26 Cdo 1502/2021-173
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve
věci žalobce P. V., bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Hejdukem, advokátem se
sídlem v Praze, Viktora Huga 377/4, proti žalovaným 1/ M. K. a 2/ O. K., oběma
bytem XY, zastoupeným Mgr. Janem Šafránkem, advokátem se sídlem v Praze,
Truhlářská 1108/3, o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 21 C 23/2016, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2020, č. j. 11 Co
137/2020-126, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2020, č. j. 11 Co
137/2020-126, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. října 2019, č.
j. 21 C 23/2016-95, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k
dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. října 2019,
č. j. 21 C 23/2016-95, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že je
„neplatná“ výpověď z nájmu bytu, kterou učinili žalovaní dopisem ze dne 28. dubna 2016 (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok
II.). K odvolání všech účastníků řízení Městský soud v Praze jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 23. září 2020, č. j. 11 Co 137/2020-126, citovaný rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku I. a změnil tam uvedeným
způsobem v nákladovém výroku II. (výrok I.); zároveň rozhodl o nákladech
odvolacího řízení účastníků (výrok II.). Z provedených důkazů učinil shodně se soudem prvního stupně zejména následující
skutková zjištění. Žalovaní v červnu 2012 přenechali žalobci a své dceři Z. K. do užívání na dobu neurčitou podkrovní byt v domě XY, který je součástí
pozemku, jejž mají ve společném jmění manželů (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a to za protiplnění v částce 12.000,- Kč měsíčně, která zahrnovala jak
úhradu za užívání bytu, tak úhradu za poskytované služby. Dopisem z 28. dubna
2016, označeným jako „Výpověď nájemní smlouvy“ (dále jen „Výpověď“), pak
sdělili žalobci a Z. K., které byl uvedený dopis také adresován a doručen, že
jim vypovídají bez výpovědní doby společný nájem předmětného bytu, který jim
vznikl podle § 2238 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Výpověď odůvodnili konstatováním, že
žalobce se vůči nim chová neúnosně (což podpořili tam uvedenými příklady) a že
vzhledem k tomu, že se s jejich dcerou rozešel, budou byt potřebovat pro ni. Uplatněné výpovědní důvody podřadili pod ustanovení § 2291 odst. 1 ve spojení s
§ 2288 odst. 1 písm. d/ o. z. a pod ustanovení § 2288 odst. 2 písm. b/ o. z. Výpověď obsahovala rovněž poučení o právu nájemce vznést proti ní námitky a
navrhnout v tam uvedené lhůtě přezkoumání její oprávněnosti soudem. Na tomto skutkovém základě se odvolací soud především ztotožnil s názorem soudu
prvního stupně, že byly splněny předpoklady normované v ustanovení § 2238 o. z. a že tudíž žalobci a Z. K. vzniklo k předmětnému bytu právo společného nájmu
ve smyslu § 2270 odst. 1 o. z. Za správný pokládal rovněž právní názor, že
účastníky řízení o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu musí být oba
společní nájemci, kterým byla výpověď dána, a to ať už na straně žalující či
žalované, neboť mají v tomto řízení postavení nerozlučných společníků. V
návaznosti na to shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že je zde nedostatek
věcné legitimace, jelikož řízení se neúčastnila – vedle žalobce – rovněž Z. K., tj. druhá společná nájemkyně bytu, které byla Výpověď také adresována a
doručena. Na podporu uvedeného právního závěru poukázal na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 14. září 2017, sp. zn.
26 Cdo 5939/2016, jehož závěry lze – podle
něj – vztáhnout též na posuzovanou věc, a to i přesto, že byl vydán v řízení o
přezkoumání oprávněnosti výpovědi společného nájmu bytu manžely (o nějž v tomto
případě nejde), a dodal, že je-li zde nedostatek věcné legitimace, je
nadbytečné zkoumat, zda Výpověď může být neoprávněná proto, že nebyly naplněny
uplatněné výpovědní důvody, jak namítal žalobce. Za tohoto stavu rozsudek soudu
prvního stupně v zamítavém výroku I. potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel
o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po
novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Předně namítl,
že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, jelikož odvolací soud se v jeho
odůvodnění dostatečně nevypořádal s jeho odvolacími výtkami proti způsobu,
jakým soud prvního stupně dospěl ke skutkovému závěru, že Výpověď byla určena
jak jemu, tak i dceři žalovaných, tj. že směřovala vůči nim oběma jako
společným nájemcům bytu. Poté vyjádřil nesouhlas s názorem, že řízení o
přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu se musí účastnit oba společní
nájemci bytu, kterým byla výpověď dána, byť nejsou manžely. V minulosti sice
Nejvyšší soud dovodil, že v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu mají
manželé jako společní nájemci bytu postavení nerozlučných společníků, avšak
tento závěr je nepochybně důsledkem právní úpravy manželství a souvisejících
majetkových práv manželů, která zahrnuje rovněž zvláštní úpravu jejich
společného nájemního práva k bytu či domu, v němž bydlí. Naproti tomu pro
poměry nesezdaného soužití, o něž šlo v dané věci, obdobná právní úprava v
právním řádu zakotvena není. Nelze tudíž dovozovat, jak to učinily soudy
nižších stupňů, že v řízení o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu
mají postavení nerozlučných společníků i společní nájemci bytu, kteří nejsou
manžely. Podle dovolatelova mínění má v uvedeném řízení každý ze společných
nájemců bytu postavení samostatného společníka, což podle něj vyplývá i z
přiměřené aplikace ustanovení o společnosti (§ 2271 o. z.). Z vyložených důvodů
měl tedy za to, že otázku, zda řízení o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z
nájmu bytu se musí účastnit oba společní nájemci bytu, i když nejsou manžely,
posoudil odvolací soud nesprávně, přičemž současně zastával stanovisko, že
dovolání je pro řešení uvedené právní otázky přípustné, neboť dosud nebyla v
judikatuře dovolacího soudu vyřešena. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený
rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaní se ve vyjádření k dovolání ztotožnili se závěrem obou soudů, že žalobě
nemůže být vyhověno pro nedostatek věcné legitimace, a navrhli, aby dovolání
bylo odmítnuto, popř. zamítnuto. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že
dovolání žalobce (dovolatele) bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237
o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a
které závisí na vyřešení otázky, která v poměrech právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 nebyla dosud dovolacím soudem řešena, a sice otázky, zda účastníky
řízení o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu (§ 2290 o. z.) musí být
oba (všichni) společní nájemci bytu ve smyslu § 2270 odst. 1 o. z., kterým byla
výpověď adresována a doručena. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř.
dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu
lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto
vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. I když dovolatel posléze uvedenou
vadu řízení namítl (dovolací výtkou, že napadené rozhodnutí je z příčin
předestřených v dovolání nepřezkoumatelné), zabýval se dovolací soud nejprve
otázkou naplněnosti dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci,
neboť v tomto konkrétním případě tomu povaha vytýkané vady nebrání (namítaná
nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí se týká skutkového závěru, který ve
skutečnosti – z důvodů, jež posléze vyjdou najevo – není pro právní posouzení
dané věci podstatný).
Dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního názoru, že k předmětnému bytu
vzniklo dovolateli a Z. K. právo společného nájmu ve smyslu § 2270 odst. 1 o.
z. (§ 2238 o. z.). Dovolací soud proto z uvedeného právního názoru vychází.
Na tomto místě zároveň připomíná, že ustanovení § 2290 o. z. upravující žalobu
na neoprávněnost výpovědi z nájmu bytu se uplatní i v případě výpovědi z nájmu
podle § 2291 o. z., o niž šlo v dané věci (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze
17. prosince 2015, sp. zn. 26 Cdo 3862/2015, a z 18. ledna 2017, sp. zn. 26 Cdo
4249/2016, uveřejněné pod č. 21/2017 a č. 75/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
V poměrech právní úpravy obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), Nejvyšší soud
dovodil (srov. rozsudek z 24. října 2012, sp. zn. 26 Cdo 2140/2011 – dále jen
„citovaný rozsudek“), že společní nájemci mají stejná práva a povinnosti a že
zánik práva jednoho ze společných nájemců vede (pouze) k rozšíření práv
ostatních společných nájemců. Současně zaujal rovněž právní názor, že k zániku
nájmu výpovědí může dojít i jen vůči jednomu ze společných nájemců; to neplatí
u společného nájmu manželů. Vzhledem k tomu tedy neměli společní nájemci podle
§ 700 obč. zák. – na rozdíl od manželů – v řízení o určení neplatnosti výpovědi
z nájmu bytu ani postavení nerozlučných společníků.
Podle přesvědčení dovolacího soudu lze z uvedených právních názorů vycházet i v
poměrech současné právní úpravy. I nadále proto platí, že společní nájemci bytu
ve smyslu § 2270 odst. 1 o. z. mají v řízení o přezkoumání oprávněnosti
výpovědi z nájmu bytu (§ 2290 o. z.) postavení samostatných společníků (§ 91
odst. 1 o.s.ř.). Nájem bytu může každému z nich – na rozdíl od manželů, kteří
mají jako nositelé společného nájemního práva specifické postavení (§ 745, §
746 o. z.) – skončit samostatně, a to i výpovědí adresovanou (a doručenou)
společně oběma (všem) z nich (srov. odůvodnění citovaného rozsudku). Uvedené se
přitom v oblasti procesního práva projeví právě tím, že účastníky řízení o
žalobě podle § 2290 o. z. nemusí být oba (všichni) společní nájemci bytu,
kterým byla výpověď dána. Jinými slovy řečeno, pro společné nájemce bytu, kteří
nejsou manžely, neplatí, že závěr o (ne)oprávněnosti výpovědi musí pro oba
(všechny) z nich vyznít stejně a že musí být také zajištěno, aby vůči oběma
(všem) z nich byla tato otázka vyřešena rozhodnutím soudu závazně (§ 159a odst.
1 a 4 o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že každý ze společných nájemců, jež nejsou manžely, je
oprávněn domáhat se samostatně přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu
(§ 2290 o. z.) bez ohledu na procesní aktivitu dalších společných nájemců;
další společní nájemci pak nemusejí být účastníky řízení o žalobě podle § 2290
o. z. ani na žalované straně a je v této souvislosti nerozhodné, že výpověď
byla dána společně oběma (všem) společným nájemcům.
S přihlédnutím k řečenému proto neobstojí právní závěr, že podané žalobě na
přezkoumání oprávněnosti Výpovědi (§ 2290 o. z.) nemůže být vyhověno pro
nedostatek věcné legitimace, jelikož řízení se – vedle dovolatele – neúčastnila
rovněž Z. K. jako další společná nájemkyně bytu (§ 2270, § 2271 o. z.), které
(snad) byla Výpověď také dána (adresována a doručena); odkaz odvolacího soudu
na rozsudek Nejvyššího soudu ze 14. září 2017, sp. zn. 26 Cdo 5939/2016, byl v
poměrech souzené věci nepřípadný. Dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
tedy použil dovolatel opodstatněně.
Z řečeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný. Jelikož
dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, bez jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.) jej zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s
ustanovením § 243f odst. 4 věty před středníkem o. s. ř.), aniž se pro
nadbytečnost zabýval namítanou vadou řízení. Protože důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního
stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a podle § 243e odst. 2 věty
druhé o. s. ř. věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst.
1 věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení soudy nepřehlédnou, že byť dovolatel v petitu své žaloby
navrhl, aby soud rozhodl o neplatnosti Výpovědi, je z jejího obsahu zřejmé, že
jde o žalobu podle § 2290 o. z., jíž se domáhá přezkumu oprávněnosti Výpovědi.
Neoprávněná je totiž i výpověď, která je neplatná či zdánlivá (srov. opět již
zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu z 18. ledna 2017, sp. zn. 26 Cdo 4249/2016).
V daném případě je proto třeba formulovat výrok rozhodnutí o věci samé tak, aby
vystihoval, že v řízení je rozhodováno právě o (ne)oprávněnosti Výpovědi, a
nikoli toliko o její (případné) „neplatnosti“, o níž rozhodly oba soudy; to
platí bez zřetele k tomu, že žaloba byla zamítnuta. Na tom nic nemění ani
nesprávné znění žalobního návrhu, neboť petitem žaloby není soud vázán (srov.
usnesení Nejvyššího soudu z 20. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, uveřejněné
pod č. 152/2003 časopisu Soudní judikatura).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 8. 2021
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu