23 Cdo 3613/2021-266
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců
JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a Mgr. Vladimíra Berana ve věci žalobkyně
SPEDIMA s. r. o., se sídlem v Kopřivnici, Dělnická 458/69, identifikační číslo
osoby 26818469, zastoupené Mgr. Lukášem Stočkem, advokátem se sídlem ve Novém
Jičíně, K Nemocnici 168/18, proti žalované TATRA TRUCKS a. s., se sídlem v
Kopřivnici, Areál Tatry 1450/1, identifikační číslo osoby 01482840, zastoupené
JUDr. Martinem Skybou, advokátem se sídlem v Ostravě, Preslova 361/9, o 770 440
Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalované o 335 022,40 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 8 C
323/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
12. 8. 2021, č. j. 8 Co 93/2021-241, takto:
I. Dovolání proti výroku prvnímu rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12.
8. 2021, č. j. 8 Co 93/2021-241, v části, v níž byl potvrzen rozsudek Okresního
soudu v Novém Jičíně ze dne 19. 1. 2021, č. j. 8 C 323/2018-214, ve znění
opravných usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 21. 1. 2021, č. j. 8 C
323/2018-221, a ze dne 27. 1. 2021, č. j. 8 C 323/2018-224, ve výroku I, se
odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 8. 2021, č. j. 8 Co
93/2021-241, ve výroku prvním v části, v níž byl potvrzen rozsudek Okresního
soudu v Novém Jičíně ze dne 19. 1. 2021, č. j. 8 C 323/2018-214, ve znění
opravných usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 21. 1. 2021, č. j. 8 C
323/2018-221, a ze dne 27. 1. 2021, č. j. 8 C 323/2018-224, ve výroku II a III,
a ve výroku druhém, a rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 19. 1.
2021, č. j. 8 C 323/2018-214, ve znění opravných usnesení Okresního soudu v
Novém Jičíně ze dne 21. 1. 2021, č. j. 8 C 323/2018-221, a ze dne 27. 1. 2021,
č. j. 8 C 323/2018-224, ve výroku II a III se ruší a věc se vrací Okresnímu
soudu v Novém Jičíně k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 770 440 Kč s úrokem z prodlení.
Žalovaná částka představovala ceny díla podle smlouvy ze dne 27. 6. 2018 ve
výši 15 471 Kč, smlouvy ze dne 17. 7. 2018 ve výši 215 011 Kč, smlouvy ze dne
4. 9. 2018 ve výši 15 775 Kč, smlouvy ze dne 23. 7. 2018 ve výši 13 969 Kč,
smlouvy ze dne 31. 8. 2018 ve výši 23 668 Kč, smlouvy ze dne 23. 7. 2018 ve
výši 18 464 Kč, smlouvy ze dne 6. 9. 2018 ve výši 17 971 Kč, smlouvy ze dne 21.
8. 2018 ve výši 130 597 Kč, smlouvy ze dne 10. 8. 2018 ve výši 254 605 Kč a
smlouvy ze dne 8. 8. 2018 ve výši 52 549 Kč, a dále ceny za dodaný materiál
podle smlouvy ze dne 3. 9. 2018 ve výši 5 750 Kč, smlouvy ze dne 10. 9. 2018 ve
výši 2 985 Kč, smlouvy ze dne 10. 9. 2018 ve výši 1 592 Kč a smlouvy ze dne 13.
9. 2018 ve výši 2 033 Kč. V každé smlouvě byla sjednána splatnost 30 dnů a úrok
z prodlení ve výši 0,01 % denně. Žalobkyně díla řádně provedla a předala
žalované, a řádně a včas dodala i materiál. Žalovaná však sjednané ceny
nezaplatila a sdělila, že platby hodlá v budoucnu započítat za náhradu škody,
kterou měla žalobkyně žalované způsobit. Žalobkyně s jakýmkoliv nárokem
žalované na náhradu škody nesouhlasila a označila jej za sporný, nejistý,
neurčitý, dle žalobkyně chybí zavinění a příčinná souvislost. Podle žalobkyně
nebylo možné zápočet provést.
2. Žalovaná nároky žalobkyně jako takové nezpochybňovala. Namítala, že
žalobkyně na základě smlouvy o dílo č. TAT00217/17 ze dne 13. 1. 2017
realizovala pro žalovanou dílo spočívající v demontáži potrubí a topných
jednotek a zhotovení nového rozvodu a montáže topných jednotek. Součástí díla
byla také dodávka automatických odvzdušňovacích ventilů. Žalobkyně dílo
provedla a žalovaná cenu díla uhradila. Následně došlo k zatečení vody z vadné
odvzdušňovací armatury, přičemž bylo zjištěno, že se jednalo o vadu
odvzdušňovacího ventilu, který byl dodán žalobkyní v rámci provádění díla dle
smlouvy o dílo č. TAT00217/17 ze dne 13. 1. 2017. Z důvodu zatečení vody došlo
k poškození majetku, který byl instalován v objektu žalované, společnosti MAGUS
ENERGO s. r. o., která pro žalovanou realizovala dodávku elektrických točivých
strojů dle kupní smlouvy ze dne 9. 3. 2015. Náklady na opravu poškození činily
1 105 462,40 Kč a MAGUS ENERGO s. r. o. vyzvala žalovanou k úhradě této částky.
Z důvodu nikoliv řádně dodaného díla dle smlouvy o dílo č. TAT00217/17 ze dne
13. 1. 2017 žalované vznikla škoda, kterou uplatnila u žalobkyně. Jelikož
žalobkyně škodu neuhradila, žalovaná dne 17. 12. 2018 započetla pohledávku za
žalobkyní z titulu vzniklé škody proti nárokům žalobkyně uplatněným v tomto
řízení. S ohledem na započtení navrhla zamítnutí žaloby a vzájemným návrhem
uplatnila zápočtem nezaniklou část svého nároku na náhradu škody ve výši 335
022,40 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši.
3. Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 19. 1. 2021, č. j. 8 C
323/2018-214, ve znění opravných usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne
21. 1. 2021, č. j. 8 C 323/2018-221, a ze dne 27. 1. 2021, č. j. 8 C
323/2018-224, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 770 440 Kč s úrokem
z prodlení ve výši 0,01 % denně z jednotlivých žalovaných částek ode dne
následujícího po splatnosti té které částky do zaplacení (výrok I), vzájemný
návrh žalované zamítl (výrok II) a rozhodl o povinnosti žalované k náhradě
nákladů řízení žalobkyni (výrok III).
4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že na základě žalobkyní
tvrzených smluv žalobkyně pro žalovanou řádně provedla a předala žalované
jednotlivá díla a řádně a včas dodala materiál, vzhledem k tomu shledal nároky
žalobkyně oprávněnými. Naproti tomu nárok žalované oprávněným neshledal. Podle
smlouvy mezi žalovanou a MAGUS ENERGO s. r. o. přešlo na žalovanou nebezpečí
škody na majetku, který byl poškozen zatečením vody zvadné odvzdušňovací
armatury, až po jeho poškození. V době poškození tohoto majetku byla jeho
vlastníkem MAGUS ENERGO s. r. o., nebezpečí škody na žalovanou v té době ještě
nepřešlo a žalovaná není oprávněna po žalobkyni požadovat náhradu škody podle §
2913 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „o. z.“), neboť není aktivně věcně legitimována.
5. S ohledem na koncentraci řízení soud prvního stupně nepřihlížel k
argumentaci žalované v podání ze dne 2. 9. 2020 o její aktivní legitimaci z
jiných náhrad škod, na základě kterých byla žalovaná odpovědná jako vlastník
nemovitosti za škodu způsobenou věcí dle § 2937 o. z., či jako vlastník budovy
dle § 2938 o. z., nebo z porušení prevenční povinnosti dle § 2900 o. z., ani k
dle soudu prvního stupně nově uplatněnému eventuálnímu nároku žalované z
bezdůvodného obohacení dle § 2991 o. z. získaného žalobkyní tím, že za ni bylo
žalovanou plněno.
6. Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil (první výrok) a uložil žalované povinnost zaplatit
žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
7. Odvolací soud shledal správným skutkový stav zjištěný soudem prvního
stupně a se soudem prvního stupně se ztotožnil v tom, že nedošlo k poškození
majetku žalované, ale k poškození majetku MAGUS ENERGO s. r. o. Žalovaná tedy
nebyla aktivně věcně legitimována z práva na náhradu škody vzniklé v
souvislosti s vadným plněním žalobkyně.
8. Na rozdíl od soudu prvního stupně nepovažoval odvolací soud
argumentaci žalované v podání ze dne 2. 9. 2020 za nová skutková tvrzení, ale
za vyjádření právního názoru žalované, čemuž koncentrace řízení nebránila.
Podle odvolacího soudu obranu a vzájemný návrh žalované bylo třeba posoudit
nikoli z titulu náhrady škody, ale z titulu bezdůvodného obohacení. Bezdůvodné
obohacení činilo pouze 500 000 Kč, neboť právě tuto částku žalovaná uhradila
MAGUS ENERGO s. r. o. a pouze ohledně této částky mohla žalovaná provést
zápočet. Co do částky 605 462,40 Kč tak byl nárok žalované nedůvodný.
9. Pohledávku žalované ve výši 500 000 Kč shledal odvolací soud nejistou
a neurčitou. Žalobkyně vznesla proti pohledávce žalované relevantní a věcné
argumenty, když namítla, že žalovaná uváděla obecné informace o tom, že došlo k
zatečení vody, rozporovala částku za servisní zásah a práce spojené s opravou s
tím, že vyčíslení je nereálné, uměle navýšené, rozporovala to, zda do
technologie MAGUS ENERGO s. r. o. voda skutečně zatekla a zda příčinou nebyla
jiná skutečnost či pochybení třetí osoby, včetně toho, v jakém stavu MAGUS
ENERGO s. r. o. technologie zanechala, a zda učinila veškerá preventivní
opatření proti vzniku škody, namítala že je třeba prokázat, že škodu skutečně
způsobila voda, a rozporovala způsob opravy kompletní výměnou celé technologie,
což je neekonomické. S ohledem na obranu žalobkyně by tedy prokázání pohledávky
žalované, kterou uplatnila k zápočtu, vyžadovalo další rozsáhlá skutková
zjištění a rozsáhlé dokazování.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu včasným
dovoláním.
11. Namítla, že odvolací soud dospěl k závěru o nedostatku aktivní věcné
legitimace žalované k nároku na náhradu škody, neboť nedošlo k poškození
majetku žalované, ale MAGUS ENERGO s. r. o. Podle § 2952 o. z. se hradí
skutečná škoda a to,co poškozenému ušlo. Za skutečnou škodu je možné považovat
také vznik dluhu a v takovém případě má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu
zprostil nebo mu poskytl náhradu. K tomu však odvolací soud nepřihlédl a při
řešení otázky, zda lze za škodu považovat i vznik dluhu se odchýlil od rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2782/2017 (jež je
veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu –
na https://www.nsoud.cz). Žalované, byť nebyla vlastníkem poškozeného majetku,
vznikla škoda v podobě dluhu vůči MAGUS ENERGO s. r. o. v důsledku porušení
povinnosti žalobkyně ze smlouvy o dílo č. TAT00217/17 ze dne 13. 1. 2017. Pokud
se soudy obou stupňů omezily pouze na konstatování nedostatku aktivní
legitimace k uplatnění nároku na náhradu škody z důvodu, že žalovaná nebyla
vlastníkem poškozeného zboží, jednalo se o nesprávné právní posouzení věci,
neboť tímto způsobem bylo žalované upřeno právo požadovat po žalobkyni škodu,
za kterou odpovídá.
12. Odvolací soud nepovažoval nárok na náhradu škody uplatněný MAGUS
ENERGO s. r. o. vůči žalované za škodu přes to, že žalovaná odpovídá za vznik
škody dle § 2937, příp. § 2938 o. z., zejména však dle § 2924 o. z., a při
řešení otázky odpovědnosti žalované za škodu se odchýlil od rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1127/2018. Podle žalované nelze
akceptovat, že by žalovaná nebyla společnosti MAGUS ENERGO s. r. o. odpovědna
za škodu a odpovědnou byla jen žalobkyně, když byla dána také její odpovědnost
za škodu. Byť žalobkyně odpovídá žalované za porušení smluvní povinnosti, může
škoda, kterou žalovaná požaduje, vyplývat ze zákonné odpovědnosti, kdy
poškozená žalovaná plnila poškozené MAGUS ENERGO s. r. o. z titulu zákonné
povinnosti, např. podle § 2924 o. z. Odpovědnost žalované vyplývající ze
zákonné odpovědnosti nemůže být vyloučena odpovědností přímého škůdce, tj.
žalobkyně, a proto je poškozená MAGUS ENERGO s. r. o. oprávněna nárokovat
vzniklou škodu jak po žalované, tak po žalobkyni.
13. Žalovaná dále namítla, že ačkoli odvolací soud dovodil, že nárok
žalované je možné posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení, jemuž odpovídá
částka 500 000 Kč zaplacená žalovanou MAGUS ENERGO s. r. o., nedovodil zánik
závazku žalované v tomto rozsahu z důvodu nejisté a neurčité pohledávky. Při
řešení otázky způsobilosti pohledávky k započtení se podle žalované odvolací
soud odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo
5711/2017, ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4795/2017, a ze dne 9. 9. 2020,
sp. zn. 31 Cdo 684/2020. Odvolací soud jednoznačně konstatoval, jak pohledávka
vznikla (úhradou částky 500 000 Kč společnosti MAGUS ENERGO s. r. o.), z jakého
důvodu (úhrada škody vzniklé MAGUS ENERGO s. r. o.), kdo je jejím věřitelem
(žalovaná) či dlužníkem (žalobkyně) a jaká je její výše (500 000 Kč). Pro
posouzení, zda jednostranné započtení odporuje § 1987 odst. 2 o. z., jsou
rozhodné toliko okolnosti, které tu byly v okamžiku, kdy je započtení (projev
vůle dlužníka pasivní pohledávky) účinné. Žalovaná učinila dne 17. 12. 2018
zápočet své pohledávky, a to s vědomím, že žalobkyně započítávanou pohledávku
nerozporovala, když i z důkazu, který byl předložen v rámci vyjádření žalované
ze dne 15. 2. 2019, tj. přípisu žalobkyně společnosti GEINGER spol. s r. o. ze
dne 11. 4. 2018, vyplývá, že žalovaná po této společnosti jako dodavateli
ventilu požaduje škodu ve výši 1 105 462,40 Kč. Stejně tak samotná žalobkyně
škodu uplatněnou žalovanou dále nárokovala u své pojišťovny, o čemž svědčí
Oznámení o škodné události, které s ohledem na odvolacím soudem předestřený
názor nebylo nutno předkládat. Kromě toho žalobkyně nevznesla v době provedení
zápočtu námitku relativní neplatnosti jednostranného započtení ze dne 17. 12.
2018. Žalovaná již na samotném počátku řízení v rámci svého vyjádření po podání
odporu poukazovala na svou pohledávku za žalobkyní a také, že tuto započetla
oproti nároku žalobkyně uplatněnému v žalobě. Odvolací soud tuto skutečnost
nezohlednil, ačkoliv má být v rámci posouzení započítávané pohledávky brána v
úvahu. Odvolací soud vytvořil stav, kdy žalobkyni nárok v celém rozsahu přiznal
a, ačkoliv právně posoudil nárok žalované na bezdůvodné obohacení a stanovil i
jeho konkrétní výši, prakticky žalované znemožnil nárok uplatnit a prokázat,
neboť toto dokazování by mohlo probíhat pouze v novém řízení, které by bylo
zahájeno po uplynutí promlčecí doby.
14. Žalovaná poukázala na to, že podáním ze dne 22. 11. 2019 uplatnila
vzájemný návrh, kterým požadovala zaplacení částky 335 022,40 Kč. I tento návrh
byl soudem prvního stupně zamítnut a odvolací soud zamítnutí potvrdil bez toho,
aby posoudil, zda případně tato částka nemůže představovat část bezdůvodného
obohacení v řádně uplatněném řízení. Odvolací soud bez jakékoliv bližší
argumentace dospěl k závěru, že pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení byla
součástí zápočtu, a nikoliv například vzájemného návrhu, který mohl být
vyloučen k samostatnému projednání bez toho, aby v mezidobí došlo k promlčení
jak nároku na náhradu škody, tak bezdůvodného obohacení. Podle žalované nebyla
v rozhodování dovolacího soudu vyřešena otázka, zda pohledávka, kterou lze
považovat za nejistou a neurčitou nemůže být v řízení posouzena, zejména pokud
nebyla použita výlučně k započtení, ale stala se také předmětem vzájemného
návrhu.
15. Žalovaná s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018,
sp. zn. 28 Cdo 5711/2017, označila rozsudek odvolacího soudu za překvapivý,
neboť odvolacím soudem nebylo nijak avizováno, že pohledávku žalované považoval
za nejistou a neurčitou, ačkoliv v rámci odvolacího jednání soud sdělil svůj
názor, že bylo na místě nárok žalované posoudit z titulu bezdůvodného obohacení.
16. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i
soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
17. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že otázku započtení
nejisté a neurčité pohledávky odvolací soud posoudil v souladu s rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, a usnesením
Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 23 Cdo 900/2020, a svůj závěr
odůvodnil mimo jiné tím, že byl spor o samotnou existenci a výši pohledávky
žalované. Žalobkyně se od samého počátku aktivně bránila a pro žalovanou
nemohlo být překvapivé, že bude muset tvrdit a prokázat rozhodné skutečnosti. Z
hlediska spornosti nároku žalované přitom nebyla rozhodující jeho právní
kvalifikace. Odvolací soud nestanovil výši bezdůvodného obohacení na 500 000
Kč, naopak akceptoval obranu žalobkyně a uvedl, že posouzení tohoto nároku by
si vyžádalo pečlivé a rozsáhlé dokazování. Tvrzení žalované, že postupem
odvolacího soudu bylo zabráněno poctivému a spravedlivému uspořádání vztahů,
nelze přisvědčit v situaci, kdy žalovaná byla dva roky pasivní, sama v plné
výši údajnou škodu MAGUS ENERGO s. r. o. neuhradila, zprvu se bránila jen
zápočtem pohledávek a vzájemný návrh uplatnila až tři roky od vzniku údajné
škody. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné.
III. Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o
změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony),
dále jen „o. s. ř.“.
19. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
21. Dovolání není přípustné proti rozsudku odvolacího soudu v části
týkající se nákladů řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.], tedy proti výroku
prvnímu v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku
III, a výroku druhému.
22. Rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto o 14 samostatných
nárocích žalobkyně odvíjejících se od odlišného skutkového základu (ceny díla a
ceny za dodaný materiál podle jednotlivých samostatných smluv) a o vzájemném
návrhu žalované. Přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z
těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny
v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Posouzení, zda se
jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti
rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se
odvíjejí od téže události (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2643/2007
a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009; ústavní stížnosti proti těmto
usnesením podané odmítl Ústavní soud usneseními ze dne 26. 5. 2004, sp. zn.
III. ÚS 537/03, ze dne 15. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 2894/09, a ze dne 30. 7.
2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou
veřejnosti dostupná na https://nalus.usoud.cz). Tyto judikaturní závěry jsou
použitelné i po změně formulace ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., neboť podle
důvodové zprávy k tomuto zákonu účelem změny nebylo rozšíření přípustnosti
dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž
naopak omezení přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost
Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3187/18, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2627/2018, proti
němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 6.
2020, sp. zn. IV. ÚS 311/20).
23. Dovolání není přípustné proti výroku prvnímu rozsudku odvolacího
soudu v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku I co
do částek 15 471 Kč (cena díla dle smlouvy ze dne 27. 6. 2018), 15 775 Kč (cena
díla dle smlouvy ze dne 4. 9. 2018), 13 969 Kč (cena díla dle smlouvy ze dne
23. 7. 2018), 23 668 Kč (cena díla dle smlouvy ze dne 31. 8. 2018), 18 464 Kč
(cena díla dle smlouvy ze dne 23. 7. 2018), 17 971 Kč (cena díla dle smlouvy ze
dne 6. 9. 2018), 5 750 Kč (cena za dodaný materiál dle smlouvy ze dne 3. 9.
2018), 2 985 Kč (cena za dodaný materiál dle smlouvy ze dne 10. 9. 2018), 1 592
Kč (cena za dodaný materiál dle smlouvy ze dne 10. 9. 2018) a 2 033 Kč (cena za
dodaný materiál dle smlouvy ze dne 13. 9. 2018), neboť v této části bylo
rozhodnuto o nárocích nepřevyšujících částku 50 000 Kč a současně se nejedná o
vztahy ze spotřebitelských smluv či pracovněprávní vztahy [§ 238 odst. 1 písm.
c) o. s. ř.].
24. Přípustnost dovolání žalované proti výroku prvnímu rozsudku
odvolacího soudu v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve
výroku I co do částek 215 011 Kč (cena díla dle smlouvy ze dne 17. 7. 2018),
130 597 Kč (cena díla dle smlouvy ze dne 21. 8. 2018), 254 605 Kč (cena díla
dle smlouvy ze dne 10. 8. 2018) a 52 549 Kč (cena díla dle smlouvy ze dne 8. 8.
2018), nezakládá otázka způsobilosti pohledávky žalované k započtení, neboť při
jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu.
25. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo
684/2020, uveřejněném pod číslem 37/2021 Sb. rozh. obč., dovolací soud rozvedl
závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017.
Dovodil (mimo jiné), že nejistou nebo neurčitou ve smyslu ustanovení § 1987
odst. 2 o. z. je (zásadně) pohledávka ilikvidní, tj. pohledávka, která je co do
základu a/nebo výše sporná (nejistá), a jejíž uplatnění vůči dlužníku (věřiteli
pasivní pohledávky) formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj.
oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v
jakém se kryjí) spory o existenci či výši aktivní pohledávky, tj. místo
uspokojení pasivní pohledávky bude mezi stranami veden spor o existenci a výši
aktivní pohledávky. Aktivně započítávaná pohledávka tedy nebude jistá a určitá
ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. zpravidla tehdy, jeví-li se aktivní pohledávka
jako objektivně sporná, tj. má-li žalobce proti této pohledávce relevantní
věcné argumenty a vyžaduje-li zjištění (prokázání) této pohledávky co do důvodu
nebo výše rozsáhlejší či složitější dokazování, jež by vedlo k neúměrnému
prodloužení řízení o žalobou uplatněné (pasivní) pohledávce. Za nejistou či
neurčitou lze aktivní pohledávku považovat zpravidla toliko tehdy, je-li míra
nejistoty ohledně ní vyšší, než je tomu v případě pasivní pohledávky. Současně
dovolací soud poukázal na to, že výklad § 1987 odst. 2 o. z. nesmí bránit
poctivému a spravedlivému uspořádání vztahů mezi dotčenými stranami. Vznikne-li
z téhož vztahu více vzájemných pohledávek, odpovídá zpravidla rozumnému
(spravedlivému) uspořádání poměrů mezi stranami, aby tyto pohledávky byly
vzájemně započitatelné. Pro posouzení, zda jednostranné započtení odporuje §
1987 odst. 2 o. z., jsou přitom rozhodné toliko okolnosti, které tu byly v
okamžiku, kdy je započtení (projev vůle dlužníka pasivní pohledávky) účinné
(zpravidla k okamžiku, kdy projev vůle dlužníka pasivní pohledávky dojde
věřiteli). Tyto závěry jsou přitom bez výhrad reflektovány i v dalších
rozhodnutích Nejvyššího soudu (srov. například usnesení ze dne 27. 10. 2020,
sp. zn. 23 Cdo 900/2020, ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3908/2020, či
rozsudek ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 564/2020).
26. Zhodnocení, zda je určitá pohledávka ve smyslu výkladu § 1987 odst.
2 o. z. nejistá a neurčitá, či nikoliv, vyžaduje komplexní úvahu soudu
zohledňující individuální okolnosti případu. Jedná se přitom z pohledu
judikaturního výkladu o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní)
hypotézou, tj. právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním
předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu (odvolacího) soudu o
tom, zda je určitá pohledávka ve smyslu výkladu § 1987 odst. 2 o. z. nejistá a
neurčitá, či nikoliv, přezkoumat v případě její zjevné nepřiměřenosti (viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 23 Cdo 900/2020).
27. Odvolací soud zohlednil, že míra nejistoty ohledně pohledávky
žalované, kterou žalobkyně rozporuje, je vyšší než u pohledávky žalobkyně,
která je mezi účastnicemi nesporná. Námitky žalobkyně vůči pohledávce žalované
přitom shledal relevantními a věcnými s tím, že posouzení nároku žalované by si
vyžádalo pečlivé a rozsáhlé dokazování skutkových tvrzení žalované. Úvaha
odvolacího soudu, že pohledávka žalované je nejistá a neurčitá, nevybočuje z
intencí shora citovaných judikaturních závěrů a dovolací soud ji zjevně
nepřiměřenou neshledal. Na uvedeném nic nemění poukaz žalované na to, že
námitku započtení uplatnila již na počátku řízení v rámci odporu proti
platebnímu rozkazu, jelikož stav řízení v době uplatnění námitky započtení sám
o sobě nedeterminuje způsobilost pohledávky k započtení a představuje toliko
jedno z kritérií, která lze vzít při hodnocení způsobilosti pohledávky k
započtení v úvahu.
28. Spatřuje-li žalovaná odchýlení se od závěru vyjádřeného v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, podle kterého
výklad § 1987 odst. 2 o. z. nesmí bránit poctivému a spravedlivému uspořádání
vztahů mezi dotčenými stranami, v tom, že odvolací soud svým postupem prakticky
znemožnil žalované uplatnění a prokázání jejího nároku, když pod tíhou zahájení
exekuce byla povinna uhradit žalovanou částku a pohledávka na vydání
bezdůvodného obohacení je promlčena, nelze této námitce přisvědčit. Případné
negativní následky žalovanou zvoleného způsobu uplatnění její pohledávky jdou k
její tíži a jen na jejich základě není možné založit závěr o způsobilosti její
pohledávky k započtení.
29. Namítá-li žalovaná, že dne 17. 12. 2018 učinila zápočet své
pohledávky s vědomím, že žalobkyně započítávanou pohledávku nerozporovala, že
sama žalobkyně nárokovala u své pojišťovny žalovanou uplatněnou škodu, a v době
provedení zápočtu námitku jeho relativní neplatnosti nevznesla, nebere na
zřetel, že takové skutečnosti odvolací soud za zjištěné neměl. Dovolací soud je
vázán skutkovým závěrem odvolacího soudu a přípustnost dovolání nemůže být
založena na vlastních skutkových tvrzeních dovolatele odlišných od skutkových
závěrů odvolacího soudu.
30. Má-li žalovaná za to, že odvolací soud jednoznačně konstatoval výši
její pohledávky (500 000 Kč), přehlíží, že skutečnou výši pohledávky žalované,
kterou posoudil jako bezdůvodné obohacení, měl odvolací soud s ohledem na
žalobkyní vznesené námitky za nejistou a částku 500 000 Kč považoval toliko za
maximální výši, jíž mohla pohledávka žalované dosáhnout, neboť právě tuto
částku žalovaná zaplatila společnosti MAGUS ENERGO s. r. o. a nejvýše v tomto
rozsahu se mohla žalobkyně na úkor žalované obohatit.
31. Přípustnost dovolání proti výroku prvnímu rozsudku odvolacího soudu
v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku I co do
částek 215 011 Kč, 130 597 Kč, 254 605 Kč a 52 549 Kč, nezakládá ani namítaná
překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu, neboť jejím prostřednictvím žalovaná
nepředkládá takovou otázku procesního práva, kterou by odvolací soud řešil,
nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadou. Námitky vad řízení
nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem nesplňují
kritéria stanovená v § 237 o. s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou
ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit
nemohou (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp.
zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3745/2018, a ze dne 5.
1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3387/2020). Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud podotýká,
že podle ustálené judikatury dovolacího soudu za překvapivé je považováno
takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu
věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků
předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně)
posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či
nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo
1019/2009 uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 9, str. 324 a násl.,
pod pořadovým č. 83, či v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu pod č. C 8526). Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž
přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat;
jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním
způsobem posuzují rozhodovanou věc (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007, uveřejněný v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 6380). V daném případě však
žalobkyně již v žalobě poukazovala na nezpůsobilost žalovanou uplatněné
pohledávky k započtení a výhrady v tomto směru uplatnila i při jednání
odvolacího soudu. Žalovaná tedy musela předpokládat, že v rámci posouzení
důvodnosti její obrany se odvolací soud bude muset zabývat též způsobilostí
její pohledávky k započtení.
32. Pokud obstál jeden z důvodů, pro který odvolací soud shledal obranu
žalované v podobě zápočtu neúspěšnou (nezpůsobilost pohledávky žalované k
započtení pro nejistotu a neurčitost), nezakládají přípustnost dovolání
žalované proti výroku prvnímu rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl
rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku I co do částek 215 011 Kč, 130
597 Kč, 254 605 Kč a 52 549 Kč, ani otázka, zda lze za škodu považovat i vznik
dluhu, otázka odpovědnosti žalované za škodu a otázka, zda pohledávka, kterou
lze považovat za nejistou a neurčitou nemůže být v řízení posouzena, zejména
pokud nebyla použita výlučně k započtení, ale stala se také předmětem
vzájemného návrhu, neboť žádná z nich nemůže naplnit podmínky přípustnosti
dovolání podle § 237 o. s. ř. Ani odlišné vyřešení kterékoli z nich by se
nemohlo v poměrech žalované nijak příznivě projevit, což činí její dovolání v
tomto rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10 2005,
sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sb. rozh. obč., nebo ze dne
19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016).
33. Přípustnost dovolání žalované proti výroku prvnímu rozsudku
odvolacího soudu v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve
výroku II, nezakládají otázka odpovědnosti žalované za škodu, otázka
způsobilosti pohledávky žalované k započtení a otázka, zda pohledávka, kterou
lze považovat za nejistou a neurčitou nemůže být v řízení posouzena, zejména
pokud nebyla použita výlučně k započtení, ale stala se také předmětem
vzájemného návrhu. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s.
ř. je to, že otázku vymezenou v dovolání odvolací soud řešil a že jeho
rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí
určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen.
zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, nebo ze dne
12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 777/2014). Na shora uvedených otázkách závěr
odvolacího soudu o nedůvodnosti vzájemného návrhu žalované nezávisí.
34. Odvolací soud shledal nedostatek aktivní legitimace žalované k
uplatnění pohledávky na náhradu škody, neboť poškozena byla věc ve vlastnictví
MAGUS ENERGO s. r. o., a pohledávku žalované posoudil jako pohledávku z
bezdůvodného obohacení. Tím, zda žalovaná odpovídá vůči MAGUS ENERGO s. r. o.
za vznik škody, se nezabýval a otázku odpovědnosti žalované za škodu neřešil.
Úsudek o nedůvodnosti vzájemného návrhu založil odvolací soud na tom, že
pohledávka žalované činila maximálně 500 000 Kč a nad tuto částku byl uplatněný
nárok neoprávněný. Závěr, že pohledávku nejistou a neurčitou nelze (vůbec)
posoudit, neučinil a nevycházel z toho, že se (celá) pohledávka žalovaného
stala předmětem vzájemného návrhu. Ve vztahu ke vzájemnému návrhu neposuzoval
ani způsobilost pohledávky žalované k započtení.
35. Dovolání žalované proti výroku prvnímu rozsudku odvolacího soudu v
části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku II, shledal
dovolací soud přípustným pro řešení otázky, zda lze za škodu považovat i vznik
dluhu, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
36. Dovolání je důvodné.
37. Podle § 2952 o. z. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo
(ušlý zisk). Záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby
ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu.
38. V rozsudku ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2782/2017, Nejvyšší
soud uvedl, že skutečnou škodou ve smyslu § 2952 o. z. se rozumí zmenšení
existujícího majetku poškozeného (popřípadě zvětšení jeho dluhů) ve srovnání se
stavem, jaký zde byl před způsobením škody.
39. V rozsudku ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3751/2020, Nejvyšší
soud uzavřel, že oproti pojetí škody podle úpravy účinné do 31. 12. 2013, která
nepovažovala za skutečnou škodu vznik dluhu, který dosud nebyl zaplacen,
stanoví § 2952 věta druhá o. z. výslovně, že skutečná škoda může spočívat i ve
vzniku dluhu. Poškozený má tehdy právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu
poskytl náhradu.
40. Dovolací soud neshledává důvod se od shora uvedených závěrů
odchýlit.
41. Pokud odvolací soud shledal nedostatek aktivní věcné legitimace
žalované k náhradě škody jen proto, že poškozena byla věc ve vlastnictví třetí
osoby, aniž se zabýval tvrzeními žalované o vzniku jejího dluhu vůči této třetí
osobě, který měl být způsoben žalobkyní, a následně nárok žalované uplatněný
vzájemným návrhem považoval za bezdůvodné obohacení, je jeho právní posouzení
nároku uplatněného vzájemným návrhem neúplné a tudíž nesprávné.
42. Podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné,
Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady řízení Nejvyšší soud
neshledal.
43. S ohledem na shora uvedené dovolací soud napadený rozsudek ve výroku
prvním v části, v níž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně,
zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.), spolu se závislými výroky o nákladech řízení
(§ 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.), aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.). Důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu,
platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, proto dovolací soud v odpovídajícím
rozsahu zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
44. Ve zbývající části dovolací soud dovolání žalované proti rozhodnutí
odvolacího soudu odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro
nepřípustnost.
45. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 1. 2023
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu