e
věci žalobce J. S., zastoupeného Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalovanému P. N., zastoupenému JUDr. Janem
Fuchsem, advokátem se sídlem v Praze 7, Osadní 324/12, o zaplacení částky
241.472,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 224/2011,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29.
února 2016, č. j. 21 C 224/2011-123, ve spojení s usnesením ze dne 22. března
2016, č. j. 21 C 224/2011-126, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27.
září 2016, č. j. 15 Co 283, 284/2016-151, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29.
února 2016, č. j. 21 C 224/2011-123, ve spojení s usnesením ze dne 22. března
2016, č. j. 21 C 224/2011-126, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2016, č.
j. 15 Co 283, 284/2016-151, se odmítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 11.519,- Kč k rukám Mgr. Viktora Pavlíka, advokáta se sídlem v Praze 1,
Opatovická 1659/4, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobce (který byl „pověřen“ vymáháním žalované pohledávky jako spoluvlastník
„domu v P.“ – dále jen „dům“) se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku
241.472,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení, jejž měl získat na úkor
spoluvlastníků domu tím, že v období od září 2009 do 21. června 2012 (dále jen
„žalované období“) užíval bez právního důvodu pro účely bydlení „nebytový
prostor nacházející se ve třetím nadzemním podlaží vpravo vedle schodiště domu“
(dále jen „nebytový prostor“).
Při jednání u soudu prvního stupně dne 24. února 2016 uplatnil žalovaný k
započtení svou pohledávku ve výši 500.000,- Kč, která měla odpovídat nákladům
jím vynaloženým v letech 1995 a 1999 na rekonstrukci nebytového prostoru (viz
protokol o jednání na č. l. 107 až 111 spisu).
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. února
2016, č. j. 21 C 224/2011-123, ve spojení s usnesením ze dne 22. března 2016,
č. j. 21 C 224/2011-126, zastavil řízení – v důsledku částečného zpětvzetí
žaloby – ohledně částky 3.550,- Kč (výrok I.), zamítl žalobu ohledně částky
10.110,- Kč (výrok II.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci (do tří
dnů od právní moci rozsudku) částku 227.812,- Kč (výrok III. – dále jen
„vyhovující výrok III.“). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu
(výroky IV. a V. – dále jen „nákladové výroky IV. a V.“).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
27. září 2016, č. j. 15 Co 283, 284/2016-151, citovaný rozsudek soudu prvního
stupně (ve spojení s usnesením) potvrdil ve vyhovujícím výroku III. a v
nákladových výrocích IV. a V. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Proti citovaným rozhodnutím obou soudů podal žalovaný (dovolatel) dovolání, k
němuž se žalobce prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí
odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. XII
zákona č. 296/2017 Sb. a čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013
Sb./ – dále jen „o. s. ř.“). Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29.
února 2016, č. j. 21 C 224/2011-123 (ve spojení s usnesením ze dne 22. března
2016, č. j. 21 C 224/2011-126), který byl dovoláním rovněž napaden, je
rozhodnutím soudu prvního stupně. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu
prvního stupně je odvolání (dovolatel uvedený opravný prostředek proti
rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž podal). Za této situace občanský soudní
řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti
rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom
neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu z
31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné pod č. 112/1997 časopisu
Soudní judikatura, a dále např. ze 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003,
uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší
soud proto řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne
29. února 2016, č. j. 21 C 224/2011-123 (ve spojení s usnesením ze dne 22.
března 2016, č. j. 21 C 224/2011-126), zastavil (§ 104 odst. 1 ve spojení s
ustanovením § 243b o. s. ř.).
Jako soud dovolací dospěl Nejvyšší soud k závěru, že z posléze uvedených příčin
není přípustné podle § 237 o. s. ř. dovolání proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 27. září 2016, č. j. 15 Co 283, 284/2016-151.
V posuzovaném případě – vzhledem k uplatněným dovolacím námitkám – však
především nelze ztratit ze zřetele, že podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Z toho vyplývá, že důvody zmatečnosti, jiné
vady řízení či pochybení ve zjištění skutkového stavu věci nelze pokládat za
způsobilé dovolací důvody. Vedle způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 1 o. s. ř. však dovolatel právě takový (nezpůsobilý) důvod rovněž
uplatnil a jeho prostřednictvím vytkl soudům obou stupňů vady řízení (námitkou,
že odůvodnění jejich rozhodnutí jsou nedostatečná). K uvedené dovolací námitce
dovolací soud přesto výjimečně dodává, že rozhodnutí obou soudů jsou
pochopitelná a srozumitelná a i když lze připustit, že se podrobně nevypořádaly
s každým dílčím argumentem, který dovolatel uplatnil v průběhu řízení, z obsahu
jeho odvolání a dovolání je zřejmé, že případné nedostatky odůvodnění dotčených
rozhodnutí nebyly na újmu uplatnění jeho práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
z 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
K námitkám podřaditelným pod (způsobilý) dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) lze uvést následující.
Práva a povinnosti účastníků týkající se bezdůvodného obohacení, jehož vydání
se domáhal žalobce, a bezdůvodného obohacení, jež uplatnil k započtení proti
jeho pohledávce dovolatel, je zapotřebí, vzhledem k době vzniku obou
pohledávek, posuzovat podle dosavadních právních předpisů (zejména podle zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 /dále jen „obč.
zák.“/) – viz 3028 odst. 3 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Vznikly-li pohledávky
účastníků na vydání bezdůvodného obohacení před 1. lednem 2014, kdy nabyl
účinnosti zákon č. 89/2012 Sb. (vznik pozdější z nich byl završen v roce 2012),
spravuje se právní úpravou obsaženou v dosavadních předpisech také způsobilost
těchto pohledávek k započtení (k obsahově shodnému závěru dospěl Nejvyšší soud
rovněž v rozsudcích z 27. června 2017, sp. zn. 28 Cdo 2091/2016, a z 13. září
2017, sp. zn. 28 Cdo 5455/2016).
Z uvedeného vyplývá, že odvolací rozhodnutí je výrazem standardní soudní praxe,
neaplikoval-li odvolací soud (soud prvního stupně) v poměrech souzené věci
ustanovení § 617 odst. 2 o. z. (o případ uvedený v § 617 odst. 1 o. z. zde
evidentně nešlo), umožňující straně dovolat se i po uplynutí promlčecí lhůty
svého práva při započtení, mohlo-li být k započtení přistoupeno kdykoli před
uplynutím promlčecí lhůty. To platí bez zřetele k tomu, že projev vůle
směřující k (jednostrannému) započtení učinil dovolatel až po 31. prosinci 2013
(konkrétně při jednání před soudem prvního stupně dne 24. února 2016 – viz opět
č. l. 107 až 111 spisu).
K otázce, zda žalobcem vznesená námitka promlčení je výkonem práva odporujícím
dobrým mravům (§ 3 odst. 1 obč. zák.), dovolací soud předesílá, že pakliže
odvolací soud pokládal rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný a v
odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné konstatoval, že dovolatelovy odvolací
námitky nemohou být důvodem (ani) pro aplikaci ustanovení § 3 obč. zák., je
namístě vycházet z úvahy, že se přinejmenším ztotožnil rovněž s jeho právním
názorem, že výkon práva vznést námitku promlčení není v rozporu s dobrými
mravy. Nelze tudíž hovořit o tom, že se uvedenou otázkou vůbec nezabýval, jak v
dovolání namítl dovolatel. Tuto otázku přitom vyřešil – stejně jako soud
prvního stupně – v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od
níž není důvod se odchýlit.
Za „dobré mravy“ ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. je třeba podle ustálené
judikatury (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon
69/96, uveřejněný pod č. 62/1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. z 18.
února 2003, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, z 20. července 2011, sp. zn. 26 Cdo
4035/2010, a z 15. března 2016, sp. zn. 21 Cdo 1193/2015) pokládat souhrn
společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují
jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny
rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. V řadě svých
rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí z 23. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, z
25. října 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze 7. prosince 2004, sp. zn. 33 Odo
1244/2004) Nejvyšší soud vyložil, že východiskem úvah, zda je výkon práva v
rozporu s dobrými mravy, je okolnost, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří
k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním
normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak
přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě
vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu
okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých
hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém
konkrétním případě na úvaze soudu s přihlédnutím k okolnostem toho kterého
případu. Soudní praxe (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29.
května 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek) se však ustálila v názoru, že zejména v
dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě
jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato
úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená. V situaci, kdy v
řízení nebyly zjištěny odpovídající okolnosti v natolik výjimečné intenzitě,
aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je
odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu z 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod č. 59/2004
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), neshledal dovolací soud za zjevně
nepřiměřenou úvahu, že výkon práva vznést námitku promlčení neodporoval dobrým
mravům. Z pohledu citované judikatury, akcentující existenci mimořádných
okolností odůvodňujících odepření účinků námitky promlčení, se tedy rozsudek
odvolacího soudu nepříčí ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu; naopak je
s ní, jak je uvedeno shora, v souladu.
Ve vztahu k další dovoláním nastolené otázce aplikace ustanovení § 455 odst. 1
obč. zák. schází v dovolání náležité vylíčení údaje o tom, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.).
Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se uvedenou otázkou mohl blíže
zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud konečně nepřehlédl dovolatelovo sdělení, že dovolání podává proti
všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, tj. jakoby i proti jeho nákladovým
výrokům. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s.
ř.) – názor, že proti uvedeným výrokům dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Ve
vztahu k nim totiž schází v dovolání nejen vylíčení, v čem dovolatel spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nýbrž i jakékoli dovolací námitky,
jež by se jich týkaly.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§
243c odst. 2 o. s. ř.) – dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě
odstraněny, a dílem pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 23. 1. 2018
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu