26 Cdo 140/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové
ve věci žalobkyně městské části Praha 8, se sídlem v Praze 8, Zenklova 1/35,
zastoupené Mgr. Alanem Vitoušem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských
hrdinů 23, proti žalovaným 1/ J. K. a 2/ J. K., zastoupeným JUDr. Danuší
Matěnovou, advokátkou se sídlem v Praze 2 – Nuslích, Jaromírova 40, o přivolení
k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C
388/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
ze dne 6. října 2009, č. j. 30 Co 297/2009-298, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2009, č. j. 30 Co
297/2009-298, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. dubna 2009, č.
j. 23 C 388/2008-281, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k
dalšímu řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. května 2006, č. j.
12 Co 17/2006-111, potvrdil rozsudek ze dne 22. září 2005, č. j. 23 C
262/2002-89, jímž Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) vyhověl žalobě
(doručené soudu prvního stupně dne 7. října 2002) a přivolil k výpovědi z nájmu
žalovaných k „bytu č. 16, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, I. kategorie,
situovanému v pátém podlaží domu č. p. 101 v Praze 8 – Karlíně, Sokolovská 101“
(dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že výpovědní lhůta je
tříměsíční a počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po
právní moci rozsudku, žalovaným uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený
odevzdat žalobkyni do šedesáti dnů po uplynutí výpovědní lhůty a zajištění
přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků; současně rozhodl o nákladech
odvolacího řízení účastníků.
K dovolání žalovaných Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací
rozsudkem ze dne 19. prosince 2007, č. j. 26 Cdo 350/2007-134, rozsudky soudů
obou stupňů zrušil a věc – se závazným právním názorem – vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 2. dubna 2009, č.
j. 23 C 388/2008-281, žalobě opětovně vyhověl a přivolil k výpovědi z nájmu
žalovaných k předmětnému bytu, určil, že výpovědní lhůta je tříměsíční a počne
běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku,
žalovaným uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni do
třiceti dnů po uplynutí výpovědní lhůty a zajištění přístřeší a rozhodl o
nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 6. října 2009, č. j. 30 Co
297/2009-298, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně
především za zjištěno, že žalovaní uzavřeli manželství dne 15. dubna 1993, že
dne 1. srpna 1993 byla ohledně předmětného bytu uzavřena nájemní smlouva na
dobu neurčitou, že dne 6. května 2002 uzavřeli žalovaní s T. H. „nájemní
smlouvu“, na základě níž jí dali předmětný byt do nájmu na dobu od 6. května
2002 do 31. prosince 2002 za částku 8.000,- Kč měsíčně, že T. H. a N. J.
učinily písemné prohlášení, že měly předmětný byt v užívání a zavázaly se
uhradit žalované částku 11.192,- Kč, že žalovaný vyzval písemně T. H. k úhradě
této částky a dále i dluhu za odběr plynu a elektřiny, že na základě darovací
smlouvy vložené do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu vlastnického
práva dne 13. srpna 2001 je žalovaná dvoutřetinovou spoluvlastnicí pozemku a
domu čp. 59 (objektu bydlení) v obci S., že zdravotní stav žalovaných je značně
narušen a že žalovanému byl lékařem doporučen pobyt v bezprašném a klidném
nestresujícím prostředí. Vzal rovněž za zjištěno, že usnesením ze dne 20.
června 2001, č. 0398/58.RMČ/2001, schválila rada městské části Praha 8 změny
Organizačního řádu úřadu městské části Praha 8, jimiž zmocnila vedoucího
majetkového odboru úřadu městské části Praha 8 mimo jiné k „rozhodování o
podání žalob na souhlas soudu s výpovědí z nájmu bytu a (k) dávání v těchto
věcech pokynů právním zástupcům městské části Praha 8 a správním firmám“, a že
usnesením ze dne 17. prosince 2008, č. Usn RMC 836/2008, dodatečně schválila
výpověď z nájmu žalovaných k předmětnému bytu, která byla součástí žaloby
podané v souzené věci z pokynu vedoucího majetkového odboru úřadu městské části
Praha 8.
K námitce žalovaných, že rada městské části Praha 8 přenesla svou rozhodovací
pravomoc na vedoucího majetkového odboru úřadu městské části Praha 8 v rozporu
s ustanovením § 94 odst. 3 a § 68 odst. 2 písm. c/ zákona č. 131/2000 Sb., o
hlavním městě Praze, ve znění účinném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále
jen „zákon č. 131/2000 Sb.“), odvolací soud shodně se soudem prvního stupně
především dovodil, že rozhodování v záležitostech patřících do samostatné
působnosti městské části může být naplněno i tím, že „rada svým usnesením
zmocní ke konkrétní rozhodovací činnosti v té které oblasti, o níž je oprávněna
sama rozhodovat, jiný subjekt“; takový postup jí podle odvolacího soudu žádné
zákonné ustanovení nezakazuje. S přihlédnutím k uvedenému pak konstatoval, že
usnesení rady městské části Praha 8 ze dne 20. června 2001, č. 0398/58.RMČ/
2001, se nepříčí ustanovení § 94 odst. 3 ve spojení s § 18 odst. 1 písm. c/
zákona č. 131/2000 Sb. Dodal, že se zřetelem k udělenému zmocnění je proto
třeba pohlížet na výpověď danou žalovaným z pokynu vedoucího majetkového odboru
úřadu městské části Praha 8 jako na „rozhodovací činnost prováděnou jménem rady
a tedy městské části Praha 8, nikoli jako na rozhodnutí úřadu městské části
Praha 8“.
Na shora uvedeném skutkovém základě pak odvolací soud shodně se soudem prvního
stupně dovodil, že je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni dání výpovědi
z nájmu bytu /a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb./ (dále
jen „obč. zák.“), neboť žalovaní (společní nájemci předmětného bytu) hrubě
porušili povinnosti nájemce tím, že bez souhlasu pronajímatelky dali předmětný
byt do úplatného podnájmu třetí osobě. Za této situace pokládal za správný
výrok o přivolení k výpovědi z nájmu bytu z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/
ve spojení s ustanovením § 719 odst. 1 obč. zák. a ztotožnil se rovněž s
názorem, že – vzhledem ke zdravotnímu stavu žalovaného – nebyly naplněny další
uplatněné výpovědní důvody podle § 711 odst. 1 písm. g/ a h/ obč. zák. Správným
shledal také výroky o určení, ke kterému datu nájemní poměr skončí (§ 711 odst.
2 ve spojení s ustanovením § 710 odst. 3 obč. zák.), a o vyklizovací povinnosti
žalovaných z bytu s vázaností na poskytnutí přístřeší (§ 712 odst. 5 věta první
obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost
opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7 /2009 Sb. (dále
jen „o. s. ř.“). V dovolání především zpochybnili správnost právního závěru, že
rozhodování v záležitostech patřících do samostatné působnosti městské části
může být naplněno i tím, že rada městské části svým usnesením zmocní ke
konkrétní rozhodovací činnosti jiný subjekt. Zejména namítli, že zatímco radě
hlavního města Prahy je podle § 68 odst. 2 písm. c/ zákona č. 131/2000 Sb.
vyhrazeno ukládat Magistrátu hlavního města Prahy úkoly v oblasti samostatné
působnosti hlavního města Prahy a kontrolovat jejich plnění, „rada městské
části tuto výhradní pravomoc nemá, a proto nemůže přenést svou rozhodovací
pravomoc na kohokoliv“. Měli tudíž za to, že k platnosti výpovědi z nájmu
předmětného bytu bylo zapotřebí, aby tento právní úkon schválila rada městské
části, a to ještě před podáním žaloby. V této souvislosti odkázali na závazný
právní názor, který Nejvyšší soud České republiky zaujal ve zrušujícím rozsudku
ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. 26 Cdo 350/2007. Rovněž namítli, že i kdyby o
výpovědi z nájmu bytu rozhodl vedoucí majetkového odboru úřadu městské části
Praha 8 na základě platného zmocnění rady městské části Praha 8, musela by být
tato skutečnost seznatelná z obsahu žaloby, neboť v takovém případě nedává
výpověď z nájmu bytu městská část Praha 8, ale „jménem městské části Prahy 8
vedoucí majetkového odboru úřadu městské části Praha 8“. Navrhli, aby dovolací
soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a „řízení zastavil“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240
odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení
dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného
prostředku (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného
dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné
proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud
prvního stupně rozhodl stejně (žalobě vyhověl) jako ve svém předchozím rozsudku
ze dne 22. září 2005, č. j. 23 C 262/2002-89.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/)
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 se
nepřihlíží.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze
přisoudit zásadní právní význam pro řešení otázky, zda rada městské části je
oprávněna vlastním rozhodnutím převést své rozhodovací pravomoci v
záležitostech patřících do samostatné působnosti městské části (konkrétně v
oblasti správy bytového fondu) na jiný subjekt; tato otázka je totiž soudy
rozhodována rozdílně, byť již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu (v
poměrech právní úpravy obsažené v zákonech č. 367/1990 Sb. a č. 418/1990 Sb.)
vyřešena. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně
právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení uvedené otázky – přípustným
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu
přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a
b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu
spisu.
Dovolatelé – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) –
uplatnili dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst.
2 písm. b/ o. s. ř. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
V rozsudku ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. 26 Cdo 350/2007, uveřejněném pod
č. 85 v sešitě č. 8 z roku 2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (tj. v
rozhodnutí, jímž byly zrušeny předchozí rozhodnutí soudů obou stupňů vydaná v
souzené věci), Nejvyšší soud České republiky – v poměrech právní úpravy
obsažené v zákoně č. 128/2000 Sb. a zejména v zákoně č. 131/2000 Sb. – dovodil,
že dal-li starosta městské části hlavního města Prahy (obce) výpověď z nájmu
bytu bez předchozího schválení v radě městské části (obce), jde o absolutně
neplatný právní úkon podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. V citovaném
rozhodnutí Nejvyšší soud rovněž uvedl, že do samostatné působnosti městské
části náleží mimo jiné i správa bytového fondu (§ 18 odst. 1 písm. c/ zákona č.
131/2000 Sb.) a že o záležitostech patřících do samostatné působnosti městské
části rozhoduje rada městské části, pokud nejsou zákonem svěřeny zastupitelstvu
(u správy bytového fondu tomu tak není – § 89 zákona č. 131/2000 Sb.) nebo
pokud si je zastupitelstvo nevyhradí (v řízení nebylo ani tvrzeno, že by si
zastupitelstvo městské části Praha 8 vyhradilo rozhodování v oblasti správy
bytového fondu). K uvedeným právním názorům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v
rozsudcích z 20. května 2009, sp. zn. 30 Cdo 3049/2007, a z 11. listopadu 2009,
sp. zn. 26 Cdo 4831/2008. V rozsudku ze dne 3. července 2009, sp. zn. 26 Cdo
3479/2007, Nejvyšší soud – v poměrech právní úpravy obsažené v zákoně č.
367/1990 Sb. a především v zákoně č. 418/1990 Sb., o hlavním městě Praze, ve
znění pozdějších předpisů – mimo jiné i s odkazem na svůj rozsudek ze dne 19.
prosince 2007, sp. zn. 26 Cdo 350/2007, dovodil, že obvodní rada nebyla
oprávněna delegovat svou pravomoc v oblasti samostatné působnosti (v oblasti
správy bytového fondu) na majetkoprávní odbor, že dodatečný souhlas obecní rady
(resp. v daném případě rady městské části) s dáním výpovědi z nájmu bytu nemůže
zhojit absolutní neplatnost tohoto právního úkonu ve smyslu § 39 obč. zák., jež
působí ex tunc, a že tudíž absolutně neplatný právní úkon nemůže být
konvalidován. Od uvedeného právního názoru se dovolací soud neodchyluje ani v
poměrech právní úpravy obsažené v zákoně č. 128/2000 Sb. a především v zákoně
č. 131/2000 Sb.
S přihlédnutím k uvedenému proto nemůže obstát právní názor, že rada městské
části je oprávněna zmocnit svým rozhodnutím jiný subjekt ke konkrétní
rozhodovací činnosti v záležitostech patřících do samostatné působnosti městské
části (konkrétně v oblasti správy bytového fondu). V tomto směru tedy byl
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. uplatněn opodstatněně.
Za této situace Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř.
napadené rozhodnutí zrušil, aniž se z důvodů nadbytečnosti a předčasnosti
zabýval dalšími uplatněnými dovolacími námitkami. Jelikož důvody, pro něž bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního
stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení
soudu prvního stupně (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. prosince 2010
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu