26 Cdo 1516/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry
Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce M. D. S., zastoupeného
advokátkou, proti žalované J. P., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 96/2000, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2003, č.j. 18 Co
378/2002-63, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18.
února 2002, č. j. 5 C 96/2000-44 (poté, co jeho předchozí /vyhovující/ rozsudek
ze dne 1. listopadu 2000, č. j. 5 C 96/2000-10, byl k odvolání
žalované zrušen usnesením Městského soudu v Praze /odvolacího soudu/ ze dne 18.
září 2001, č. j. 17 Co 408/2001-27, a jeho usnesení ze dne 22. října 2001, č.
j. 5 C 96/2000-29, jímž bylo řízení zastaveno, bylo k odvolání žalobce zrušeno
usnesením odvolacího soudu ze dne 11. ledna 2002, č.j. 17 Co
752/2001-36, a věc byla v obou případech vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení), zamítl žalobu se žádostí, aby žalovaná byla povinna vyklidit do
jednoho roku od právní moci rozsudku „prostory označené jako byt č. 12, IV.
kategorie, ve IV. podlaží (3. patře) domu čp. 386 v M. ul. č. 1 v P.,
sestávající ze 3 místností kolaudovaných jako 2 pokoje a kuchyň a dalších
prostor užívaných společně s další uživatelkou pí. H. B., tj. předsíně,
WC a koupelny“ (dále též jen „předmětné prostory“, resp.
„předmětný byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“). V návaznosti na rozhodnutí ve
věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 7. února 2003,
č.j. 18 Co 378/2002-63, citovaný rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, vzal za
prokázáno, že žalobce je vlastníkem předmětného domu, že podle kolaudačního
stavu šlo ve IV. podlaží (3. patře) předmětného domu o byt o čtyřech pokojích a
kuchyni s příslušenstvím, že tento byt byl podle § 23 odst. 1 zákona č.
138/1948 Sb., o hospodaření s byty, administrativně
rozdělen, že bytový referát Obvodního národního výboru v P. výměrem ze dne 27.
února 1952 přikázal s odkazem na ustanovení § 2 odst. 1 zákona č.
138/1948 Sb. manžela žalované V. P. za nájemníka do bytu vzniklého z
rozděleného bytu p. B. R. (příslušenství společné), tj. do části původního
čtyřpokojového bytu sestávající ze dvou pokojů a kuchyně se společným
příslušenstvím, že nájemní poměr k uvedeným obytným místnostem se společným
příslušenstvím pod uzavřením byl manželu žalované založen nájemní smlouvou s
vlastníkem domu podle § 2 zákona č. 138/1948 Sb., že manžel žalované dne 8.
května 1995 zemřel a že dne 8. ledna 1999 vzal Obvodní úřad městské části P. na
vědomí přechod nájmu bytu na žalovanou. Na tomto skutkovém základě odvolací
soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že soubor obytných
místností včetně příslušenství, které žalovaná užívá, tj. předmětné prostory,
netvoří byt podle kolaudačního rozhodnutí, neboť jde o část jednoho
kolaudovaného bytu, který byl tzv. administrativně rozdělen. Odvolací soud však
neshledal žádný rozpor mezi tím, jak mají být předmětné prostory podle
kolaudačního rozhodnutí užívány, a tím, jak je žalovaná skutečně užívá (k
trvalému bydlení), a to vzhledem k tomu, že nedošlo ke stavebním úpravám, které
by doprovázely administrativní rozdělení bytu. Poukaz žalobce na jím uváděná
rozhodnutí Nejvyššího soudu nepovažoval za přiléhavý s odůvodněním, že tato
rozhodnutí řeší jinou právní situaci. Poté uzavřel, že žalovaná se po smrti
manžela stala nájemkyní dvou pokojů a kuchyně se společným příslušenstvím a že
nebyl-li uvedený nájemní vztah právně relevantním způsobem ukončen, nelze
žalobě na vyklizení předmětných prostor vyhovět.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a odst. 3 zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„o.s.ř.“). V dovolání obsáhle zrekapituloval průběh řízení v projednávané věci,
obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a vytkl odvolacímu soudu nesprávné právní
posouzení věci s tím, že napadené rozhodnutí je v rozporu se stávající
judikaturou Nejvyššího soudu, jmenovitě s jeho rozhodnutími ze dne 14. prosince
2000, sp. zn. 26 Cdo 2758/99, a ze dne 29. března 2001, sp. zn. 20 Cdo 1183/99. Nesouhlasil s názorem, že závěry vyslovené v uvedených
rozsudcích dovolacího soudu na daný případ nedopadají, byť připustil, že daný
případ se od jimi řešených věcí odlišuje ve dvou směrech. První odlišnost
spočívá v tom, že relevantními právními normami není zákon o hospodaření s byty
a občanský zákoník platný od r. 1964, ale předpisy dřívější,
účinné v letech 1947 – 1950, kdy byly předmětné prostory přiděleny jako byt
manželu žalované, tj. zákony č. 163/1946 Sb. a č. 138/1948 Sb. Soudy obou
stupňů se však nevypořádaly s tím, že oba zákony hovoří o uzavření nájemní
smlouvy k bytu, aniž by definovaly, co je bytem, rozlišují však mezi
bytem a místností. Dovolatel nenašel definici bytu ani v jiných
tehdy platných předpisech a právní literatuře. Dle jeho názoru se
tedy na projednávaný případ plně vztahuje názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího
soudu sp. zn. 26 Cdo 2758/99, že i přikázání nájemníka bylo stanoviskem
státního orgánu vykonávajícího státní správu v oblasti bytového hospodářství, a
nikoli právoplatným rozhodnutím. Ve prospěch tohoto názoru dle dovolatele
svědčí i ustanovení § 23 zák. č. 138/1948 Sb., z něhož nevyplývá, že by bylo
možné přikázat jako byty jednotlivé místnosti. Potud považuje dovolatel za
nesprávný závěr odvolacího soudu, že „podle těchto norem byl bytový referát
zmocněn místním národním výborem k tomu, aby administrativně právním
rozhodnutím zřídil z jednoho bytu dva nebo více bytů na náklad obce a aby takto
vytvořené byty přikázal nájemníkům“. Žalobce má za to, že v daném případě
nedošlo k právoplatnému přikázání nájemníka, neboť tento byl přikázán do
objektu, který nesplňoval náležitosti k tomu, aby s ním mohlo být takto
zacházeno. Rozhodnutí o přikázání bylo tedy nulitním právním aktem a tuto
nulitnost nemůže zhojit ani presumpce správnosti administrativního rozhodnutí. Druhá odlišnost posuzovaného případu spočívá v tom, že zatímco v citovaném
rozsudku Nejvyššího soudu šlo o sloučení dvou bytů, v posuzované věci jde o
postup opačný, kdy z kolaudované jednotky byly vyčleněny některé místnosti k
výlučnému užívání některého nájemce, další pak byly ponechány v užívání více
nájemců, aniž by došlo ke stavebním změnám nebo jen formální rekolaudaci.
Na
rozdíl od odvolacího soudu, který pokládal uvedenou odlišnost za zásadní,
domnívá se dovolatel, že závěry uvedeného rozsudku dovolacího soudu lze
zobecnit tak, že „pokud kolaudovaný stav bytu dle příslušných stavebních
předpisů nesouhlasí se stavem popsaným v administrativním rozhodnutí
zakládajícím právo k uzavření nájemní smlouvy a pokud následně není tento
rozpor odstraněn novým administrativním rozhodnutím z oblasti stavebního řádu,
nemůže dojít ke vzniku platného nájemního vztahu k bytu, neboť předmět tohoto
nájemního vztahu neexistuje.“ Polemizuje též s názorem odvolacího soudu, že v
žádném ustanovení není stanoveno, že by byt musel být užíván pouze příslušníky
jedné domácnosti, neboť dle jeho přesvědčení by takový názor vedl k
neudržitelné konstrukci částečného práva společného nájmu k některým částem
bytu. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil
k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením
věci odvolacím soudem a – vzhledem k obsahu dovolání – navrhla, aby dovolání
bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.)
shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem
řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního
zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je podle § 237 odst. 1 písm.
b) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil
(v pořadí druhé) rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (ve svém prvním –
vyhovujícím – rozsudku) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu,
který dřívější rozhodnutí zrušil. Za této situace se již dovolací soud
nezabýval otázkou přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (ve
spojení s ustanovením § 237 odst. 3 o.s.ř.).
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v
dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady
nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Dovoláním nebyla zpochybněna správnost skutkových zjištění odvolacího soudu, a
proto dovolací soud vychází ze skutkového stavu věci zjištěného v řízení před
soudy obou stupňů.
Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.,
jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení je nesprávné, jestliže
odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně
ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové
konkretizaci uplatněného dovolacímu důvodu je předmětem dovolacího přezkumu
posouzení správnosti právního názoru odvolacího soudu, že žalované svědčí
právní důvod užívání předmětných prostor (jež nejsou bytem ve smyslu
kolaudačního rozhodnutí), založený jejímu manželovi výměrem bytového referátu
bývalého Obvodního národního výboru v P. ze dne 27. února 1952 ve spojení s
nájemní smlouvou uzavřenou s vlastníkem domu podle § 2 zákona č. 138/1948 Sb.
Podle § 2 odst. 1 věty první zákona č. 163/1946 Sb., o mimořádných opatřeních
bytové péče, vlastníci domů jsou povinni pronajmouti byty, podléhající
ohlašovací povinnosti, osobám, které jim přikáže místní národní výbor.
Podle § 2 odst. 1 věty první zákona č. 138/1948 Sb., o hospodaření s byty, pro
byt, podléhající ohlašovací povinnosti, přikáže místní národní výbor nájemníka,
jemuž je vlastník domu povinen byt odevzdati. Podle odst. 3 téhož ustanovení
přikázáním za nájemníka vstupuje přikázaná osoba, je-li byt vyklizen, dnem, kdy
byla o přikázání vyrozuměna, jinak dnem skutečného vyklizení, v nájemní poměr s
vlastníkem domu, leč by ve lhůtě stanovené v odstavci 2 ohlásila místnímu
národnímu výboru, že nemá o byt zájem. Nedojde-li k dohodě o podmínkách nájemní
smlouvy, rozhodne okresní národní výbor.
Podle bodu 2 vyhlášky č. 1152/1948 Ú. l. I., kterou se vydávají předpisy k
provedení zákona č. 138/1948 Sb., se bytem ve smyslu zákona rozumějí jednotlivá
místnost nebo soubor místností, jsou-li podle rozhodnutí stavebního úřadu
určeny k bydlení a mohou-li sloužiti tomuto účelu jako samostatné bytové
jednotky. Nedostatek kuchyně nebo vedlejších místností, jako např. předsíně,
záchodu a pod., není povaze místnosti nebo jejich souboru jako samostatné
bytové jednotky na překážku. Jsou proto bytem podle zákona i tzv. garsoniéry,
jakož i pokojíky ve svobodárnách. Podle dobové literatury (srov. Schwarz, E. a
kol.: Hospodaření s byty, Praha 1952) se za bytovou jednotku považovaly uvedené
místnosti či soubory místností i tehdy, chyběla-li u nich kuchyně nebo vedlejší
místnosti, zejména předsíň, spíž apod. nebo jiné příslušenství, jako sklep,
půda apod., anebo byly-li některé vedlejší místnosti, jako předsíň, koupelna,
záchod apod. společné pro několik bytů.
Odkaz dovolatele na ustanovení § 23 zák. č. 138/1948 Sb. není přiléhavý, neboť
toto ustanovení upravuje dělení bytů, které předpokládá stavební úpravy (srov.
též bod 158 vyhlášky č. 1152/1948 Ú. l. I.), a proto na daný případ nedopadá.
Za platnosti zákona č. 138/1948 Sb. (i pozdějšího zákona č. 67/1956 Sb.)
vznikal nájemní poměr k bytům, které nebyly vyňaty z přidělovacího práva
výkonného orgánu národního výboru, tím, že národní výbor přikázal pro byt
nájemníka. Přikázáním vstupovala přikázaná osoba v nájemní poměr s vlastníkem
domu. Právní poměr zde vznikal úředním výrokem a vůle osob, které se stávaly
stranami zakládaného nájemního poměru, byla vyloučena z vlivu na jeho založení
(srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 49/1959 Sbírky rozhodnutí
československých soudů).
Z uvedeného pro projednávanou věc vyplývá, že přikázáním nájemce do části tzv.
administrativně rozděleného bytu mohlo vzniknout podle tehdy platných právních
předpisů právo nájmu bytu. Nezbývá než uzavřít, že na základě výměru bytového
referátu bývalého Obvodního národního výboru v P. ze dne 27. února 1952 (jehož
existence je nesporná a jehož právní moc a vykonatelnost nebyly v řízení
zpochybněny) vzniklo manželu žalované právo nájmu bytu, které se podle
přechodných ustanovení § 498 a § 501 k zákonu č. 40/1964 Sb.,
občanskému zákoníku, změnilo na právo společného užívání bytu manžely, a podle
§ 871 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele
provedené zákonem č. 509/1991 Sb., se změnilo na právo společného nájmu bytu
manžely.
K dovolacím námitkám žalobce lze dodat, že již v rozsudku ze dne 17. prosince
1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 11/2000 (dále jen „R 11/2000“), dovolací soud vyslovil názor,
že mimo rámec správního soudnictví soud není oprávněn zkoumat věcnou správnost
správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt),
zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda
je pravomocný nebo vykonatelný. V usnesení ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo
1183/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 17, pod č.
C 1183, pak dovolací soud zaujal stanovisko, že pro akt věcně vadný nebo
nezákonný platí presumpce jeho správnosti. Nejde-li tedy o nicotný správní akt
(paakt), platí i v případě věcné vadnosti či nezákonnosti rozhodnutí správního
orgánu, že pokud jím bylo rozhodnuto o otázce, jež má povahu otázky předběžné
pro rozhodnutí soudu, soud z něj vychází (§ 135 odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní teorií a soudní praxí byl a je i nyní pokládán za nicotný správní akt
vydaný k tomu \"absolutně\" nepříslušným orgánem, přičemž za takový se obecně
pokládá správní orgán, který podle svého zákonného vymezení není oprávněn (není
v jeho pravomoci) o určité věci rozhodnout, buď proto, že tato pravomoc byla
právním řádem svěřena výhradně jinému orgánu (soudnímu nebo správnímu), nebo
proto, že nebyla výslovně přiznána ani jemu, ani jinému orgánu. Nicotnost v
uvedeném smyslu je přičítána zejména správnímu aktu vydanému tzv. absolutně
věcně nepříslušným orgánem, to jest orgánem, do jehož kompetence věc z hlediska
kategorizace správních úřadů nespadá. Z dobové literatury se k uvedenému názoru
hlásí např. Hoetzel, J. in: Československé správní právo, část všeobecná,
Melantrich, Praha 1937, str. 289 - 290; pro současné období lze pak poukázat
např. na dílo Hendrych, D.: Správní právo - obecná část, Nakladatelství C.H.
Beck/SEVT, Praha 1994, str. 65. V dobové soudní praxi pak byla
absolutní věcná nepříslušnost správního orgánu zmiňována jako důvod nicotnosti
správního aktu, např. v rozhodnutích uveřejněných ve Sbírce nálezů Nejvyššího
správního soudu ve věcech administrativních pod čísly 1457/1922, 10303/1933 a
627/1941; pro současné období shodné závěry obsahují např. rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 10. 3. 1995, sp. zn. 6 A 28/94, uveřejněný v
časopise Správní právo č. 5, ročník 1996, pod číslem 126, a rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 31. 3. 1995, sp. zn. 7 A 129/1994, uveřejněný v časopise
Soudní judikatura ve věcech správních č. 7, ročník 1998, pod číslem 239 (srov.
odůvodnění výše citovaného rozhodnutí R 11/2000).
Pro daný případ tento závěr znamená, že i kdyby rozhodnutím místního
(obvodního) národního výboru vydaným podle § 2 odst. 1 zákona č. 138/1948 Sb.
byl přikázán nájemník do prostor, které neměly povahu bytu, bylo by nutno i z
takového rozhodnutí vycházet. Takovéto rozhodnutí by sice bylo věcně nesprávné,
tudíž vadné, ale nebylo by možné je považovat za nicotný správní akt, který by
neměl žádné právní účinky (shodně srov. citované rozhodnutí R 49/1959 i
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2185/2003).
Z uvedeného je zřejmé, že závěry vyslovené v rozsudcích Nejvyššího
soudu sp. zn. 26 Cdo 2758/99 a sp. zn. 20 Cdo 1183/99, na které
odkazuje dovolatel, nejsou významné pro rozhodnutí v této věci, a dovolací
argumentace v tomto směru proto nemůže obstát. Podstatné v této souvislosti je
především to, že v žádném případě nelze závěry o povaze a účincích rozhodnutí
správního orgánu, jímž tento orgán podle § 56 odst. 2 zákona č. 41/1964 Sb., o
hospodaření s byty, udělil souhlas ke sloučení bytů, uplatnit ve vztahu k
rozhodnutí o přikázání nájemníka podle zákonů č. 163/1946 Sb. a č.
138/1948 Sb. Rovněž polemika dovolatele s názorem, že v žádném ustanovení
právních předpisů není stanoveno, že by byt musel být užíván pouze
příslušníky jedné domácnosti, není způsobilá otřást správností
napadeného rozhodnutí.
Se zřetelem k výše uvedenému lze učinit závěr, že dovolateli se
prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud
proto dovolání podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalované
nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by
jinak měla proti dovolateli právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. září 2004
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu