USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobkyně Benetti CZ s. r. o., se sídlem v Pardubicích – Polabinách, Nová 195, IČO 27482103, zastoupené Mgr. Petrem Stejskalem, LL.M., advokátem se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125/16, proti žalovaným 1. V. A., 2. L. N., 3. M. N., 4. K. T., zastoupeným Mgr. Ludvíkem Matouškem, advokátem se sídlem v Praze, Kovářská 549/12, o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 24 C 156/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 26. 10. 2022, č. j. 27 Co 196/2022-322, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.171 Kč k rukám Mgr. Ludvíka Matouška, advokáta se sídlem v Praze, Kovářská 549/12, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne 26. 10. 2022, č. j. 27 Co 196/2022-322, změnil rozsudek Okresního soudu v Pardubicích (soud prvního stupně) ze dne 21. 4. 2022, č. j. 24 C 156/2020-275, tak, že zamítl žalobu na určení neoprávněnosti výpovědi smlouvy o nájmu tam specifikovaných prostor sloužících k podnikání ze dne 30. 6. 2020, doručené žalobkyni dne 2. 7. 2020 (dále též jen „Výpověď“ a „předmětné prostory“), a uložil žalobkyni zaplatit žalovaným náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 190.060,13 Kč a před odvolacím soudem ve výši 24.685,90 Kč. Dospěl k závěru, že Výpověď – kterou posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. z.“, popř. „nový občanský zákoník“ (§ 3074 odst. 1 o. z.) – je platná a že uplatněný výpovědní důvod podle § 2309 písm. b) o. z. byl naplněn, neboť jednání žalobkyně (jež odpovídá za jednání podnájemkyně podle § 2216 o. z.) představovalo hrubé porušení povinností nájemce. Za hrubé porušení povinností považoval užívání pronajatých prostor v rozporu se smlouvou a porušování pořádku přes upozornění pronajímatele; žalobkyně v porušování povinností pokračovala i poté, co byla žalovanými (dopisy ze dne 18. 10. 2019 a 23. 12. 2019) vyzvána k ukončení jednání v rozporu se smlouvou (na podestě byly skladovány použité oleje i dne 18. 2. 2020).
2. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
3. Smlouva o nájmu předmětných prostor byla uzavřena v roce 2005, Výpověď daly žalované žalobkyni dopisem ze dne 30. 6. 2020, Nejvyšší soud proto posoudil (stejně jako soudy nižších stupňů) oprávněnost Výpovědi podle současné právní úpravy (§ 3074 odst. 1 o. z.).
4. Předně je třeba uvést, že právní posouzení věci odvolacím soudem (soudem prvního stupně) zpochybňuje dovolatelka rovněž prostřednictvím skutkových námitek. Ve skutečnosti brojí zejména proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu (soudu prvního stupně) a proti jeho způsobu hodnocení důkazů, nabízí „svůj vlastní“ skutkový stav věci, vycházející z jiného hodnocení provedených důkazů; skutkový základ sporu se však v dovolacím řízení nemůže měnit. Uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o.
s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Ostatně skutková zjištění nevykazují jakýkoliv nesoulad a odpovídají provedenému dokazování, odvolací soud (soud prvního stupně) provedl všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry řádně odůvodnil.
5. Namítá-li dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden § 241a odst. 1 o. s. ř. Nevymezuje totiž žádnou otázku procesního práva, na níž by z hlediska právního posouzení věci napadené rozhodnutí záviselo a při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, ale ve skutečnosti mu jen vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (§ 237–238a o.
s. ř.); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají. Pro úplnost je možné dodat, že rozhodnutí odvolacího soudu je dostatečně odůvodněno a má všechny náležitosti stanovené v § 157 odst. 1, 2 o. s. ř.; ostatně dovolatelkou tvrzené nedostatky jeho odůvodnění ani nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění jejích práv (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
6. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že se při posouzení intenzity a rozsahu porušení nájemcových povinností a otázky, zda se jednalo o hrubé porušení povinností nájemce, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe – poukázala přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 26 Cdo 85/2004, ze dne 7. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2751/2004 a ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 26 Cdo 1632/2009.
7. Otázkou intenzity porušení povinností nájemce a posouzení jeho závažnosti při závěru o naplněnosti výpovědního důvodu se Nejvyšší soud již ve svých rozhodnutích zabýval (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 26 Cdo 4713/2017, ze dne 21. 7. 2021, sp. zn. 26 Cdo 266/2021) a dospěl k závěru, že závadné chování nájemce, byť by jednotlivě nešlo o zvlášť závažné (či hrubé) porušení jeho povinností, může s ohledem na jeho dlouhodobost, je-li posuzováno společně, této intenzity porušení povinností dosáhnout. I když tyto závěry byly přijaty ve vztahu k nájmu bytu, není důvod proč by neměly být aplikovány i na nájem prostor sloužících k podnikání. Při posouzení intenzity porušování povinností nájemce (a naplněnosti výpovědního důvodu) musí soud přihlédnout ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně nájemce, tak i na straně pronajímatele a vycházet z konkrétních zjištění učiněných v dané věci.
8. Smluvní ujednání účastníků, ani § 2309 písm. b) o. z. (stejně jako dříve § 9 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 31. 12. 2013, na který odkazovala smlouva o nájmu uzavřená účastníky), nespojuje důvod výpovědi z nájmu s jakýmkoliv porušením povinností vyplývajících z nájmu, nýbrž pouze s takovým porušením, které dosáhne určité intenzity.
9. Odvolací soud vyložil, jaká hlediska při své úvaze o intenzitě porušování povinností žalobkyně jako nájemkyně považoval za podstatná, kterým dal přednost a proč; jeho úvaha (s ohledem na provedené dokazování a učiněná skutková zjištění) není zjevně nepřiměřená. Přitom jen v případě její zjevné nepřiměřenosti by ji bylo možné v dovolacím řízení zpochybnit (srovnej např. obdobné závěry v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
10. Pro úplnost lze dodat, že stejné závěry vyplývají také z rozhodnutí, na které poukázala dovolatelka (byť se vztahují k výkladu předcházející právní úpravy).
11. Dovolání proti výrokům o nákladech řízení není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
12. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou žalovaní podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 24. 9. 2024
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu