26 Cdo 1331/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve věci
žalobce města H., zastoupeného advokátem, proti žalované A. Š., zastoupené
advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 6
C 46/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18.
listopadu 1999, č. j. 27 Co 501/99-64, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 575,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Okresní soud v Berouně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. února
1999, č. j. 6 C 46/98-43, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit a
vyklizený žalobci odevzdat do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt o
velikosti 2+1 s příslušenstvím ve druhém poschodí domu čp. 725 v ulici P. v H.
- bytovou jednotku 725/5 - I. kategorie\" (dále jen „předmětný byt\", resp. „byt
\"). Současně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení v
částce 2.925,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem
ze dne 18. listopadu 1999, č. j. 27 Co 501/99-64, citovaný rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil s tím, že náklady řízení v částce 2.925,- Kč je
žalovaná povinna zaplatit k rukám JUDr. Š. S. jako zástupce žalobce. Zároveň
odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a nevyhověl
návrhu žalované na vyslovení přípustnosti dovolání „k posouzení otázky pasivní
legitimace žalované\" se zdůvodněním, že uvedenou otázku „posuzoval způsobem v
judikatuře standardním\".
Na základě učiněných zjištění odvolací soud - shodně se soudem prvního
stupně - především dovodil, že žalobce je aktivně věcně legitimován k podání
žaloby na vyklizení bytu. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který uvedený
závěr blíže neodůvodnil, se však odvolací soud v této souvislosti výslovně
zabýval otázkou, zda nájemcem předmětného bytu je i nadále K. P., neboť pokud
by tomu tak bylo, nesvědčila by podle názoru odvolacího soudu aktivní věcná
legitimace žalobci. Ohledně zmíněné otázky pak dovodil, že na základě písemné
dohody, uzavřené dne 25. května 1995 mezi městem H. jako pronajímatelem bytu a
K. P. jako jeho nájemcem, zanikl nájemní vztah K. P. k předmětnému bytu ke dni
31. května 1995 podle § 710 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v
tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.\"). Námitce žalované, že uvedený
nájemní vztah mohl ve smyslu ustanovení § 676 odst. 2 obč. zák. skončit až dne
30. června 2000, nepřisvědčil, neboť v této souvislosti přijal závěr, že
citované ustanovení se vztahuje pouze na nájemní vztahy uzavřené na dobu
určitou, avšak v daném případě šlo o nájemní vztah na dobu neurčitou. Poté -
stejně jako soud prvního stupně - rovněž dovodil, že žalovaná je v dané věci
pasivně věcně legitimována proto, že předmětný byt užívá bez právního důvodu, a
pokračoval, že právním důvodem užívání bytu žalovanou nemůže být podnájem bytu
ve smyslu § 719 obč. zák. Smlouvu o podnájmu předmětného bytu, která byla ústně
uzavřena mezi K. P. jako nájemcem bytu a žalovanou, totiž v důsledku absence
písemného souhlasu pronajímatele pokládal za neplatnou podle § 39 obč. zák. pro
rozpor se zákonem - s ustanovením § 719 odst. 1 věty první obč. zák. S
přihlédnutím ke zjištěným skutečnostem se pak odvolací soud - na rozdíl od
soudu prvního stupně - zabýval rovněž posouzením věci podle § 3 odst. 1 obč.
zák., avšak neshledal důvody pro odepření ochrany vlastnického práva žalobce ve
smyslu citovaného ustanovení. Dovodil totiž, že důvodem pro postup podle
zmíněného ustanovení nemůže být - vzhledem k okolnostem, za nichž se žalovaná
do bytu nastěhovala - skutečnost, že nemá kde bydlet, a pokračoval, že „stejně
tak jím není okolnost, že již několik let má u žalobce zažádáno o přidělení
bytu; ani v jejím znevýhodnění při prodeji bytu obálkovou metodou neshledal
odvolací soud důvod pro použití tohoto ustanovení - pokud je žalovaná
přesvědčena, že jí žalobce svým postupem znemožnil, aby se soutěže účastnila,
nic jí nebrání v tom, aby zvolila příslušnou právní cestu k ochraně svých práv
\". Nakonec vyslovil rovněž názor, že „v případě, že byt užívá osoba bez
právního důvodu, nedopadá na ni ustanovení § 712 odst. 6 obč. zák. o tom, že je
povinna byt vyklidit až po zajištění bytové náhrady\".
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž
uvedla, že „dovolání bylo připuštěno za podmínek stanovených v § 236 - 241
o.s.ř.\" – zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou
provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.
\"). Uplatnila v něm dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.
Prostřednictvím zmíněného dovolacího důvodu zpochybnila především správnost
právního závěru, že je v dané věci pasivně věcně legitimována, neboť k užívání
bytu nemá žádný právní důvod. Namítla totiž, že byt užívá na základě
„odvozeného užívacího vztahu - odvozeného právního důvodu k bydlení v bytě\"
(nikoli tedy bez právního důvodu, jak dovodil odvolací soud), vázaného na
souhlas nájemce bytu K. P., jehož nájemní vztah k bytu, uzavřený na dobu
neurčitou, měl sice skončit na základě písemné dohody ke dni 31. května 1995,
avšak „žalobce až do roku 1998 neučinil nic, aby mu byl byt vyklizen a
vyklizený odevzdán\". Navíc žalovaná nabyla přesvědčení, že byt „užívá po právu
\", rovněž z toho, že žalobce od ní přijímal platby z titulu nájemného a úhrad
za služby spojené s užíváním bytu. Za nesprávné pokládá rovněž právní posouzení
věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. Nemá-li totiž jinou možnost bydlení a přitom
je rozvedená a má malé dítě, je výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy;
žalobě by bylo lze vyhovět pouze za předpokladu, že vyklizení z bytu bude
podmíněno zajištěním bytové náhrady. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený
rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci
odvolacím soudem a zdůraznil, že žalovaná se „do předmětného bytu nastěhovala v
říjnu 1994 bez souhlasu majitele a přestože minimálně od března 1995 (jak sama
potvrdila ve své výpovědi) je jí znám zamítavý postoj žalobce k užívání bytu
žalovanou\", byt nadále užívá. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první
(Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají
a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí
vydáno dne 18. listopadu 1999, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.\").
Nejvyšší soud se poté zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť
toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost
napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde-li o případ vad řízení taxativně uvedených v § 237 odst. 1 o.s.ř.
- a ty v daném případě nebyly žalovanou v dovolání namítány a z obsahu spisu
nevyplývají - řídí se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku
odvolacího soudu ustanoveními § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř.
Podle § 239 odst. 1 o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné, neboť
odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku dovolání nepřipustil
(naopak návrhu žalované na vyslovení přípustnosti dovolání - k otázce pasivní
legitimace žalované - nevyhověl). Přitom za připuštění dovolání ve smyslu
citovaného ustanovení nelze pokládat poučení, kterého se účastníkům dostalo v
písemném vyhotovení napadeného rozsudku, konkrétně poučení o podmínkách
„stanovených v § 236 - 241 o.s.ř.\", za jejichž naplnění lze podat dovolání.
Dovolání však není přípustné ani podle § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť
odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Zbývá
proto posoudit přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř.
Podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka
na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo
rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné,
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu citovaného ustanovení tedy je (za
splnění v něm uvedených podmínek) závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí
odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní
stránce zásadní význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku
předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným
závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Dovolání je podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o
řešení právních otázek (řešení jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo
úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání v tomto případě nezakládá) a
jde-li zároveň o právní otázky zásadního významu. Zásadní význam po právní
stránce má rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval
právní otázku, která měla zásadní význam pro rozhodnutí ve věci (na jejímž
řešení napadené rozhodnutí spočívá – nejde tedy o takovou právní otázku, která
pro rozhodnutí ve věci nebyla určující), a přitom současně šlo o zásadně právně
významnou otázku z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného
dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto
pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku,
která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů)
nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil,
nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena
v konstantní judikatuře vyšších soudů.
V daném případě žalovaná před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího
soudu, konkrétně u odvolacího jednání dne 18. listopadu 1999, navrhla vyslovení
přípustnosti dovolání „k řešení otázky, zda je či není pasivně legitimována\".
Odvolací soud takto formulovanému návrhu na připuštění dovolání, tj. návrhu na
připuštění dovolání k posouzení otázky pasivní legitimace žalované, ve výroku
napadeného rozsudku nevyhověl. Pak by byly objektivní hranice dovolacího
přezkumu - s přihlédnutím k takto formulované otázce, k právnímu posouzení věci
odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle
§ 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. - vymezeny pouze právním závěrem, že žalovaná je
- vzhledem k užívání bytu bez právního důvodu - v dané věci pasivně věcně
legitimována. Do rámce objektivních hranic dovolacího přezkumu však vedle
uvedeného závěru zapadají rovněž závěry, učiněné odvolacím soudem ve smyslu § 3
odst. 1 obč. zák. Nezabýval-li se totiž soud prvního stupně posouzením věci
podle § 3 odst. 1 obč. zák., nelze žalované vytknout, že - v době před
vyhlášením napadeného rozsudku - nenavrhla vyslovení přípustnosti dovolání
rovněž pro řešení této otázky. Proto v těchto souvislostech postačí, byla-li,
jako v projednávané věci, správnost těchto závěrů dovoláním v rámci užitého
dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. zpochybněna.
S posouzením těchto právních otázek (tj. otázek objektivně otevřených
dovolacímu přezkumu, jejichž řešení přijaté odvolacím soudem žalovaná v
dovolání napadla) je dovolací soud povolán spojovat závěr, že potvrzující
rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2
o.s.ř.).
Otázka podnájmu bytu podle § 719 obč. zák., resp. otázka právního důvodu
užívání bytu, je-li byt užíván se souhlasem nájemce, by mohly být otázkami
zásadního právního významu z pohledu dovoláním napadeného rozsudku, neboť na
jejich řešení je založen závěr, že žalované nesvědčí žádný právní důvod k
užívání bytu a je proto v dané věci věcně pasivně legitimována. Protože
současně jde o otázky zásadně právně významné z hlediska rozhodovací činnosti
soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy), jde už z tohoto
důvodu o rozhodnutí (odvolacího soudu) po právní stránce zásadně významné.
Jsou-li podle závěru dovolacího soudu již tyto otázky otázkami zásadního
právního významu, stává se tím dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2
o.s.ř. přípustným. Protože dovolání bylo podáno včas a k tomu legitimovaným
subjektem (žalovanou), řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst.
1, odst. 2 věta druhá o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud bez jednání (§ 243a
odst. 1 o.s.ř.) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř.
a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací soud byl při rozhodování vázán uplatněným dovolacím důvodem i jeho
obsahovou konkretizací (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř). Z ustanovení § 242
odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k
vadám řízení uvedeným v § 237 odst. 1 o.s.ř. a k vadám, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.). Uvedené
vady žalovaná nenamítla a ani z obsahu spisu zjištěny nebyly.
Podle § 719 odst. 1 věty první obč. zák. pronajatý byt nebo jeho část lze
jinému přenechat do podnájmu na dobu určenou ve smlouvě o podnájmu nebo bez
časového určení jen s písemným souhlasem pronajímatele. Porušení této
povinnosti se ve smyslu § 719 odst. 1 věty druhé obč. zák. považuje za porušení
povinnosti podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že právo uzavřít smlouvu o podnájmu je jedním
z dispozičních oprávnění nájemce bytu; nesvědčí osobě, jejíž nájemní vztah
zanikl, a která v bytě bydlí do zajištění bytové náhrady (srov. § 712a obč.
zák.). Podnájem se může týkat jak celého bytu, tak i části bytu. Podnájemní
vztah je v podstatě zvláštním případem nájemního vztahu, na jehož základě
nájemce přenechává jinému - podnájemci - své nájemní právo k bytu (jeho části).
O podnájem proto nejde v případě, přijme-li nájemce do bytu (bez souhlasu
pronajímatele) další osobu za účelem krátkodobé návštěvy nebo za účelem soužití
s ní ve společné domácnosti, neboť zde nejde o přenechání nájemního práva
jinému - podnájemci. O podnájem však nejde ani tehdy, pronajímá-li byt (jeho
část) jinému vlastník domu (bytu). Pronajme-li byt vlastník, jde o vztah nájmu
bytu ve smyslu ustanovení § 685 a násl. obč. zák. Podnájemní vztah je vztahem
mezi nájemcem a podnájemcem; nedochází zde tedy ke vzniku právního vztahu mezi
podnájemcem a pronajímatelem. Nájemce odpovídá pronajímateli za řádné užívání
bytu (jeho části) podnájemcem; v úvahu přichází i odpovědnost nájemce za závady
a poškození bytu a domu podnájemcem (srov. § 693 obč. zák.), příp. uplatnění
výpovědního důvodu pronajímatelem vůči nájemci podle § 711 odst. 1 písm. c/
obč. zák. pro porušování dobrých mravů podnájemcem.
Podnájem bytu vzniká smlouvou mezi nájemcem a podnájemcem. Zákon nestanoví
obligatorně její písemnou formu; může být tedy uzavřena i ústně, příp.
konkludentně. Smlouvu o podnájmu lze však uzavřít jen s písemným souhlasem
pronajímatele; ten musí být dán vždy (§ 719 odst. 1 obč. zák.). Projev vůle
pronajímatele s uzavřením smlouvy o podnájmu mohl být podle právní úpravy
platné do 31. prosince 1994 – na rozdíl od právní úpravy platné od 1. ledna
1995 – nahrazen rozhodnutím soudu ve smyslu § 161 odst. 3 o.s.ř. Nedal-li k ní
pronajímatel písemný souhlas (nebyl-li uvedený písemný souhlas v době do 31.
prosince 1994 nahrazen rozhodnutím soudu podle § 161 odst. 3 o.s.ř.), bude
smlouva o podnájmu absolutně neplatná (§ 719 odst. 1 věta první, § 39 obč.
zák.). Přenechání bytu (jeho části) do podnájmu (bez písemného souhlasu
pronajímatele) je současně výpovědním důvodem podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč.
zák. (§ 719 odst. 1 věta druhá obč. zák.). V rozsudcích ze dne 16. května 2000,
sp. zn. 26 Cdo 250/99, a ze dne 14. června 2000, sp. zn. 26 Cdo 701/2000, pak
Nejvyšší soud České republiky dovodil, že o porušení povinnosti nájemcem ve
smyslu ustanovení § 711 odst. 1 písm. d/ ve spojení s ustanovením § 719 odst. 1
věty první a druhé obč. zák. jde i v případě, přenechá-li nájemce byt (jeho
část) do podnájmu jiného, aniž by za to získal od podnájemce úplatu. V této
souvislosti nelze však pominout, že Krajský soud v Hradci Králové již v
rozsudku ze dne 1. března 1993, sp. zn. 9 Co 734/92, uveřejněném v sešitě 1 – 2
z roku 1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že za důvody k
podání výpovědi pronajímatele vůči nájemci bytu podle ustanovení § 711 odst. 1
písm. d/ obč. zák. nelze zpravidla považovat to, že nájemce bez souhlasu
pronajímatele přijme do bytu další osobu za účelem krátkodobé návštěvy nebo za
účelem soužití s ní ve společné domácnosti.
Z uvedeného vyplývá, že namítaný souhlas nájemce „s užíváním bytu, resp. jeho
části\" postačí (a není tudíž zapotřebí písemného souhlasu pronajímatele, jako
je tomu v případě podnájmu bytu podle § 719 obč. zák.), jde-li o přijetí jiné
osoby do bytu za účelem krátkodobé návštěvy nebo za účelem soužití s ní ve
společné domácnosti. Soudní praxe se ustálila v názoru, že odvozeným právním
důvodem bydlení v bytě u osoby, jíž nesvědčí jiný důvod, je také okolnost, že
nájemce (resp. osoba, jejíž postavení určuje ustanovení § 712a obč. zákoníku) s
bydlením této další osoby v bytě souhlasí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 959/96, uveřejněný pod
č. 58 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). Jestliže však
podle nezpochybněných skutkových zjištění v projednávané věci o takový případ
nešlo (nešlo tedy o bydlení další osoby v bytě vedle nájemce a nešlo ani o
krátkodobou návštěvu či přijetí jiné osoby do bytu za účelem soužití s ní ve
společné domácnosti), lze pokládat za správný závěr, že se jednalo o smlouvu o
podnájmu bytu, která je v důsledku absence písemného souhlasu pronajímatele
neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem, a současně i závěr, že za
této situace žalované nesvědčil k užívání bytu žádný právní důvod a je proto
věcně pasivně legitimována v řízení o vyklizení bytu. Lze jen dodat, že
placením nájemného a úhrad za plnění spojená s užíváním bytu nevzniká plátci
právní důvod k užívání bytu.
Nesvědčí-li žalované žádný právní důvod k užívání bytu, lze pokládat za
správný postup odvolacího soudu, který se - s přihlédnutím ke zjištěným
skutečnostem - zabýval rovněž otázkou, zda vyklizení bytu není v rozporu s
dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Již v rozsudku ze dne 28. května 1998,
sp. zn. 3 Cdon 131/96, uveřejněném pod č. 170 v sešitě č. 23 z roku 1998
časopisu Soudní judikatura, totiž Nejvyšší soud České republiky mimo jiné
dovodil, že nepřiměřenou tvrdost, jež by mohla vzniknout bezprostřední
realizací práva na vyklizení nemovitosti, užívané bez právního důvodu, lze
zmírnit postupem podle § 3 odst. 1 obč. zák., tedy odepřením (omezením) výkonu
práva argumentem rozporu s dobrými mravy; to platí jen za předpokladu, že
úsudek soudu je podložen odpovídajícími skutkovými zjištěními, a že současně
přesvědčivě dokládá, že tato zjištění dovolují - v konkrétním případě - závěr,
že výkon práva s dobrými mravy v rozporu skutečně je (uvedený závěr vyplývá
rovněž z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. května 1998, sp.
zn. 2 Cdon 1839/96). V nálezu ze dne 4. srpna 1999, sp. zn. IV. ÚS 114/99,
uveřejněném pod č. 110 ve svazku 15, ročník 1999 - III. díl Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu České republiky, pak Ústavní soud - stejně jako
Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 3 Cdon 131/96 - dovodil, že nepřiměřenou tvrdost,
jež v obdobných situacích může vzniknout bezprostřední realizací práva na
vyklizení nemovitosti, lze zmírnit postupem podle § 3 odst. 1 obč. zák., tedy
odepřením výkonu práva pro jeho rozpor s dobrými mravy.
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom dobrými
mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v
historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické
tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem
základních (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června
1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997
časopisu Soudní judikatura).
Při posouzení věci z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je třeba
přihlédnout jak k okolnostem na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá, tak
také k okolnostem na straně toho, jemuž je povinnost k vyklizení ukládána.
Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá
z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94,
uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek.
I v tomto ohledu lze právní posouzení věci odvolacím soudem pokládat za
správné, neboť se řádně vypořádal rovněž s okolnostmi na straně žalované.
Dovolací soud - s přihlédnutím k okolnostem na straně obou účastníků - proto
pokládá právní posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. za správné.
Správný je rovněž závěr, že v případě vyklizení bytu užívaného bez právního
důvodu, nelze použít ustanovení § 712 obč. zák. (§ 712 odst. 6 obč. zák., jak
to vyjádřil odvolací soud) o bytových náhradách. V této souvislosti je však
zapotřebí se vypořádat s názorem, který je částí právní praxe zastáván, totiž s
názorem, že výjimečně může být vyklizení bytu, užívaného bez právního důvodu,
vázáno na zajištění bytové náhrady. V rozsudku Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném pod č. 5 v sešitě č. 1
z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl
uveřejněn rovněž pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní
judikatura) byl totiž přijat závěr, že při úvaze o tom, zda vyklizení bytu
(užívaného bez právního důvodu) má být výjimečně vázáno na zajištění bytové
náhrady (§ 3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který
v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení,
nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Prostřednictvím ustanovení § 3 odst. 1
obč. zák. - uvedl v citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud - nelze sice „založit
právo\", avšak důsledkem jeho aplikace není konstituování „nového\" práva, ale
omezení práva existujícího - odepření práva žalobce „na bezpodmínečné vyklizení
žalovaného ve lhůtě plynoucí již od právní moci rozhodnutí\". Podle citovaného
rozhodnutí tedy platí, že při vyhovění žalobě na vyklizení nemovitosti, užívané
bez právního důvodu, lze toto vyklizení vázat na zajištění bytové náhrady v
případě, že to odůvodňují závažné okolnosti na straně vyklizovaného, a že i na
tom, kdo se vyklizení domáhá, lze spravedlivě požadovat, aby se přiměřená
ochrana jeho práva takto podmínila a její splnění časově odložilo (§ 3 odst. 1
obč. zák.).
V dané věci však vzhledem ke zjištěným skutečnostem o uvedený výjimečný případ
jít nemůže. Je tomu tak jednak proto, že žalovaná v bytě nebydlí dlouhodobě (v
tom smyslu, jak je tento pojem vyložen v citovaném rozsudku), a jednak proto,
že v bytě - s ohledem na okolnosti „podnájmu\" bytu -nemohla bydlet v
přesvědčení, že jí svědčí platný titul bydlení.
Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu se dovolatelce prostřednictvím
uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. zpochybnit
nepodařilo, Nejvyšší soud - aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) -
dovolání zamítl (§ 243b odst. 1 věta před středníkem, odst. 5 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalovaná
(dovolatelka) nebyla v dovolacím řízení úspěšná a procesně úspěšnému žalobci
vznikly náklady v souvislosti s vyjádřením k dovolání. Přitom odměna za sepis
zmíněného vyjádření byla stanovena podle dosavadních právních předpisů
(vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.), neboť dovolací
řízení bylo zahájeno podáním dovolání dne 22. února 2000, tj. před účinností
zákona č. 30/2000 Sb. – část dvanáctá /Přechodná a závěrečná ustanovení/, hlava
první /Přechodná ustanovení k části první/, bod 10. zákona č. 30/2000 Sb.
Uvedené náklady sestávají z jednoho úkonu právní služby (vyjádření k dovolání)
v částce 500,- Kč (§ 9 odst. 1 ve spojení s § 7 a § 11 odst. 1 písm. k/
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.) a z náhrady
hotových výdajů v částce 75,- Kč, tj. z režijního paušálu podle § 13 odst. 1 a
3 citované vyhlášky.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 14. listopadu 2001
JUDr. Miroslav Ferák , v.r.
předseda senátu