v daném místě předvídatelná. Protože se
nejednalo o nepředvídatelnou změnu schůdnosti, není dána objektivní odpovědnost
žalovaného za škodu způsobenou závadou ve schůdnosti.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze usnesením ze dne 20. 11. 2013, č. j.
25 Co 434/2013-194, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k
dalšímu řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, po právní
stránce dovodil, že tím, že není dána objektivní odpovědnost vlastníka
komunikace podle silničního zákona, není vyloučena jeho odpovědnost podle § 415
a § 420 obč. zák. Bylo prokázáno, že žalobkyně hodlala přejít křižovatku v
místě k tomu určeném, tj. po vyznačeném přechodu pro chodce, řízeném světelnou
signalizací, avšak na chodníku vedoucím k tomuto přechodu se nacházely sněhové
bariéry. Žalovaný jakožto vlastník chodníku tím, že nezajistil bezpečný přístup
k přechodu pro chodce, porušil prevenční povinnost podle ustanovení § 415 obč.
zák., následkem tohoto protiprávního úkonu došlo k pádu žalobkyně, a žalovaný
za škodu jí vzniklou odpovídá podle § 420 obč. zák. V dalším řízení se soud
prvního stupně bude zabývat případnou mírou spoluzavinění žalobkyně a výší
škody.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost podle §
237 o. s. ř. odůvodňuje tím, že se dovolací soud při hodnocení otázky hmotného
práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména od
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1713/2008, 25 Cdo 2731/2008 a 25 Cdo
3097/2013. Uvádí, že speciální právní úprava odpovědnosti vlastníka komunikace
v zákoně č. 13/1997 Sb. vylučuje obecnou právní úpravu odpovědnosti za škodu.
Namítá, že žalovaný splnil prevenční povinnost tím, že přijal plán zimní údržby
a uzavřel smlouvy se svými dodavateli k zajištění jeho plnění. Jestliže k pádu
žalobkyně došlo v důsledku nevytvořených průchodů přes sněhové bariéry, které
vznikly činností organizací provádějících zimní údržbu, pak vůči těmto
organizacím by měla směřovat odpovědnost za porušení povinnosti při zimním
úklidu komunikací a nikoliv vůči vlastníku komunikace. Ani v ust. § 415 obč.
zák. nejde o bezbřehou povinnost předvídat a předejít veškerým možným škodám v
budoucnu, nýbrž o běžnou míru opatrnosti. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené
usnesení odvolacího soudu změnil a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že žádné z rozhodnutí dovolacího
soudu, na něž dovolatelka poukazuje, neřeší otázku vztahu mezi objektivní
odpovědností podle zvláštního zákona a obecnou odpovědností podle § 415, § 420
obč. zák., neboť se zabývají zejména podmínkami pro vznik objektivní
odpovědnosti a výkladem pojmu závada ve schůdnosti. Podle jejího názoru je
rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s aktuální rozhodovací praxí dovolacího
soudu. Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalovaného bylo odmítnuto.
Vedlejší účastnice na straně žalovaného se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s
námitkami žalovaného a připojila se k návrhu žalovaného na změnu napadeného
usnesení.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno 20. 11. 2013, tj.
po účinnosti zákona 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dovolací
řízení bylo zahájeno dne 10. 2. 2014, tj. po účinnosti zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s.
ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1.
2014 (dále jen „o. s. ř.“) – srov. čl. II. bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a
čl. II bod 2. a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb. Po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že
dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel namítá, že odvolací soud se při řešení odpovědnosti žalovaného
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když nerespektoval
názor, že speciální právní úprava odpovědnosti vlastníka komunikace za závadu
ve schůdnosti podle § 27 odst. 3 silničního zákona vylučuje jeho obecnou
odpovědnost podle ust. § 415 a § 420 obč. zák.
Dovolateli nelze přisvědčit, že rozhodnutí odvolacího soudu se v otázce vztahu
obecné a speciální právní úpravy odpovědnosti vlastníka komunikace za škodu
odchyluje od názoru dovolacího soudu v uvedených rozhodnutích. Především ve
věcech sp. zn. 25 Cdo 2731/2008 a 25 Cdo 3097/2013 není otázka vztahu obecné a
zvláštní odpovědnosti za škodu vůbec řešena, a názor uvedený v rozhodnutí pod
sp. zn. 25 Cdo 1713/2008, že nelze odvolacímu soudu vytýkat, že uplatněný nárok
neposoudil podle § 415 obč. zák., odpovídá zjištěnému skutkovému stavu dané
věci a vyplývá ze závěru, že na vlastníkovi komunikace nebylo možno spravedlivě
požadovat, aby před třetí hodinou ranní, kdy se úraz stal, byla na komunikaci
třetí třídy odstraněna námraza, jež se během noci vytvořila poklesem teploty
pod bod mrazu.
Ostatně dovolací soud již ve svých předchozích rozhodnutích dovodil, že není
správný názor, že silniční zákon má povahu zvláštního právního předpisu v tom
směru, že vylučuje použití obecného ustanovení o odpovědnosti za škodu podle §
420 obč. zák. Silniční zákon, upravující odpovědnost vlastníka (správce)
komunikace za škodu, je sice ve vztahu k ustanovení § 420 obč. zák. speciálním
předpisem, to však neznamená, že by tím, že není dána objektivní odpovědnost
žalovaného města za škodu způsobenou závadou ve schůdnosti podle silničního
zákona, byla automaticky vyloučena jeho případná obecná odpovědnost podle
občanského zákoníku. Silniční zákon upravuje totiž jen objektivní odpovědnost
správce komunikace za škody, jejichž příčinou byly závady ve sjízdnosti či ve
schůdnosti, nikoliv obecnou odpovědnost každého za škodu vzniklou v příčinné
souvislosti s porušením konkrétní právní povinnosti. Obecnou odpovědnost
založenou na principu presumovaného zavinění upravuje občanský zákoník, přičemž
předpoklady objektivní odpovědnosti (za výsledek) a předpoklady odpovědnosti
obecné (za zaviněné porušení právní povinnosti) nejsou totožné a totožné nejsou
ani podmínky, za nichž se lze odpovědnosti zprostit (srov. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 16. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 279/96, publikovaný v časopise Soudní
judikatura pod č. 3/2000, ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2142/2005, nebo ze
dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3597/2013). Zkoumání podmínek odpovědnosti
žalovaného podle § 420 obč. zák. (porušení právní povinnosti, vznik škody a
vztah příčinné souvislosti mezi nimi) proto není vyloučeno, a porušením
povinnosti při péči o stav komunikace může být i porušení tzv. generální
prevence ve smyslu § 415 obč. zák.
Ani v otázce pasivní legitimace se odvolací soud neodchýlil od právního
názoru, jenž byl vysloven v rozhodnutích dovolacího soudu, např. ve věci pod
sp. zn. 25 Cdo 2142/2005 v tom smyslu, že město jakožto subjekt povinný
provádět zimní údržbu chodníků na svém území se odpovědnosti za porušení této
povinnosti nezprostí tím, že smluvně na jiného plnění této své povinnosti
přenese.
Ze shora uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř.
nejsou splněny, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky
byly posouzeny jinak.
Z těchto důvodů dovolací soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2014
JUDr.
Marta Škárová
předsedkyně senátu