26 Cdo 3479/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové
ve věci žalobkyně m. č. P., zastoupené advokátkou, proti žalované Mgr. J. K.,
zastoupené advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 10 C 274/2004, o dovolání žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2006, č. j. 39 Co 32/2006-265, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2006, č. j. 39 Co 32/2006-265,
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. října 2005, č. j. 10 C
274/2004-239, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. května 2007, č.
j. 10 C 274/2004-275, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu
řízení.
Žalobkyně se žalobou původně domáhala přivolení k výpovědi z nájmu žalované
Mgr. J. K. a žalovaného J. F. k bytu č. 9, II. kategorie, o třech pokojích a
kuchyni s příslušenstvím, v 4. podlaží domu č.p. 338 v P. – N., Dittrichova 11
(dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“).
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. 3. 2003,
č.j. 10 C 8/2000-145 (poté, co jeho vyhovující rozsudek ze dne 5. 4. 2001, č.
j. 10 C 8/2000-51, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 7.
2001, č. j. 22 Co 261/2001-82, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení),
zastavil (pro zpětvzetí žaloby) řízení vůči žalovanému J. F., a zamítl žalobu
na přivolení k výpovědi z nájmu žalované k předmětnému bytu; současně rozhodl o
nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 12.
6. 2003, č.j. 22 Co 225/2003-171, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky (soud dovolací) rozsudkem ze
dne 18. 11. 2004, č.j. 26 Cdo 2098/2003-188, rozsudky soudů obou stupňů zrušil
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně v pořadí třetím rozsudkem ze dne 17. 10. 2005, č.j. 10 C
274/2004-239, přivolil k výpovědi z nájmu žalované k předmětnému bytu, určil,
že nájem skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, a žalované uložil
povinnost byt vyklidit do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty; současně rozhodl
o nákladech řízení.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 20. 9. 2006, č.j. 39 Co
32/2006-265, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, zrušil ho ve
výroku o nákladech řízení a věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení soudu
prvního stupně, který poté rozhodl o nákladech řízení usnesením ze dne 18. 5.
2007, č.j. 10 C 274/2004-275.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že dne 7. 1. 1997 uzavřela žalobkyně
(jíž byla svěřena správa předmětného domu ve vlastnictví hlavního města Prahy)
se žalovanou a jejím tehdejším manželem J. F. smlouvu o nájmu předmětného
bytu, kteří v té době, jakož i v době dání, resp. doručení výpovědi z nájmu
bytu (tj. ke dni 28. 4. 2000) měli ve společném jmění manželů dům č.p. 35 na
pozemku p.č. 38, garáž na pozemku p.č. 39 a pozemek (zahradu) p.č. 40, vše v
k.ú. Lhotka (dále „dům, resp. nemovitosti ve L.“), že dne 21. 12. 2001
uzavřeli Dohodu o vypořádání společného jmění manželů a práv a povinností
společného bydlení (dále též jen „Dohoda“) obsahující ujednání, že nemovitosti
ve L. připadnou do výlučného vlastnictví J. F., který se zavázal vyplatit
žalované na vypořádání jejího podílu částku 990.000,- Kč, a v Dohodě uvedl, že
společnou domácnost vedenou s žalovanou v předmětném bytě opustil v roce 1998,
že návrh na vklad vlastnického práva z Dohody vyplývajícího byl podán dne 29.
4. 2002, že manželství žalované a J. F. bylo pravomocně rozvedeno ke dni 23. 2.
2002, že dne 26. 10. 2001 byla pravomocně schválena jejich dohoda o střídavé
výchově nezletilého syna A. F., že žalovaná užívala předmětný byt toliko občas
(od konce roku 1998 do jara roku 2000 značně poklesla spotřeba elektřiny a
zemního plynu v předmětném bytě) a že k bydlení užívala rovněž dům ve L.
Soudy obou stupňů se nejprve zabývaly námitkou absolutní neplatnosti výpovědi z
nájmu bytu, vznesenou žalovanou v závěrečném návrhu při jednání před soudem
prvního stupně, odůvodněnou tím, že byla podána na základě plné moci udělené
starostou, který však vůli obce nevytváří, ale toliko projevuje vůli vytvořenou
rozhodnutím příslušného orgánu obce; neshledaly ji však opodstatněnou. Odvolací
soud, vycházeje z tehdy platného zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní
zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 367/1990 Sb.“) a zákona
č. 418/1990 Sb., o hlavním městě P., ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon
č. 418/1990 Sb.) dovodil, že rada městské části má možnost delegovat vnitřním
organizačním předpisem svou pravomoc na majetkový odbor úřadu městské části,
což se také v dané věci stalo, když usnesením rady městské části č. 123 ze dne
17. 9. 1998 bylo schváleno nové znění organizačního řádu žalobkyně, kterým bylo
majetkovému odboru svěřeno vydávat pokyny správcům nemovitostí k žalobám na
přivolení k výpovědi z nájmu bytu. V dané věci je tak výpověď z nájmu bytu,
jakožto hmotně právní úkon pojatý do žaloby, platným právním úkonem. V této
souvislosti poukázal odvolací soud na nález Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS
87/2004, a na usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp.zn. 11 Co 320/2000.
Žalovaná byla navíc seznámena s usnesením rady městské části ze dne 9. 9. 2002,
jež vymezilo možnosti smírného vyřešení sporu mezi účastníky, a kterým byl
vyjádřen souhlas s pokračováním v řízení o přivolení k výpovědi (zde odkázal na
rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 26 Cdo 1169/2001).
Odvolací soud dále ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že výpovědní
důvody podle § 711 odst. 1 písm. g) a h) občanského zákoníku v tehdy platném
znění (tj. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. - dále jen
„obč.zák.“) byly naplněny, neboť v době dání výpovědi svědčilo žalované vedle
práva nájmu k předmětnému bytu též vlastnické právo k domu ve L., který byl
způsobilý k bydlení, a žalovaná ho také k bydlení skutečně užívala; naopak byt
užívala jen občas, aniž jí v tom bránily vážné důvody. Okolnost, že následně
(po dání výpovědi z nájmu bytu) žalovaná v důsledku uzavření Dohody přestala
být (spolu)vlastnicí domu ve L., nemá na důvodnost výpovědi z nájmu bytu vliv.
Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, neshledal důvody pro odepření
výkonu práva žalobkyně domáhat se přivolení k výpovědi z nájmu bytu ve smyslu §
3 odst. 1 obč.zák. Poukázal na to, že dům ve L. byl pro potřeby rodiny
žalované volný od roku 1993, což trvalo až do 29. 4. 2002, kdy nastaly účinky
vkladu vlastnického práva ve prospěch J. F.; žalovaná tak svým jednáním
znemožnila žalobkyni disponovat s předmětným bytem ve prospěch potřebných
obyvatel městské části. Ačkoliv podle Dohody získala částku 990.000,- Kč (bylo
její věcí, s jakými splátkami souhlasila), neřešila otázku dalšího užívání
předmětného bytu na úkor žalobkyně, a to i přesto, že jí tato poskytla
součinnost.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř., a
uplatnila v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Obsáhle
popisuje dosavadní průběh řízení a konstatuje, že starosta městské části, který
podepsal plnou moc k podání žaloby o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, sám
vůli obce nevytváří, ale pouze navenek projevuje vůli vytvořenou rozhodnutím
příslušného orgánu obce (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2003, sp.zn.
26 Cdo 1829/2002). Oprávnění rozhodovat o majetkoprávních úkonech obce je podle
zákona č. 367/1990 Sb. rozděleno mezi obecní zastupitelstvo a obecní radu,
přičemž s ohledem na ustanovení § 45 písm. p) zákona č. 367/1990 Sb., je
uzavírání smluv o pronajímání nemovitého majetku obce (stejně jako jejich změny
a rušení) vyhrazeno obecní radě. Uvedený zákon však obecní radě neumožňuje, aby
rozhodování v otázkách pronajímání nemovitého majetku obce přenesla na odbor,
který zřídí. Pokud tedy bylo Organizačním řádem Obvodního úřadu městské části
Prahy 2 přeneseno na majetkový odbor oprávnění „vydávat pokyny správcům k
žalobám o přivolení k výpovědi nájmu bytu“, stalo se tak bez právního podkladu
a v rozporu se zákonem; jde o právní předpis nižší právní síly než zákon, a
proto jím nemohlo být v rozporu se zákonem o obcích platně delegováno
rozhodování o pronajímání obecního majetku na bytový odbor. Navíc pokynu k
podání žaloby o přivolení k výpovědi musí logicky předcházet rozhodnutí o
výpovědi nájmu bytu. Dovolatelka má za to, že majetkový odbor Obvodního úřadu
městské části P. nebyl legitimován ani k rozhodování o dání výpovědi z nájmu
bytu, ani k vydávání jakýchkoliv pokynů k podávání žalob o přivolení k výpovědi
z nájmu bytu, pokud o takové výpovědi nebylo předem rozhodnuto radou městské
části. V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 1.
2003, sp.zn. 26 Cdo 1169/2001, a dále ze dne 16. 10. 2003, sp.zn. 26 Cdo
1829/2002 (z něhož dovozuje, že na závěr o absolutní neplatnosti právního úkonu
směřujícího k ukončení nájmu nemovitostí, jež učinil starosta bez předchozího
rozhodnutí obecní rady, nemůže vliv ani skutečnost, že obecní rada vzala takový
úkon následně na vědomí), a na nález Ústavního soudu ze 12. 4. 2001, sp.zn. IV.
ÚS 576/2000. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena
odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně požádala o odklad vykonatelnosti
napadeného rozhodnutí.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s napadeným rozhodnutím a
obsáhle vyvracela dovolací námitky, a to za pomoci argumentace zákonem č.
367/1990Sb. a zákonem č. 148/1990 Sb., resp. nyní platným zákonem č. 131/2000
Sb. o hlavním městě Praze. Navrhla, aby dovolání i návrh na odklad
vykonatelnosti byly zamítnuty.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1.
červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 21. ledna 2008, Nejvyšší soud České
republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou -
účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatelky ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť
soud prvního stupně sice v pořadí třetím rozsudkem rozhodl jinak než ve svém
předchozím rozhodnutí, důvodem jeho odlišného rozhodnutí však nebyla vázanost
právním názorem odvolacího soudu, jež by jeho rozhodnutí zrušil, neboť
rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zrušeno soudem dovolacím.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých
vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Dovolatelka sice výslovně neformuluje otázku zásadního právního významu
napadeného rozhodnutí, z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) však vyplývá, že
prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2. písm. b) o.s.ř. brojí
proti závěru odvolacího soudu, že výpověď z nájmu bytu je platným právním
úkonem, jež byl založen mimo jiné na názoru, že obvodní rada byla oprávněna
delegovat svou pravomoc (rozhodovat o dání výpovědi z nájmu bytu, resp. dát
pokyn k vypovězení nájmu bytu správci nemovitosti) na majetkový odbor, resp. že
dání výpovědi bylo navíc usnesením rady městské části následně schváleno.
Vzhledem k tomu, že tato otázka byla odvolacím soudem posouzena v rozporu s
judikaturou dovolacího soudu, shledává dovolací soud pro její řešení dovolání
v dané věci přípustným podle § 237 odst. 1 písm.c) o.s.ř.
V dané věci je třeba – s ohledem na datum dání výpovědi – shora vymezenou
otázku posuzovat podle dřívější právní úpravy. tj. podle zákona č. 367/1990 Sb.
(jež byl zrušen zákonem č. 128/2000 Sb.) ve spojení se zákonem č. 418/1990 Sb.
o hlavním městě Praze (zrušeném zákonem č. 131/2000).
V poměrech této právní úpravy Nejvyšší soud dovodil, že výpověď z nájmu
nemovitostí náleží do samostatné působnosti obce ve smyslu § 14 odst. 1 písm.
b) zákona č. 367/1990 Sb. ve spojení s § 27 zákona č. 418/1990 Sb.; nejde -li o
otázku vyhrazenou obecnímu zastupitelstvu (srov. § 36 a § 36a odst. 1 a 2
zákona č. 367/1990 Sb.), musí uvedená otázka náležet ve smyslu § 45 písm. p)
citovaného zákona do působnosti obecní (v daném případě obvodní) rady (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2003, sp.zn. 26 Cdo 1169/2001/ústavní
stížnost proti němu podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19.
11. 2003, sp.zn. IV. ÚS 200/03/, a dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
25. 3. 2004, sp.zn. 26 Cdo 704/2003 a ze dne 24. 10. 2006, sp.zn. 26 Cdo
3066/2005). Může-li obvodní rada podle § 51a zákona č. 367/1990 Sb. svěřit
příslušnému odboru obvodního úřadu zcela nebo zčásti pouze pravomoci uvedené v
§ 47 odst. 3, § 48 a § 50 zákona č. 367/1990 Sb., nemůže mu svěřit rovněž další
pravomoci, které pro ni ze zákona vyplývají, tudíž ani pravomoc uvedenou v § 45
písm. p) téhož zákona, o niž jde rovněž v projednávané věci (srov. již citované
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 26 Cdo 1169/2001, a dále např. rozhodnutí ze
dne 23. 6. 2004, sp.zn. 33 Odo 99/2004, a ze dne 11. 8. 2004, sp.zn. 33 Odo
742/2004). V rozsudku ze dne 16. 10. 2003, sp.zn. 26 Cdo 1829/2002 (ústavní
stížnost podaná proti citovanému rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního
soudu České republiky ze dne 8. 3. 2006, sp.zn. II. ÚS 580/03), pak Nejvyšší
soud dospěl k závěru, že učinil-li starosta městské části (P. 13) právní úkon
směřující k „ukončení nájmu“ nemovitostí, aniž tomu předcházelo rozhodnutí
místní rady o ukončení nájemní smlouvy, jde o absolutně neplatný právní úkon
podle § 39 obč.zák. pro rozpor se zákonem; oprávnění rozhodovat o skončení
nájemní smlouvy bylo vyhrazeno místní radě a teprve poté byl starosta oprávněn
smlouvu jménem městské části uzavřít. Okolnost, že místní rada posléze vzala
starostou učiněný úkon na vědomí, nemůže mít na učiněný závěr vliv, neboť
starosta nebyl sám oprávněn vůli obce (veřejnoprávní korporace) tvořit, nýbrž
pouze místní radou již vytvořenou vůli projevit navenek. Rovněž je bez významu,
zda právní úkon starosty učiněný při absenci předchozího rozhodnutí místní
rady, závažným způsobem ohrozil majetek obce či nikoli. K závěrům vyjádřeným v
rozsudcích sp.zn. 26 Cdo 1169/2001 a sp.zn. 26 Cdo 1829/2002 se pak Nejvyšší
soud výslovně přihlásil v rozsudku ze dne 19. 12. 2007, sp.zn. 26 Cdo 350/2007,
uveřejněném pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2008.
Jestliže tedy v projednávané věci odvolací soud dovodil, že výpověď z nájmu
žalované k předmětném bytu je platným právním úkonem, neboť obvodní rada byla
oprávněna v tomto směru delegovat svou pravomoc na majetkoprávní odbor, navíc
dání výpovědi (resp. pokračování v řízení o přivolení k ní) sama následně
schválila, není jeho právní posouzení otázky otevřené dovolacímu přezkumu,
správné. Odkaz odvolacího soudu na nález Ústavního soudu ze dne 6 .4. 2005,
sp.zn. IV. ÚS 87/04, stejně jako na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1.
2003, sp.zn. 26 Cdo 1169/2001 je nepřípadný. V prvém rozhodnutí Ústavní soud
vyjádřil názor, že starosta nemůže sám vytvářet vůli obce, avšak v případě, že
již byla vůle obce v zásadních bodech vytvořena, nelze mu upřít právo, aby v
intencích takto projevené vůle jednal. V projednávané věci však vůle obce
zákonem předvídaným způsobem vytvořena nebyla. Nejvyšší soud pak v posléze
uvedeném rozsudku dovodil, že přestože obecní rada neplatně svěřila svou
pravomoc uvedenou v § 45 písm. p) zákona č. 367/2000 Sb., v daném konkrétním
případě sama o dání výpovědi z nájmu bytu rozhodla, a to před tím, než byla
takto vytvořená vůle obce projevena navenek. Jedná se tedy o odlišnou situaci,
než v nyní projednávané věci, kdy usnesením ze dne 9. 9. 2002 (na které
poukazoval odvolací soud) následně (tj. až po dání výpovědi) rada městské části
rozhodla o možnostech smírného vyřešení sporu, a pro případ, že k němu nedojde,
souhlasila s pokračováním řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu žalované.
Dovolací soud je toho názoru, že dodatečný souhlas obecní rady (resp. v daném
případě rady městské části) s dáním výpovědi z nájmu bytu, nemůže zhojit
absolutní neplatnost tohoto právního úkonu ve smyslu § 39 obč.zák, jež působí
ex tunc, neboť absolutně neplatný právní úkon nemůže být konvalidován. Nelze se
proto ztotožnit se závěrem vyjádřeným ve výše citovaném rozhodnutí Krajského
soudu v Ústí nad Labem sp.zn. 11 Co 320/2000 (na něž rovněž poukazoval odvolací
soud), že je-li výpověď z nájmu, kterou dal v zastoupení města (mandanta)
správce bytového fondu (mandatář) bez předchozího rozhodnutí pronajímatele,
dodatečným usnesením městské rady schválena, dochází tím k ratihabici právního
úkonu s účinky ex tunc.
Se zřetelem k uvedenému Nejvyšší soud napadený rozsudek, zrušil (§ 243b odst. 2
část věty za středníkem o.s.ř.). Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně,
dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí včetně usnesení soudu prvního stupně o
nákladech řízení (jež má charakter závislého výroku ve smyslu § 242 odst. 1
písm. b) o.s.ř.), a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243b
odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 věta první, § 226 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§
243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. července 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu