33 Odo 99/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Vladimíra Velenského ve věci
žalobce V. H., zastoupeného, advokátem, proti žalované m. č. P. 9,
zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 477.666,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C
13/2003, o dovolání žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2003, č.
j. 58 Co 402/2003-62, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se žalobou domáhal po žalované coby pronajímateli nemovitostí, jež
žalobce užíval na základě účastníky uzavřené nájemní smlouvy, zaplacení částky
477.666,- Kč, představující bezdůvodné obohacení vzniklé žalované rozdílem mezi
původně stanoveným nájemným (dodatkem k nájemní smlouvě č. 1) pro III.
čtvrtletí roku 1999, tj. částkou 559.834,- Kč, a částkou 1,037.500,- Kč za
totéž období na nájemném skutečně zaplacenou na základě - dle
žalobce absolutně neplatného - dodatku k nájemní smlouvě č. 3.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 7. května 2003, č. j. 18 C
13/2003-38, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 477.666,- Kč
spolu s užitky z této částky ve výši 6 % ročně ode dne 19. 8.
1999 do zaplacení a spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % z
částky 477.666,- Kč ode dne 20. 2. 2001 do zaplacení, a rozhodl o nákladech
řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. října
2003, č. j. 58 Co 402/2003-62, rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce (nájemce) se žalovanou
(pronajímatelem) uzavřel dne 8. 6. 1994 smlouvu o nájmu nemovitostí č. p. 1110
a č. p. 1512 v ulici U S., v P. 9, že tato smlouva byla změněna celkem třemi
dodatky, a to dodatkem č. 1 ze dne 15. 8. 1995
upravujícím výši nájemného sjednáním tzv. inflační doložky, dodatkem č. 2 ze
dne 30. 1. 1996 upravujícím otázky požární ochrany. Dodatkem č.
3 z prosince 1997 bylo nájemné pro rok 1998 zvýšeno z původní částky
1,600.000,- Kč ročně (sjednané dodatkem č. 1) na částku 4,150.000,- Kč ročně.
Ze zápisu grémia starosty žalované ze dne 8. 12. 1997 bylo zjištěno, že tento
poradní orgán starosty po projednání zamítl žalobcův návrh třetího dodatku k
nájemní smlouvě a uložil odboru hospodářské správy Obvodního úřadu pro P. 9
vypracovat za městskou část vlastní návrh dodatku. Vedoucí odboru navrhl zvýšit
roční nájemné na částku 4,150.000,- Kč a tento návrh postoupil přímo tehdejšímu
starostovi T. K. Starosta uvedený návrh dodatku podepsaný svým jménem zaslal
žalobci, který jej dne 22. 12. 1997 podepsal. Žalobce na základě tohoto dodatku
uhradil dne 13. 8. 1999 žalované na nájemném za III. čtvrtletí roku 1999 částku
1,037.000,- Kč. Žalovaná nesporovala tvrzení žalobce, že orgán obce – rada –
dodatek k nájemní smlouvě č. 3 ve znění navrženém odborem hospodářské správy
neprojednala a ani neschválila. Argumentovala přitom tím, že právní úkon
starosty jakožto statutárního orgánu obce, spočívající v podpisu dodatku k
nájemní smlouvě, byl učiněn na základě předchozího rozhodnutí odboru majetku,
na něhož byla pravomoc k rozhodování o této otázce přenesena organizačním
řádem, a projednání a schválení orgánem obce – radou – nebylo proto nutné.
Soud prvního stupně (poté, co dovodil, že nárok žalobce není promlčen) řešil
prejudiciálně otázku platnosti třetího dodatku k nájemní smlouvě. S odkazem na
nález Ústavního soudu ČR ze dne 12. dubna 2001, sp. zn. IV ÚS 576/2000,
zdůraznil, že starosta obce podle zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní
zřízení) - dále jen „zákon o obcích“, nemohl vykládat sám vůli obce, mohl pouze
tuto vůli navenek projevovat. Starosta obce tedy nemohl platně učinit úkon bez
rozhodnutí obecního zastupitelstva, případně obecní rady. Zřízené orgány obecní
rady mohly plnit toliko dílčí úkony, nemohly však v rámci samostatné působnosti
obce rozhodovat o změně právních vztahů. Takové rozhodnutí muselo vzejít jedině
od obecní rady. Třetí dodatek k nájemní smlouvě z uvedených důvodů
posoudil jako absolutně neplatný ve smyslu § 39 zákona č.
40/1964 Sb. občanského zákoníku, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“).
Plnění na základě tohoto dodatku poskytnuté žalobcem žalované představuje
bezdůvodné obohacení (ve výši rozdílu mezi nájemným stanoveným nájemní smlouvou
ve znění platně uzavřených dodatků a částkou zaplacenou
žalobcem na základě neplatného dodatku č. 3 za III. čtvrtletí
1999), které žalovaná na úkor žalobce získala a je povinna je žalobci vydat.
Odvolací soud se plně ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního
stupně. Konstatoval, že starosta obec navenek pouze zastupuje (§ 52 odst. 2
zákona o obcích); nemůže vůli obce sám vytvářet, ale pouze rozhodnutími
příslušných orgánů vytvořenou vůli navenek projevovat. Uvedený závěr učinil s
přihlédnutím k tomu, že v ustanoveních § 52 až 55 zákona o
obcích (upravujících postavení a působnost starosty) není zakotveno jediné
oprávnění starosty jednat samostatně za obec v občanskoprávních vztazích se
třetími osobami. Protože v ustanoveních § 44 zákona o obcích je vyhrazeno
rozhodování o vyjmenovaných věcech obecní radě jako výkonnému orgánu obce v
oblasti samostatné působnosti, přičemž v § 45 písm. p/ zákona o
obcích je obsažena tzv. zbytková klauzule ve prospěch obecní rady, uzavřel, že
obecní rada nemůže delegovat vnitřním organizačním předpisem (organizačním
řádem) svou pravomoc na úseku hospodaření s majetkem (kam náleží i
rozhodování o nájmech) jinému orgánu nižší úrovně, neboť
nejde o pravomoc uvedenou v ustanoveních § 47 odst. 3, § 48 a §
50 zákona o obcích. Nepřisvědčil námitce žalované, že podle článku
12 odst. 11 tehdy platného organizačního řádu bylo pravomocí odborů
schvalování smluv a jejich změn týkajících se nájmu
nemovitostí a jejich předkládání starostovi k podpisu bez
předchozího schválení radou či zastupitelstvem. Mylným tak shledal názor
žalované, dovozující platnost právního úkonu, v němž byla vyjádřena vůle
vedoucího odboru, neboť odboru příslušelo pouze vypracování návrhu právního
úkonu a jeho předložení ke schválení radě či zastupitelstvu. O zvýšení
nájemného tudíž měla rozhodnout rada v rámci své pravomoci podle § 45 písm. p/
zákona o obcích, přičemž realizaci takového rozhodnutí mohla uložit odboru
majetku (třeba i prostřednictvím grémia starosty). Ve shodě se soudem prvního
stupně odvolací soud posoudil třetí dodatek k nájemní smlouvě jako absolutně
neplatný právní úkon podle § 39 obč. zák. a správným shledal též závěr, že
žalovaná se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila.
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost
opřela o § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), a uplatnila v něm
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci). Zpochybnila správnost závěru odvolacího
soudu, že třetí dodatek k nájemní smlouvě je absolutně neplatným právním úkonem
ve smyslu § 39 obč. zák. Mimo jiné uvedla, že není v rozporu s ústavním
principem samosprávy rozhodnutí obce delegovat pravomoci ve věcech provádění
nájmů nemovitostí patřících do vlastnictví obce, včetně
rozhodnutí o zvýšení nájemného, z obecní rady na obecní úřad. Princip
samosprávy podle dovolatelky neznamená výlučnou a nepřenositelnou pravomoc
obecního zastupitelstva a obecní rady při jakémkoli rozhodování v procesu
správy obecního majetku. Připustila, že sem patří úkony obce, na základě
kterých dochází ke změně podstatných složek právních vztahů, které se správou
obecního majetku souvisí. Mezi tyto esenciální složky, bez nichž by nájemní
smlouva nemohla vzniknout, však konkrétní ujednání o výši nájmu nepatří.
Obvodní rada žalované se při svém jednání opírala o ustanovení § 45 písm. p/
zákona o obcích, podle kterého zabezpečuje řešení otázek spadajících do
samostatné působnosti obce, pokud nejsou vyhrazeny obecnímu zastupitelstvu.
Nejedná se o akty meritorního rozhodování, ale o akty přijetí takových
organizačních opatření, kterými bude vlastní rozhodování o těchto otázkách
zabezpečeno. Jako konkrétní případ možné delegace pravomoci uvedla rozhodování
o veřejných zakázkách (zákon č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek) a
poukázala též na zákon č. 303/2002 Sb., kterým byla provedena novela ustanovení
§ 102 odst. 3 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, na základě něhož může obecní
rada určité pravomoci delegovat. Navrhla zrušit rozsudky soudů obou stupňů a
věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po
zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou - účastnicí řízení, při splnění zákonné podmínky advokátního
zastoupení dovolatelky (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 4 o. s.
ř.), se dále zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přípustnost dovolání v posuzovaném
případě založena není, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v
pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o. s. ř.
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem.
Se zřetelem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové
konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu učinila dovolatelka předmětem
dovolacího přezkumu posouzení správnosti právního závěru odvolacího soudu, že
třetí dodatek k nájemní smlouvě je neplatným právním úkonem ve smyslu § 39 obč.
zák. Tento právní závěr přitom odvisel na posouzení předběžné
otázky, zda obvodní rada žalované byla oprávněna delegovat vnitřním
organizačním předpisem svou pravomoc v oblasti samostatné působnosti obce,
konkrétně na úseku rozhodování o pronajímání nemovitého majetku obce (včetně
změn těchto smluv), na odbor hospodářské správy obvodního úřadu žalované.
V projednávané věci nejde o rozhodnutí zásadního právního významu, neboť právní
závěry odvolacího soudu jsou v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu
České republiky.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobce
nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu §
451 obč. zák. uplatnil oprávněně, neboť třetí dodatek k nájemní smlouvě (tj.
dvoustranný právní úkon účastníků směřující ke změně nájemní smlouvy ze dne 8.
6. 1994) je neplatným právním úkonem podle § 39 obč. zák. Ačkoliv byl uvedený
dodatek podepsán starostou obce, nepředcházelo mu potřebné rozhodnutí
(schválení) obvodní rady žalované.
Názor dovolatelky, že obvodní rada byla oprávněna delegovat vnitřním
organizačním předpisem svou pravomoc na úseku rozhodování o nájmech na odbor
majetkové správy obvodního úřadu, nelze pokládat za správný. V dovolání nebyla
zpochybněna správnost právního závěru, že hospodaření s majetkem obce patří do
samostatné působnosti obce (§ 14 odst. 1 písm. b/ zákona
o obcích). Soudní judikatura se již dříve ustálila v názoru,
že oprávnění rozhodovat o majetkoprávních úkonech obce (o tom, zda, případně
jaký právní úkon obec učiní) je ze zákona rozděleno beze zbytku mezi obecní
zastupitelstvo a obecní radu. Obecní zastupitelstvo rozhoduje o majetkoprávních
úkonech taxativně vyjmenovaných v § 36a odst. 1 a 2 zákona o
obcích, přičemž jeho oprávnění je nepřenosné na obecní radu (§
36 odst. 3 zákona o obcích). Obecní rada ve smyslu tzv. generální (zbytkové)
klauzule uvedené v § 45 písm. p/ zákona o obcích zabezpečuje řešení ostatních
otázek spadajících do samostatné působnosti obce, pokud
nejsou vyhrazeny obecnímu zastupitelstvu. Poněvadž mezi majetkoprávními úkony,
které jsou vyhrazeny k rozhodování obecnímu zastupitelstvu, není uvedeno
uzavírání smluv o pronajímání nemovitého majetku obce, včetně změn a rušení
těchto smluv, náležejí ve smyslu § 45 písm. p/ zákona o obcích do pravomoci
obecní rady. Může-li obvodní rada podle § 51a zákona o obcích svěřit
příslušnému odboru obvodního úřadu zcela nebo zčásti pouze pravomoci uvedené v
§ 47 odst. 3, § 48 a § 50 zákona o obcích, nemůže mu svěřit rovněž další
pravomoci, které pro ni ze zákona vyplývají, tudíž ani pravomoc uvedenou v § 45
písm. p/ zákona o obcích, o niž jde rovněž v projednávané věci (srovnej např.
rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. října 2003, sp.
zn. 26 Cdo 1829/2002, ze dne 22. ledna 2003, sp. zn. 26 Cdo
1169/2001, a ze dne 25. března 2004, sp. zn.
26 Cdo 704/2003).
Rovněž Ústavní soud České republiky ve svém nálezu ze dne 12. dubna 2001, sp.
zn. IV. ÚS 576/2000, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu,
svazek 22, pod pořadovým číslem 61, na nějž oba soudy odkazovaly
(obdobně též ústavní nález ze dne 10. července 2001, sp. zn. III. ÚS 721/2000,
uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 23, pod
pořadovým číslem 103), vyjádřil názor, že zásada, podle níž právní úkon
starosty vyžadující schválení zastupitelstvem obce provedený bez takového
předchozího schválení, je od počátku neplatný, jak je výslovně uvedeno v § 103
odst. 1 zákona č. 218/2000 Sb., o obcích, jímž byl zrušen zákon č. 367/1990
Sb., byla přítomna i v právní úpravě dřívější (zákon č.
367/1990 Sb.) a vyplývala přímo z čl. 101 Ústavy České republiky. Starosta obce
podle dřívější ani současné úpravy nemohl a nemůže vytvářet sám vůli obce; mohl
a může pouze tuto vůli navenek sdělovat a projevovat. Absence takového
rozhodnutí zakládá absolutní neplatnost úkonu starosty. Nejvyšší soud České
republiky v již výše zmíněném rozsudku ze dne 16. 10. 2003,
sp. zn. 26 Cdo 1829/2002, zároveň dovodil, že citované závěry Ústavního soudu
platí i v případě majetkoprávní věci obce, která náleží ve smyslu § 45 písm. p/
zákona o obcích do rozhodovací pravomoci obecní rady, neboť i v těchto
případech je přítomen veřejnoprávní prvek – jedná se o správu majetku obce,
která je věcí samosprávy (čl. 101 odst. 1 a čl. 104 odst. 2 Ústavy). Platí
proto, že starosta je při zastupování obce navenek
vázán nejen rozhodnutím obecního zastupitelstva, ale rovněž rozhodnutími obecní
rady; jménem obce není oprávněn činit právní úkony, dokud zákonem požadované
rozhodnutí tohoto orgánu chybí. Jestliže starosta učiní právní úkon v
majetkoprávní věci, jež není vyhrazena zastupitelstvu, bez nezbytného
předchozího rozhodnutí obecní rady, jde o právní úkon, který byl učiněn v
rozporu se zákonem a je neplatný ve smyslu § 39
obč. zák.
Nejvyšší soud České republiky v již citovaném rozsudku ze dne 22. 1. 2003, sp.
zn. 26 Cdo 1169/2001 (ústavní stížnost proti němu podaná byla usnesením
Ústavního soudu ČR ze dne 19. 11. 2003, sp. zn. IV.ÚS 200/03, odmítnuta),
vyslovil, že může-li obvodní rada podle § 51a zákona o obcích svěřit
příslušnému odboru obvodního úřadu zcela nebo zčásti pouze pravomoci uvedené v
§ 47 odst. 3, § 48 a § 40 zákona o obcích, nemůže mu svěřit rovněž další
pravomoci, které pro ni ze zákona vyplývají, tudíž ani pravomoc uvedenou v § 45
písm. p/ zákona o obcích, o níž v projednávané věci jde.
Dovolací soud má za to, že v posuzovaném případě není důvodu
odchylovat se od ustálené rozhodovací praxe; za
správný proto pokládá závěr odvolacího soudu, že právní úkon starosty směřující
ke změně nájemní smlouvy (spočívající ve zvýšení původně sjednaného nájemného),
který starosta učinil na návrh vedoucího odboru hospodářské správy, aniž tomu
předcházelo rozhodnutí obvodní rady, je absolutně neplatný podle § 39 obč.
zák. Oprávnění rozhodnout o změně nájemní smlouvy (o zvýšení nájemného) bylo
vyhrazeno obvodní radě a teprve poté byl starosta oprávněn dodatek ke smlouvě
jménem žalované uzavřít. U právního jednání obce jakožto právnické osoby (§ 4
zákona o obcích) je totiž nutné odlišovat provádění právních úkonů od
rozhodování o těchto úkonech. Zatímco rozhodování znamená vytváření vůle uvnitř
právnické osoby, právním jednáním (úkonem) je projevení takto vytvořené vůle
navenek vůči třetí osobě s cílem založit, změnit nebo zrušit
práva a povinnosti.
Se zřetelem k výše uvedenému dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné, a proto je podle § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., kdy procesně
úspěšnému žalobci v této fázi řízení nevznikly žádné prokazatelné náklady, na
jejichž náhradu by jinak měl vůči žalované právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 23. června 2004
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu