25 Cdo 948/2023-568
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: Česká republika – Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, se sídlem Lannova 193/26, České Budějovice, proti žalované: A. S., zastoupená JUDr. Josefem Kešnerem, advokátem se sídlem Na Vyhlídce 74/13, Praha, za účasti: Allianz pojišťovna, a. s., IČO 47115971, se sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8, jako vedlejší účastník na straně žalované, o 1 164 768 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 C 390/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 12. 2022, č. j. 19 Co 1142/2022-538, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem a žalobkyní a státem (výrok I), změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovanou (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky III a IV). Žalobkyně se domáhala výše uvedené částky, kterou vyplatila za dobu od července 2014 do června 2016 jako náhradu za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti příslušníka Policie ČR ke službě v důsledku služebního úrazu utrpěného dne 28.
3. 2003 při dopravní nehodě způsobené žalovanou. Po zrušení předchozích rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5551/2017, se závazným právním názorem, že žalobkyně může požadovat po žalované předmětný regresní nárok podle § 2917 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), dovodil nyní odvolací soud, že z povahy uplatněného nároku jako nároku regresního vyplývá, že je dán nejen tehdy, jestliže poškozenému vznikl nárok na náhradu za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě, ale současně také tehdy, jestliže nárok, který má být regresem nahrazen, odpovídá podmínkami vzniku, svou povahou a výší nároku podle občanského zákoníku.
V dané věci poškozený v důsledku propuštění ze služebního poměru, ke kterému došlo vzhledem ke zdravotním obtížím majícím původ v nehodě zaviněné žalovanou, opustil pozici řídícího pracovníka správního aparátu krajského ředitelství policie, když šlo o pracovní pozici s průměrným hrubým měsíčním výdělkem převyšujícím 60 000 Kč. Po krátkém přechodném období, kdy působil jako civilní zaměstnanec krajského ředitelství, natrvalo odešel do civilní sféry a začal pracovat ve zkráceném úvazku v pozici referenta bezpečnosti práce, přičemž výše měsíčního výdělku v této pozici poklesla na 5000 Kč. Ani podle závěru soudního znalce, ani podle vysvětlení poškozeného, neučinil tak proto, že by jiné, náročnější a lépe placené práce nebyl schopen, ale z důvodu situace na pracovním trhu, když lepší zaměstnání nesehnal.
Odvolací soud uzavřel, že pokles výdělku poškozeného v předmětném období není v příčinné souvislosti s jeho zhoršeným zdravotním stavem jako důsledkem dopravní nehody, ale je důsledkem jednak rozhodnutí poškozeného pracovat ve zkráceném úvazku, jednak situace na trhu práce. V obsahově srovnatelné pracovní pozici ve mzdové sféře by přitom v předmětném období dosáhl vyššího výdělku, než kterého dosahoval v původní pozici kancléře vykonávané ve služebním poměru (při stanovení pravděpodobného výdělku vyšly soudy obou stupňů ze statistických údajů o výši výdělků jak v platové, tak mzdové sféře pro Jihočeský kraj pro roky 2014 až 2016).
Zjištěná omezení vyplývající z jeho zhoršeného zdravotního stavu by poškozenému nebránila vykonávat běžnou kancelářskou činnost. Žalobkyní uplatněný nárok je tak podle odvolacího soudu nedůvodný.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že dvě otázky, na jejichž řešení závisí rozhodnutí soudu, nebyly dosud rozhodovací praxí dovolacího soudu řešeny. Jde o otázky, zda je soud oprávněn při rozhodování o regresní náhradě přezkoumávat a hodnotit pracovní schopnosti poškozeného, který není účastníkem soudního sporu, pokud mu byla žalobkyně ze zákona povinna uhradit částky na náhradě za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti příslušníka Policie ČR ke službě, a dále, zda bylo namístě při stanovení pravděpodobného výdělku poškozeného po skončení jeho pracovní neschopnosti vycházet z průměrné mzdy, když objektivnější a spravedlivější je vycházet z hodnoty mediánu. Dovolatelka se rovněž domnívá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce postupu podle § 120 odst. 2 o. s. ř. tím, že sám doplnil dokazování o takový důkaz, který žádný z účastníků nenavrhoval a nevyplýval z obsahu spisu, a dále se odchýlil v otázce rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, o které rozhodl v rozporu s § 243g odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka má za to, že pokud byla ze zákona povinna uhradit poškozenému předmětné částky, měla by jí je nyní nahradit žalovaná, neboť kdyby nedošlo k dopravní nehodě zaviněné žalovanou, tyto částky by žalobkyně poškozenému hradit nemusela. Dále namítala, že odvolací soud nesprávně provedl dokazování, pokud za irelevantní označil údaje použité okresním soudem ke stanovení pravděpodobného výdělku poškozeného a sám ze své iniciativy vycházel z jiných statistických údajů, které účastníci nenavrhovali a nevyplývaly z obsahu spisu. Dovolatelka navíc namítala, že odvolací soud neměl u této otázky vycházet z hodnoty průměru, nýbrž mediánu, který více odpovídá realitě, tedy i pravděpodobnému výdělku poškozeného. Ohledně náhrady nákladů řízení pak soudy pochybily, pokud v novém rozhodnutí o věci nerozhodly o nákladech předchozího dovolacího řízení, ani o nákladech původního řízení. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
3. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního vzdělání (§ 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), avšak není podle § 237 o. s. ř. přípustné.
4. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
5. Již v předchozím rozsudku ze dne 14. 5. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5551/2017, který byl Nejvyšším soudem vydán v této věci, je uvedeno, že § 2917 o. z. zakládá obecný regresní nárok (nejde o přímý nárok na náhradu újmy) tomu, kdo z titulu své odpovědnosti za škodu nahradil poškozenému škodu, proti osobě, která vznik této škody způsobila. Předpokladem vzniku regresního nároku podle zmíněného ustanovení není, že povinnost k náhradě škody vyplývá z občanského zákoníku, může tedy vyplývat i z jiných právních předpisů, např. (jako v dané věci) ze zákona o služebním poměru. Postih (regres) podle tohoto ustanovení může být však úspěšně uplatněn pouze za předpokladu, že poškozenému byla škoda skutečně nahrazena tím, kdo mu za ni odpovídá, a vznikla v příčinné souvislosti s jednáním přímého (skutečného) škůdce, tj. jsou-li splněny předpoklady povinnosti přímého škůdce k náhradě škody podle občanského zákoníku.
6. V projednávané věci ztráta na služebním příjmu poškozeného má být důsledkem poškození jeho zdraví, které vzniklo při žalovanou zaviněné dopravní nehodě dne 28. 3. 2003. Podle § 3079 odst. 1 o. z., právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů, tedy zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“). Otázka, zda poškozenému, jemuž byla škoda nahrazena žalobkyní, vznikla ztráta na služebním příjmu po skončení jeho pracovní neschopnosti v příčinné souvislosti s jednáním přímého (skutečného) škůdce se proto řídí dosavadní hmotněprávní úpravou účinnou do 31. 12. 2013.
7. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku podle § 445 obč. zák. je jedním z dílčích nároků spojených s poškozením zdraví. Rozlišuje se ztráta na výdělku po dobu pracovní neschopnosti (§ 446 obč. zák.), kdy je poškozený vyřazen z dosavadního pracovního zapojení, a po jejím skončení, kdy může nastat snížení pracovní způsobilosti vyvolané zdravotními následky a z toho plynoucí dopady do dalšího možného pracovního zařazení. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku má majetkový charakter a stanoví se ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem poškozeného před poškozením a výdělkem, pokud je dosahován po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu (§ 447 odst. 1 obč. zák.); tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky újmy na zdraví stejného výdělku jako před poškozením. Zákon tedy vychází z toho, že po skončení pracovní neschopnosti či při invaliditě vzniká poškozenému majetková újma, je-li v důsledku poškození zdraví natolik snížena jeho pracovní způsobilost, že nemůže vykonávat buď žádnou práci, anebo jen takovou práci, která je méně finančně ohodnocena, takže se oproti stavu před poškozením sníží jeho výdělek. Měřítkem této újmy je srovnání průměrného výdělku před poškozením s nově dosahovaným příjmem, který může být ovlivněn tím, zda a v jaké výši poškozený pobírá (částečný) invalidní důchod (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1140/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2319/2018).
8. Zároveň platí, že skutečnost, že poškozený, který pro následky úrazu není schopen konat dosavadní práci, nemůže z důvodu nedostatku pracovních příležitostí nastoupit do jiného zaměstnání (které je odpovídající jeho úrazem snížené pracovní způsobilosti), není způsobena následky úrazu, ale situací na trhu práce. Škůdce je povinen nahradit poškozenému pouze tu újmu, jež je způsobena následky jeho protiprávního jednání, nikoliv i újmu, jež je způsobena jinými okolnostmi než těmi, za které škůdce odpovídá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 978/2005).
9. Z výše uvedené konstantní praxe dovolacího soudu tak vyplývá, že v projednávané věci je soud nejen oprávněn, ale přímo povinen při rozhodování o regresní náhradě přezkoumávat a hodnotit pracovní schopnosti poškozeného, byť ten není účastníkem řízení, pokud mu žalobkyně ze zákona uhradila částky na náhradě za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti příslušníka Policie ČR ke službě, jakož i otázku, zda ztráta na výdělku (služebním příjmu) je v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním škůdce. Při řešení této otázky se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
10. Námitka dovolatelky, zda bylo na místě při stanovení pravděpodobného výdělku poškozeného po skončení jeho pracovní neschopnosti vycházet z průměrné mzdy, když objektivnější a spravedlivější je vycházet z hodnoty mediánu, není způsobilá založit přípustnost dovolání již proto, že pokud dovoláním nebyl úspěšně zpochybněn závěr o neexistenci nároku vzhledem k nedostatku příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a ztrátou na služebním příjmu poškozeného, kterou žalobkyně kompenzovala, nemůže mít řešení uvedené otázky na výsledek řízení vliv.
11. Další námitka, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce postupu podle § 120 odst. 2 o. s. ř. tím, že sám doplnil dokazování o takový důkaz, který žádný z účastníků nenavrhoval a nevyplýval z obsahu spisu, představuje námitku vady řízení, k níž však lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ. Případná procesní otázka může založit přípustnost dovolání pouze za předpokladu, že ji odvolací soud řešil a že dovolatel takovou otázku vymezil za použití některého z kritérií uvedených v § 237 o. s. ř.; tyto předpoklady nejsou v dané věci splněny. Lze pouze dodat, že z mezitímního rozsudku odvolacího soudu v této věci ze dne 22. 2. 2022, č. j. 19 Co 1436/2021-457, vyplývá (a koresponduje to též s obsahem procesního spisu), že odvolací soud shledal potřebu doplnit provedené dokazování v souvislosti s postupem soudu prvního stupně, který k otázce výdělkových možností poškozeného v předmětném období si na návrh žalobkyně vyžádal statistické údaje od Českého statistického úřadu. Odvolací soud přitom doplnil dokazování o relevantní data stejného charakteru, jaká navrhovala k důkazu (k vyžádání) sama dovolatelka. Není proto pravdou, že odvolací soud sám ze své iniciativy vycházel ze statistických údajů, jejichž zjištění účastníci nenavrhovali. Odvolací soud pouze doplnil důkaz, který provedl soud prvního stupně (podle odvolacího soudu nedostatečně) na návrh žalobkyně.
12. Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
13. Z těchto důvodů dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
14. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2024
JUDr. Robert Waltr předseda senátu