NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
26 Cdo 1344/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra
v právní věci žalobce města B. , zastoupeného advokátem, proti žalovanému B.
Č., zast. advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v
Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 198/2001, k dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23.1.2003, č.j. 47 Co 368/2002-58,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 23.1.2003,
č.j. 47 Co 368/2002-58, změnil rozsudek Okresního
soudu v Litoměřicích ze dne 29.4.2002, č.j. 7 C 198/2001-37, potud, že žalovaný
je povinen byt č. 1 o velikosti 2+1 v I. nadzemním podlaží
domu čp. 237 v T. ulici v B. vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního
ubytování, jinak odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl
o náhradě nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že žalobce je
vlastníkem domu čp. 237 v T. ul. v B., v němž se předmětný byt nachází. Na
základě nájemní smlouvy uzavřené dne 1.7.1992 byl byt dán do nájmu manželů J. a
M. B. Spolu s nimi v bytě od počátku bydlel žalovaný, který byl synem M. B.
Výlučným nájemcem předmětného bytu se po smrti M. B. v roce 1993 stal J. B.,
který dne 13.4.2001 zemřel. Žalovaný se v bytě zdržoval minimálně, bydlel v P.
na ubytovně zaměstnavatele. Dopisem ze dne 20.1.1999 sdělil J. B. žalobci, že z
předmětného bytu žalovaného odhlašuje. Žalovaný po smrti J. B. odmítl byt
vyklidit.
Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, ve shodě se závěry
soudu prvního stupně, že nebyly splněny podmínky pro přechod nájmu bytu podle §
706 odst. 1, 2 obč. zákoníku, a to podmínka péče o společnou domácnost. K
přechodu práva nájmu bytu na žalovaného by došlo za předpokladu, že by
prokázal, že fakticky pečoval o domácnost nájemce (J. B.), že s nájemcem žil ve
společné domácnosti po dobu 3 let před jeho smrtí a že nemá vlastní byt.
Žalovaný podle odvolacího soudu prokázal, že nemá vlastní byt a že s nájemcem
žil po zákonem stanovenou dobu, neprokázal však a prakticky ani netvrdil, že s
nájemcem vedl společnou domácnost ve smyslu ustanovení § 115 obč. zákoníku.
Vzhledem k tomu odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný v předmětném
bytě bydlí bez právního důvodu a soudem prvního stupně bylo správně rozhodnuto
o vyklizení bytu.
Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud podmínil vyklizení bytu
zajištěním náhradního ubytování, a to s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč.
zákoníku. Vycházel z toho, že žalovaný v bytě bydlel od roku 1990, byl
přesvědčen, že má platný právní titul k bydlení, nejprve z odvozeného práva
bydlení a poté z důvodu přechodu práva nájmu bytu a nemá jinou možnost bydlení.
Odvolací soud proto v této části změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, jak
bylo uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 6.5.2003 napadl žalovaný výše uvedený rozsudek
odvolacího soudu v plném rozsahu s tím, že dovolání je přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a je podáno z důvodů uvedených v §
241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř., neboť se žalovaný domnívá, že právní
posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné a že soud vycházel ze skutkových
zjištění, které v podstatné části nemají oporu v provedeném dokazování.
Dovolatel (žalovaný) v podrobnostech dále v dovolání uvedl, že odvolací
soud uzavřel, že žalovaný nevedl spotřební společenství trvalé povahy s J.
B., a proto na něho nemohl ve smyslu § 706 odst. 1 obč. zákoníku přejít
nájem k předmětnému bytu. Podle dovolatele odvolací soud posuzoval vztah mezi
ním a J. B. jako stav dvou osob, které si nejsou blízké a nejsou v
příbuzenském vztahu. Přitom J. B. byl nevlastním otcem žalovaného, jenž ho
vychovával od dětství. Z dokazování též vyplynulo, že po rozvodu manželství
žalovaného, žil žalovaný od roku 1984 se svou matkou a nevlastním otcem ve
společné domácnosti a poté se s nimi v roce 1989 přestěhoval do předmětného
bytu. Společná domácnost podle svědků trvala i po smrti matky žalovaného až do
smrti J. B. Tyto svědecké výpovědi nevzal odvolací soud dostatečně na zřetel.
Podle dovolatele bylo na něm, aby prokázal, že jeho soužití s J. B.
vykazovalo znaky společné domácnosti ve smyslu § 115 obč. zákoníku. Soud měl
provedené důkazy hodnotit s ohledem na daný případ s jeho specifiky a
výjimečností. Žalovaný s ohledem na povolání řidiče autobusu Dopravních podniků
města P. v bytě bydlel pouze o víkendech, jinak měl ubytování zajištěno v
podnikové ubytovně, které po privatizaci ztratil. Předmětný byt je tak jedinou
možností žalovaného uspokojit jeho právo na bydlení.
Dále dovolatel uvedl, že pokud by zemřel J. B. dříve než jeho matka,
přešlo by na něho právo nájmu automaticky. Dovolatel se též domnívá, že byla
přeceněna svědecká výpověď svědka pana D., zaměstnance žalobce, a skutečnost,
že J. B. odhlásil žalovaného z evidence obyvatel, přitom ze strany nevlastního
otce neexistoval žádný právně relevantní úkon k tomu, aby žalovaný byt opustil.
Dovolatel je proto toho názoru, že s ohledem na specifika
projednávaného případu by vyklizení bytu, byť vázané na zajištění náhradního
ubytování, bylo nepřiměřeně tvrdé. Žalovaný nemá jinou možnost bydlení, je na
prahu důchodového věku a domnívá se, že má právo na důstojné bydlení, a
odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 12.3.2001, sp. zn. II. ÚS 544/2000.
Vzhledem k tomu dovolatel navrhuje, aby dovolací soud podle § 243b
odst. 3 o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
K dovolání žalovaného se žalobce, jak to vyplývá ze spisu, nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.)
posoudil dovolání podle ustanovení § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 2 a § 241a
odst. 1 o.s.ř. a konstatoval, že bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje
stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátkou a jí bylo dovolání též
sepsáno.
Dovolací soud přezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve
kterém byl jeho výrok napaden a přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody a
jejich obsahovým vymezením v dovolání (ů 242 odst. 1 a 3 o.s.ř.)
V dovolání dovolatel uvedl, že rozsudek odvolacího soudu napadá v celém
rozsahu, tj. jak v části výroku o vyklizení bytu, tak i v části výroku o bytové
náhradě a tyto výroky jsou svojí povahou nedělitelné a rozhoduje se jimi o věci
samé.
Dovolací soud se dále zabýval tím, zda je dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., na něž dovolatel v dovolání
odkazoval.
Podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je dovolání přípustné mj. proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve
věci samé.
V posuzované věci odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně
pouze tak, že vyklizení bytu, na rozdíl od soudu prvního stupně, podmínil
zajištěním náhradního ubytování (výrok o povinnosti žalovaného vyklidit
předmětný byt byl potvrzen).
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. vyplývá, že přípustnost
dovolání je v tomto případě založena na rozdílnosti výroků rozsudku odvolacího
soudu a soudu prvního stupně, tj. zejména na tom, že obsah práv a povinností
uložených účastníkům je rozdílný.
V daném případě je rozdílnost výroků obou soudů a v nich uložených práv
a povinností zřejmá – odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně podmínil
vyklizení bytu zajištěním bytové náhrady a bez dalšího by se proti této části
výroku jevilo dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Za této situace je však nezbytné zabývat se i tím, zda je žalovaný k
podání dovolání proti této části výroku subjektivně legitimován (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), neboť dovolání může podat mj. jen ten účastník, kterému byla
rozhodnutím odvolacího soudu způsobena určitá újma na jeho právech, jenž je
odstranitelná zrušením dovoláním napadeného rozhodnutí.
Z uvedeného je zřejmé, že žalovanému rozhodnutím odvolacího soudu
nebyla v části výroku, jímž tento soud, na rozdíl od soudu prvního stupně,
podmínil vyklizení bytu zajištěním náhradního ubytování, způsobena žádná újma
na jeho právech, naopak je postavení žalovaného příznivější. Z toho vyplývá, že
žalovaný není subjektivně legitimován k podání dovolání proti této části výroku
rozsudku odvolacího soudu s tím důsledkem, že dovolání je třeba odmítnout.
Vzhledem k obsahovému vymezení dovolacích důvodů v dovolání je zřejmé,
že dovolatel své námitky proti rozsudku odvolacího soudu zaměřil především na
otázku, zda z hlediska uplatněných dovolacích důvodů [§ 241a odst. 2 písm. b) a
odst. 3 o.s.ř.] je správný názor odvolacího soudu, že na žalovaného nepřešel ve
smyslu ustanovení § 706 odst. 1 obč. zákoníku nájem k předmětnému bytu,
neboť s původním nájemcem nevedl společnou domácnost ve smyslu ustanovení § 115
obč. zákoníku (spotřební společenství trvalé povahy). Dovolatel tedy především
brojil proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok
soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného vyklidit předmětný byt.
Dovolací soud se proto musí nejprve zabývat tím, zda je dovolání proti
této potvrzující části výroku přípustné.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně je přípustné v případech uvedených v § 237
odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání není v posuzovaném případě dána podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť ve věci vydal soud prvního stupně pouze
jedno rozhodnutí (nejde tedy o situaci, kdy by soud prvního stupně byl vázán
právním názorem odvolacího soudu poté, co tento soud zrušil jeho předchozí
rozhodnutí, kterým rozhodl ve věci jinak).
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
jestliže dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§
237 odst. 3 o.s.ř.).
V posuzovaném případě, kdy s přípustností dovolání podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjat dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci) a nikoliv již
dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. (nedostatky skutkových
zjištění) tak dovolacímu soudu náleží posoudit, zda právní otázku řešenou v
rozhodnutí odvolacího soudu (přechod nájmu bytu dle § 706 odst. 1, 2. věta obč.
zákoníku, tj. splnění podmínky společné domácnosti dle § 115 obč. zákoníku),
lze pokládat ve smyslu výše uvedeného za zásadně právně významnou s tím
důsledkem, že by založila přípustnost dovolání.
Dovolacímu soudu nezbývá než konstatovat, že dovolatelem označená
otázka byla již dovolacím soudem vyřešena a judikatura je ustálena, počínaje
již rozhodnutím uveřejněným pod č. 34/1982 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, z něhož vychází judikatura i po novele občanského zákoníku
provedené s účinností od 1.1.1992 zák. č. 509/1991 Sb., např. viz rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 16.10.2002, sp. zn. 26 Cdo 211/2001, ze dne 20.2.2002,
sp. zn. 26 Cdo 463/2000, ze dne 17.4.2001, sp. zn. 26 Cdo 1740/2000, apod.
Odvolacímu soudu nelze v této souvislosti též vytýkat, že by se při
posuzování věci od této ustálené judikatury odchýlil, tj. řešil předmětnou
otázku v rozporu s hmotným právem.
Vzhledem k uvedenému je proto dovolací soud nucen konstatovat, že
nejsou splněny předpoklady stanovené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
a dovolání není ani z tohoto důvodu přípustné.
Nejvyšší soud s ohledem na to, že dovolání není přípustné, rozhodl
podle ustanovení § 243b odst. 5 v návaznosti na ustanovení § 218 písm. b) a c)
o.s.ř.tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 o.s.ř. v návaznosti na ustanovení § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.
tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť žalobci podle
spisu žádné náklady v tomto řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 27. května 2004
JUDr. Ing. Jan Hušek, v.r.
předseda senátu