22 Cdo 3133/2012-75
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a)
H. P., P., b) Ing. J. P., P., c) M. H., V., všech zastoupených JUDr. Janem
Bébrem, advokátem se sídlem v Praze 5, Ostrovského 3, proti žalovanému
Stavebnímu bytovému družstvu Zahradní Město, se sídlem v Praze 10, Zvonková
3048, IČO: 00034771, o zrušení věcného břemene, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 184/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2011, č. j. 11 Co 342/2011-54,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
žalovaného. Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 2. listopadu 2011, č. j. 11 Co 342/2011-54, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok
II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Dovolání považují za
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Uplatňují
přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu). Dovolatelé mají za to, že v praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena otázka,
za jakých podmínek lze zrušit věcné břemeno ve smyslu § 151p odst. 3 občanského
zákoníku, které bylo zřízeno zákonným opatřením předsednictva Federálního
shromáždění č. 297/1992 Sb., kterým se doplňuje zákon č. 42/1992 Sb., o úpravě
majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, a mění a
doplňuje zákon č. 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví k bytům, ve znění zákona
č. 30/1978 Sb. a zákona č. 509/1991 Sb. Vytkli odvolacímu soudu to, že se ve
svém rozhodnutí nevypořádal s námitkami, které uplatnili v odvolacím řízení,
čímž se stalo rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelným. Věcné břemeno,
které bylo zřízeno zákonem, podle názoru dovolatelů představuje závažné omezení
jejich vlastnického práva, aniž by zároveň za toto omezení byla poskytnuta
odpovídající náhrada. Poukázali na to, že žalovaný má právo pronajímat byty,
jejichž není vlastníkem, a právo požívat nájemné. Vlastníci bytů přitom musí
strpět užívání svého majetku, čímž jim zůstalo jen holé vlastnictví. Vzhledem k
tomu, že došlo od doby zřízení věcného břemene k podstatnému navýšení cen bytů
v Praze, zvýšení nájemného a nákladů na provoz domu, žalovaný se na úkor
žalobců nepřiměřeně obohacuje. Hodnota bytového domu se naopak vzhledem k
zatížení věcným břemenem značně snížila. Právní předpis, kterým bylo věcné
břemeno zřízeno, je podle názoru dovolatelů nejasný a nesystémový. Náhrada,
kterou žalobci za zřízení věcného břemene získali, je v současnosti zcela
nedostačující, čímž je založen hrubý poměr mezi věcným břemenem a výhodou
oprávněného. Navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů. Protože k tvrzenému vzniku podmínek pro zrušení věcného břemene mělo dojít před
1. lednem 2014 a před tímto datem také bylo o nároku žalobců pravomocně
rozhodnuto, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle
příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“). Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s
výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí
účinnosti tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 2. listopadu 2011,
projednal dovolací soud dovolání dovolatelů a rozhodl o něm podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 243c odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání
odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně
vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné
nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které
muselo být dovolací řízení zastaveno. Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům
známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolání není přípustné. Přípustnost dovolání může být v dané věci posuzování výhradně v režimu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání může být přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky,
zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost
dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí. Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem
pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k
tomu, že v době podání dovolání měla dovolatelka právo legitimně očekávat, že
splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález
Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11). Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné
jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout
rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových
zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich
správností. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj.
vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se
dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání. Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadovém č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní
rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního
soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů
a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou
srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací
přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými
limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu
srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28
Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu –
www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního
významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale
zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost
dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu
srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo
2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666). V dané věci jde o posouzení splnění podmínek pro zrušení věcného břemene v
režimu § 151p odst. 3 obč. zák. ve vazbě na věcné břemeno založené podle
ustanovení § 28d zákona č. 42/1992 Sb. Podle § 151p odst. 3 obč. zák. vznikne-li změnou poměrů hrubý nepoměr mezi
věcným břemenem a výhodou oprávněného, může soud rozhodnout, že se věcné
břemeno za přiměřenou náhradu omezuje nebo zrušuje. Nelze-li pro změnu poměrů
spravedlivě trvat na věcném plnění, může soud rozhodnout, aby se namísto
věcného plnění poskytovalo peněžité plnění. Podle § 28d odst. 1, 2 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a
vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění zákonného opatření
předsednictví Federálního shromáždění č. 97/1992 Sb., kterým se doplňuje zákon
č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v
družstvech, a mění a doplňuje zákon č. 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví k
bytům, ve znění zákona č. 30/1978 Sb. a zákona č.
509/1991 Sb., pokud byly v
družstevní bytové výstavbě pořízeny byty, na které byla poskytnuta finanční,
úvěrová a jiná pomoc podle předpisů o finanční, úvěrové a jiné pomoci
družstevní bytové výstavbě formou nástaveb a vestaveb do stávajících budov,
aniž se budova stala předmětem podílového spoluvlastnictví družstva a původního
vlastníka budovy, zřizuje se dnem účinnosti tohoto zákonného opatření ve
prospěch družstva, popřípadě jeho právního nástupce na budově věcné břemeno
podle § 151n a násl. občanského zákoníku, které dále omezuje vlastníka budovy
tak, že a) pro nájemní vztahy k bytům získaným nástavbou či vestavbou platí
ustanovení občanského zákoníku o nájmu družstevního bytu; b) družstvo nebo jeho
právní nástupci mají k těmto bytům práva a povinnosti pronajímatele, není-li
mezi nimi a vlastníkem budovy dohodnuto jinak; c) pro stanovení nájemného z
těchto bytů platí předpisy o způsobu výpočtu nájemného v bytech stavebních
bytových družstev; d) nájemné z těchto bytů platí nájemce družstvu nebo jeho
právnímu nástupci; úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu platí nájemce
vlastníkovi budovy, popřípadě jiné osobě. Zhodnocení domu pořízením bytu nebo
nebytového prostoru podle předpisů o poskytnutí finanční, úvěrové a jiné pomoci
družstevní bytové výstavbě formou nástavby a vestavby je pro účely tohoto
zákonného opatření považováno za náhradu za omezení vlastnického práva zřízením
věcného břemene. Dovolatelé především v dovolání poukazují na povahu a rozsah omezení jejich
vlastnického práva založeného věcným břemenem a na faktické a právní důsledky,
které jsou s povahou tohoto věcného břemene spojeny; tím však pouze naznačují
nesouhlas se samotnými důsledky, které s sebou existující věcné břemeno nese. Nejvyšší soud České republiky v usnesení ze dne 26. března 2009, sp. zn. 26 Cdo
2097/2007, uveřejněném na internetových stránkách www.nsoud.cz, vysvětlil, že
ustanovení § 28d zákona č. 42/1992 Sb., výslovně váže vznik věcného břemene jen
na tři skutečnosti (že došlo k pořízení bytů formou nástavby a vestavby při
družstevní výstavbě, že na byty byla poskytnuta finanční, úvěrová a jiná pomoc
podle předpisů o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní bytové výstavbě a
že se budova nestala předmětem podílového spoluvlastnictví družstva a původního
vlastníka budovy). Za náhradu za omezení vlastnického práva zřízením věcného
břemene pak považuje zhodnocení domu pořízením bytu nebo nebytového prostoru
podle předpisů o poskytnutí finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní bytové
výstavbě formou nástavby a vestavby. Z uvedené právní úpravy je zjevné, že za
zhodnocení domu se pro účely zákonného opatření 297/1992 Sb. (kterým bylo
ustanovení § 28d vtěleno do zákona č. 42/1992 Sb.), pokládá již samotné
pořízení bytu nebo nebytového prostoru podle předpisů o poskytnutí finanční,
úvěrové a jiné pomoci družstevní bytové výstavbě formou nástavby a vestavby,
bez ohledu na to, zda se tím zvýšila hodnota budovy oproti původnímu stavu či
nikoliv.
V případě pořízení bytů formou nástavby a vestavby při družstevní
výstavbě vznikly byty bez toho, že by vlastníci budovy vynaložili jakékoli
finanční či jiné prostředky. Protože však nástavba a vestavba bytů nebyla
samostatnou věcí, byl vztah mezi vlastníkem budovy a osobou, která nástavbu a
vestavbu zřídila, (paušálně) právně ošetřen tak, aby výsledný stav co nejvíce
odpovídal věcně spravedlivému řešení: vlastníkem bytů tvořících nástavbu a
vestavbu se formálně právně stali vlastníci budovy, nicméně jejich vlastnické
právo bylo omezeno zřízením věcného břemene ve prospěch družstva (popřípadě
jeho právního nástupce), které nástavbu a vestavbu pořídilo; tomuto řešení
odpovídá i poskytnutí náhrady za omezení vlastnického práva vlastníkům budovy
(proti tomuto usnesení byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České
republiky pro zjevnou neopodstatněnost odmítl usnesením ze dne 1. října 2009,
sp. zn. I. ÚS 1437/09, uveřejněným na nalus.usoud.cz). Při rozhodování o omezení nebo o zrušení věcného břemene v důsledku změny
poměrů je třeba brát v úvahu všechny okolnosti věci. Především je třeba
zjistit, zda došlo ke změně poměrů a v kladném případě posoudit, nakolik tato
změna měla vliv na způsob výkonu práva, odpovídajícího věcnému břemeni, jak se
projevila na užívání nemovitosti věcným břemenem zatížené a vzít do úvahy újmu,
která oprávněnému nastane v důsledku omezení nebo zrušení věcného břemene za
náhradu a porovnat ji s případnou újmou, která vznikla vlastníkům zatíženého
pozemku v důsledku změny poměrů. Právně významný je jen ten hrubý nepoměr,
který vznikl v důsledku změny poměrů. Jako změna poměrů nemůže být posuzována
ta osobní situace, se kterou nový vlastník zatížené věci nahrazoval vlastníka
předchozího (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
25. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1665/99, uveřejněný v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 70). Zákon přímo neuvádí hlediska, ze kterých by bylo možno usuzovat na to, kdy jde
o hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného a ponechává řešení
této otázky uvážení soudu, rozhodujícího konkrétní případ. Nelze proto pro
každou v úvahu přicházející situaci stanovit pravidla pro rozhodnutí soudu. Proto v dovolacím řízení lze zpochybnit úvahu odvolacího soudu o tom, zda jde o
takový nepoměr jen, jde-li o úvahu zjevně nepřiměřenou (k tomu srovnej usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. května 2013, sp. zn. 22 Cdo
1637/2012, uveřejněné na www.nsoud.cz; proti tomuto rozhodnutí byla podána
ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne
27. srpna 2013, sp. zn. IV. ÚS 2619/2013 – nalus.usoud.cz). Dovolací soud sdílí závěry nalézacích soudů, že v daném případě nedošlo
ke změně poměrů, která by opodstatňovala zrušení věcného břemene. Ústavní soud České republiky v usnesení ze dne 16. září 2008, sp. zn. I. ÚS 477/05 (nalus.usoud.cz), vyložil, že vznik věcného břemene podle
zákonného opatření č. 297/1992 Sb. nemůže podléhat režimu čl. 11 odst. 4
Listiny.
Je totiž výsledkem snahy nově se formující demokratické společnosti o
spravedlivé uspořádání majetkových vztahů, kterým předchozí režim nevěnoval
náležitou pozornost. Není pochyb o tom, že právo odpovídající věcnému břemenu
má být ekvivalentem za zhodnocení nemovitosti ve vlastnictví jiného subjektu;
bez takové právní úpravy by vzniklo vlastníkovi budovy bezdůvodné obohacení. Přitom zůstává zachována povinnost oprávněného podílet se na nákladech na
zachování a opravách budovy podle § 151n odst. 3 obč. zákoníku. K těmto závěrům se Ústavní soud následně přihlásil např. v usnesení ze dne 10. dubna 2012, sp. zn. II. ÚS 3829/11 (nalus.usou.cz), kde zdůraznil, že Ústavní
soud po obsahové stránce považuje zákonné opatření č. 297/1992 Sb. za souladné
se stávajícím ústavním pořádkem a nelze v rozhodnutích přijatých na jeho
základě spatřovat porušení ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví
podle čl. 11 Listiny. V dané věci žalobci spatřují vznik hrubého nepoměru toliko v ekonomických
důsledcích spojených s existencí věcného břemene potud, že došlo k navýšení cen
bytů v Praze a uživatelé bytů a samotný žalovaný „se nepřiměřeně obohacují na
nemovitosti, která jim nepatří“. Ani případné změny v cenových relacích
nemovitostí však nemohou bez dalšího představovat změnu poměrů zakládající
hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, jež by byla důvodem
pro zrušení věcného břemene. V dané věci nedošlo k žádným změnám, pokud se jedná o způsob výkonu práv
odpovídajících věcnému břemenu, jež by se měly projevit na užívání nemovitostí
věcným břemenem zatížených, neboť tento stav je v zásadě shodný jako v době
zřízení věcného břemene. Žalobci sice naznačují ekonomickou nevýhodnost
trvajícího věcného břemene, toliko však z hlediska tvrzeného nepřiměřeného
obohacování žalovaného, jenž v nájemních poměrech dosahuje vyšších příjmů, než
v době zřízení věcného břemene. Pokud však žalobci v této souvislosti poukazují
na skutečnost, že zřízením věcného břemene došlo ke snížení hodnoty jejich
nemovitosti, jedná se o hodnocení skutečností, které doprovázely vznik věcného
břemene a nikoliv o okolnosti, které by mohly představovat změnu poměrů. Dovolací soud také nemohl přehlédnout, že případné zrušení věcného břemene by
pro žalovaného založilo nemožnost uspokojovat potřebu bydlení svých členů,
kterou realizuje právě prostřednictvím práv odpovídajících věcnému břemenu. Dovolací soud nezpochybňuje obecně známou skutečnost, že od počátku 90. let 20. století došlo k nárůstu cen bytů a nemovitostí obecně, a zejména v lokalitě
hlavního města Prahy, nicméně to samo o sobě nepředstavuje změnu poměrů ve
smyslu shora vysvětleném. Navíc v této souvislosti dovolací soud dodává, že
obecně s tím došlo také k nárůstu cen prakticky všech ostatních dalších
komodit, který se promítá mimo jiné i ve zvýšených nákladech na údržbu, péči,
rekonstrukce a další činnosti spojené s nemovitostmi (§ 151n odst. 3 obč. zák.). Na těchto nákladech spojených s domem žalobců má povinnost podílet se i
žalovaný, a to nepochybně mimo jiné z příjmů dosahovaných z vybraného a
získaného nájemného.
Těmito náklady pak je také udržována ekonomická hodnota
nemovitosti žalobců. Dovolací soud sice chápe argumentaci žalobců, která se dovolává naznačeného
ekonomického vývoje na trhu s realitami, nejedná se však o jediné omezení,
které byli vlastníci nemovitostí povinni respektovat. Obdobné omezení mohli
vlastníci nemovitostí v nájemních poměrech pociťovat i v období právní úpravy
tzv. regulovaného nájemného, jež se opírala zejména o vyhlášku č. 176/1993 Sb.,
o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Jestliže dovolatelé v dovolání naznačují, že uvedený ekonomický nepoměr
je zřetelný zejména v souvislosti s výsledky nápravy majetkových křivd, kdy
předmětná nemovitost byla navrácena žalobcům, pak dovolací soud uvádí, že ani
tato okolnost nepředstavuje bez dalšího změnu poměrů. Dovolací soud již výše
vysvětlil, že jako změna poměrů nemůže být posuzována ta osobní situace, se
kterou nový vlastník zatížené věci nahrazoval vlastníka předchozího. V této
souvislosti dovolací soud dodává, že prostřednictvím tzv. restitučních předpisů
docházelo k nápravě pouze některých majetkových křivd, a to především
prostřednictvím institutu restituce, tj. institutu odstranění protiprávnosti
při převodu vlastnictví, a to navrácením věci do původního právního stavu (k
tomu srovnej např. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 9. června 1999,
sp. zn. II. ÚS 395/97, uveřejněný na nalus.usoud.cz). Zákonné opatření č. 297/1992 Sb. pak nabylo účinnosti až po nabytí účinnosti tzv. restitučních
zákonů (zákon č. 403/1990 Sb., č. 87/1991 Sb. a č. 229/1991 Sb.) jestliže jeho
vztah k restitučním předpisům nebyl řešen, je zřejmé, že zákonodárce musel
počítat s tím, že existence věcného břemene založeného zákonným opatřením č. 297/1992 Sb. se může prosadit i do poměrů restitučně vydávaných věcí. Dovolacími námitkami, že rozhodnutí odvolacího soudu je
nepřezkoumatelné, neboť se odvolací soud nevypořádal s námitkami uplatněnými v
odvolání ani s žalobci navrženými důkazy, uplatňují dovolatelé dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím však přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze. Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. neboť procesně úspěšnému žalovanému v
dovolacím řízení náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. února 2014
Mgr. Michal Králík,
Ph.D. předseda senátu