U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce J. M., zastoupeného JUDr. Antonínem Kočendou, advokátem se sídlem
Uherské Hradiště, Františkánská 172, proti žalovaným: 1) M. J., zastoupenému
JUDr. Michaelem Bartončíkem, Ph.D., advokátem se sídlem Brno, Koliště 55, 2) M.
L., zastoupenému opatrovníkem JUDr. Marií Libíkovou, advokátkou se sídlem
Uherský Brod, Masarykovo nám. 71, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v
Uherském Hradišti pod sp. zn. 14 C 74/2004, o dovolání žalovaného 1) proti
rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 31. 8. 2011, č.j. 59
Co 196/2011-145, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalobce se žalobou podanou dne 3. 5. 2004 domáhal na žalovaných zaplacení
částky 210.394,- Kč s příslušenstvím na náhradě škody vzniklé v souvislosti s
vloupáním žalovaných do nákladního vozidla žalobce dne 30. 4. 2004 a odcizením
věcí z vozidla.
Okresní soud v Uherském Hradišti mezitímním rozsudkem ze dne 2. 2. 2011, č.j.
14 C 74/2004-113, rozhodl, že žaloba na náhradu škody proti oběma žalovaným je
co do základu důvodná s tím, že o výši nároku bude rozhodnuto v konečném
rozsudku. Z trestního spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 43 T 7/2001 zjistil,
že žalovaní v dubnu 2000 se společně domluvili, že odcizí kamion se zbožím v
obci Hluk, v noci dne 30. 4. 2004 žalovaný 1) vozidlo LIAZ s přívěsem násilně
otevřel a žalovaný 2) vozidlo nastartoval a odjel s ním do obce Kozojídky, kde
zboží – 17 tun pracího prášku značky REX – z auta složili do plechové haly v
objektu místního statku a následně jej žalovaný 1) rozprodal. Uvedeným jednáním
měla žalobci vzniknout škoda v celkové výši 876.551,- Kč, přičemž částky
664.247,- Kč a 1.150,- Kč byly žalobci uhrazeny pojišťovnou. Usnesením
Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2004, č.j. 43 T 11/2003-69, bylo trestní
stíhání obou žalovaných pro skutek, jak je popsán shora, zastaveno z důvodu, že
trest, k němuž může stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který pro
jiný trestný čin byl obviněným uložen [§ 172 odst. 2 písm. a) trestního řádu].
Soud vzal v úvahu předchozí pravomocné odsouzení obou žalovaných za trestné
činy loupeže a poškozování cizích práv k trestu odnětí svobody v trvání 7,5
roku u každého z nich se zařazením do věznice s ostrahou. Soud prvního stupně
dospěl k závěru, že popsaným protiprávním jednáním byla žalobci způsobena škoda
a mezi zaviněným protiprávním jednáním a vzniklou škodou existuje příčinná
souvislost. Soud neshledal důvodnou námitku promlčení, jelikož ke škodě žalobce
ohledně jednotlivých uplatněných nároků došlo nejdříve dne 30. 4. 2000, kdy
žalovaní odcizili nákladní vozidlo. Od této doby mohla začít běžet promlčecí
doba, která je u náhrady škody dvouletá (subjektivní) a u škody způsobené
úmyslně desetiletá (objektivní). Žalobce se jako poškozený připojil k trestnímu
řízení v září 2000 a od tohoto okamžiku došlo k stavení běhu promlčecí doby až
do 27. 1. 2004, kdy bylo zastaveno trestního stíhání. Pokud žalobce podal
žalobu na náhradu škody u soudu dne 3. 5. 2004, stalo se tak před uplynutím
promlčecích dob. Podle ustanovení § 152 odst. 2 o. s. ř. soud prvního stupně
považoval za účelné rozhodnout o základu věci, aby bylo postaveno najisto, zda
je nárok žalobce vůči oběma žalovaným důvodný, a teprve poté bude zjišťována
výše škody.
K odvolání žalovaného 1) Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze
dne 31. 8. 2011, č.j. 59 Co 196/2011-145, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1). Námitku žalovaného 1), že soud
prvního stupně jej nepoučil podle § 119a o. s. ř., neshledal důvodnou, protože
v systému univerzální zákonné koncentrace je takové poučení soud povinen
poskytnout jen tehdy, pokud k zákonné koncentraci z nějakého důvodu nedošlo,
tato situace však v projednávané věci nenastala. Právo na závěrečnou řeč
účastníci dle protokolu o jednání nevyužili. Důkaz výslechem účastníků žalovaný
1) nenavrhl. Za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav
věci, tedy i obsahem trestního spisu, závěr o odpovědnosti žalovaného 1) přitom
nebyl založen výlučně na výpovědi žalovaného 2) v trestním řízení, ale i na
dalších důkazech. K námitce, že v občanskoprávním řízení nelze učinit závěr, že
byl spáchán trestný čin, odvolací soud uvedl, že šlo jen o nepřesné vyjádření
závěru, že se žalovaní dopustili jednání, jež jinak vykazovalo znaky trestného
činu. Odvolací soud přisvědčil též soudu prvního stupně, že byly dány podmínky
pro vydání mezitímního rozsudku podle § 152 odst. 2 o. s. ř, a že uplatněný
nárok na náhradu škody není promlčen.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Vyjadřuje přesvědčení, že
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam spočívající v
otázkách, které nebyly Nejvyšším soudu doposud řešeny: zda soud v civilním
řízení může 1) konstatovat vinu žalovaného ze spáchání trestného činu, 2)
rozhodnout o náhradě škody pouze na základě trestního spisu, bylo-li trestní
stíhání zastaveno a poškozený proti tomuto usnesení nepodal stížnost, 3)
rozhodnout mezitímním rozsudkem, aniž by odůvodnil účelnost tohoto postupu, 4)
rozhodnout mezitímním rozsudkem, aniž účastníky poučil podle § 119a odst. 1 o.
s. ř., 5) rozhodnout mezitímním rozsudkem, aniž podle § 119a odst. 2 o. s. ř.
rozhodne o tom, že důkazy navrhované žalobcem v žalobě neprovede, 6) rozhodnout
mezitímním rozsudkem, aniž by podle § 119a odst. 2 o. s. ř. vyzval účastníky ke
shrnutí jejich návrhů a vyjádření se k dokazování a ke skutkové a právní
stránce věci. Vytýká soudu, že rozhodl o oprávněnosti nároku žalobce na
náhradu škody pouze na základě sdělení obsahu spisu vedeného v trestní věci,
která byla skončena usnesením o zastavení trestního stíhání, aniž by provedl
další dokazování. Zdůrazňuje, že trestním soudem nebyl vydán pravomocný
rozsudek, jenž by konstatoval vinu žalovaných a z nějž by civilní soud mohl
dovodit závěr o protiprávnosti jednání žalovaných, takže skutková a právní
opodstatněnost nároku měla být nalézacím soudem zkoumána nově. K argumentům
odvolacího soudu, jimiž vyvracel námitku nevyslechnutí účastníků řízení tím, že
účastník řízení nemusí vypovídat pravdu a že žalovaný výslech účastníků
nenavrhl, namítá dovolatel, že obviněný v trestním řízení se nachází v odlišném
postavení a „psychologickém rozpoložení“ než účastník civilního řízení, i obsah
zákonného poučení je odlišný a výslech účastníků byl navržen žalobcem, proto
dovolatel neměl důvod tento návrh „duplovat“. Zpochybňuje účelnost postupu
soudu, který rozhodl ve věci mezitímním rozsudkem, a vytýká mu, že účelnost
tohoto postupu neodůvodnil. Namítá též, že nebyl poučen podle § 119a odst. 1 o.
s. ř., že soud prvního stupně nepostupoval podle § 119a odst. 2 o. s. ř. a že
skutkový stav nebyl správně zjištěn a že žalobce neprokázal předpoklady
odpovědnosti za škodu ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák. Proto považuje rozsudek
za nezákonný a nepřezkoumatelný. Navrhuje, aby Nejvyšší soud oba rozsudky soudů
nižších instancí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.),
směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný.
Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a
proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního
stupně ve věci samé [(písm. a)], jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil [(písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [(písm. c)].
Předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.
splněny nejsou, zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012,
sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby je však
součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných
do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3.
2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží
(§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání přípustné jen
tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní
otázky zásadního významu.
Žádná z otázek předložených dovolatelem k dovolacímu přezkumu nepředstavuje
otázku, jejíž řešení by mělo zásadní právní význam pro rozhodnutí ve věci samé
ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Zásadní právní význam tedy nemůže mít především řešení otázek skutkových.
Výtkami, jež se týkají hodnocení důkazů, na nichž spočívají skutkové závěry, je
uplatňován dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování). Jak z dikce § 241a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, lze tento
důvod uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a
b) o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2002, sp. zn.
20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu
pod C 1164, svazek 16, ročník 2002).
Je-li předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
aby dovoláním napadené rozhodnutí mělo zásadní význam po právní stránce ve věci
samé, může být v dovolání vytýkaná interpretace či aplikace procesních norem
způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, pokud na jejím řešení spočívá
rozhodnutí ve věci samé.
Na řešení otázky, zda v občanskoprávním řízení soud může „konstatovat vinu
žalovaného ze spáchání trestného činu“, napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací
soud přiléhavě vyložil, že formulace obsažená v rozsudku soudu prvního stupně o
tom, že oba žalovaní se dopustili trestného činu, je pouze nepřesným vyjádřením
závěru, že žalovaní se dopustili protiprávního jednání (jinak též vykazujícího
znaky trestného činu), jež je jedním z předpokladů odpovědnosti za škodu ve
smyslu § 420 odst. 1 obč. zák. Při posouzení odpovědnosti žalovaného 1) za
škodu podle § 420 obč. zák. není soud vázán rozhodnutím, jímž bylo jeho trestní
stíhání zastaveno, neboť podle § 135 odst. 1 o. s. ř. jsou soudy vázány pouze
rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin, přečin nebo přestupek a kdo je
spáchal. Zastavení trestního stíhání podle ustanovení § 172 odst. 2 písm. a)
trestního řádu, tj. z důvodu bezvýznamnosti obviněnému hrozícího trestu vedle
trestu, který pro jiný trestný čin mu již byl uložen, nebrání soudu, aby se v
civilním řízení zabýval otázkou naplnění občanskoprávní odpovědnosti za škodu,
jejíž podmínky jsou odlišné od podmínek trestní odpovědnosti, a to zejména za
situace, kdy zastavení trestního řízení bylo čistě procesního charakteru,
jelikož v trestním spise zdokumentované jednání žalovaného 1) vykazovalo
protiprávní znaky. To také soudy obou stupňů učinily a odpovědnost žalovaných
nezaložily na vázanosti rozhodnutí vydaného v trestním řízení, nýbrž na
zjištění skutečností rozhodných z hlediska § 420 obč. zák. Okolnost, že
poškozený (žalobce) nepodal stížnost proti usnesení o zastavení trestního
stíhání, je zcela irelevantní.
Zásadní právní význam nemají ani námitky zpochybňující splnění předpokladů pro
vydání mezitímního rozsudku. Soud rozhoduje tzv. mezitímním rozsudkem (§ 152
odst. 2 věta druhá o. s. ř.) o základu věci, jímž se rozumí posouzení všech
otázek, které vyplývají z uplatněného nároku s výjimkou okolností, které se
týkají jen výše nároku, nikoli jen o dílčí sporné právní otázce, týkající se
uplatněného žalobního návrhu (srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 21. 3. 1995, sp. zn. 11 Co 502/94, publikovaný pod č. 44/1996 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Tento postup je účelný zejména ve
složitějších sporech, kde je z hlediska rychlosti a hospodárnosti řízení
praktické vyřešit nejprve, zda je vůbec dán základ nároku, a až teprve na tomto
základě (pravomocné rozhodnutí o opodstatněnosti základu nároku či jeho části)
se pak zabývat mnohdy složitou otázkou určení jeho výše. Ačkoliv to zákon
výslovně nestanoví, lze mezitímní rozsudek vydat pouze tehdy, shledal-li soud
alespoň částečnou důvodnost nároku (jen tehdy je rozhodnutí pouze o základu,
aniž by soud zatím musel zkoumat jeho výši, praktické a hospodárné); oproti
tomu tam, kde základ nárok opodstatněn není, je třeba rovnou žalobu zamítnout,
neboť mezitímní výrok, že základ nároku není dán, nemůže splnit účel sledovaný
úpravou mezitímního rozsudku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11.
2010, sp. zn. 25 Cdo 2837/2008, uveřejněné v Souboru rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu pod C 9040). Postup soudů nižších instancí je v daném případě
v souladu nejen s právní úpravou, ale též s judikaturou soudů vztahující se k
předpokladům pro vydání mezitímního rozsudku. Soud prvního stupně vydání
mezitímního rozsudku též řádně zdůvodnil. Kromě toho i kdyby předpoklad
účelnosti vydání mezitímního rozsudku nebyl splněn, nemůže tato námitka sama o
sobě vést k závěru o opodstatněnosti dovolání, neboť takovým postupem soudů
prvého a druhého stupně nemohla v právních poměrech dovolatele nastat újma
odstranitelná zrušením dovoláním napadeného rozsudku.
Vzhledem k ustanovení § 125 o. s. ř., podle nějž „za důkaz mohou sloužit
všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků,
znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob,
notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků“,
je zřejmé, že jako důkaz o skutkovém ději mohou sloužit též listiny, a to i ty,
jež tvoří obsah trestního spisu, včetně protokolů o výpovědích účastníků,
svědků a dalších osob, to vše za předpokladu, že mohou přispět k objasnění
skutkového stavu věci. Listinné důkazy, jimiž soud prvního stupně provedl
dokazování, a na jejichž základě učinil závěr o skutkovém stavu, jsou uvedeny v
odůvodnění jeho rozhodnutí a jsou obsaženy v trestním spisu sp. zn. 43 T
7/2001. Dovolatel, ač v řízení zastoupen kvalifikovaným zástupcem (advokátem),
výslech účastníků a svědků nenavrhl a požadavek, aby jim mohl klást otázky,
nevznesl.
Považoval-li soud prvního stupně skutkový stav za dostatečně zjištěný, pak
nebyl důvod, aby prováděl důkaz výslechem účastníků, a to již se zřetelem k
tomu, že předpokladem provedení důkazu výslechem účastníka je, že dokazovanou
skutečnost nelze prokázat jinak (§ 131 odst. 2 o. s. ř.). Dovolatel jako
žalovaný je nositelem povinnosti důkazní ve vztahu k jiným skutečnostem než
žalobce a nemůže v dovolání, jež slouží k ochraně jeho práv, namítat, že soud
neprovedl důkaz navržený protistranou, když sám takový důkaz nenavrhl. Ostatně
ani v odvolání ani v dovolání neuvádí, jaké relevantní skutečnosti, které
nebylo možno prokázat jinak, by měly být tímto důkazem prokázány.
Zásadní právní význam nemá ani vytýkané nedodržení postupu podle § 119a odst. 1
a 2 o. s. ř. soudem prvního stupně, neboť případná absence poučení podle § 119a
odst. 1 o. s. ř. nemá bez dalšího vliv na věcnou správnost rozhodnutí, pouze
otvírá účastníkovi možnost uplatnit skutečnosti a důkazy, které pro absenci
poučení neuplatnil u soudu prvního stupně, v odvolacím řízení; neumožnil-li
soud prvního stupně účastníkům shrnout své návrhy a vyjádřit se k dokazování a
ke skutkové i právní stránce věci (§ 119a odst. 2 o. s. ř.), nemá to rovněž
vliv na rozhodnutí ve věci samé, zejména pokud tuto možnost účastníci dostali v
odvolacím řízení (což se stalo i v projednávané věci); konečně ani okolnost, že
soud prvního stupně výslovně nerozhodl o tom, že neprovede další navrhované
důkazy, nezpůsobuje sama o sobě věcnou nesprávnost jeho rozhodnutí, tím méně
pak rozhodnutí soudu odvolacího.
Tvrzené procesní vady podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., spočívající v
tom, že účastníkům nebylo poskytnuto poučení podle § 119a odst. 1 o. s. ř., že
jim nebylo umožněno shrnout své návrhy a vyjádřit se k dokazování a ke skutkové
a právní stránce věci ve smyslu § 119a odst. 2 o. s. ř., jakož i údajná
nepřezkoumatelnost rozsudku, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. rovněž nezakládají, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je
dovolání přípustné, což není tento případ.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného 1) směřuje proti rozhodnutí
odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a
§ 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť dovolání
směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o odvolání
žalovaného 1) proti mezitímnímu rozsudku soudu prvního stupně; o všech
dosavadních i dalších nákladech řízení bude proto rozhodnuto v konečném
rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2012
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu