S., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Martinem Šebkem,
advokátem se sídlem Moravská 52, 120 00 Praha 2, proti žalovanému: město
Kosmonosy, IČO: 00508870, se sídlem Debřská 223, 293 06 Kosmonosy, zastoupené
Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha 1,
o zaplacení částky 2 831 617,97 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Mladé Boleslavi pod sp. zn. 19 C 294/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 20. května 2019, č. j. 25 Co 91/2019-263, t a k
t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 24 152 Kč k rukám advokáta Mgr. Marka Vojáčka do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobce napadl dovoláním v plném rozsahu v záhlaví označený rozsudek odvolacího
soudu, kterým byl rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 5. února
2019, č. j. 19 C 294/2017-227, potvrzen ve výroku I., v němž soud prvního
stupně žalobu o zaplacení částky 2 831 617,97 Kč s úrokem z prodlení ve výši
8,05 % jdoucím od 16. listopadu 2017 do zaplacení zamítl (výrok II. rozsudku
odvolacího soudu), a změněn ve výroku II. tak, že se žalovanému přiznává
náhrada nákladů prvostupňového řízení 243 452 Kč (výrok I. rozsudku odvolacího
soudu); současně odvolací soud uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů odvolacího řízení částku 62 223,50 Kč (výrok III. rozsudku odvolacího
soudu). Dovolatel předestřel otázku vymezení podmínek, za nichž vzniká veřejně
přístupná pozemní komunikace. Měl za to, že uvedená otázka nebyla doposud v
rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Kladl dále otázku, zda jest vznik
posuzované pozemní komunikace, zřízené na základě povolení k provedení stavby
ze dne 19. 8. 1998, právně kvalifikovat dle zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních
komunikacích, silniční zákon (dále jen zákon č. 135/1961 Sb.), nebo v režimu
zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění účinném do 31. 8. 2012 (dále jen zákon č. 13/1997 Sb.). Ohlašoval, že ani tato otázka nebyla v
rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Měl dále za to, že se
odvolací soud při výkladu ustanovení § 44 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo
178/99. Předestřel taktéž otázku, zda zařazení pozemní komunikace nacházející
se na pozemcích vlastněných žalobcem (parc. XY vše v k. ú. a obci XY) mezi
místní komunikace III. třídy zakládá nabytí vlastnického práva k ní, jakožto k
samostatnému předmětu vlastnictví, obcí. Měl za to, že uvedenou otázku řešil
odvolací soud v kontextu posuzovaného případu v rozporu s rozhodnutím
Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2328/2017. V posledku
dovolatel namítal, že jednání žalovaného, jenž odmítá předmětné pozemky, na
nichž je zřízena veřejně přístupná pozemní komunikace, úplatně nabýt do
obecního vlastnictví, případně poskytovat vlastníku pozemků, na nichž se
veřejná komunikace nachází, za jejich užívání peněžitou náhradu, koliduje s
dobrými mravy. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba
poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s.
ř., podle něhož „není-li stanoveno
jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým
se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
dovolatelem vymezených otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak“. Otázkou vzniku veřejně přístupné pozemní komunikace, sloužící k uspokojení
komunikační potřeby, se rozhodovací praxe dovolacího soudu již opakovaně
zabývala. Dovodila, že pozemek, jenž se nachází v soukromém vlastnictví, se
stává veřejně přístupnou účelovou komunikací tehdy, jsou-li splněny dva
předpoklady, a to jednak, že byl k obecnému užívání věnován, a dále, že toto
užívání slouží k trvalému uspokojení nutné komunikační potřeby. K věnování
obecnému užívání může dojít buď vlastníkem výslovně projeveným souhlasem nebo
konkludentním strpěním (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2191/2002, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009,
sp. zn. 5 As 27/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1911/2014). Institut obecného užívání přitom představuje výjimečné
omezení vlastnického práva, reagující na komunikační potřebu veřejnosti jakožto
neomezeného okruhu osob. Platí zde pravidlo jednostranně neodvolatelného
věnování pozemků do obecného užívání. Věnoval-li pozemní komunikaci k takovému
užívání některý z právních předchůdců vlastníka, nelze jeho následnému
nesouhlasu přiznat právní následky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4392/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 802/2019). Uvedená judikaturní východiska se pak
prosadí, jak v režimu zákona č. 13/1997 Sb., tak i v režimu zákona č. 135/1961
Sb.; judikatura i za využití historické rozhodovací praxe soudů totiž při
řešení otázky naplnění podmínek vzniku veřejně přístupné pozemní komunikace
přiznává význam výše citovaným hlediskům bez ohledu na konkrétní okamžik, kdy
rozhodné okolnosti nastaly, respektive bez ohledu na konkrétní znění právního
předpisu upravujícího právní režim užívání pozemních komunikací. Zákon č. 135/1961 Sb. ostatně obsahuje obdobnou definici pozemních komunikací, včetně
komunikací účelových a místních, jako zákon č. 13/1997 Sb. (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1553/2004). Dovodil-li tedy odvolací soud, že předmětné pozemky, z titulu jejichž užívání
veřejností za dobu od 16. 11. 2014 do 16. 11.
2017 se dovolatel, coby jejich
vlastník, domáhá peněžité náhrady, byly, jakožto pozemky zastavěné pozemní
komunikací zřízenou právním předchůdcem dovolatele (společností CANABA, a.s.)
určenou k napojení jím budovaných rodinných domů k síti veřejných komunikací,
věnovány se souhlasem svého tehdejšího vlastníka k obecnému užívání a slouží k
trvalému uspokojení nutných komunikačních potřeb veřejnosti, pročež se tak
staly (respektive byla na nich zřízena) veřejně přístupnou pozemní komunikací,
nikterak se tím od výše citované judikatury, na níž není třeba čehokoliv měnit,
neodchýlil. Ustálené judikatuře dovolacího soudu se přitom odvolací soud
nezpronevěřil ani svým závěrem, že dovolatel, jenž není restituentem (předmětné
pozemky nabyl v dražbě), nemá na peněžitou náhradu za veřejné užívání jím
vlastněných pozemků, na nichž se nachází pozemní komunikace, nárok (srov. opět
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1911/2014, nebo
nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06). Klade-li dovolatel dále otázku výkladu ustanovení § 44 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. zakládajícího pravomoc rozhodovat o věcech upravených uvedeným
zákonem, poukazuje na odklon od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2000,
sp. zn. 22 Cdo 178/99, nutno dodat, že na jejím řešení rozhodnutí odvolacího
soudu nezávisí. Odvolací soud totiž nevyslovil nedostatek své pravomoci o věci
rozhodnout ani se otázkou své pravomoci v odůvodnění rozhodnutí nikterak
nezabýval. Z výše citované judikatury ostatně jednoznačně vyplývá, že pravomocí
rozhodovat o náhradě za omezení vlastnického práva způsobené umístěním veřejně
přístupné pozemní komunikace na pozemku v soukromém vlastnictví jsou nadány
soudy v civilním sporném řízení. Na dovolatelem vznesené otázce, zda zařazení předmětné pozemní komunikace mezi
místní komunikace III. třídy zakládá samo o sobě nabytí vlastnického práva k
ní, jakožto samostatnému předmětu vlastnictví, obcí, rozhodnutí odvolacího
soudu rovněž nezávisí, jestliže tento se zařazením této komunikace mezi místní
komunikace III. třídy nabytí vlastnického práva k ní žalovanou obcí nespojuje
(odvolací soud uvedenou otázku v odůvodnění svého rozsudku nikterak neřeší). Ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. jest ostatně chápat především jako
pokyn zákonodárce veřejné správě na úseku pozemních komunikací, aby usilovala o
dosažení zákonem žádaného stavu, tedy toho, aby se vlastníky pozemních
komunikací dané kategorie staly zákonem předvídané subjekty. Je přitom
vyloučeno, aby samotná norma uvedeného zákona zakládala bez dalšího vlastnické
právo obce. Pokud by k nabytí vlastnictví přece jen mělo dojít, pak by to bylo
možné toliko na základě určité právní skutečnosti, typicky smlouvy. Z uvedeného
vyplývá, že zařazení pozemní komunikace mezi místní komunikace III. třídy samo
o sobě právním důvodem nabytí vlastnického práva k ní obcí není; srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1830/2018, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 921/2017, nebo usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn.
9 As 15/2012. Vytýká-li dovolatel konečně rozpor jednání žalované obce s dobrými mravy (ve
smyslu § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů), dlužno dodat, že jednání odporující dobrým mravům může být důvodem,
pro nějž lze výkon práv (pro rozpor s dobrými mravy) odepřít, samo o sobě však
nová práva nezakládá. Prostřednictvím argumentu rozporu jednání s dobrými mravy
tudíž nelze konstituovat nové právo, které jinak z pozitivní právní úpravy
nevyplývá, nýbrž lze toliko stávající právo omezit (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, nebo nález Ústavního soudu
ze dne 20. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94, uveřejněný pod číslem 87/1995
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky). Neexistující nárok
dovolatele na peněžitou náhradu za omezení vlastnického práva k pozemkům, na
nichž je umístěna veřejně přístupná pozemní komunikace, tudíž toliko poukazem
na tvrzený rozpor jednání žalované obce s dobrými mravy konstituovat nelze. Na
vyřešení otázky kolize jednání žalovaného s dobrými mravy rozhodnutí odvolacího
soudu ostatně ani nezávisí, jestliže tento uvedenou otázku v odůvodnění svého
rozhodnutí nikterak neřešil. Z uvedeného důvodu pak dovolatel ve vztahu k
uvedené otázce ani nevymezil (respektive vymezit nemohl) zákonné předpoklady
přípustnosti podaného dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Vymezení
předpokladů přípustnosti dovolání přitom představuje jednu z jeho obligatorních
náležitostí (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), jejíž nesplnění má potom za následek
neprojednatelnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013,
uveřejněný pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či nález
Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání tak vzhledem k výše
uvedenému nebyly v projednávané věci naplněny (§ 237 o. s. ř.); Nejvyšší soud
je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl
(§ 243c odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce
bylo odmítnuto a kdy k nákladům procesně úspěšného žalovaného náleží odměna
advokáta za zastupování v tomto řízení v částce 19 660 Kč [§ 6 odst. 1, § 7 bod
6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů
advokáta stanovených ve výši 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4
advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty ve výši 4 192 Kč,
celkem tedy 24 152 Kč. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1.
lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.