26 Cdo 1324/2025-327
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., ve věci žalobkyně Mlýn Jaroslavice s.r.o., se sídlem v Jaroslavicích, Mlýnská 5, IČO 02521733, zastoupené Mgr. Robertem Valou, advokátem se sídlem ve Znojmě, Fischerova 770/12, proti žalovanému Martinu Lorenzovi, bytem ve Studénce – Butovicích, A. Dvořáka 707, zastoupenému Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované DOLOREN ONE s. r. o., se sídlem v Novém Jičíně, Msgr. Šrámka 1026/15, IČO 06533256, zastoupené Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, o určení právního vztahu, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 6 C 246/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 1. 2025, č. j. 8 Co 85/2023-283, takto:
I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému a vedlejší účastnici oprávněným společně a nerozdílně částku 7 110 Kč k rukám Mgr. Luďka Šikoly, advokáta se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Okresní soud v Novém Jičíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. 1. 2023, č. j. 6 C 246/2021-141, zamítl žalobu o určení, že „právní vztah v podobě užívacího práva založený mezi žalobcem a žalovaným na základě Dohody o užívání technologické části výrobny elektřiny pro výrobu elektřiny – fotovoltaickou elektrárnu, nacházející se v provozovně s názvem „FVE“ v katastrálním území Jaroslavice, na parcele č. 1418/6 o celkovém instalovaném
2. Zjistil, že žalobkyně je obchodní společností, jejímiž statutárními orgány jsou dva jednatelé Jaromír Mačuda a žalovaný Martin Lorenz a každý z nich může jednat samostatně do výše majetkové hodnoty 300 000 Kč, každý z nich v ní také vlastní 50 % obchodní podíl. Oba jednatelé společně podnikají od roku 2002, žalovaný je výlučným vlastníkem technologické části výrobny elektřiny o výkonu 0,028 MW umístěné na nemovitosti na parcele číslo 1418/6 v obci Jaroslavice (dále též jen „technologická část FVE“), na jejíž pořízení mu byl poskytnut úvěr.
Ústně se dohodli na tom, že žalovaný převede vlastnické právo k technologické části výrobny elektřiny na žalobkyni a také i na další nově založenou obchodní společnost MVE Jaroslavice, s. r. o., provozující malou vodní elektrárnu, a zároveň se stane 50 % společníkem obou těchto společností. Dne 4. 11. 2014 žalovaný udělil žalobkyni souhlas, aby užívala technologickou část FVE k výrobě elektřiny. Tento souhlas je zaznamenán na tiskopise Energetického regulačního úřadu (dále jen „ERÚ“), jenž je dostupný na jeho webových stránkách, je koncipován jako dohoda o užívání technologické části výrobny elektřiny na dobu 25 let, a neobsahuje ujednání o případné úplatě.
Tiskopis, na němž je podepsán žalovaný jako vlastník technologické části výrobny elektřiny a za žalobkyni jako žadatelku o licenci jednatel Jaromír Mačuda, byl jedním z podkladů přiložených k žádosti žalobkyně o licenci na výrobu elektřiny. Žalovaný se však nestal společníkem MVE Jaroslavice, s. r. o., a k naplnění ústní dohody mezi jednateli tak nedošlo. Každý z jednatelů předkládal návrhy smluv, kterými by bylo upraveno užívání technologické části FVE, ten druhý je však neakceptoval. Dopisem ze dne 23.
11. 2019 žalovaný sdělil žalobkyni, že vzhledem k tomu, že užívá technologickou část výrobny elektřiny FVE, a to i bez jakéhokoli poplatku, odstupuje od dohody ze dne 4. 11. 2014 a nesouhlasí s tím, aby žalobkyně tuto technologickou část výrobny elektřiny FVE nadále užívala (dále též jen „odstoupení ze dne 23. 11. 2019“). Následně ERÚ zahájil řízení o zrušení licence žalobkyně a vyzval ji, aby doložila dokument prokazující zahájení soudního řízení, v němž bude postaveno najisto trvání platnosti jejího užívacího práva plynoucího z Dohody.
3. Na tomto skutkovém základě nejprve dovodil, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť k podání žaloby byla vyzvána správním orgánem a požadované určení je způsobilé zjednat pevný základ pro právní vztahy účastníků. Následně nepřisvědčil argumentaci žalobkyně, že dohoda ze dne 4. 11. 2014 (dále též jen „Dohoda“) byla sjednána jako bezúplatná. Měl za to, že Dohoda, jak je zaznamenána na tiskopise ERÚ, sice zachycuje souhlas žalovaného, nikoli však celý závazkový vztah mezi účastníky, jelikož ve vztahu k délce trvání souhlasu s užíváním technologické části FVE a v otázce úplatnosti, resp. bezplatnosti tohoto užívání nezachycuje jejich (skutečnou a vážnou) vůli.
Tiskopis odpovídá zákonné dikci § 5 odst. 3 ve spojení s § 4 odst. 1 písm. a) bodu 1. zákona č. 458/2000 Sb., energetický zákon (dále jen „energetický zákon“), který požaduje, aby byl souhlas vlastníka energetického zařízení s jeho použitím k výrobě elektřiny vysloven nejméně po dobu, na kterou má být licence udělena, přičemž dle zákona může být licence udělena nejdéle právě na 25 let. Podmínkou pro získání licence je tedy „vyslovený souhlas vlastníka“, nikoli doložení komplexního smluvního vztahu mezi žadatelem o licenci a vlastníkem energetického zařízení.
S odkazem na § 555 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), proto právní jednání účastníků posoudil s ohledem na skutková zjištění tak, že jejich úmyslem bylo konstituovat závazek, na jehož základě bude žalobkyně oprávněna užívat technologickou část FVE a žalovanému bude poskytnuto protiplnění, původně se měl stát společníkem společnosti MVE Jaroslavice, s. r. o., jednal však i o finanční úplatě (nájemném). Jelikož po celou dobu, kdy žalobkyně užívala technologickou část FVE, neposkytla žalovanému jakékoli protiplnění, dospěl k závěru, že porušila smlouvu podstatným způsobem ve smyslu § 2002 o.
z. Pokud by totiž žalovaný již při jejím uzavření věděl, že mu za umožnění užívání majetku v jeho výlučném vlastnictví nebude poskytováno žádné protiplnění, neuzavřel by ji. Byl proto oprávněn od smlouvy odstoupit. Námitku žalobkyně, že právo žalovaného odstoupit od smlouvy bylo promlčeno, nepovažoval soud prvního stupně za důvodnou. Až na jednání společníků, které se uskutečnilo dne 19. 7. 2019, z chování žalobkyně zcela zřetelně vyplynulo, že již nedává žalovanému jakoukoli přiměřenou jistotu, že jejich původní dohodu o úplatnosti za užívání majetku ve výlučném vlastnictví žalovaného bude dodržovat, tříletá promlčecí lhůta k uplatnění práva na odstoupení od smlouvy by tak žalovanému uplynula dnem 19.
7. 2022. Žalovaný od smlouvy odstoupil včas, a právní vztah v podobě užívacího práva proto již netrvá.
4. Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) poté, co jeho v pořadí první (měnící) rozsudek ze dne 16. 5. 2023, č. j. 8 Co 85/2023-206, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2024, č. j. 26 Cdo 3179/2023-242, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 9. 10. 2024, č. j. 26 Cdo 3179/2023-251, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, v pořadí druhým rozsudkem ze dne 16. 1. 2025, č. j. 8 Co 85/2023-283, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku I (výrok I) a v nákladovém výroku II v poměru mezi žalobkyní a žalovaným a změnil v tomto výroku v poměru mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem (výrok II). Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky III a IV).
5. Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládal rovněž právní závěry, které na jeho základě přijal soud prvního stupně.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dovolatelka) dovolání, jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadený rozsudek spočívá na vyřešení jedné otázky procesního a tří otázek hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu řešeny. Vytýkala odvolacímu soudu, že poté, co byl zrušen jeho v pořadí první (měnící) rozsudek, neprovedl další dokazování a nevyzval účastníky k doplnění skutkových tvrzení, přestože dovolací soud ve svém zrušovacím rozhodnutí uvedl, že není najisto postaven obsah Dohody účastníků. Namítala, že z rozhodnutí odvolacího soudu není jasné, na základě jakých důkazů dospěl k závěru, že součástí Dohody bylo finanční plnění (případně jakého charakteru a v jaké výši), když jediná skutková tvrzení a důkazy svědčí o tom, že o finančním plnění bylo jednáno až v letech 2018 a později. Ve skutečnosti odvolací soud přezkoumával jako důvod pro odstoupení od Dohody okolnost, že žalovaný se nestal společníkem společnosti MVE Jaroslavice, s. r. o. Tato okolnost ale nevyplývala z Dohody, ale ze smlouvy uzavřené mezi žalovaným a panem Mačudou. Odvolací soud přitom zcela pominul, že každá z těchto dvou smluv má rozdílný okruh účastníků. Nesouhlasila ani s názorem odvolacího soudu, že právo žalovaného odstoupit od Dohody bylo vykonáno před uplynutím promlčecí doby. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
7. Žalovaný a vedlejší účastnice ve vyjádření k dovolání odkazovali na rozhodnutí soudů vydaná v předchozích fázích řízení, vyvraceli správnost použitých dovolacích námitek a navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
9. Byť dovolatelka formuluje otázky v dovolání jako dovolacím soudem dosud neřešené, z její argumentace (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) je zřejmé, že jejich prostřednictvím ve skutečnosti napadá především závěr odvolacího soudu plynoucí z jeho výkladu Dohody o tom, že šlo o smlouvu úplatnou, na jehož správnosti pak závisí i posouzení platnosti odstoupení ze dne 23. 11. 2019. Dovolání je tak přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při výkladu Dohody odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
10. Podle ustanovení § 2001 o. z. od smlouvy lze odstoupit, ujednají-li si to strany, nebo stanoví-li tak zákon.
11. Pro řešení otázky, zda žalovaný mohl od Dohody odstoupit a z jakých důvodů, je nezbytné nejprve najisto postavit její obsah.
12. V kasačním rozhodnutí Nejvyšší soud vysvětlil, že právní úprava účinná od 1. 1. 2014 při výkladu právních jednání opouští důraz na formální hledisko projevu, typický pro předchozí občanský zákoník (srov. zejména § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“), a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob. Výkladu podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Základním hlediskem pro výklad právního jednání je úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li o něm vědět. Skutečnou vůli jednajícího je třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním), a je nutné ji upřednostnit i před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, a ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod č. 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
13. Uvedl-li v něm, že není postaven najisto obsah dohody o užívání technologické části výrobny elektřiny ze dne 4. 11. 2014 (za použití shora popsaných výkladových pravidel), učinil tak proto, že v dovolacím přezkumu neobstál výklad uvedené Dohody, který ve svém předchozím (v pořadí prvním) rozsudku zaujal odvolací soud. Pouze a jen proto, že odvolací soud se při výkladu Dohody důsledně neřídil výkladovými pravidly zakotvenými v § 555 a násl. o. z., měl dovolací soud za nesprávný odvolacím soudem stanovený obsah Dohody, a tudíž za (dosud) nejistý její skutečný (v souladu s citovanými výkladovými pravidly stanovený) obsah. Tvrzení dovolatelky, že závěry Nejvyššího soudu v tomto směru „nelze interpretovat jinak, než že dosavadní skutková tvrzení a soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav jsou nedostatečné“, nemá v kasačním rozhodnutí oporu. Jen z toho, že odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž ve věci provedl další dokazování a vyzval účastníky k doplnění skutkových tvrzení, tak nelze usuzovat na pochybení odvolacího soudu v rovině procesního práva.
14. V napadeném rozhodnutí se pak odvolací soud ztotožnil s výkladem soudu prvního stupně, že „úmyslem žalobkyně a žalovaného bylo mezi sebou vytvořit závazek, na jehož základě bude žalobkyně oprávněna užívat technologickou část výrobny FVE a žalovanému bude poskytnuto protiplnění po dobu, po kterou bude licence udělena. (…) Protiplnění bylo sjednáno tak, že se žalovaný stane rovnodílným společníkem (…) také ve společnosti MVE Jaroslavice s. r. o., k čemuž nedošlo. Souběžně však sjednával s žalobkyní jako protiplnění finanční obnos (nájemné).“
15. Napadené rozhodnutí (ani rozhodnutí soudu prvního stupně) především neobsahuje jasné vyjádření, zda dovolatelka měla podle Dohody platit žalovanému za užívání technologické části FVE peněžité protiplnění – z použité formulace, že žalovaný „sjednával“ nájemné, nelze zjistit, zda je skutečně sjednal či nikoli. Závěr odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že podle Dohody měla žalobkyně žalovanému poskytovat protiplnění spočívající v tom, že se žalovaný stane společníkem MVE Jaroslavice s. r. o., pak neodpovídá provedeným důkazům.
16. Jak vyplývá ze skutkových zjištění, souhlas s užíváním technologické části FVE udělil žalovaný dovolatelce v návaznosti na jeho ústní dohodu s Jaromírem Mačudou (jejím druhým společníkem a jednatelem), podle níž měl převést vlastnické právo k technologické části FVE na dovolatelku a na společnost MVE Jaroslavice, s. r. o., a za to se měl stát 50 % společníkem obou těchto společností. Z výslechu účastníků při jednání před soudem prvního stupně dne 7. 12. 2022 (viz protokol o tomto jednání na č. l. 105-109 spisu) je zřejmé, že oba jednatelé dovolatelky chápali takto udělený souhlas s užíváním FVE jako „krok“, který směřuje k naplňování jejich předchozí ústní dohody. Žalovaný sice udělení souhlasu ve své účastnické výpovědi pojímal jako úplatné, neočekával však, že za něj obdrží nějaké protiplnění od dovolatelky, ale že mu bude kompenzován skrze jeho účast na společnosti MVE Jaroslavice, s. r. o. (srov. „budu v té společnosti MVE Jaroslavice získávat 50 % výnosu zisku“). Tu mu slíbil (za převedení vlastnického práva k technologické části FVE na dovolatelku a jmenovanou společnost) zajistit J. M. jako druhá strana zmíněné ústní dohody. Účastníci pak jednali (a to zřejmě již před podpisem tiskopisu ERÚ v roce 2014, následně pak v letech 2018 a 2019) také o určitém právním rámci i pro samotné užívání technologické části FVE dovolatelkou (jak lze dovodit zejména ze zápisů z valných hromad dovolatelky na č. l. 31-43 spisu a z pozvánky na valnou hromadu a návrhů nájemních smluv na č. l. 115-120 spisu). Závěr, že v tomto ohledu bylo mezi nimi dosaženo konsensu o finančním (nebo i jiném) protiplnění za toto užívání, však učinit nelze. To ostatně přímo potvrdil i žalovaný při svém účastnickém výslechu (viz opět protokol o jednání na č. l. 105-109 spisu), jestliže k dotazu právního zástupce dovolatelky, zda mu mělo být placeno nájemné nebo něco (jiného) za užívání technologické části FVE, uvedl, že „měl (…) mít podíl z obou společností“ a že jeho souhlas s užíváním technologické části FVE dovolatelkou „spočíval v tom, že bude naplněna rámcová dohoda“ (míněna jeho ústní dohoda s Jaromírem Mačudou).
17. Žalovaný tedy udělil dovolatelce souhlas s užíváním technologické části FVE v očekávání, že bude splněna jeho ústní dohoda s Jaromírem Mačudou týkající se jejich společného podnikání. Dovolatelka sama ale žalovanému žádné protiplnění poskytovat neměla.
18. Bezúplatný souhlas s užíváním technologické části FVE byl stranami zjevně míněn jako udělený do doby, než žalovaný převede technologickou část FVE do vlastnictví dovolatelky (podle jeho ústní dohody s Jaromírem Mačudou, která předpokládala, že dovolatelka se stane vlastnicí technologické části FVE, a tedy ji bude napříště užívat neodvozeně od žalovaného). Tiskopis ERÚ, v němž je uvedena doba užívání 25 let, v tomto směru evidentně neodrážel skutečnou a vážnou vůli účastníků.
19. Právní vztah účastníků proto měl povahu „pouhé“ výprosy ve smyslu § 2189 a násl. o. z. Dohodnutou dobu zapůjčení totiž nelze, vzhledem k předpokladu určitosti právního úkonu, vázat na okolnost, o níž není jisté, zda vůbec nastane (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 35/2011). Právě na takovou okolnost pak byl vázán souhlas žalovaného udělený v této věci; dopředu totiž nebylo a ani nemohlo být jisté, zda dovolatelce (skutečně) převede vlastnické právo k technologické části FVE, jak se dohodl s Jaromírem Mačudou (ostatně dosud se tak nestalo a zřejmě ani nestane do budoucna). Není-li přitom doba bezplatného užívání náležitě dohodnuta, ale přesto je věc se souhlasem jejího vlastníka užívána, nemůže se jednat o platnou smlouvu o výpůjčce (při níž půjčitel nemůže požadovat její vrácení kdykoliv), ale jedná se o výprosu, kdy půjčitel je oprávněn žádat vrácení užívané věci kdykoliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1588/2020, uveřejněný pod č. 83/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
20. Lze proto shrnout, že obsahem Dohody byl souhlas žalovaného s bezplatným užíváním jeho zařízení (technologické části FVE), který udělil dovolatelce bez náležitě dohodnuté doby takového užívání; okolnost, že dotčený souhlas byl vázán na (podmínku) splnění ústní dohody jednatelů dovolatelky, na charakteru užívání daného zařízení (jako bezúplatného) ničeho nemění.
21. Za tohoto stavu lze souhlasit s dovolatelkou, že žalovaný nemohl od Dohody platně odstoupit z důvodu, že technologickou část FVE užívá „bez jakéhokoli poplatku“, protože žádné (proti)plnění za užívání technologické části FVE strany nesjednaly.
22. Povaha Dohody jako bezplatné výprosy ale umožňovala žalovanému závazek kdykoliv ukončit tím, že požádá dovolatelku (výprosníka) o vrácení užívané věci (§ 2190 odst. 1 o. z.). Takové žádosti přitom vůle žalovaného, která vyplývá z obsahu jeho dopisu ze dne 23. 11. 2019, odpovídala, neboť vyjádření nesouhlasu s dalším užíváním technologické části FVE dovolatelkou nelze vnímat jinak, než jako požadavek, aby se půjčené zařízení navrátilo zpět půjčiteli. Bez zřetele k tomu, zda právní jednání zaznamenané v uvedeném dopisu nemůže obstát jako platné odstoupení od smlouvy (Dohody), lze je tudíž (v souladu s ustanovením § 575 o. z.) považovat za žádost půjčitele (žalovaného) o vrácení věci (technologické části FVE) přenechané do užívání dovolatelky.
23. Vzhledem k tomu, že žádost žalovaného netrpí důvody zdánlivosti právního jednání, pro její platnost nejsou vyžadovány žádné zvláštní náležitosti a nelze uvažovat ani o jejím promlčení, může-li půjčitel požadovat vrácení užívané věci kdykoli za trvání výprosy „podle libosti“, byla tato žádost způsobilá ukončit závazkový vztah účastníků. Nejpozději okamžikem, kdy byl dovolatelce doručen dopis žalovaného ze dne 23. 11. 2019, proto právní vztah účastníků týkající se užívání technologické části FVE zanikl, a žalobě na určení jeho existence („trvání“) tak nebylo možno vyhovět.
24. Z vyložených důvodů je napadený rozsudek odvolacího soudu v konečném důsledku věcně správný, uplatněné dovolací námitky na tom nemohou nic změnit a je bezpředmětné zabývat se řešením zbylých otázek překládaných dovolatelkou k dovolacímu přezkumu.
25. Proto Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání rozsudkem (§ 243f odst. 4 věta před středníkem o. s. ř.) zamítl [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
26. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů dovolacího řízení, jež vznikly žalovanému a vedlejší účastnici v souvislosti s podáním společného vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 6 660 Kč [§ 9 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 7 bodem 5, § 11 odst. 1 písm. k), § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „AT“] a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 450 Kč (srov. § 13 odst. 1 a 3 AT), celkem tedy činí 7 110 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného a vedlejší účastnice neosvědčil (§ 14a odst. 1 AT), že je plátcem daně z přidané hodnoty, nenáleží k nákladům řízení náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137 odst. 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 17. 9. 2025
Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu