26 Cdo 1139/2023-142
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobkyně Prague Attics s. r. o., se sídlem ve Vracovicích, č. p. 106, IČO 27417409, zastoupené Mgr. Tomášem Lázničkou, advokátem se sídlem v Praze 5, Bozděchova 1840/7, proti žalovanému Agrodružstvu Vyšetice se sídlem v Pravoníně, se sídlem v Pravoníně, č. p. 44, IČO 25664531, zastoupenému Mgr. Richardem Vachouškem, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, o vyklizení pozemků, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 8 C 41/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2022, č. j. 21 Co 236/2022-114, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178 Kč k rukám Mgr. Richarda Vachouška, advokáta se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobkyně napadla dovoláním výrok I rozsudku Krajského soudu v Praze (odvolací soud) ze dne 2. 11. 2022, č. j. 21 Co 236/2022-114, jímž potvrdil výrok rozsudku Okresního soudu v Benešově (soud prvního stupně) ze dne 8. 6. 2022, č. j. 8 C 41/2022-80, kterým zamítl žalobu o vyklizení pozemků parc. č. XY – orná půda, parc. č. XY – orná půda, parc. č. XY – orná půda, parc. č. XY – trvalý travní porost, parc. č. XY – orná půda, parc. č. XY – ostatní plocha, neplodná půda, a parc. č. XY – trvalý travní porost, to vše zapsáno na LV č. XY, jenž je veden Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY pro k. ú. a obec XY (dále jen „předmětné pozemky“).
2. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), přípustné.
3. Předně dovolatelka námitkou, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Nevymezuje totiž žádnou otázku procesního práva, na níž by z hlediska právního posouzení věci napadené rozhodnutí záviselo a při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, ale ve skutečnosti mu jen vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018). K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (§ 237 - 238a o. s. ř.). Pro úplnost je možné dodat, že rozhodnutí odvolacího soudu je dostatečně odůvodněno a má všechny náležitosti stanovené v § 157 odst. 1, 2 o. s. ř.; ostatně dovolatelkou tvrzené nedostatky jeho odůvodnění ani nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění jejích práv (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
4. Zpochybňuje-li dovolatelka skutkové zjištění odvolacího soudu (soudu prvního stupně) a jeho způsob hodnocení důkazů, rovněž uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Ostatně skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, nevykazují žádný významný nesoulad s provedenými důkazy a odpovídají obsahu spisu. Soudy
provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry odůvodnily. Nejde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů), ani nebyly opomenuty důkazy významné pro právní posouzení věci. Soud není povinen provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení, provedení navrhovaných důkazů záleží na jeho hodnocení, které důkazy je nezbytné provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit; musí se však v odůvodnění rozhodnutí vypořádat s tím, proč některé navržené důkazy neprovedl (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3162/2020).
5. Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu dovolatelka zpochybnila správnost výkladu právního jednání (obsahu ujednání v dodatcích nájemních smluv uzavřených mezi žalovaným a právními předchůdci žalobkyně ohledně vzniku nového nájemního vztahu k pozemkům po provedených pozemkových úpravách). Pro tuto otázku není dovolání přípustné, neboť ji odvolací soud posoudil v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v této projednávané věci.
6. Původní smlouvy o nájmu zemědělských pozemků uzavřel žalovaný (jako nájemce) s právními předchůdci žalobkyně (jako pronajímateli) dne 20. 5. 2011 a dne 1. 1. 2002. Protože by se podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 jednalo o smlouvy pachtovní, je třeba je i po účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“, popř. „občanský zákoník“) posuzovat podle dosavadních právních předpisů (§ 3074 odst. 1 věta druhá o. z.), zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 139/2002 Sb.“). Nové smlouvy uzavřené po 1. 1. 2014 se již řídí (novým) občanským zákoníkem.
7. Dne 12. 8. 2015 uzavřely strany k oběma původním smlouvám dodatky, v nichž si mj. dohodly, že budou-li pozemky tvořící předmět nájmu zahrnuty do pozemkových úprav prováděných podle zvláštního předpisu, pak se dnem, kdy podle tohoto předpisu zaniká dosavadní nájemní vztah k pozemkům tvořícím předmět nájmu, stanou předmětem nájmu podle této smlouvy pozemky, které pronajímateli zůstaly ve vlastnictví nebo které nabyl do svého vlastnictví nebo spoluvlastnictví podle schválených pozemkových úprav.
8. Otázka výkladu smluv podle § 35 obč. zák. je v právní teorii (srovnej Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §
35. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, 321–329 s.) i v soudní praxi (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1720/2008, uveřejněný pod č. 75/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) ustálená. Podle § 35 obč. zák. může být neurčitost odstraněna výkladem, právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§ 35 odst. 2 obč. zák.), určitost projevu vůle písemného právního úkonu pak musí být dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán.
Občanský zákoník opustil důraz na formální hledisko projevu a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, publikovaný pod č. 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále „R 4/2019“). Projevu vůle je nutno přiznat takový význam, který mu zamýšlel dát jednající subjekt; rozhodujícím kritériem je proto úmysl jednajícího, resp. společný úmysl smluvních stran v okamžiku uzavírání smlouvy, byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li o něm vědět, který má přednost před doslovným či objektivním (jazykovým) vyjádřením.
Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v § 556 odst. 2 o. z., a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.
9. Odvolací soud (soud prvního stupně) vyložil obsah dodatků nájemních smluv uzavřených mezi žalovaným a právními předchůdci žalobkyně podle shora uvedených výkladových pravidel a jeho závěr o tom, že vůlí stran bylo, aby okamžikem zániku původních nájemních vztahů k pozemkům zahrnutým do pozemkových úprav, vznikl nový nájemní vztah k pozemkům po provedených úpravách, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ve skutkově obdobné věci ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 26 Cdo 5410/2016).
10. Žádné zákonné ustanovení ani nebránilo stranám dohodnout se na nové nájemní smlouvě s odkládací podmínkou, v níž je (nově) vymezen jen předmět nájmu a ostatní ujednání jsou shodná se zněním původní (předcházející) smlouvy o nájmu. Byla-li nová smlouva o nájmu uzavřena již za účinnosti občanského zákoníku, je třeba při výkladu jejích ujednání vycházet z principů upravených v § 556 odst. 2 o. z. (viz např. R 4/2019).
11. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky, která práva a povinnosti z nájemního vztahu přechází na nového pronajímatele, neboť rovněž touto otázkou se Nejvyšší soud zabýval již v řadě svých rozhodnutí (viz např. rozsudek ze dne 31. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 863/97, či ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 26 Cdo 866/2002). V nich formuloval a odůvodnil závěr, že § 680 odst. 2 obč. zák. upravoval zvláštní případ právního nástupnictví (sukcese), s nímž byl spojen ten důsledek, že na nabyvatele přešla práva a povinnosti pronajímatele z nájemního vztahu přímo (ex lege), nastane-li skutečnost, s níž zákon uvedený důsledek spojuje – tj. nabytí vlastnického práva k pronajaté věci.
Nabyvatel vstoupil do původního nájemního vztahu se všemi jeho základními obsahovými atributy, jakými jsou zejména předmět nájmu a práva a povinnosti subjektů daného vztahu vyplývající ze zákona, resp. z nájemní smlouvy, s výjimkou těch práv a povinností, které mají samostatný právní důvod jejich vzniku (např. peněžité pohledávky a dluhy pronajímatele vzniklé za trvání původního vztahu). Toto právní nástupnictví se týká práv a povinností typických pro nájemní vztah, tedy těch, jež tvoří jeho pojmové znaky (srov. § 663 obč. zák.).
Mezi ně patří i ujednání o tom, co je předmětem nájmu, o délce nájemního vztahu a délce výpovědní doby. K soudní praxi ohledně výkladu § 680 odst. 2 obč. zák. se Nejvyšší soud přihlásil i při výkladu § 2221 o. z. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2023, sp. zn. 26 Cdo 1534/2022).
12. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 23. 7. 2024
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu