26 Cdo 1201/2023-272
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně RENCAR PRAHA, a. s., se sídlem v Praze 8, Rohanské nábřeží 678/25, IČO 00506397, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, proti žalované Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 42/217, IČO 00005886, zastoupené JUDr. Jaromírem Císařem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, o 21.449.309 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 40 C 407/2015, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2022, č. j. 21 Co 414/2022-187, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2022, č. j. 21 Co 414/2022-187, se mění takto: Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. 10. 2022, č. j. 40 C 407/2015-174, se mění tak, že se řízení do doby pravomocného skončení řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 394/2016 nepřerušuje.
1. Žalovaná napadla dovoláním usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2022, č. j. 21 Co 414/2022-187, jímž odvolací soud potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 (soud prvního stupně) ze dne 25. 10. 2022, č. j. 40 C 407/2015-174, kterým bylo řízení přerušeno do pravomocného skončení řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 394/2016.
2. Dovolání podané včas, osobou k tomu oprávněnou, proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení, je přípustné, neboť se odvolací soud při výkladu ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
3. Podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.
4. V případě fakultativního přerušení řízení je rozhodovací praxe Nejvyššího soudu obecně ustálená v tom smyslu, že ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k právním normám relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014).
5. V rozsudku ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, Nejvyšší soud uzavřel, že smyslem přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku jiného řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření, a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží.
6. V projednávané věci bylo řízení poprvé přerušeno do pravomocného skončení řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 394/2016 usnesením soudu prvního stupně ze dne 5. 12. 2018, č. j. 40 C 407/2015-83. Následně jeho usnesením ze dne 14. 2. 2022, č. j. 40 C 407/2015-112, bylo v návaznosti na pravomocné rozhodnutí v řízení vedeném pod sp. zn. 9 C 394/2016 (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. 8. 2021, č. j. 9 C 394/2016-1240, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2022, č. j. 17 Co 323/2021-1359), rozhodnuto o pokračování v řízení.
7. Vzhledem k tomu, že proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2022, č. j. 17 Co 323/2021-1359, bylo podáno dovolání, soud prvního stupně ve zde projednávané věci usnesením ze dne 7. 4. 2022, č. j. 40 C 407/2015-125, řízení opět přerušil do doby pravomocného skončení řízení o dovolání podaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2022, č. j. 17 Co 323/2021-1359. Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 8. 2022, č. j. 21 Co 158/2022-151, jeho usnesení změnil tak, že se řízení nepřerušuje.
8. Poté, co Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 7. 2022, č. j. 26 Cdo 1273/2022-1471, v řízení vedeném pod sp. zn. 9 C 394/2016, zrušil usnesení soudu prvního stupně i soudu odvolacího, a věc vrátil k soudu prvního stupně k dalšímu řízení, bylo řízení přerušeno usnesením soudu prvního stupně ze dne 25. 10. 2022, č. j. 40 C 407/2015-174, do pravomocného skončení řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 394/2016. Toto usnesení bylo následně potvrzeno dovoláním napadeným usnesením odvolacího soudu.
9. Odvolací soud vycházel z toho, že řízení vedené pod sp. zn. 9 C 394/2016 dále probíhá, věc je projednávána meritorně a je v něm řešena otázka existence závazkového vztahu mezi účastníky, která má význam i pro toto řízení, neboť žalobkyně v tomto řízení o vydání bezdůvodného obohacení rozporuje platnost čl. IX odst. 4 smlouvy ze dne 31. 1. 1997, ve znění následných změn a doplňků.
10. Za tohoto stavu však není slučitelné se zásadou hospodárnosti, aby řízení, které trvá déle než sedm let, bylo přerušeno do skončení jiného řízení, které rovněž probíhá již delší dobu a ve kterém je řešena otázka, jíž si soud může sám předběžně posoudit, a to za situace, kdy lze usuzovat, že dokazování týkající se (ne)platnosti předmětného ustanovení smlouvy si nevyžádá rozsáhlejší dokazování. Z tohoto pohledu odvolací soud nezohlednil celkovou délku řízení, aby zabránil tomu, že v řízení dojde k porušení práva účastníků na projednání věci v přiměřené lhůtě, čímž se odchýlil od shora uvedené judikatury.
11. Protože na základě dosavadních výsledků řízení je možné ve věci rozhodnout, dovolací soud podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak, že změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení nepřerušuje. Na soudu prvního stupně nyní bude, aby v projednání věci (konečně) pokračoval a předběžné otázky týkající platnosti předmětného ustanovení shora uvedené smlouvy posoudil sám (§ 135 odst. 2 o. s. ř.).
12. Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 6. 2023
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu