33 Odo 742/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany
Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce V. H., zastoupeného, advokátem,
proti žalované m. č. P. 9, zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 506.096,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 51 C
12/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 16. března 2004, č. j. 55 Co 12/2004-79, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení
částku 7.575,- Kč k rukám, advokáta, do
tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobce se domáhal po žalované coby pronajímateli nemovitostí, jež žalobce
užíval na základě účastníky uzavřené nájemní smlouvy, zaplacení
částky 506.096,- Kč s příslušenstvím. Uváděl, že tato částka představuje
bezdůvodné obohacení, které žalovaná na jeho úkor získala tím, že
ve IV. čtvrtletí roku 1998 jí na nájemném zaplatil podle neplatného dodatku č.
3 k nájemní smlouvě částku 1,037.500,- Kč, ačkoli měl správně podle platné
nájemní smlouvy ve znění jejího dodatku č. 1 zaplatit částku 531.404,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 18. září 2003, č. j. 51 C 12/2002-52,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 506.096,- Kč spolu s užitky z
této částky ve výši 8 % ročně ode dne 16. 11. 1998 do zaplacení
a s 10 % úrokem z prodlení z částky 506.096,- Kč od 20. 2. 2001 do zaplacení,
vše do tří dnů od právní moci rozhodnutí, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. března
2004, č. j. 55 Co 12/2004-79, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce (nájemce) se žalovanou
(pronajímatelem) uzavřel dne 8. 6. 1994 smlouvu o nájmu nemovitostí č. p. 1110
na parcele č. 3208 v P. 9-L., U S. 12, a č. p. 1512 na parcele č.
3206 v P. 9-L., U S. 16, na dobu neurčitou s dohodnutým nájemným
ve výši 1,600.000,- Kč, která byla změněna dodatky. Dodatkem č. 1 ze dne 15.
8. 1995 bylo zvýšeno nájemné na částku 1,760.000,- Kč ročně a byla sjednána
tzv. inflační doložka. Dodatkem č. 3 (nedatovaným, podepsaným žalobcem a
starostou žalované T. K.) bylo nájemné od 1. 1. 1998 zvýšeno na částku
4,150.000,- Kč ročně. Projednáním výše nájemného přitom pověřilo starostu
žalované grémium starosty dne 8. 12. 1997. Rada obce dodatek č. 3 neprojednala
ani neschválila. Z článku 12 bodu 11 organizačního řádu žalované účinného od 1.
6. 1997 vyplývá, že je-li součástí úkolu uloženého odboru návrh určitého
právního úkonu městské části (např. smlouvy) či návrh určitého usnesení obvodní
rady, vedoucí odboru tento dokument parafuje a tím stvrzuje věcnou správnost
dokumentu a jeho soulad s právním řádem. Dne 16. 11. 1998 byla na účet žalované
připsána částka 1,037.500,- Kč představující nájemné od žalobce za IV.
čtvrtletí roku 1998.
Soud prvního stupně (jenž současně dovodil, že nárok žalobce není promlčen)
řešil prejudiciálně otázku platnosti třetího dodatku k nájemní smlouvě. S
odkazem na nález Ústavního soudu ČR ze dne 12. dubna 2001, sp. zn. IV ÚS
576/2000, zdůraznil, že starosta obce podle zákona č. 367/1990 Sb., o obcích
(obecní zřízení) - dále jen „zákon o obcích“, nemohl vytvářet sám vůli obce,
mohl pouze tuto vůli navenek sdělovat a projevovat. Právní úkon starosty
učiněný bez předchozího schválení orgánu obce je třeba považovat za neplatný.
Ve shodě s těmito závěry shledal třetí dodatek k nájemní smlouvě absolutně
neplatným ve smyslu § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“). Plnění na základě
tohoto dodatku poskytnuté žalobcem žalované představuje bezdůvodné obohacení
(ve výši rozdílu mezi nájemným stanoveným nájemní smlouvou ve
znění platně uzavřených dodatků a částkou zaplacenou žalobcem na základě
neplatného dodatku č. 3 za IV. čtvrtletí 1998), které žalovaná na úkor žalobce
získala a je povinna je žalobci vydat (§ 451 a § 458 odst.
1 a 2 obč. zák.).
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem i s právním posouzením
věci soudem prvního stupně. Uvedl, že zásadním pro závěr o neplatnosti dodatku
č. 3 k nájemní smlouvě ve smyslu § 39 obč. zák. bylo hodnocení úkonu starosty,
který tento dodatek za žalovanou podepsal. Ani odvolací soud nepřisvědčil
argumentaci žalované, že uvedený dodatek je platným právním
úkonem, když pravomoc k rozhodování o této otázce byla organizačním řádem
přenesena na příslušný odbor žalované (přičemž pro rozhodování odborů není
předepsána žádná forma), a že starosta svým podpisem jen dovršil rozhodnutí
učiněné vedoucí příslušného odboru. Konstatoval, že s přihlédnutím k citovanému
nálezu Ústavního soudu bylo v rozporu s tehdy platným zákonem o obcích,
stanovil-li organizační řád nebo jiný vnitřní předpis obvodního úřadu městské
části, že o správě majetku obce je oprávněn rozhodovat jiný
orgán než rada či zastupitelstvo. Na rozdíl od žalované odvolací soud dovodil,
že z článku 12 odst. 11 tehdy platného organizačního řádu žalované nevyplývalo,
že bylo pravomocí odborů schvalování smluv a jejich změn týkajících se nájmu
nemovitostí a jejich předkládání starostovi k podpisu bez předchozího schválení
radou či zastupitelstvem. Pravomoc odboru byla vymezena
tak, že měl pouze vypracovat návrh právního úkonu a předložit ho radě či
zastupitelstvu. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. ledna
2003, sp. zn. 26 Cdo 1169/2001, uzavřel, že ve věcech rozhodování o nájmech jde
o samostatnou působnost obce ve smyslu § 14 odst. 1 písm. b/ zákona o obcích ve
spojení s § 27 zákona č. 418/1990 Sb., o hlavním městě Praze, náležející v
souladu s § 45 písm. p/ zákona o obcích do pravomoci obvodní rady. Může-li
obvodní rada podle § 51a zákona o obcích svěřit příslušnému odboru obvodního
úřadu zcela nebo zčásti pouze pravomoci uvedené v § 47 odst. 3, § 48 a § 50
zákona o obcích, nemůže mu svěřit další, které pro ni ze zákona vyplývají, a
tudíž ani pravomoc uvedenou v § 45 písm. p/ zákona o obcích.
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost
opřela o § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), a uplatnila v něm
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci). Zpochybnila správnost závěru odvolacího
soudu, že třetí dodatek k nájemní smlouvě je absolutně neplatným právním úkonem
ve smyslu § 39 obč. zák. Mimo jiné uvedla, že není v rozporu s ústavním
principem samosprávy rozhodnutí obce delegovat pravomoci ve věcech provádění
nájmů nemovitostí patřících do vlastnictví obce, včetně
rozhodnutí o zvýšení nájemného, z obecní rady na obecní úřad. Princip
samosprávy podle dovolatelky neznamená výlučnou a nepřenositelnou pravomoc
obecního zastupitelstva a obecní rady při jakémkoli rozhodování v procesu
správy obecního majetku, byť připouští, že sem patří úkony obce, na jejichž
základě dochází ke změně podstatných složek právních vztahů, které se správou
obecního majetku souvisí. Mezi tyto esenciální složky, bez nichž by nájemní
smlouva nemohla vzniknout, však konkrétní ujednání o výši nájmu nepatří.
Žalovaná zdůraznila, že její obvodní rada se při svém jednání
opírala o ustanovení § 45 písm. p/ zákona o obcích, podle kterého
zabezpečuje řešení otázek spadajících do samostatné působnosti obce, pokud
nejsou vyhrazeny obecnímu zastupitelstvu. Nejedná se o akty meritorního
rozhodování, ale o akty přijetí takových organizačních opatření, kterými bude
vlastní rozhodování o těchto otázkách zabezpečeno. Jako konkrétní případ možné
delegace pravomoci uvedla rozhodování o veřejných zakázkách
(zákon č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných
zakázek) a poukázala též na zákon č. 303/2002 Sb., kterým byla provedena novela
ustanovení § 102 odst. 3 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, na
základě něhož může obecní rada určité pravomoci delegovat. Navrhla zrušit
rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání dovozuje, že dovolání není přípustné,
neboť se týká problematiky, která je již Nejvyšším soudem ČR
konstantně řešena. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 22. 1. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1169/2001, které se týkalo týchž účastníků, a
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003,
sp. zn. 33 Odo 323/2003, v němž byla řešena tatáž problematika týchž účastníků
(tento spor se týkal jiného kalendářního čtvrtletí). Navrhl
proto dovolání pro nepřípustnost odmítnout. Pro případ, že Nejvyšší soud shledá
dovolání přípustným, žalobce obsáhle s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne
12. dubna 2001, sp. zn. IV. ÚS 576/2000, shrnul výklad ustanovení zákona o
obcích týkajících se pravomocí obecní rady a starosty a dovolání navrhl
zamítnout.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po
zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou - účastnicí řízení, při splnění zákonné podmínky advokátního
zastoupení dovolatelky (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 4 o. s.
ř.), se dále zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přípustnost dovolání v posuzovaném
případě založena není, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v
pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o. s. ř.
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Se zřetelem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové
konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu učinila dovolatelka předmětem
dovolacího přezkumu posouzení správnosti právního závěru odvolacího soudu, že
třetí dodatek k nájemní smlouvě je neplatným právním úkonem ve smyslu § 39 obč.
zák. Tento právní závěr přitom závisel na posouzení předběžné
otázky, zda příslušná právní úprava připouštěla možnost delegovat vnitřním
organizačním předpisem pravomoc obvodní rady v oblasti samostatné působnosti
obce, konkrétně na úseku rozhodování o pronajímání nemovitého majetku obce
(včetně změn těchto smluv), na odbor obvodního úřadu žalované.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně v posuzované věci
uzavřel, že žalobce nárok na vydání bezdůvodného
obohacení ve smyslu § 451 obč. zák. uplatnil oprávněně, neboť třetí dodatek k
nájemní smlouvě (tj. dvoustranný právní úkon účastníků směřující ke změně
nájemní smlouvy ze dne 8. 6. 1994) je neplatným právním úkonem podle § 39 obč.
zák. Ačkoliv byl uvedený dodatek podepsán starostou obce,
nepředcházelo mu potřebné rozhodnutí (schválení) obvodní
rady žalované.
V dovolání nebyla zpochybněna správnost právního závěru, že hospodaření s
majetkem obce patří do samostatné působnosti obce (§ 14 odst. 1 písm. b/ zákona
o obcích). Názor dovolatelky, že obvodní rada byla oprávněna delegovat vnitřním
organizačním předpisem svou pravomoc na úseku rozhodování o nájmech na odbor
obvodního úřadu, nelze pokládat za správný. Soudní judikatura se již dříve
ustálila v názoru, že oprávnění rozhodovat o majetkoprávních úkonech obce (o
tom, zda, případně jaký právní úkon obec učiní) je
ze zákona rozděleno beze zbytku mezi obecní zastupitelstvo a obecní radu.
Obecní zastupitelstvo rozhoduje o majetkoprávních úkonech taxativně
vyjmenovaných v § 36a odst. 1 a 2 zákona o obcích, přičemž jeho oprávnění je
nepřenosné na obecní radu (§ 36 odst. 3 zákona o obcích). Obecní rada ve smyslu
tzv. generální (zbytkové) klauzule uvedené v § 45 písm. p/ zákona o obcích
zabezpečuje řešení ostatních otázek spadajících do samostatné působnosti obce,
pokud nejsou vyhrazeny obecnímu zastupitelstvu.
Poněvadž mezi majetkoprávními úkony, které jsou
vyhrazeny k rozhodování obecnímu zastupitelstvu, není uvedeno uzavírání smluv o
pronajímání nemovitého majetku obce, včetně změn a rušení těchto smluv,
náležejí ve smyslu § 45 písm. p/ zákona o obcích do pravomoci obecní rady. Může-
li obvodní rada podle § 51a zákona o obcích svěřit příslušnému odboru obvodního
úřadu zcela nebo zčásti pouze pravomoci uvedené v § 47 odst. 3, § 48 a § 50
zákona o obcích, nemůže mu svěřit rovněž další pravomoci, které pro ni ze
zákona vyplývají, tudíž ani pravomoc uvedenou v § 45
písm. p/ zákona o obcích, o niž jde rovněž v projednávané věci (srovnej např.
rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. října
2003, sp. zn. 26 Cdo 1829/2002, ze dne 22. ledna
2003, sp. zn. 26 Cdo 1169/2001, ze dne 25. března 2004,
sp. zn. 26 Cdo 704/2003 a ze dne 23. června 2004, sp. zn. 33 Odo 99/2004).
Rovněž Ústavní soud České republiky ve svém nálezu ze dne 12. dubna
2001, sp. zn. IV. ÚS 576/2000, uveřejněném ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, pod pořadovým číslem 61, na nějž
oba soudy odkazovaly (obdobně též ústavní nález ze dne 10.
července 2001, sp. zn. III. ÚS 721/2000, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu, svazek 23, pod pořadovým číslem 103), vyjádřil názor, že
zásada, podle níž právní úkon starosty vyžadující schválení zastupitelstvem
obce provedený bez takového předchozího schválení, je od počátku neplatný, jak
je výslovně uvedeno v § 103 odst. 1 zákona č. 218/2000 Sb., o obcích, jímž byl
zrušen zákon č. 367/1990 Sb., byla přítomna i v právní
úpravě dřívější (zákon č. 367/1990 Sb.) a vyplývala přímo z čl. 101 Ústavy
České republiky. Starosta obce podle dřívější ani současné úpravy nemohl a
nemůže vytvářet sám vůli obce; mohl a může pouze tuto vůli navenek sdělovat a
projevovat. Absence takového rozhodnutí zakládá absolutní neplatnost úkonu
starosty. Nejvyšší soud České republiky v již výše zmíněném rozsudku ze dne 16.
10. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1829/2002, zároveň dovodil, že citované
závěry Ústavního soudu platí i v případě majetkoprávní věci obce, která
náleží ve smyslu § 45 písm. p/ zákona o obcích do rozhodovací
pravomoci obecní rady, neboť i v těchto případech je
přítomen veřejnoprávní prvek – jedná se o správu majetku obce, která je věcí
samosprávy (čl. 101 odst. 1 a čl. 104 odst. 2 Ústavy). Platí proto, že
starosta je při zastupování obce navenek vázán nejen
rozhodnutím obecního zastupitelstva, ale rovněž rozhodnutími obecní rady;
jménem obce není oprávněn činit právní úkony, dokud zákonem požadované
rozhodnutí tohoto orgánu chybí. Jestliže starosta učiní právní úkon v
majetkoprávní věci, jež není vyhrazena zastupitelstvu, bez nezbytného
předchozího rozhodnutí obecní rady, jde o právní úkon, který byl učiněn v
rozporu se zákonem a je neplatný ve smyslu § 39
obč. zák.
Dovolací soud má za to, že v posuzovaném případě není důvodu
odchylovat se od ustálené rozhodovací praxe. Protože závěr
odvolacího soudu, že právní úkon starosty směřující ke změně nájemní smlouvy
(spočívající ve zvýšení původně sjednaného nájemného), který starosta učinil,
aniž tomu předcházelo rozhodnutí obvodní rady, je
absolutně neplatný podle § 39 obč. zák., když oprávnění rozhodnout o změně
nájemní smlouvy (o zvýšení nájemného) bylo vyhrazeno obvodní radě a teprve poté
byl starosta oprávněn dodatek ke smlouvě jménem žalované uzavřít, je správný a
je v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu ČR, nejde v projednávané
věci o rozhodnutí zásadního právního významu.
Se zřetelem k výše uvedenému dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné, a proto je podle § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalované, která nebyla v
dovolacím řízení úspěšná, byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady,
které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím
advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 7.500,- Kč (§ 2
odst. 1, § 3 odst. 1 ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1,
§ 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění) a z paušální částky
náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., v platném znění).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 11. srpna 2004
JUDr. Blanka Moudrá,v.r.
předsedkyně senátu