26 Cdo 1045/2025-166
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., ve věci žalobkyně K. B., zastoupené JUDr. Richardem Pechou, advokátem se sídlem v Praze 1, Voršilská 130/10, proti žalovanému D. Š., zastoupenému Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21, o zaplacení částky 58 078 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 7 C 64/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2025, č. j. 35 Co 518/2024-143, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 637 Kč k rukám Mgr. Tomáše Čermáka, advokáta se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobkyně (nájemkyně „bytové jednotky č. 3 na adrese XY“ – dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) se domáhala, aby jí žalovaný (pronajímatel bytu) zaplatil pokutu ve výši 85 850 Kč za prodlení (trvající po tam specifikované období) s vyúčtováním služeb za roky 2018, 2019 a 2020 ve výši 50 Kč za každý den prodlení (dále jen „pokuta“).
2. Jako obranu ve sporu žalovaný v průběhu řízení (v konečné podobě konkrétně podáním ze dne 12. 5. 2023 na č. l. 53-55 spisu) uplatnil k započtení na pokutu své pohledávky za žalobkyní na zaplacení dlužného nájemného z bytu v částce 22 125 Kč za listopad a prosinec 2018, v částce 16 091 Kč za rok 2019, v částce 1 057 Kč za rok 2020 a v částce 3 310 Kč za rok 2022, a na zaplacení nedoplatků z vyúčtování služeb za rok 2018 v částce 4 188 Kč a za rok 2021 v částce 11 307 Kč, celkem 58 078 Kč.
3. Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. 10. 2024, č. j. 7 C 64/2022-127, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni (do tří dnů do právní moci rozsudku) částku 27 792 Kč (výrok I), zamítl žalobu
4. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 28. 1. 2025, č. j. 35 Co 518/2024-143, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku II a v nákladovém výroku III (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
5. Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších přepisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním zpochybněnou otázku způsobilosti pohledávek žalovaného k započtení ve smyslu § 1987 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
6. Předně je třeba uvést, že správnost právního posouzení učiněného odvolacím soudem zpochybňuje dovolatelka rovněž prostřednictvím skutkových námitek (podle nichž listinné důkazy předložené žalovaným neprokazují existenci pohledávek, které uplatnil k započtení); nesouhlasí s jeho skutkovými zjištěními a hodnocením provedeného dokazování, nabízí vlastní (odlišnou) verzi
skutkového stavu rozhodného pro právní posouzení věci, a uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
7. V rozsudku ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněném pod č. 37/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud rozvedl a usměrnil závěry rozsudku téhož soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017, jímž argumentuje dovolatelka. Dovodil (mimo jiné), že nejistou nebo neurčitou ve smyslu ustanovení § 1987 odst. 2 o. z. je (zásadně) pohledávka ilikvidní, tj. pohledávka, která je co do základu nebo výše sporná (nejistá), a jejíž uplatnění vůči dlužníku (věřiteli pasivní pohledávky) formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši aktivní pohledávky, tj. místo uspokojení pasivní pohledávky bude mezi stranami veden spor o existenci a výši aktivní pohledávky.
Aktivně započítávaná pohledávka tedy nebude jistá a určitá ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. zpravidla tehdy, jeví-li se aktivní pohledávka jako objektivně sporná, tj. má-li žalobce proti této pohledávce relevantní věcné argumenty a vyžaduje-li zjištění (prokázání) této pohledávky co do důvodu nebo výše rozsáhlejší či složitější dokazování, jež by vedlo k neúměrnému prodloužení řízení o žalobou uplatněné (pasivní) pohledávce. Za nejistou či neurčitou lze aktivní pohledávku považovat zpravidla toliko tehdy, je-li míra nejistoty ohledně ní vyšší, než je tomu v případě pasivní pohledávky.
Současně dovolací soud poukázal na to, že výklad § 1987 odst. 2 o. z. nesmí bránit poctivému a spravedlivému uspořádání vztahů mezi dotčenými stranami. Vznikne-li z téhož vztahu více vzájemných pohledávek, odpovídá zpravidla rozumnému (spravedlivému) uspořádání poměrů mezi stranami, aby tyto pohledávky byly vzájemně započitatelné. Pro posouzení, zda jednostranné započtení odporuje § 1987 odst. 2 o. z., jsou přitom rozhodné toliko okolnosti, které tu byly v okamžiku, kdy je započtení (projev vůle dlužníka pasivní pohledávky) účinné (zpravidla k okamžiku, kdy projev vůle dlužníka pasivní pohledávky dojde věřiteli).
8. Zhodnocení, zda je určitá pohledávka ve smyslu výkladu § 1987 odst. 2 o. z. nejistá a neurčitá, či nikoliv, vyžaduje komplexní úvahu soudu zohledňující individuální okolnosti případu. Jedná se přitom z pohledu judikaturního výkladu o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda je určitá pohledávka ve smyslu výkladu § 1987 odst. 2 o. z. nejistá a neurčitá, či nikoliv, přezkoumat v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3613/2021).
9. V posuzované věci není zjevně nepřiměřená úvaha odvolacího soudu, že pohledávky žalovaného, které uplatnil k započtení na smluvní pokutu požadovanou dovolatelkou, nejsou nejisté a neurčité ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z.
10. Žalovaný se námitkou započtení bránil uplatněnému nároku na pokutu v podstatě od samého počátku nalézacího řízení, resp. v převážné části již v době před podáním žaloby (mimosoudně), kdy v reakci na předžalobní výzvu dovolatelky učinil v rozsahu částky 55 090 Kč vůči ní kompenzační projev vůle dopisem ze dne 24. 2. 2022 (srov. jeho přípis na č. l. 114-115 spisu). Na žalované plnění jejím prostřednictvím započetl pohledávky, které vycházely ze stejného smluvního vztahu jako pokuta (z nájemního poměru účastníků k předmětnému bytu) a které nebyly oproti ní zatížené významně vyšší mírou nejistoty (šlo o pohledávky na zaplacení dlužného nájemného sjednaného v písemné nájemní smlouvě a nedoplatků plynoucích z rovněž písemně vyhotovených vyúčtování služeb).
11. Proti dotčeným pohledávkám žalovaného vznesla dovolatelka námitky, jimiž brojila proti správnosti původního vyúčtování služeb za rok 2018 (chybějící vyúčtování vodného a stočného, položky předcházející sjednané době nájmu), jež jí mělo být doručeno dne 25. 1. 2021, příp. dne 17. 2. 2021 (viz dovolatelčino podání na č. l. 26 spisu a protokol o jednání na č. l. 72-73 spisu). Uvedené námitky jsou však bez právního významu, předložil-li žalovaný dovolatelce dne 28. 12. 2021 (tedy ještě před svým prvním kompenzačním projevem vůle) opravené vyúčtování za uvedený rok. Její další argumentace se pak zakládala na tvrzeních (že nájemné i zálohy na služby platila v hotovosti), o nichž nesla důkazní břemeno a které se jí nepodařilo v řízení prokázat.
12. Okolnost, že žalovaný předložil soudu listiny, jimiž prokazoval své pohledávky uplatněné k započtení, ani okolnost, že dovolatelka popírá (sporuje) existenci těchto pohledávek, pak jejich kompenzabilitu bez dalšího nevylučuje.
13. Dovolatelka sice napadla dovoláním oba výroky rozsudku odvolacího soudu, avšak výrok, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, napadá zjevně jen proto, že jde o výrok akcesorický. Dovolání v této části neobsahuje žádnou argumentaci, nadto by ani nebylo přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
14. Z vyložených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 12. 5. 2025
Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu