26 Cdo 1083/2024-609
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň Mgr. Petry Kubáčové a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Deltaxi s. r. o., se sídlem v Praze 3, Čajkovského 1716/22, IČO 24316296, zastoupené Mgr. Markétou Zázvorkovou Malou, advokátkou se sídlem v Mostě, Jaroslava Průchy 1915/24, proti žalované Haně Medunové, bytem v Mostě, K. H. Máchy 344, IČO 68972563, zastoupené Mgr. Ing. Robertem Bochníčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Americká 489/33, o zaplacení 4 392 435 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 32 C 133/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 9. 2023, č. j. 17 Co 11/2023-585, takto :
Dovolání se odmítá.
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 4 392 435 Kč s příslušenstvím, a to za náklady vynaložené na renovaci nebytových prostor a na znalecký posudek k ocenění nákladů renovace a dále jako nájemné zaplacené bez právního důvodu (ve výši 445 285 Kč za období od 1. 7. 2012 do 31. 5. 2016) s tím, že uzavřená smlouva o nájmu nebytových prostor je neplatná, žalovaná po uzavření podnájemní smlouvy odmítala předložit listiny pro jednání s úřady potřebné k zahájení činnosti klubu, snažila se nájemní vztah ukončit a žalobkyni zamezila do nebytových prostor přístup. Žalobkyně pro jistotu od nájemní smlouvy odstoupila pro porušení povinnosti zajistit řádný a nerušený výkon nájemních práv, od 13. 6. 2016 žalobkyně prostory neužívá.
2. Okresní soud v Mostě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 4. 2022, č. j. 32 C 133/2017-521, ve spojení s usnesením ze dne 26. 9. 2022, č. j. 32 C 133/2017-571, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
3. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 26. 9. 2023, č. j. 17 Co 11/2023-585, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části výroku I, kterou byla zamítnuta žaloba o zaplacení 445 285 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 18. 7. 2016 do zaplacení (výrok I), ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok II).
4. Odvolací soud posuzoval platnost uzavřené smlouvy podle zákona č. 116/1990 Sb., uvedl, že smlouva není neplatná pro rozpor se stavebním určením nájmu vymezeným v právních aktech určených stavebním zákonem, a dospěl k závěru, že ani další důvody uváděné žalobkyní neplatnost smlouvy nezakládají. Dodal, že po odstoupení od smlouvy v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se nelze domáhat vrácení již zaplaceného nájemného, k odstoupení dochází s účinky ex nunc, požadavek na vrácení nájemného není proto oprávněný bez ohledu na oprávněnost či neoprávněnost odstoupení od smlouvy.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti jeho výroku I, podala žalobkyně včasné dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, a to otázky „platnosti nájemní smlouvy uzavřené na nebytové prostory, na které bylo vydáno rozhodnutí k odstranění stavby, které byly navíc nezpůsobilé z hygienického hlediska k účelu, pro který byly pronajaty“. Dovolatelka má za to, že odvolací soud tuto otázku nesprávně právně posoudil, jejími argumenty ohledně neplatnosti se vůbec nezabýval a odkázal na nepřiléhavou judikaturu dovolacího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2978/2012), neboť plnění z uzavřené smlouvy bylo od počátku nemožné. Navrhuje, aby dovolací soud výrok I rozsudku odvolacího soudu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
6. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I potvrdil. Dovolání považuje za nepřípustné, neboť žalobkyně se domáhá přezkumu především skutkových okolností, ze kterých dovozuje neplatnost nájemní smlouvy. Odvolací soud se podle jejího názoru při svém rozhodnutí od ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil a rozhodnutí nezaložil ani na řešení dovolacím soudem neřešené právní otázky, neboť tvrzené důvody neplatnost nájemní smlouvy nezakládají.
7. Nejvyšší soud již několikrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
8. Odvolací soud vycházel při svém rozhodnutí ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle kterých byly nebytové prostory bezprostředně před uzavřením nájemní smlouvy mezi účastníky plně funkční, provozuschopné a běžně užívané a žalobkyně neprokázala, že by předmět nájmu nebyl způsobilý ke sjednanému užívání [a to ani pro hygienické nedostatky ani pro absenci kolaudace k užívání jako hudebního klubu (diskotéky)]. Nařízení stavebního úřadu k odstranění nepovolené stavby se týkalo několika drobných stavebních úprav, které stavební úřad nařídil odstranit (napravit) tak, aby byl navrácen stav odpovídající rozhodnutí o změně v užívání nebytového prostoru na disko klub, a u kterých po dalších jednáních ani netrval na realizaci.
9. Rozhodnutí odvolacího soudu není tedy založeno na řešení otázky platnosti smlouvy o nájmu hygienicky nevyhovujících nebytových prostor. Při posouzení dopadu nařízení stavebního úřadu o odstranění stavby pak odvolací soud odkázal na přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu. V rozsudku ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2978/2012, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že norma veřejného práva, podle které platí, že stavby (tj. i nebytové prostory) lze užívat jen k účelu vymezenému zejména v kolaudačním rozhodnutí (případně v jiných právních aktech určených stavebním zákonem), nemá s účinností od 19. 10. 2005 bezprostřední dopad do oblasti soukromoprávních (nájemních) vztahů upravených zákonem č. 116/1990 Sb., takže s jejím porušením již nelze spojovat soukromoprávní sankce (v podobě absolutní neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor). Uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu se tedy neomezuje jen na otázku absence kolaudace stavby (nebytového prostoru), ale řeší dopady nesouladu stavby (nebytového prostoru) s právními akty určenými stavebním zákonem obecně. Nařízení odstranění nepovolených stavebních úprav v dané věci směřovalo k tomu, aby byl předmětný nebytový prostor uveden do stavu předpokládaného v rozhodnutí o změně užívání stavby, tedy k účelu vymezenému v rozhodnutí stavebního úřadu; závěry citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou tak plně použitelné.
10. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. (ve spojení s § 243f odst. 3 o. s. ř.) odmítl.
11. O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 8. 2024
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu