26 Cdo 1313/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve
věci žalobkyně J. D., S. Ú., zastoupené JUDr. Alešem Janů, advokátem se sídlem
v Táboře, Čelkovická 445, proti žalovanému Společenství vlastníků domu č. p.
1167, Sezimovo Ústí II, Lipová 1167, 391 02, se sídlem v Sezimově Ústí II,
Lipová 1167, IČO: 26060078, zastoupenému JUDr. Janem Vobrem, advokátem se
sídlem v Sezimově Ústí, náměstí Tomáše Bati 417/12, o určení právního vztahu,
vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 2191/2012, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. října 2014,
č. j. 14 Cmo 195/2013-117, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně (vlastnice – balkonem nevybavené – bytové jednotky nacházející se v
domě v S. Ú. /dále jen „jednotka“ a „předmětný dům“, resp. „dům“/) se domáhala
především určení, že právní úkony žalovaného (společenství vlastníků, které
vzniklo v předmětném domě – dále též jen „Společenství“) týkající se
rekonstrukce balkonů na domě a přijetí úvěru k financování nákladů této
rekonstrukce nejsou úkony, které by se týkaly správy, provozu a oprav
společných částí předmětného domu (dále též jen „první určení“), a poté rovněž
určení, že se nepodílí na nákladech spojených s uvedenou rekonstrukcí a úvěrem
přijatým k jejímu financování (dále též jen „druhé určení“). V rámci vylíčení
rozhodujících skutečností mimo jiné uvedla, že Společenství uzavřelo smlouvu o
dílo (se společností SYANCO, s.r.o., jako se zhotovitelem), jejímž předmětem
byla rekonstrukce balkonů v domě za sjednanou cenu 295.860 Kč, a dále smlouvu o
úvěru, z něhož cenu díla financovalo, přičemž splátky úvěru včetně úroků hradí
z fondu oprav, byť rekonstruované balkony nejsou součástí společných částí
domu, nýbrž osmi z celkových dvanácti bytových jednotek v domě. Za této situace
Společenství nebylo oprávněno ke sjednání uvedených smluv, neboť rekonstrukce
balkonů se netýká správy společných částí domu. Současně měla za to, že hrazení
splátek úvěru a úroků z fondu oprav Společenství je na újmu jejích majetkových
práv, jelikož peněžní prostředky, jimiž z pozice vlastnice bytové jednotky
(nevybavené balkonem) přispívá do fondu oprav, jsou vynakládány – v rozporu s
účelem, k němuž jsou určeny – na zhodnocení cizího majetku (osmi bytových
jednotek vybavených balkony). Usnesením ze dne 18. září 2012, č. j. 15 Co 560/2012-54, Krajský soud v Českých
Budějovicích – pobočka v Táboře zrušil zamítavý rozsudek Okresního soudu v
Táboře ze dne 21. května 2012, č. j. 11 C 115/2011-33, a věc postoupil
Krajskému soudu v Českých Budějovicích jako soudu věcně příslušnému (k
projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni). Následně Krajský soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze
dne 14. února 2013, č. j. 13 Cm 2191/2012-88, žalobu zamítl (výrok I.) a
rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.). K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
21. října 2014, č. j. 14 Cmo 195/2013-117, citovaný rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil ve výroku I. a změnil ve výroku II. ohledně výše nákladů
řízení, jinak ho i v tomto výroku potvrdil. Současně rozhodl o nákladech
odvolacího řízení účastníků. Na zjištěném skutkovém základě soudy obou stupňů především dovodily, že
žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem (ve smyslu § 80
písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“). Má-li totiž za to,
že není povinna podílet se na financování nákladů na rekonstrukci balkonů v
domě, může se podle názoru soudu prvního stupně domáhat žalobou na plnění
vrácení příslušné části svých příspěvků do fondu oprav.
Odvolací soud pak v
tomto ohledu nejprve připomněl, že žalobkyně jako vlastnice jednotky se domáhá
požadovaných určení proti Společenství, jehož je členkou. Poté zdůraznil, že
společenství vlastníků jednotek je soukromoprávní korporací, do jejíchž
vnitřních poměrů mohou orgány veřejné moci (včetně soudů) zasahovat jen za
splnění zákonem stanovených předpokladů, a podotkl, že tyto předpoklady byly v
rozhodné době upraveny v ustanovení § 11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., kterým
se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické
vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o
vlastnictví bytů), ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“). Podle odvolacího soudu tedy odpovídajícím prostředkem ochrany
majetkových práv žalobkyně je v tomto případě (zvláštní) žaloba na vyslovení
(určení) neplatnosti usnesení přijatého shromážděním společenství podle § 11
odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb., a nikoli obecná určovací žaloba podle
§ 80 písm. c/ o. s. ř.; posléze uvedená žaloba totiž není určena k tomu, aby
jejím prostřednictvím jednotliví vlastníci jednotek vnutili svoji vůli, jak se
o to žalobkyně ve skutečnosti pokouší, majoritě vlastníků, která přijala
příslušné rozhodnutí na shromáždění společenství. Dodal, že navíc požadované
určení by samo o sobě ani nemělo žádný vliv na její povinnost platit stanovené
příspěvky (zálohy) na náklady spojené se správou domu ve smyslu § 15 odst. 1 a
2 zákona č. 72/1994 Sb. Mimo rámec uvedeného oba soudy „pro úplnost“ přičinily,
že navíc podle ustanovení § 2 písm. g/ zákona č. 72/1994 Sb. jsou balkony
(vždy) nedílnou součástí společných částí domu, neboť jde o konstrukční prvky
vnějšího pláště budovy, které již ze svého technického řešení a své technické
funkce musí být společnými částmi domu sloužícími ke společnému užívání, tak
jako samotný vnější plášť budovy; na tom nic nemění ani okolnost, že na ně mají
přístup jen uživatelé jednotek, k nimž ten který balkon náleží podle prohlášení
vlastníka budovy (§ 4 zákona č. 72/1994 Sb.). Proto žalobu zamítly. Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu
není přípustné podle § 237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o. s. ř.“), neboť v něm účinně
nastolenou otázku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení (§ 80 písm. c/ o. s. ř.), na jejímž řešení napadené rozhodnutí vskutku spočívá (absence
takového zájmu byla prvořadým a v podstatě jediným důvodem zamítnutí žaloby a
ostatní dovoláním zpochybněné právní otázky buď odvolací soud vůbec neřešil, a
proto se jimi nemůže zabývat ani dovolací soud, anebo je řešil formou pouhého
„argumentu navíc“), posoudil odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) v
konečném důsledku v souladu s dlouhodobě ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu, od níž není důvod se odchýlit. Vzhledem k uplatněným dovolacím námitkám však nelze především ztratit ze
zřetele, že podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z
toho vyplývá, že důvody zmatečnosti, jiné vady řízení či pochybení ve zjištění
skutkového stavu věci nelze pokládat za způsobilé dovolací důvody. Vedle
způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. však dovolatelka
právě takový (nezpůsobilý) důvod rovněž uplatnila (viz část IV., bod 5 jejího
dovolání) a jeho prostřednictvím namítla tzv. jinou vadu řízení. K tomu lze jen
dodat, že k jiným vadám řízení lze přihlédnout, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); samy o sobě však přípustnost dovolání založit nemohou. Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod
podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolací soud vycházel z dosavadních právních
předpisů (§ 3028 odst. 3 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Domáhala-li se dovolatelka určení, že právní úkony žalovaného týkající se
rekonstrukce balkonů a přijetí úvěru nejsou úkony, které by se týkaly správy,
provozu a oprav společných částí předmětného domu (první určení), tedy určení
neexistence právní skutečnosti, nejde o žalobu na určení podle § 80 písm. c) o. s. ř., jíž se lze domáhat určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není,
je-li na tom naléhavý právní zájem. Určení (ne)existence právní skutečnosti
rozhodnutím soudu však přichází v úvahu pouze tehdy, jestliže to zákon výslovně
připouští (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. května 2001, sp. zn. 22 Cdo
494/2000 /uveřejněné pod č. C 3431 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/, z
30. dubna 2009, sp. zn. 21 Cdo 720/2008, a z 23. srpna 2012, sp. zn. 22 Cdo
2106/2012) a o takový případ v souzené věci nejde. Byla-li tedy žaloba ohledně
prvního určení zamítnuta, je takové rozhodnutí v konečném důsledku v souladu s
judikaturou. Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že určovací žaloba je
preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat
stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě
nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než
jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a
jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který
je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby
korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 písm. c/ o. s. ř.; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude
plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné
právní závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu,
jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu
z 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněné pod č. 21/1997 časopisu
Soudní judikatura, a dále např. z 26. května 2015, sp. zn. 26 Cdo 522/2015
/ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud České
republiky usnesením z 15. prosince 2015, sp. zn. I. ÚS 2607/2015/). Kromě toho
je určovací žaloba podle § 80 písm. c/ o. s. ř.
prostředkem umožňujícím
poskytnutí ochrany právního postavení žalobce dříve, než toto jeho postavení
bylo porušeno, takže jejím cílem je zásadně poskytnutí preventivní ochrany;
není proto opodstatněna tam, kde právní vztah nebo právo byly porušeny a kde je
třeba domáhat se ochrany žalobou na plnění. Na druhém určení nemůže být
naléhavý právní zájem už proto, že z žaloby a ani z později zjištěných
okolností nevyplývá, že by v daném případě existoval právní vztah, jehož
obsahem by byla (mimo jiné) povinnost dovolatelky podílet se na financování
rekonstrukce balkonů (dovolatelka netvrdila, že by byla účastnicí smlouvy o
dílo vztahující se k rekonstrukci balkonů, resp. smlouvy o úvěru, z nějž bylo
dílo financováno, a z jejího členství ve Společenství jí taková povinnost
nevyplývá /jako vlastnice jednotky má pouze povinnost přispívat na náklady
spojené se správou domu podle § 15 odst. 1 a 2 zákona č. 72/1994 Sb. a o tuto
povinnost v daném případě nejde/). Navíc byly-li na splácení úvěru použity
prostředky z příspěvků, které dovolatelka platila na náklady spojené se správou
domu, má k dispozici žalobu na plnění, jak v této souvislosti konstatoval soud
prvního stupně. Je proto v souladu s dlouhodobě ustálenou judikaturou právní
názor, že na druhém určení nemá dovolatelka naléhavý právní zájem ve smyslu §
80 písm. c/ o. s. ř. Za této situace Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl
– se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – pro
nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. května 2016
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu