26 Cdo 1188/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc.,
ve věci žalobkyně AZUGA, v. o. s., IČ: 26692813, se sídlem v Praze 2, Slezská
13, konkurzní správkyně úpadkyně Báňské stavby Most, a. s., IČ: 44569858, se
sídlem v Brně, Kotlářská 53, proti žalovanému Ing. D. H., bytem v Litoměřicích,
Sládkova 5, o zaplacení částky 129.094,97 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 10 C 148/96, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. června 2000, č. j.
11 Co 204/99-81, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. června 2000, č. j. 11 Co
204/99-81, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Původní žalobkyně Báňské stavby Most, a. s. se (jako pronajímatelka „nebytových
prostor haly U 900/2, přístavby kanceláře č. 6, sociálního vybavení č. 5,
manipulační a odstavné plochy před halou v areálu zařízení F. K.“ – dále jen
„předmětné nebytové prostory“, resp. „nebytové prostory“) domáhala, aby jí
žalovaný (jako nájemce nebytových prostor) zaplatil částku 129.148,76 Kč. Ta
sestávala z dlužného nájemného a paušálních úhrad za služby za dobu od května
1993 do října 1993 celkem částky 129.094,97 Kč (kterou požadovala s poplatkem z
prodlení) a zvlášť vyčísleného poplatku z prodlení 53,79 Kč.
Proti platebnímu rozkazu ze dne 11. 4. 1996, č. j. Ro 79/96-6, kterým mu
Okresní soud v Litoměřicích (soud prvního stupně) uložil, aby žalovanou částku
žalobkyni zaplatil, podal žalovaný včas odpor.
Po částečném zpětvzetí žaloby soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 1. 1999,
č. j. 10 C 148/96-61, řízení co do částky 53,79 Kč zastavil a žalovanému
uložil, aby zaplatil žalobkyni částku 129.094,97 Kč s příslušenstvím; rozhodl
také o nákladech řízení.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že
žalovaný užíval předmětné nebytové prostory jako velkosklad potravin na základě
nájemní smlouvy ze dne 15. 10. 1992 uzavřené se žalobkyní na dobu neurčitou od
1. 11. 1992. V nájemní smlouvě bylo také sjednáno, že nájem lze písemně
vypovědět a že skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která běží od
prvého dne měsíce následujícího po doručení výpovědi. Žalovaný dal žalobkyni
výpověď z nájmu v červenci 1993 a nájem zanikl k 31. 10. 1993. Nájemní smlouvu
z 15. 10. 1992 považoval soud prvního stupně za platný právní úkon, i když ji
žalovaný sám nepodepsal. Vycházel z toho, že jako smluvní strana - nájemce je
žalovaný ve smlouvě označen, že pod textem smlouvy se nachází razítko
žalovaného, slova „za nájemce“ a podpis R. G. S ním totiž uzavřel žalovaný dne
1. 7. 1991 smlouvu o konsorciu podle § 106za a násl. a 360a zákona č. 109/1964
Sb., hospodářský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále „hospodářský
zákoník“), jehož účelem bylo provozování velkoobchodní činnosti v oblasti
potravinářského zboží a zemědělských výrobků. V této smlouvě se také společníci
dohodli, že každý z nich je oprávněn k právním úkonům souvisejícím s činností
konsorcia a jednáním se třetími osobami jménem druhého společníka. Žalovaný
taktéž sám podepsal dodatek nájemní smlouvy z 23. 2. 1993, kterým bylo sjednáno
pro rok 1993 nájemné a paušální úhrada za služby včetně DPH v částce 21.515,84
Kč měsíčně. Od května 1993 do října 1993, kdy nájem zanikl, žalovaný nájemné a
paušální úhradu za služby nezaplatil. Dluh tak činil celkem 129.094,97 Kč.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 16. 6. 2000, č. j. 11 Co 204/99-81, rozsudek soudu prvního
stupně změnil v napadené části tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech
řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně.
Nesouhlasil však s právním posouzením věci. Odkázal na rozhodnutí Vrchního
soudu v Praze ze dne 7. 11. 1997, sp. zn. 11 Cm 245/97, podle kterého pokud z
obsahu smlouvy, kterou nepodepsal její účastník, není zřejmé, že ji podepsala
jiná osoba jako zmocněnec účastníka, jde o smlouvu absolutně neplatnou. Z
tohoto důvodu považoval odvolací soud za neplatnou i nájemní smlouvu z 15. 10.
1992, a to „bez ohledu na ujednání ve smlouvě o založení konsorcia“. Uzavřel,
že návrhu na plnění z neplatné smlouvy nelze vyhovět. Nebylo ani třeba, aby se
zabýval otázkou, zda žalobkyni přísluší žalovaná částka z titulu vydání
bezdůvodného obohacení. Žalobkyně by totiž musela změnit žalobu, neboť by nešlo
jen o jiné právní posouzení, k němuž je soud i bez změny žaloby oprávněn, ale o
změnu skutkového stavu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Uvádí, že jako
dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci. To spatřuje v tom, že
na základě nesprávného hodnocení důkazů odvolací soud dovodil, že žalovaný
neuzavřel platnou smlouvu o nájmu nebytových prostor. Přitom pominul, že R. G.
uzavíral uvedenou smlouvu „za nájemce“, tj. za žalovaného, jak potvrzuje
uvedení tohoto obratu u jeho podpisu. Také žalovaný v průběhu řízení 17. 12.
1996 uvedl, že smlouvu o nájmu z 15. 10. 1992 uzavíral pro činnost konsorcia
prostřednictvím jeho člena R. G., žalovaný sám podepsal dodatek nájemní smlouvy
z 23. 2. 1993 a potvrdil, že od listopadu 1992 do května 1993 nebytové prostory
užíval. Kromě toho byli žalovaný a R. G. podle smlouvy o sdružení, kterou spolu
uzavřeli, z činnosti související se sdružením zavázáni společně a nerozdílně a
potvrdili, že nebytové prostory k činnosti konsorcia včetně poskytovaných
služeb užívali. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá podle
žalobkyně i v tom, že požadované peněžité plnění jí nemůže být přisouzeno v
případě neplatné nájemní smlouvy ani jako vydání bezdůvodného obohacení, které
žalovaný na její úkor získal, aniž by změnila žalobu. Bezdůvodné obohacení by
se rovnalo nájemnému a úhradě za služby v místě obvyklé. Žalobkyně navrhla, aby
rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu
řízení.
V průběhu dovolacího řízení byl na majetek žalobkyně prohlášen konkurz
usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 2. 20002, č. j. 45 K
58/2001-1094. Tím došlo podle § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o
konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále zákon č. 328/1991 Sb.)
k přerušení řízení. Návrh na pokračování řízení konkurzní správkyně JUDr. Marta
Čiháková ani žalovaný v roce 2002 nepodali. Dne 10. 2. 2010 navrhla, aby v
řízení bylo pokračováno, konkurzní správkyně AZUGA, v. o. s., která tím podle §
14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb. vstoupila do řízení namísto úpadkyně
(původní žalobkyně).
Nejvyšší soud jako soud dovolací projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno
před 1. 1. 2001, kdy zákon nabyl účinnosti (Část dvanáctá, Hlava I, bod 17.
tohoto zákona).
Shledal, že dovolání je přípustné (§ 238 odst. 1 písm. a/
o.s.ř.) a že bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení
(§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky jejího advokátního zastoupení (§
241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 237 o.s.ř. (existence zmíněných vad tvrzena nebyla
a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm.
b/ o.s.ř.). Posléze uvedenou vadu řízení dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu
dovolání – uplatnila námitkou, že odvolací soud nesprávně vyložil zásadu
vázanosti soudu žalobou, když se (bez její změny) odmítl zabývat otázkou, zda v
případě neplatné nájemní smlouvy náleží žalobkyni peněžité plnění vůči
žalovanému z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Namítanou vadou, jak bude
ještě dále uvedeno, se dovolací soud pro nadbytečnost nezabýval.
Dovolatelka napadá závěr odvolacího soudu, že uplatněný nárok se opírá o
neplatnou nájemní smlouvu, a předestírá skutkové i právní argumenty pro svůj
názor, že smlouva byla uzavřena platně.
Podle § 40 odst. 1 občanského zákoníku (dále „obč. zák.“) nebyl-li právní úkon
učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný.
Podle § 40 odst. 3 obč. zák. písemný právní úkon je platný, je-li podepsán
jednající osobou.
Podle § 31 odst. 1 a 4 obč. zák. při právním úkonu je možné dát se zastoupit
fyzickou nebo právnickou osobou. Zmocnitel udělí za tímto účelem plnou moc
zmocněnci, v níž musí být uveden rozsah zmocněncova oprávnění. Je-li třeba, aby
právní úkon byl učiněn v písemné formě, musí být plná moc udělena písmeně.
Podle § 32 odst. 1 obč. zák. nevyplývá-li z právního úkonu, že někdo jedná za
jiného, platí, že jedná vlastním jménem.
Podle § 32 odst. 2 obč. zák. jedná-li zmocněnce jménem zmocnitele v mezích
oprávnění zastupovat, vzniknou práva a povinnosti přímo zmocniteli. Pokyny dané
zmocněnci, které nevyplývají z plné moci, nemají vliv na právní účinky jednání,
ledaže by byly známě osobám, vůči kterým zmocněnec jednal.
Soudní praxe se ustálila v názoru, že ze smlouvy musí být patrno, že ji za
účastníka uzavřel jeho zmocněnec. Tomuto požadavku lze dostát i tak, že plná
moc, kterou zmocnitel zmocněnci k uzavření smlouvy udělil, tvoří nedílnou
součást smlouvy (srov. kapitola VIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, Cpjn 38/98, uveřejněného pod č. 44
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek z roku 2000). Nejvyšší soud uvedl také
v rozsudku ze dne 20. 12. 1995, sp. zn. Odon 28/95, uveřejněném v časopise
Právní rozhledy č. 3/1996, že zákon nevyžaduje, aby originál písemné plné moci
byl zmocněncem třetím osobám, s nimiž jedná, předložen. Z jednání zmocněnce
vzniknou práva a povinnosti zmocniteli v případě, že zmocněnec jedná za
zmocnitele v mezích plné moci, která objektivně existuje.
Otázku, zda ze smlouvy je patrné, že byla uzavřena jménem účastníka jeho
zmocněncem, je třeba zodpovědět za použití pravidel pro výklad právních úkonů.
Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i za pomoci výkladových pravidel, jde o
skutkové zjištění (srovnej odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10.
1999, sp. zn. 2 Cdo 1548/97, uveřejněného pod č. 73 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek ročník 2000, dále např. rozsudek ze dne 31. 1. 2001,
sp. zn. 20 Cdo 1145/99, rozsudek z 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99,
usnesení ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, a ze dne 6. 1. 2005, sp.
zn. 26 Cdo 728/2004). Právní úkony vyjádřené slovy (kterým je i písemná smlouva
o nájmu nebytových prostor) je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového
vyjádření, ale též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v
rozporu s jazykovým projevem (§ 35 odst. 2 obč. zák.). Při výkladu právního
úkonu lze na vůli toho, kdo úkon učinil, usuzovat také s přihlédnutím k
následnému chování smluvních stran (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne
17. 12. 1997, sp. zn. 1 Odon 95/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura,
ročník 1998, sešit 5, pod č. 38).
V záhlaví nájemní smlouvy z 15. 10. 1992 je jako smluvní strana – nájemce
označen žalovaný a pod textem smlouvy je datum 15. 10. 1992, razítko
žalovaného, pod nímž se nachází slova „za nájemce“, vedle je razítko žalobkyně,
pod nímž se nachází slova „za pronajimatele“, přičemž nad textem za nájemce se
nachází podpis G. V celém textu smlouvy není o osobě tohoto jména žádná zmínka.
I když by pro závěr, že osoba G. je zástupcem žalovaného svědčila slova za
nájemce, nelze přehlédnout, že oprávnění jednat jménem žalovaného odvozoval R.
G. ze smlouvy o sdružení (konsorciu) z 1. 7. 1991. V části III. bod 5. této
smlouvy bylo ujednáno, že „každý ze společníků je oprávněn k právním úkonům
souvisejícím s činností konsorcia a jednáním se třetími osobami jménem druhého
společníka. Z takových úkonů jsou oba společníci oprávněni a zavázáni společně
a nerozdílně“. Konsorcium jako sdružení osob k provedení jednoho nebo více
obchodních případů na společný účet bylo upraveno v § 106za – 106zc a § 360a
hospodářského zákoníku: takto založené sdružení nebylo právnickou osobou a
citovaná část III. bod 5. nájemní smlouvy z 15. 10. 1992 odpovídala § 106zb
hospodářského zákoníku, který stanovil, že je-li účastník činný také z příkazu
a jménem ostatních společníků nebo jednali-li všichni účastníci společně nebo
společným zmocněncem, je každý z účastníků oprávněn a zavázán solidárně.
Protože smlouva o vytvoření konsorcia byla uzavřená před 1. 1. 1992 a
konsorcium bylo založeno k podnikatelské činnosti, je podle § 763 zákona č.
517/1991 Sb., obchodní zákoníku, nutno posuzovat vztahy mezi společníky podle §
160za a násl. hospodářského zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 20. 5.
1998, sp. zn. 2 Odon 142/97). Nájemní smlouva z 15. 10. 1992 o konsorciu,
vytvořeného žalovaným a R. G., nic neuvádí. Vzhledem k tomu nelze i s
přihlédnutím k tomu, že žalovaný začal nebytové prostory od listopadu 1992
užívat a sám uzavřel 23. 2. 1993 dodatek k nájemní smlouvě, ani výkladem
dovodit, že z nájemní smlouvy je zřejmé, že R. G. uzavřel nájemní smlouvu jako
zástupce žalovaného.
Nicméně skutečnost, že žalovaný od listopadu 1992, tedy za 16 dnů po uzavření
smlouvy, začal nebytové prostory užívat k účelu ve smlouvě sjednanému, je
významná pro aplikaci § 33 odst. 2 obč. zák. Žalovaný tak bez zbytečného
odkladu schválil nájemní smlouvu, kterou za něj R. G. bez plné moci uzavřel, a
byl tak nájemní smlouvou (včetně dodatku z 23. 2. 1993) vázán. Dodatečné
schválení (ratihabice) znamená, že vznikly stejné právní účinky, jako kdyby
nájemní smlouva byla uzavřena zmocněncem R. G. oprávněným jednat na základě
plné moci.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. nesprávný, a
dovolací soud ho proto § § 243b odst. 2 o.s.ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. V novém rozhodnutí přihlédne odvolací soud také k nákladům dovolacího
řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. června 2010
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu