U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce O. M., zastoupeného Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou se sídlem v Mohelnici, Olomoucká 261/36, proti žalovaným 1/ obci Vysoká, se sídlem ve Vysoké 90, IČO: 00296465, zastoupené Mgr. Josefem Tobiáškem, advokátem se sídlem v Krnově – Pod Bezručovým vrchem, Hlavní náměstí 35/1a, a 2/ M. S., místem podnikání v Krnově, nám. Hrdinů 1931/3, IČO: 70253633, zastoupenému Mgr. Vladanem Tisovským, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Sokolská třída 871/6, o určení neplatnosti smlouvy o nájmu nemovitostí a dohody o narovnání, vedené u Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově pod sp. zn. 15 C 230/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. června 2014, č. j. 8 Co 402/2014-284, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. V poměru mezi žalobcem a první žalovanou nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. III. Žalobce je povinen zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč k rukám Mgr. Vladana Tisovského, advokáta se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Sokolská třída 871/6, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Okresní soud v Bruntále – pobočka v Krnově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. listopadu 2013, č. j. 15 C 230/2011-250, vyhověl žalobě a určil, že jsou neplatné žalovanými uzavřená smlouva o nájmu tam uvedených nemovitostí ze dne 30. září 2009 a dohoda o narovnání ze dne 23. června 2011; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a původního žalobce b/ O. M. (dále jen „původní žalobce“).
K odvolání všech tehdejších účastníků řízení Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. června 2014, č. j. 8 Co 402/2014-284, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určovací žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a původního žalobce před soudy obou stupňů.
Odvolací soud dospěl k závěru, že z příčin rozvedených v napadeném rozsudku nemají žalobce a původní žalobce na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání žalobce (dovolatele) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2 ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o.s.ř.“), neboť dovolatelem nastolenou otázku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení vyřešil odvolací soud (v konečném důsledku) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Podle § 80 písm. c/ o.s.ř. lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků.
Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 písm. c/ o.s.ř.; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21/1997 časopisu Soudní judikatura).
Jestliže právní otázka (platnost smlouvy), o níž má být rozhodnuto určovacím výrokem, má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 20. března 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný na str. 113 v časopisu Soudní rozhledy č. 5/1996). Jinými slovy řečeno, lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 2.
dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný pod č. 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K uvedeným právním názorům se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku z 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 539/2003, uveřejněném pod č. 29/2005 časopisu Soudní judikatura, v němž dále dovodil, že je-li posouzení platnosti právního úkonu otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto právním úkonem založen, změněn nebo ukončen, pak na takovém určení není dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ o.s.ř.
Přitom otázku naléhavého právního zájmu na určení jako institut procesněprávní nelze směšovat s otázkou (aktivní) věcné legitimace jako institutem hmotného práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, uveřejněný pod č. 77/2002 časopisu Soudní judikatura).
I kdyby tedy dovolatel byl v posuzovaném případě aktivně věcně legitimován (k tomu viz odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2010, sp. zn. 30 Cdo 1250/2009, uveřejněného pod č. 45/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), odvolací soud se od citované judikatury v konečném důsledku neodchýlil, jestliže dovodil, že na jím žádaném určení není dán naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c/ o.s.ř. Dovolatelem požadované určení neplatnosti právních úkonů, jež je předmětem řízení v projednávané věci, má totiž ve smyslu uvedené judikatury povahu pouhé předběžné otázky k posouzení (ne)existence nájemního vztahu, jehož se dotčené právní úkony týkají.
Vzhledem k charakteru dalších uplatněných dovolacích námitek zbývá dodat, že zamítá-li soud žalobu na určení pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po stránce věcné (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 27. února 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, a z 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněné pod č. 20/97 a 21/97 časopisu Soudní judikatura). Není-li tedy dán na požadovaném určení naléhavý právní zájem, nelze odvolacímu soudu úspěšně vytýkat (jak to činí dovolatel), že se „vůbec nevěnoval věcnému posouzení“ a že v důsledku toho „nemohl správně posoudit ani otázku naléhavého právního zájmu, protože právě věcné posouzení osvědčuje, že naléhavý právní zájem je dán“.
Z řečeného vyplývá, že dovolání není přípustné podle § 237 o.s.ř., a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 26. května 2015
JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu