26 Cdo 2097/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry
Korecké, CSc., ve věci žalobců a) Ing. P. H., b) V. D. H., zastoupených
advokátem, proti žalovanému S. b. d. Z. M., o určení neexistence věcného
břemene a o zaplacení 310.189,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod
sp. zn. 6 C 182/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 6. října 2006, č.j. 19 Co 272/2006-44, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. 11. 2005,
č.j. 6 C 182/2003-33, zamítl žalobu o určení, že na domě čp. 1106, Sl. 17,
katastrální území P. – V. (dále jen „předmětný dům“ nebo „dům“), který je ve
vlastnictví žalobců, nevázne věcné břemeno ve prospěch žalovaného, a žalobu
o zaplacení částek 207.071,- Kč, 49.104,- Kč a 54.014,- Kč s úrokem z prodlení
specifikovaným ve výroku jeho rozsudku, zastavil řízení o zrušení vkladu
věcného břemene a rozhodl, že v této části bude věc postoupena po právní moci
rozhodnutí Katastrálnímu úřadu pro hl. m. P.; současně rozhodl o nákladech
řízení.
Městský soud v Praze (odvolací soud) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne
6. 10. 2006, č.j. 19 Co 272/2006-44, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za zjištěné, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky
předmětného domu (žalobce a/ ze 3/4 a žalobkyně b/ z 1/4), že hospodářskou
smlouvou ze dne 1. 8. 1975 uzavřenou mezi O. p. b. h. v P. 2, T. 7 (dále též
jen „podnik“), a S. b. d. N. a vestavby v P. 1, Na P. 2 (dále jen „družstvo“),
dal podnik souhlas, aby družstvo jako stavebník vybudovalo v předmětném domě
dvě bytové jednotky o dvou pokojích a kuchyni s příslušenstvím ve IV. poschodí,
že podle uvedené smlouvy provedením výstavby bytových jednotek družstvem nemělo
dojít ke změně vlastnictví domu jako celku a že na úplné vypořádání nákladů,
které měly vzniknout provedením stavebních prací, bylo družstvo oprávněno
užívat jím vybudované byty s příslušenstvím a společným zařízením domu na dobu
stanovenou zvláštními předpisy, že O. n. v. v P., odbor výstavby vydal dne 18.
1. 1978 kolaudační rozhodnutí na vestavěné bytové jednotky, že družstvo
vstoupilo do likvidace a jeho likvidátor převedl hospodářskou smlouvou ze dne
28. 6. 1988 (schválenou dne 8. 9. 1988 Českým svazem bytových družstev)
delimitovaný majetek – práva a povinnosti týkající se dvou bytových jednotek
vybudovaných v předmětném domu, závazek z dlouhodobé investiční půjčky
poskytnuté k výstavbě bytů a členství osob dle přiloženého seznamu na S. b. d.
Z. M. se sídlem v P. 10, Z. 3048, že dohodou o vydání věci ze dne 6. 8. 1991
podnik vydal spoluvlastnický podíl k předmětnému domu ve výši 3/4 žalobci a) a
že darovací smlouvou (s účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 10. 7.
2000) nabyla spoluvlastnický podíl ve výši 1/4 žalobkyně b).
Po právní stránce soudy obou stupňů uzavřely, že podle § 28d odst. 1 zákona
č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v
družstvech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona č. 42/1992 Sb.“),
vzniklo na předmětném domě věcné břemeno ve prospěch žalovaného již pouhým
naplněním následujících skutečností: 1. došlo k pořízení bytů v družstevní
bytové výstavbě formou nástavby a vestavby do stávající budovy, 2. při výstavbě
bytů byla poskytnuta finanční, úvěrová a jiná pomoc podle předpisů o finanční,
úvěrové a jiné pomoci družstevní bytové výstavbě a 3. budova se nestala
předmětem podílového spoluvlastnictví družstva a původního vlastníka budovy.
Dovodily, že zhodnocení budovy se pro účely věcného břemene podle § 28d zákona
č. 42/1992 Sb. nezjišťuje, a proto nepřihlédly k údaji, obsaženém v dohodě o
vydání věci (že vydávaná budova nebyla zhodnocena), který ani nemusí být
odrazem reality. Vyložily, že se zhodnocením zákon č. 42/1992 Sb. počítá jen
jako s náhradou za omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene.
Postavení žalovaného jako právního nástupce družstva bylo podle nich dáno
hospodářskou smlouvou ze dne 27. 8. 1988, kterou přešla práva a povinnosti k
družstevnímu majetku a práva a povinnosti z členských vztahů z původního
družstva na žalovaného. Ohledně peněžitého nároku 310.189,- Kč uzavřely, že
podle § 28 odst. 1 písm. d) zákona č. 42/1992 Sb. nájemce platí nájemné
družstvu nebo jeho nástupci a že tedy žalobci nejsou v řízení o placení
nájemného aktivně legitimováni. Řízení o „zrušení vkladu věcného břemene v
katastru nemovitostí“ nespadá do pravomoci soudů, nýbrž do pravomoci
katastrálního úřadu, a proto podle § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) byla věc
v tomto rozsahu postoupena příslušnému katastrálnímu úřadu.
Proti rozsudku odvolacího soudu – vyjma výroku o zastavení řízení o zrušení
vkladu věcného břemene a postoupení této věci katastrálnímu úřadu – žalobci
podali dovolání. Jeho přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c),
odst. 3 o.s.ř. a jako dovolací důvod označili důvod podle § 241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř. Za zásadně právně významnou otázku označili, zda došlo ke vzniku
věcného břemene podle § 28d zákona č. 42/1992 Sb., když budova nebyla nástavbou
a vestavbou bytu při družstevní bytové výstavbě zhodnocena a vlastníci budovy
neobdrželi za zřízení věcného břemene žádnou náhradu. Poukazovali na to, že
podle dohody o vydání věci nebyla vydávaná budova zhodnocena. Namítali, že je
obecně známo, že domy s družstevními nástavbami
a vestavbami mají nižší hodnotu, než kdyby byly bez nich. O tom se přesvědčili
při jednáních s realitní kanceláří nabízející koupi domu. Poukazovali i na to,
že se družstvo zavázalo vybudovat v domě prádelnu a že tento závazek nesplnilo.
Jsou přesvědčeni, že nemají z družstevních bytů žádnou výhodu a že ji má jen
žalovaný v podobě příjmů z nájemného. Dovozovali, že provedeným výkladem byl
porušen článek 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle něhož je
možné vyvlastnění nebo omezení vlastnického práva jen ve veřejném zájmu a za
náhradu, a odvolávali se též na článek 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o
ochraně lidských práv a svobod. Za další právně významnou otázku pokládali, zda
mohlo družstvo převést majetek, k němuž mělo právo hospodaření (tím, že
provedlo nástavbu a výstavbu bytů, jež zůstaly ve státním vlastnictví, a
správcem budovy byl O. p. b. h. v P. 2), hospodářskou smlouvou ze dne 27. 8.
1988 na žalovaného bez souhlasu podniku. Navrhli, aby dovolací soud zrušil
rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu
oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se
nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že rozsudek soudu prvního stupně potvrzený napadeným rozsudkem, byl v pořadí
prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)]
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle
§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod,
kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých
vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž
řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Žádná z obou právních otázek – podřaditelných pod dovolací důvod podle
§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (tj. otázka předpokladů vzniku věcného břemene
podle § 28d zákona č. 42/1992 Sb. a otázka aplikovatelnosti ustanovení § 28d
zákona č. 42/1992 Sb.) – předkládaných dovolateli k posouzení, není zásadního
právního významu.
Nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže příslušná zákonná úprava je
naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99,
uveřejněné pod C 103 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu ve svazku 2). Ustanovení § 28d zákona č. 42/1992 Sb., výslovně váže vznik
věcného břemene jen na tři skutečnosti (že došlo k pořízení bytů formou
nástavby a vestavby při družstevní výstavbě, že na byty byla poskytnuta
finanční, úvěrová a jiná pomoc podle předpisů
o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní bytové výstavbě a že se budova
nestala předmětem podílového spoluvlastnictví družstva a původního vlastníka
budovy). Za náhradu za omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene pak
považuje zhodnocení domu pořízením bytu nebo nebytového prostoru podle předpisů
o poskytnutí finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní bytové výstavbě formou
nástavby a vestavby (srov. § 28d písm. d/ věta druhá zákona č. 42/1992 Sb.). Z
uvedené právní úpravy je zjevné, že za zhodnocení domu se pro účely zákonného
opatření 297/1992 Sb. (kterým bylo ustanovení § 28d vtěleno do zákona č.
42/1992 Sb.), pokládá již samotné pořízení bytu nebo nebytového prostoru podle
předpisů o poskytnutí finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní bytové
výstavbě formou nástavby a vestavby, bez ohledu na to, zda se tím zvýšila
hodnota budovy oproti původnímu stavu či nikoliv. Lze jen dodat, že v případě
pořízení bytů formou nástavby a vestavby při družstevní výstavbě vznikly byty
bez toho, že by vlastníci budovy vynaložili jakékoli finanční či jiné
prostředky. Protože však nástavba a vestavba bytů nebyla samostatnou věcí, byl
vztah mezi vlastníkem budovy a osobou, která nástavbu a vestavbu zřídila,
(paušálně) právně ošetřen tak, aby výsledný stav co nejvíce odpovídal věcně
spravedlivému řešení: vlastníkem bytů tvořících nástavbu a vestavbu se formálně
právně stali vlastníci budovy, nicméně jejich vlastnické právo bylo omezeno
zřízením věcného břemene ve prospěch družstva (popřípadě jeho právního
nástupce), které nástavbu a vestavbu pořídilo; tomuto řešení odpovídá i
poskytnutí náhrady za omezení vlastnického práva vlastníkům budovy. Uvedený
závěr – o předpokladech vzniku věcného břemene podle § 28d zákona č. 42/1992
Sb. – není zpochybňován ani ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov.
rozsudek ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1577/2004, rozsudek ze dne 29. 11.
2006, sp. zn. 29 Odo 58/2005 a rozsudek ze dne 4. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo
2734/2005). Právní posouzení odvolacího soudu, že zhodnocení budovy (ve smyslu
zjištění rozdílu její hodnoty před pořízením bytů formou nástavby a vestavby a
po jejich pořízení) není právně relevantní skutečností pro vznik věcného
břemene podle § 28d zákona č. 42/1992 Sb., je tak v souladu s ustálenou
judikaturou a tedy i v souladu s hmotným právem.
Napadené rozhodnutí nesplňuje zásadní právní význam ani pro řešení otázky
aplikovatelnosti § 28d zákona č. 42/1992 Sb., jímž měl být podle dovolatelů
porušen článek 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového
protokolu
k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č.
209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“). Zákonné opatření předsednictva Federálního
shromáždění ze dne 20. 5. 1992, č. 297/1992 Sb., jímž bylo vtěleno ustanovení §
28d do zákona
č. 42/1992 Sb., ve znění účinném do 22. 6. 1992, bylo schváleno usnesením
Federálního shromáždění ze dne 6. 8. 1992, uveřejněném v částce 86/1992 Sb. a
nabylo tak účinků běžného zákona. Ústavní soud České republiky již v usnesení
ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 477/05, uvedl, že „vznik věcného břemene
podle zákonného opatření č. 297/1992 Sb. nemůže podléhat režimu čl. 11 odst. 4
Listiny“, a vysvětlil, že ustanovení § 28d zákona č. 42/1992 Sb. je „výsledkem
snahy nově se formující demokratické společnosti o spravedlivé uspořádání
majetkových vztahů, kterým předchozí režim nevěnoval náležitou pozornost“ a že
„… právo odpovídající věcnému břemeni má být ekvivalentem za zhodnocení
nemovitosti ve vlastnictví jiného subjektu; bez takové právní úpravy by vzniklo
vlastníkovi budovy bezdůvodné obohacení.“ Zdůraznil, že „… zůstává zachována
povinnost oprávněného podílet se na nákladech na zachování a opravách budovy
podle § 151n odst. 3 obč. zákoníku“. Dovolací soud nemá důvod odchylovat se od
těchto závěrů. Pro tytéž závěry není právní úprava věcného břemene podle § 28d
zákona č. 42/1992 Sb. v rozporu ani s čl. 1 větou druhou Dodatkového protokolu
k Úmluvě, podle něhož nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou
veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady
mezinárodního práva.
Žalobci také brojili proti právnímu závěru odvolacího soudu o pasivní věcné
legitimaci žalovaného. Správnost právního posouzení věci odvolacím soudem (že
je žalovaný právním nástupcem družstva), zpochybňovali námitkami (s neúplně
formulovanými právními závěry) o neplatnosti hospodářské smlouvy ze dne 27. 8.
1988. Oproti odvolacímu soudu, který dovodil, že družstvo v souvislosti se
vstupem do likvidace převedlo na žalovaného jen družstevní majetek (k čemuž
nepotřebovalo souhlas OPBH v P. 2 jako správce budovy, v níž byla provedena
nástavba a vestavba bytů), žalobci tvrdili, že družstvo smlouvou převedlo právo
„hospodaření ke státnímu majetku“.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní
normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje,
jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o
skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10.
1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, dále např. rozsudků ze dne 31. 1. 2001,
sp. zn. 20 Cdo 1145/99, ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2187/99, a ze dne
31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v časopise Soudní
judikatura 3/2002, a usnesení ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001,
ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 20 Cdo
473/2003, a ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Otázka, zda
předmětem převodu podle hospodářské smlouvy ze dne 27. 8. 1988 bylo právo
„hospodaření ke státnímu majetku“, je tedy otázkou skutkovou.
Zpochybňují-li dovolatelé shora zmíněný závěr odvolacího soudu poukazem na to,
co bylo obsahem hospodářské smlouvy, napadají správnost skutkového (nikoliv
právního) závěru odvolacího soudu.
Dovolatelé však přehlížejí, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení
nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §
237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). V
případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm.
c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro
posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Nelze-li zpochybnit skutkový závěr odvolacího soudu, že předmětem převodu byl
jen družstevní majetek, je bezpředmětné zabývat se tím, zda k jeho převodu bylo
zapotřebí souhlasu OPBH v P. 2 a zda by byl převod bez jeho souhlasu neplatný.
Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání
podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a s přihlédnutím k tomu, že
žalovanému žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. března 2009
JUDr. Miroslav Ferák,v.r.
předseda senátu