26 Cdo 1329/2006
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně městské části P., zastoupené
advokátkou, proti žalované J. Š., zastoupené advokátkou, o přivolení k
výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C
104/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
19. října 2005, č. j. 28 Co 261/2005-70, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2005, č. j. 28 Co
261/2005-70, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. listopadu 2004,
č. j. 25 C 104/2004-47, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k
dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. listopadu
2004, č. j. 25 C 104/2004-47, ve znění usnesení ze dne 7. dubna 2005, č. j. 25
C 104/2004-58, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi žalobkyně ze (společného)
nájmu žalovaných J. Š. a Ing. J. Š. (dále též jen „žalovaní“) k „bytu č. 9, I.
kategorie, o třech pokojích a kuchyni s příslušenstvím, umístěného v šestém
podlaží domu č. p. 1727 v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“). Současně
rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
19. října 2005, č. j. 28 Co 261/2005-70, citovaný rozsudek soudu prvního stupně
ve vztahu k žalovanému J. Š. (zemřelému v průběhu odvolacího řízení) zrušil a
řízení proti němu zastavil (výrok I.), potvrdil jej ve vztahu k žalované Ing.
J. Š. (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výroky III. a
IV.).
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů především za zjištěno, že v
předmětném bytě bydleli jako jeho společní nájemci žalovaní, že šlo o nájemní
poměr na dobu neurčitou, že od 15. prosince 1999 zde byl přihlášen rovněž syn
žalovaných J. Š., že J. Š. se spolupodílel na platbách souvisejících s
předmětným bytem, že částečně platil i nákupy, že 19. ledna 2001 se v bytě
přihlásila i jeho tehdejší přítelkyně B. K. a že počátkem roku 2001 uskutečnili
žalovaní rekonstrukci bytu v zájmu toho, aby v něm mohly bydlet dvě rodiny. Dále zjistily, že v době od 1. prosince 1997 do 21. února 2001 byl J. Š. členem
Bytového družstva občanů V. s právem nájmu bytu 2+1 v P. (dále jen „byt U.“),
že členem bytového družstva se stal pouze proto, aby si zajistil svou
pohledávku ve výši 660.000,- Kč proti své tehdejší přítelkyni B. K. a jejím
rodičům z titulu poskytnuté půjčky na pořízení bytu U. právě pro rodiče B. K.,
že zbývajících 500.000,- Kč zaplatili samotní rodiče B. K., že dne 9. listopadu
1997 byla v advokátní kanceláři JUDr. M. E. uzavřena dohoda o úschově, podle
níž byla uschovaná částka 500.000,- Kč předána J. Š., a že dne 22. října 1998 byla mezi věřitelem B. K. a dlužníkem J. Š. uzavřena smlouva o
půjčce na částku 500.000,- Kč. Vzaly rovněž za prokázáno, že od roku 1997
bydlela v bytě U. převážně B. K., která společně s rodiči hradila platby
související s bydlením, že J. Š. ji v bytě U. navštěvoval, že v roce 2001
manželé K. a jejich dcera splatili J. Š. částku 660.000,- Kč, že proto v únoru
2001 převedl Jiří Šimánek členská práva a povinnosti v bytovém družstvu na B. K., že dne 15. dubna 2001 byla mezi Bytovým družstvem občanů V. jako
pronajímatelem a B. K. jako nájemkyní uzavřena smlouva o nájmu bytu U., že v
dubnu 2001 započali žalovaní s rekonstrukcí svého domu čp. 20 v Ú. n. L. (dále
jen „dům S.“), že dne 1. května 2001 se žalovaní do domu S. přestěhovali, že v
předmětném bytě zůstal bydlet J. Š. s B. K., kteří dne 1. června 2001 uzavřeli
manželství, že dne 27. srpna 2003 převedla B. Š. členská práva a povinnosti v
bytovém družstvu formou daru na svou matku M. K. a že rodiče B. Š. bydlí v bytě
U. již od března 2002. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů dovodily,
že žalovaní (po úmrtí žalovaného J. Š. pouze žalovaná Ing. J. Š.) nejsou v dané
věci pasivně věcně legitimováni. Podle názoru soudů obou stupňů je tomu tak
proto, že v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti ze strany žalovaných
přešel nájem předmětného bytu na jejich syna J. Š., který v té době (ke dni 1. května 2001) neměl vlastní byt (§ 706 odst. 1 věta první ve spojení s
ustanovením § 708 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění ke dni 1. května 2001 a ve znění do 30. března 2006 – dále jen „obč. zák.“). K námitce
žalobkyně, že pokud se žalovaní rozhodli odstěhovat do domu S. již v dubnu
2001, neměli již ke dni odstěhování (ke dni 1. května 2001) v úmyslu žít ve
společné domácnosti se svým synem J. Š., odvolací soud – s odkazem na rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. dubna 2002, sp. zn.
26 Cdo 396/2001
– uvedl, že vůle nájemce trvale opustit společnou domácnost nemusí být
realizována v jednom časovém okamžiku a že není vyloučeno, aby nájemce projevil
v tomto ohledu svou vůli postupně, v průběhu určitého období. Ohledně
předpokladu neexistence vlastního bytu (§ 706 odst. 1 věta první ve spojení s
ustanovením § 708 obč. zák.) odvolací soud uvedl, že v rozhodném období nebyl
Jiří Šimánek nájemcem jiného bytu, neboť členská práva a povinnosti v bytovém
družstvu (ohledně bytu U.) převedl již ke dni 21. února 2001 na B. K.
dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky
podřadila pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání zpochybnila správnost právních závěrů, že
nájem předmětného bytu přešel na syna žalovaných J. Š. a že za této situace
žalovaní (resp. později pouze žalovaná Ing. J. Š.) nejsou v dané věci pasivně
věcně legitimováni. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 26
Cdo 423/2000 především namítla, že přechod nájmu (ve smyslu § 706 odst. 1 věty
první ve spojení s ustanovením § 708 obč. zák.) je vyloučen, je-li byt ve
společném nájmu manželů. Dále – opět s odkazem na citované rozhodnutí
Nejvyššího soudu – namítla, že předpoklad vedení společné domácnosti musí být
naplněn ke dni, kdy nájemce trvale opustí společnou domácnost, tj. ke dni
skutečného odstěhování se nájemce, a že je vyloučeno uvažovat o vedení společné
domácnosti k tomuto okamžiku v situaci, kdy nájemce – jako v daném případě –
pojal úmysl trvale opustit společnou domácnost již v dubnu 2001 a skutečně se z
předmětného bytu odstěhoval až dne 1. května 2001. Nakonec, a to i s poukazem
na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 1. června 2005, sp. zn. IV. ÚS
8/05 – zpochybnila správnost právního závěru o naplněnosti předpokladu
neexistence vlastního bytu u J. Š. Zde uvedla, že J. Š. byl ještě do 21. února
2001 nájemcem bytu U. a že tento byt převedl na B. K., s níž údajně tehdy žil v
předmětném bytě spolu se svými rodiči; přitom již v dubnu 2001 se rozhodl
uzavřít s B. K. manželství, v témže měsíci se jeho rodiče rozhodli z
předmětného bytu odstěhovat, což zrealizovali 1. května 2001, a dne 1. června
2001 uzavřel J. Š. manželství s B. K., která již tehdy byla po něm nájemkyní
bytu U. Z toho podle názoru žalobkyně vyplývá, že v zájmu získání předmětného
(obecního) bytu převedl J. Š. svůj družstevní byt (byt U.) na B. K., a to
proto, aby ke dni odstěhování se rodičů splnil po formální stránce zákonné
předpoklady pro přechod nájmu bytu; ke dni uzavření manželství mu pak vzniklo
znovu právo (společného) nájmu k bytu U. Navrhla, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu a věc vrátil v tomto rozsahu k
dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 19. října 2005, tedy
po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3.
přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky
jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005
Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu
oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu
prvního stupně.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. ustanovení, o něž přípustnost svého
dovolání opřela dovolatelka, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-
li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím
lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není
jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a
odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci použila dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu
dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – vedle (způsobilého) dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3
o.s.ř. (jímž brojila proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp.
proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění
čerpaly). Přehlédla ovšem, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení
nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §
237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve
smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3
o.s.ř.). Je-li – jako v daném případě – přípustnost dovolání teprve zvažována
(podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti
skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Napadený rozsudek odvolacího soudu je založen (rovněž) na právních závěrech, že
nájem předmětného bytu přešel na J. Š. v důsledku trvalého opuštění společné
domácnosti ze strany jeho rodičů coby společných nájemců bytu, neboť – z důvodů
uvedených v napadeném rozsudku odvolacího soudu – byly naplněny předpoklady
vedení společné domácnosti i neexistence vlastního bytu, za jejichž současného
naplnění dochází k přechodu nájmu bytu podle § 706 odst. 1 věty první ve
spojení s ustanovením § 708 obč. zák. Správnost uvedených právních závěrů
dovolatelka v dovolání zpochybnila.
Občanský zákoník nedává výslovnou odpověď na otázku, zda je možný přechod práva
nájmu v případě, kdy společnou domácnost současně opustili oba manželé –
společní nájemci bytu. Odborná literatura (srov. Občanský zákoník, Komentář,
Praha, Panorama, 1987, Díl I., str. 625, 631) i soudní praxe (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 1 Cz 7/70) již za účinnosti občanského zákoníku ve
znění do 31. prosince 1991 (dále jen „obč. zák. před novelou“) považovala
přechod užívacího práva v takovém případě za možný, a to s ohledem na smysl
(účel) tehdejších ustanovení § 179 odst. 1 obč. zák. před novelou (dnešní 706
odst. 1 obč. zák.) a § 180 odst. 1 obč. zák. před novelou (dnešní § 707 odst. 1
obč. zák.), kterým bylo (a je) zajištění dalšího užívání bytu pro jednoho z
manželů. Jestliže totiž zemřeli nebo opustili společnou domácnost zároveň oba
manželé, kterým příslušelo k bytu právo společného užívání (nyní právo
společného nájmu), ztratila ochrana druhého manžela smysl. Vzhledem k tomu, že
současná úprava přechodu nájmu je prakticky totožná s úpravou přechodu práva
osobního užívání, prosazuje se výše uvedený právní názor i v soudobé právní
praxi. Nejvyšší soud opakovaně (srov. rozsudek ze dne 24. července 2002, sp.
zn. 26 Cdo 396/2001, uveřejněný pod C 1334 ve svazku 19 Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále rozsudky ze dne 21. prosince 2005, sp. zn. 26
Cdo 679/2005, a ze dne 28. června 2006, sp. zn. 26 Cdo 526/2005)
dovodil, že ustanovení § 706 odst. 1 věty první ve spojení s ustanovením § 708
obč. zák. se uplatní i v případě trvalého opuštění společné domácnosti oběma
manžely, subjekty práva společného nájmu bytu. K odkazu dovolatelky na právní
závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn.
26 Cdo 423/2000 je zapotřebí dodat, že uvedené závěry se v posuzované věci
uplatnit nemohou, a to vzhledem k diametrálně odlišnému skutkovému stavu; k
bytu, ohledně něhož byl uplatněn přechod nájmu, vzniklo v této věci manželům
uzavřením manželství právo společného nájmu bytu manžely a z tohoto bytu se
odstěhovala pouze manželka, která – na rozdíl od manžela, jenž v bytě nikdy
nebydlel – naopak v bytě bydlela (spolu s dalšími osobami).
Soudní praxe se ustálila rovněž v názoru, že právní následky jednání
směřujícího k opuštění společné domácnosti nastávají v době, kdy nájemce svoji
vůli trvale opustit společnou domácnost projevil a realizoval. Nelze vyloučit
situaci, že nájemce úmysl trvale opustit společnou domácnost pojme až po
odchodu ze společné domácnosti nebo že vůli opustit společnou domácnost
nezrealizuje v jednom časovém okamžiku. Základním předpokladem trvalého
opuštění společné domácnosti je tedy její předchozí existence, byť v době
projevu vůle společnou domácnost opustit již tato společná domácnost nutně
existovat nemusí (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.
července 2002, sp. zn. 26 Cdo 396/2001, a dále např. rozsudky z 13. března
2003, sp. zn. 26 Cdo 629/2002, z 11. května 2006, sp. zn. 26 Cdo 1670/2005, z
8. června 2006, sp. zn. 26 Cdo 386/2006, a usnesení z 12. ledna 2006, sp. zn.
26 Cdo 1399/2005).
Dovodil-li odvolací soud, že přechod nájmu ve smyslu § 706 odst. 1 věty první
obč. zák. ve spojení s ustanovením § 708 obč. zák. připadá v úvahu i v případě,
kdy oba manželé coby společní nájemci bytu současně trvale opustili společnou
domácnost, a že předpoklad vedení společné domácnosti je naplněn, byť v době
odstěhování se žalovaných z bytu (k 1. květnu 2001) již neexistoval úmysl
žalovaných vést společnou domácnost se synem, lze jeho rozhodnutí v těchto
otázkách pokládat za výraz ustálené soudní praxe; ohledně těchto otázek proto
nemůže jít o rozhodnutí zásadně právně významné.
Dovolací soud však dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí
odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení otázky
naplněnosti předpokladu neexistence vlastního bytu (§ 706 odst. 1 věta první ve
spojení s ustanovením § 708 obč. zák.). Je-li podle závěru dovolacího soudu
napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání přípustným
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (pro řešení uvedené otázky).
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence
uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu tyto vady zjištěny nebyly.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 706 odst. 1 věty první ve spojení s ustanovením § 708 obč. zák.
přechází právo nájmu bytu, je-li – ke dni trvalého opuštění společné domácnosti
nájemcem – vedle předpokladu vedení společné domácnosti naplněn rovněž
předpoklad neexistence vlastního bytu.
Základní podmínkou, která rozhodujícím způsobem vymezuje institut přechodu
nájmu, a která musí být na straně osob uplatňujících přechod nájmu splněna, je,
že nemají vlastní byt. Slovy „mít vlastní byt” zákon postihuje nejen právo
bydlení, jehož titulem je vlastnictví bytu (nemovitosti), nýbrž všechny právní
důvody, od nichž se odvíjí takové právo na bydlení, jež svým charakterem slouží
k trvalému (nikoliv přechodnému) uspokojování bytové potřeby jeho nositele.
Jestliže osoba uvedená v citovaném ustanovení má k dispozici některý z těchto
titulů bydlení, pak přechodem nájmu v její prospěch nelze spravedlivě
pronajímatele omezovat ve volném nájmu bytu. Uvedený závěr Nejvyšší soud České
republiky dovodil v rozsudku ze dne 27. dubna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1653/98,
uveřejněném pod č. 20 v sešitě č. 3 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. K témuž výkladu zákonem použité terminologie „mít vlastní byt” (§
706 odst. 1 obč. zákoníku) se Nejvyšší soud přiklonil i v rozsudku ze dne 30.
října 1997, sp. zn. 2 Cdon 883/96, uveřejněném pod č. 98 v sešitě č. 13 z roku
1997 časopisu Soudní judikatura, v němž dále uvedl, že způsobilost založit
trvalé bydlení je dána objektivními znaky právního titulu zakládajícího právo
na bydlení trvalé povahy, nikoli subjektivní vůlí toho, komu svědčí. Také ve
svých dalších rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 17. prosince 1998, sp.
zn. 3 Cdon 59/96, a ze dne 29. října 1998, sp. zn. 26 Cdo 1961/98, Soudní
judikatura 4/1999 a 10/1999, pořadová čísla 34 a 100) se Nejvyšší soud stejným
způsobem vyslovil k výkladu pojmu “mít vlastní byt” ve smyslu § 706 odst. 1
obč. zákoníku. V posléze citovaném rozhodnutí pak rovněž dovodil, že podmínka
přechodu nájmu podle § 706 odst. 1 obč. zákoníku, spočívající v tom, že osoba
zde uvedená nemá vlastní byt, musí být splněna ku dni smrti nájemce (nepostačí,
že se tak stane později), a že podmínku „vlastního bytu” splňuje i ten, komu
svědčí právo bydlení z titulu spoluvlastnictví. Stejně tak v rozsudku ze dne
16. května 2000, sp. zn. 26 Cdo 349/99, Nejvyšší soud dovodil, že o „vlastní
byt“ ve smyslu § 706 odst. 1 obč. zák. jde tehdy, svědčí-li osobě zde uvedené
takový právní titul bydlení, který je objektivně způsobilý trvale uspokojit
její bytovou potřebu; je nerozhodné, zda tato osoba ze subjektivních důvodů
takovýto právní důvod bydlení nerealizuje. V uvedených souvislostech nelze ani
přehlédnout, že již v rozsudku ze dne 15. listopadu 1999, sp. zn. 26 Cdo
1428/98, uveřejněném pod č. 3 v sešitě č. 1 z roku 2001 časopisu Soudní
judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že okolnost, že rozvedený manžel, který
nebyl uznán nájemcem družstevního bytu, se v průběhu řízení podle § 705 odst. 2
věty druhé obč. zák. bez vážného důvodu zbavil možnosti bydlet v domě, jehož je
spoluvlastníkem, lze zhodnotit při úvaze, zda mu ve smyslu § 3 odst. 1 obč.
zák. neodepřít právo na bytovou náhradu, jež by mu jinak (§ 712 odst. 3 věta
druhá obč. zák.) příslušela.
Závěr o naplněnosti předpokladu neexistence vlastního bytu odvolací soud
odůvodnil (pouhým) konstatováním, že v rozhodném období nebyl J. Š. nájemcem
jiného bytu, neboť členská práva a povinnosti v bytovém družstvu (ohledně bytu
U.) převedl již ke dni 21. února 2001 na B. K. S názorem, že J. Š. nebyl v
rozhodné době (k 1. květnu 2001) – z důvodu uvedeného odvolacím soudem –
nájemcem jiného bytu, se lze ztotožnit. To však ještě neznamená, že pouze s
ohledem na tuto skutečnost lze dovodit, že u něj byl naplněn předpoklad
neexistence vlastního bytu ve smyslu § 706 odst. 1 věty první ve spojení s
ustanovením § 708 obč. zák. Při posouzení naplněnosti uvedeného předpokladu
nelze totiž bez dalšího opomenout mimo jiných i skutková zjištění (uvedená na
jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí), z nichž vyplývá právní závěr, že J.
Š. (nájemce /družstevního/ bytu U. od roku 1997) nebyl nájemcem tohoto bytu
pouze v době od února 2001 do 1. června 2001 (tudíž i v rozhodné době, tj. ke
dni 1. května 2001) právě proto, že práva a povinnosti spojené s členstvím v
bytovém družstvu převedl v únoru 2001 dohodou na svou přítelkyni B. K., s níž
tehdy bydlel v předmětném bytě; k 1. červnu 2001 se stal opětovně – v důsledku
uzavření manželství s B. K. – (společným) nájemcem téhož bytu (§ 704 odst. 2
obč. zák.), jak správně namítla dovolatelka. Podle názoru dovolacího soudu je
zapotřebí otázku naplněnosti předpokladu neexistence vlastního bytu posuzovat i
z toho pohledu, zda se osoba uplatňující přechod nájmu bytu bez vážného důvodu
účelově nezbavila jiného svého bytu. Jestliže odvolací soud z pohledu těchto
skutkových zjištění a právě uvedeného právního názoru dovolacího soudu otázku
naplněnosti předpokladu neexistence vlastního bytu neposuzoval, lze jeho právní
posouzení věci pokládat za neúplné a tudíž nesprávné.
Vzhledem k uvedenému byl dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. v
tomto směru uplatněn opodstatněně. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2
věty za středníkem o.s.ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu. Protože důvody, pro
které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu
prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud
prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího
řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. září 2006
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu