USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce statutárního města Ostrava – městského obvodu Ostrava-Jih, se sídlem v Ostravě, Horní 791/3, IČO 00845451, proti žalovanému R. D., zastoupenému JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Ovesná 356/7, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 81 C 64/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 10. 2023, č. j. 57 Co 227/2023-58, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
2. Dovolání žalovaného (dovolatele) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovolatelem zpochybněnou otázku (otázka rozporu výkonu práva s dobrými mravy) odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
3. Problematika dobrých mravů byla dříve upravena v § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“), s účinností od 1. 1. 2014 je obsažena v § 2 odst. 3 a v § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“); judikaturu přijatou k výkladu rozporu výkonu práva s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. lze však přiměřeně aplikovat i na výklad podle nynější právní úpravy obsažené v citovaných ustanoveních [srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3382/2017, či ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1826/2019 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3805/19)]. Za „dobré mravy“ ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. je pak třeba podle ustálené judikatury (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4035/2010, či ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1193/2015) pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. V řadě svých rozhodnutí (srovnej např. rozsudky ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, či ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 26 Cdo 3790/2020) Nejvyšší soud vyložil, že východiskem úvah, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je okolnost, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každé konkrétní věci na úvaze soudu s přihlédnutím k okolnostem toho kterého případu. Soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se však ustálila rovněž v názoru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená.
4. V projednávané věci při posuzování otázky rozporu výkonu práva žalobce, domáhajícího se vyklizení bytu, s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 o. z.), resp. zjevného zneužití práva (§ 8 o. z.), pak odvolací soud zohlednil všechny rozhodné okolnosti na straně žalobce i dovolatele, jeho úvaha v tomto směru odpovídá zjištěným okolnostem a není zjevně nepřiměřená. Proti zmíněné úvaze argumentuje dovolatel svým zdravotním stavem a potřebou nájmu bezbariérového bytu. Uvedené okolnosti však nemohou samy o sobě odůvodnit zamítnutí žaloby na vyklizení bytu (užívaného bez právního důvodu) podle § 2 odst. 3, resp. § 8 o. z. Zdravotní problémy dovolatele nelze řešit na úkor žalobce (užíváním jeho nájemního bytu i po uplynutí sjednané doby nájmu) za situace, kdy si dovolatel musel být od počátku vědom, že nájemní smlouvou ze dne 17. 12. 2021 byl založen nájemní poměr na (relativně krátkou) dobu určitou, který zásadně skončí uplynutím sjednané doby nájmu. Dále je zapotřebí poukázat na skutečnost, že řádné placení nájemného je jednou ze základních povinností nájemce, a nejde tudíž o žádný nadstandard, který by snad nájemce poskytoval pronajímateli a který by mu (navíc) zakládal právo „na pokračování“ nájemního vztahu i po uplynutí sjednané doby nájmu.
5. Za tohoto stavu Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
6. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu z 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o
návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. 7. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 9. 2024
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu