26 Cdo 1308/2025-278
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., v právní věci žalobců a) J. J., a b) A. J., zastoupených Mgr. Janem Kozákem, advokátem se sídlem v Praze, Pavla Švandy ze Semčic 1067/9, proti žalované M. J., zastoupené Mgr. Janem Hynštem, advokátem se sídlem v Praze, Vrázova 2243/7, o vyklizení, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 16 C 42/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2024, č. j. 26 Co 222/2024-223, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 590 Kč k rukám Mgr. Jana Kozáka, advokáta se sídlem v Praze, Pavla Švandy ze Semčic 1067/9, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobci (půjčitelé) se domáhali vyklizení nemovitosti s odůvodněním, že ji žalovaná (vypůjčitelka) užívá v rozporu s jejím účelem.
2. Okresní soud pro Prahu-západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. 4. 2024, č. j. 16 C 42/2023-181, uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizené předat tam specifikované nemovitosti, do šesti měsíců od právní moci
3. K odvolání žalované Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 6. 11. 2024, č. j. 26 Co 222/2024-223, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o nákladech řízení (výrok I), ve výroku I jej potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). Vyšel z toho, že mezi účastníky byla platně uzavřena smlouva o výpůjčce, kterou se žalobci zavázali poskytnout nemovitost k bydlení žalované a jejímu manželovi – rodičům žalobce a) na dobu neurčitou (na dožití). Na základě zjištěných skutečností měl za to, že žalovaná užívá nemovitosti v rozporu s ujednaným způsobem užívání i způsobem nepřiměřeným povaze věci, neboť dochází k ničení věci (především jejími psy) a podstatnému narušování užívacího práva jejího (již bývalého) manžela. Uzavřel, že žalobci se tak mohou domáhat vrácení vypůjčené věci podle § 2198 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), v daném případě vyklizení nemovitostí.
4. Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“. Dovolání není z posléze uvedených důvodů přípustné.
5. Přípustnost dovolání nezakládá řešení otázky (kterou dovolatelka považuje za otázku judikaturou Nejvyššího soudu dosud neřešenou), zda k naplnění hypotézy § 2198 odst. 1 o. z. ve vztahu k § 2194 o. z., postačí již bagatelní či malé poškození vypůjčené věci. Je tomu tak proto, že dovolatelka
právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem zpochybňuje prostřednictvím skutkových námitek (např. jaký byl rozsah škody způsobené psy dovolatelky na vypůjčené nemovité věci, míra ztěžování užívacího práva bývalého manžela), a napadá i způsob provedení dokazování a hodnocení důkazů odvolacím soudem. Fakticky se domáhá toho, aby Nejvyšší soud přezkoumával správnost skutkových závěrů soudů nižších stupňů (a v závislosti na výsledku korigoval právní závěry odvolacího soudu). Uplatňuje tedy jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o.
s. ř. Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). Naopak skutková zjištění nevykazují jakýkoliv významný nesoulad a soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a pečlivě zdůvodnily, z jakých důkazů vycházely a jaké skutečnosti z nich dovodily.
6. Pro úplnost lze dodat, že ustanovení § 2198 odst. 1 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Proto lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě byly splněny podmínky pro postup podle daného ustanovení zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená.
Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází.
7. V projednávané věci závěr odvolacího soudu, že dovolatelka užívá nemovitost (výpůjčku) v rozporu s ujednaným či obvyklým způsobem, který je přiměřený povaze věci, a žalobci se tak mohou domáhat předčasného vrácení věci, nelze za zjištěných okolností za zjevně nepřiměřený, jak tvrdí dovolatelka, označit. Odvolací přihlédl soud ke všem relevantním zjištěným skutečnostem, a to jak na straně dovolatelky, tak i na straně žalobců, vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci a zohlednil celou genezi případu.
8. Vytýká-li dovolatelka dále odvolacímu soudu, že porušil § 205a o. s. ř., když nepřipustil její námitku ohledně zamezení přístupu na zahradu, uplatnila ve skutečnosti vady řízení. Vady řízení však nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají.
9. Nejvyšší soud proto dovolání žalované odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
10. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně
nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad právní moci napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. a) o. s. ř.], neboť jde o návrh akcesorický (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, nebo ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017). 11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 2. 9. 2025
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu