26 Cdo 1331/2025-231
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D., a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobců a) O. M., b) M. S., a c) P. S., všech zastoupených Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 1215/32, proti žalovaným 1) E. H., a 2) D. E., zastoupeným Mgr. Naděždou Priečinskou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Zborovská 619/49, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaných Bytového družstva Žižkov, se sídlem v Praze 3, Pod Lipami 2511/64, IČO 00033529, zastoupeného JUDr. Petrem Oehmem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 5, Plzeňská 232/4, o vyklizení bytů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 16 C 28/2022, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2024, č. j. 19 Co 260/2024-195, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovaným 6 655 Kč k rukám Mgr. Naděždy Priečinské, advokátky se sídlem v Praze 5, Zborovská 619/49, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Žalobci jsou povinni zaplatit vedlejšímu účastníku na straně žalované 6 655 Kč k rukám JUDr. Petra Oehma, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 5, Plzeňská 232/4, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobci (podíloví spoluvlastníci pozemku parcela č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY v katastrálním území XY, na adrese XY – dále jen „pozemek“ a „dům“) se po žalované 1) domáhali vyklizení a odevzdání bytu č. 26 nacházejícího se v domě. Usnesením ze dne 1. 2. 2023, č. j. 16 C 28/2022-54, Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) tuto věc spojil ke společnému řízení s věcí vedenou u něj pod sp. zn. 5 C 404/2022, v níž se žalobci po žalované 2) domáhali vyklizení a odevzdání bytu č. 25 nacházejícího se v domě, s tím, že nadále budou tyto věci vedeny pod sp. zn. 16 C 28/2022.
2. Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. 3. 2024, č. j. 16 C 28/2022-162, žalobu na vyklizení a odevzdání bytů č. 25 a č. 26 nacházejících se v sedmém nadzemním podlaží domu, jenž je součástí pozemku, zamítl (výrok I)
3. Na základě odvolání žalobců Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 4. 12. 2024, č. j. 19 Co 260/2024-195, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III potvrdil, a ve výroku II jej změnil jen tak, že uložil žalobcům povinnost společně a nerozdílně zaplatit každé ze žalovaných náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 10 890 Kč, jinak jej i v tomto výroku potvrdil (výrok I); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III).
4. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností a z posléze vyložených důvodů jej podle § 243c odst. 1, 2 o. s. ř., odmítl, neboť není podle § 237 o. s. ř. přípustné.
5. Zpochybňují-li dovolatelé správnost právního posouzení učiněného odvolacím soudem prostřednictvím skutkových námitek (zejména, že nebyla prokázána kolaudace předmětných bytů, že kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci, že jejich faktická podoba neodpovídá co do jejich velikosti tomu, jak měly dle stavebního povolení být vybudovány; dále že nebylo prokázáno poskytnutí úvěrové pomoci v odpovídajícím rozsahu na jejich vybudování stavebnímu bytovému družstvu), ve skutečnosti nesouhlasí s jeho skutkovými zjištěními (a skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil) a hodnocením provedeného dokazování. Tím uplatňují jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Skutková zjištění, k nimž odvolací soud (soud prvního stupně) dospěl, přitom nevykazují významný nesoulad s provedenými důkazy a odpovídají obsahu spisu, soudy provedly všechny důkazy
relevantní pro právní posouzení věci a své závěry pečlivě odůvodnily. Své skutkové závěry také nepostavily na neprokázání určité právně významné skutečnosti, nýbrž učinily je na základě učiněných skutkových zjištění. Odvolací soud přitom zohlednil skutečnost, že jiné než předmětné dva byty v sedmém nadzemním podlaží domu na základě příslušného stavebního povolení budovány (coby vestavba) stavebním bytovým družstvem nebyly, proto právě ony byly předmětem kolaudace a předmětného kolaudačního rozhodnutí (zde přihlédl též k obsahu dopisu Stavebního bytového družstva Nástavby a vestavby Praha ze dne 5.
3. 1981). Pro závěr o kolaudaci obou bytů zohlednil též dobu jejich „pokojné existence“ v domě a jejich užívání nájemci a členy družstva (hledisko „obvyklého běhu věcí“), jakož i následné potvrzení stavebního úřadu z 19. 4. 1999. Ohledně poskytnutí úvěru – úvěrové pomoci (odpovídajícího rozsahu), na výstavbu bytů podle předpisů o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní bytové výstavbě a jeho splacení zohlednil vedle dodatku č. 6 k úvěrové smlouvě mj. též obsah samotné úvěrové smlouvy ze dne 10.
1. 1978 a sdělení ČSOB a.s. ze dne 13. 3. 2024 o poskytnutí a splacení úvěru. Nejde přitom o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), ani nebyly opomenuty žádné – pro právní posouzení věci významné – důkazy, které účastníci v řízení označili, a nemohlo být proto ani porušeno právo dovolatelů na spravedlivý proces.
6. Namítají-li v té souvislosti dovolatelé, že soudy měly (nesprávně) při svých skutkových zjištěních (o pravomocné kolaudaci bytů a poskytnutí úvěru na jejich výstavbu) vyjít (též) z obsahu listin označených stranou žalovanou coby důkazy až po účincích koncentrace řízení dle § 118b o. s. ř., nenapadají žádný právní závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí věci založeno, nýbrž vytýkají odvolacímu soudu (případně i soudu prvního stupně), že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
K takovým vadám, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., však dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají. Sluší se proto jen dodat, že nadto takovými vadami řízení ani netrpí [jak totiž správně uvedl odvolací soud pod bodem 14. odůvodnění svého rozsudku, jestliže přicházelo do úvahy poučení strany žalované dle § 118a odst. 3 o.
s. ř. k označení důkazů k prokázání skutečností, k nimž byly i bez takového poučení předloženy právě ony listiny, a takové poučení nebylo do účinků koncentrace řízení dle § 118b o. s. ř. soudem poskytnuto, jde o důkazy přípustné, neboť v daném rozsahu (směru) by byly (beztak) takovým poučením účinky koncentrace řízení prolomeny (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 3314/2024)].
7. Jestliže se dovolatelům, jak uvedeno výše, dovoláním nepodařilo zpochybnit skutkový závěr odvolacího soudu, že na předmětné byty byla „dle předložené úvěrové smlouvy poskytnuta finanční (úvěrová) pomoc“ (v odpovídajícím rozsahu), nezávisí rozhodnutí odvolacího soudu na dovolateli vytčené otázce, „zda je možné dojít k závěru o vzniku věcného břemene“ dle § 28d zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění zákonného opatření č. 297/1992 Sb., kterým se doplňuje zákon č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, a mění a doplňuje zákon č. 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví k bytům, ve znění zákona č. 30/1978 Sb. a zákona č. 509/1991 Sb. (dále též jen „transformační zákon“), „i když nebylo doloženo poskytnutí úvěrové pomoci“, jakož ani na otázce, zda je pro vznik tohoto věcného břemene „nerozhodné, v jaké výši byla úvěrová pomoc poskytnuta“.
8. Též samo nedoložení „kolaudačního rozhodnutí s doložkou právní moci“ přitom závěr o splnění podmínky § 28d odst. 1 transformačního zákona představované „pořízením bytů formou nástavby a vestavby při družstevní výstavbě“, předpokládající jejich (byť následnou) kolaudaci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 29 Odo 58/2005), nevylučuje. Odvolací soud učinil závěr o kolaudací předmětných bytů na základě jiných důkazů, jak uvedeno výše.
9. Rovněž na otázkách vymezených dovolateli, zda je podmínkou pro vznik věcného břemene dle § 28d odst. 1 transformačního zákona, „aby byl jeho rozsah konkrétně a přesně vymezen“, a zda je možné „zamítnout žalobu o vyklizení předmětných bytů jako celek, i když nebylo v řízení prokázáno, že by věcné břemeno zahrnovalo celou plochu nyní užívaných bytů“, rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Ten totiž uzavřel, že věcné břemeno vzniklo (ze zákona) vždy právě „k takto pořízenému bytu“; vztahuje se k bytům tak, „jak jsou vybudovány a užívány dosud“ (srov. bod 21.
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). To odpovídá dikci § 28d odst. 1 transformačního zákona (smyslem je zřídit věcné břemeno k pořízenému bytu jako celku tak, jak byl za uvedených podmínek pořízen) i rozhodovací praxi dovolacího soudu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 22 Cdo 530/2021, z něhož se podává, že „věcné břemeno podle § 28d transformačního zákona je svým obsahem věcným břemenem (služebností) podle § 151n a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“) (nyní § 1257 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.
z.“), které postihuje vlastníka tak, že musí ve prospěch jiného (zde bytového družstva) něco trpět nebo něčeho se zdržet; jedná se o věcné břemeno zřízené zákonem (§ 151o odst. 1 obč. zák.; nyní § 1260 odst. 1 o. z.)“, jeho obsahem je „v obecné rovině povinnost vlastníka domu strpět, aby se bytové družstvo chovalo ve vztahu k nájemcům (svým členům) jako vlastník určených bytových jednotek ve vlastnictví třetí osoby“; jako takové se z povahy věci proto týká celého za podmínek transformačního zákona pořízeného bytu tak, jak byl pořízen; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
3. 2009, sp. zn. 26 Cdo 2097/2007, ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3133/2012, ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 26 Cdo 1984/2017].
10. Stran dovolacích námitek týkajících se „podrobného nevypořádání se s argumentací žalobců stran neurčitosti věcného břemene“ dovolatelé obsahově opět uplatňují jiný dovolací důvod (vadu řízení), než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. (a tedy dovolací důvod nezpůsobilý – viz výše). Nad rámec uvedeného dovolací soud přesto pokládá za potřebné dodat, že z rozhodnutí odvolacího soudu jsou seznatelné úvahy a závěry, jež odvolací soud učinil; je srozumitelné. Nelze ho považovat za nepřezkoumatelné. Ostatně ani dovolateli tvrzené nedostatky jeho odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění jejich práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
11. Dovolatelé výslovně svým dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu i v jeho nákladových výrocích, byť vůči nim žádné dovolací námitky neprezentují a uvádí, že je napadají jen z důvodu jejich „akcesority“. Zde však ostatně platí, že podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání proti této části rozhodnutí odvolacího soudu (objektivně) přípustné. 12. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.); proto se výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 19. 8. 2025
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu