26 Cdo 1469/2020-128
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve
věci žalobkyně PLISKA Interactive Services Consulting, s.r.o., se sídlem v Brně
– Veveří, Štefánikova 839/7, IČO: 49969927, zastoupené opatrovnicí JUDr. Ing.
Alexandrou Pliskovou, LL.M., bytem v Brně, Štefánikova 839/7, právně zastoupené
JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 486/57, proti
žalovanému statutárnímu městu Brnu, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí
196/1, zastoupenému JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně,
Bubeníčkova 502/42, o uložení povinnosti uzavřít nájemní smlouvu, vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 46 C 166/2016, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. listopadu 2019, č. j. 19 Co
183/2019-111, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. listopadu 2019, č. j. 19 Co 183/2019-111, potvrdil rozsudek ze dne 28. února 2019, č. j. 46 C
166/2016-75, jímž Městský soud v Brně (soud prvního stupně) zamítl žalobu,
kterou se žalobkyně domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost uzavřít s
ní tam specifikovanou nájemní smlouvu (dále jen „nájemní smlouva“), a rozhodl o
nákladech řízení účastníků; současně odvolací soud rozhodl o nákladech
odvolacího řízení účastníků. Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu
není přípustné podle § 237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění účinném od 30. září 2017 – dále opět jen „o.s.ř.“), neboť napadené
rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž
není důvod se odchýlit. V soudní praxi není pochyb o tom, že nesvědčí-li žalovanému povinnost učinit
určitý projev vůle (ať už ze zákona či ze smlouvy či jiného právního jednání),
nemůže být úspěšný návrh na nahrazení projevu vůle žalovaného učinit takový
projev vůle (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. srpna 2016, sp. zn. 29
Cdo 3175/2016 /ústavní stížnost podanou proti uvedenému rozhodnutí odmítl
Ústavní soud usnesením ze dne 14. února 2017, sp. zn. I. ÚS 3664/16/, a tam
citovanou judikaturu). Na uvedeném závěru, který v plném rozsahu dopadá i na
posuzovanou věc, pak nemůže nic změnit ani dovolatelčino tvrzení, že jednání
žalovaného, jenž s ní odmítá uzavřít nájemní smlouvu, odporuje dobrým mravům,
resp. je zjevným zneužitím práva ve smyslu § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Má-li dovolatelka za
to, že uvedené jednání ji „zásadním způsobem poškozuje“, jak to vyjádřila v
dovolání, naskýtá se jí možnost postupovat cestou ustanovení § 2909 o. z.,
avšak zde upravený nárok nezahrnuje oprávnění žádat po žalovaném uzavření
nájemní smlouvy (viz § 2951 a násl. o. z.). Zbývá dodat, že uvedené oprávnění
(a jemu odpovídající povinnost) nelze dovolatelce založit ani za použití § 8 o. z., jak se zřejmě mylně domnívala. Na základě citovaného ustanovení lze totiž
jen omezit stávající právo, nikoli konstituovat nové právo (resp. dosud
neexistující povinnost), které jinak z pozitivní právní úpravy nevyplývá (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu z 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod č. 15/2015
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 103/2015 časopisu Soudní
judikatura, či nález Ústavního soudu z 20. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS
190/94, uveřejněný pod č. 87/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu;
dále srov. rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. ledna 2020, sp. zn. 29 Cdo
2136/2018, a z 13. května 2020, sp. zn. 28 Cdo 330/2020).
Jestliže tedy odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu dovodil, že
nelze vyhovět podané žalobě na nahrazení projevu vůle, neboť žalovaného netíží
(ze zákona nebo ze smlouvy či jiné právní skutečnosti) povinnost uzavřít s
dovolatelkou požadovanou nájemní smlouvu, neodchýlil se od výše uvedené
judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe. Vycházeje z předestřených závěrů, dovolací soud neshledal dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu přípustným podle § 237 o.s.ř., a proto je podle §
243c odst. 1 o.s.ř. odmítl
– se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 8. 2020
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu