26 Cdo 1526/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra
ve věci žalobkyně P. Č., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) M. K. a 2) J.
K., zastoupeným advokátkou, o zaplacení částky 17.700,- Kč s příslušenstvím a o
určení, že povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění přiměřeného
náhradního bytu, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 9 C 49/2001, o
dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. října
2004, č. j. 19 Co 390/2003-113, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě
nákladů dovolacího řízení částku 1.975,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od
právní moci tohoto rozsudku.
Okresní soud v Jihlavě (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
25. června 2003, č. j. 9 C 49/2001-89, zastavil řízení o zaplacení částky
15.471,86 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu na určení, že povinnost
žalovaných vyklidit „byt č. 3 o velikosti 3+1 s příslušenstvím, nacházející se
v 2. poschodí domu čp. 1965 na Š. v J.“ (dále jen „předmětný byt“, resp.
„byt“), není vázána na zajištění bytové náhrady (výrok III.) a rozhodl o
nákladech řízení účastníků (výroky II., IV. a V.).
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne
11. října 2004, č. j. 19 Co 390/2003-113, změnil citovaný rozsudek soudu
prvního stupně v napadeném výroku III. tak, že určil, že povinnost žalovaných
vyklidit předmětný byt „není vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu,
ale na zajištění přístřeší“. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před
soudy obou stupňů.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že
pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 5. března 1993, č. j. 7
C 58/93-12, jímž bylo přivoleno k výpovědi F. H. (tehdejšího pronajímatele
bytu) z nájmu žalovaných k předmětnému bytu z důvodu podle § 711 odst. 1 písm.
a/ a f/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání
výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“), byla vyklizovací povinnost
žalovaných z bytu podmíněna podle § 712 odst. 2 věty druhé obč. zák. zajištěním
přiměřeného náhradního bytu. Dále zjistily, že následně žalovaní přestali
platit náhradu za užívání bytu ve výši nájemného a záloh na služby poskytované
s užíváním bytu (dále jen „nájemné“), že za dobu od ledna 2000 do prosince 2000
jim vznikl dluh na nájemném v částce 17.700,- Kč, že po podání žaloby postupně
uvedený dluh uhradili a že poslední splátku na dluh poskytli až v roce 2003.
Soudy obou stupňů pak dovodily, že byl-li žalovaným nájem bytu vypovězen a v
návaznosti na to jim byla stanovena povinnost k jeho vyklizení po zajištění
přiměřeného náhradního bytu, pak určení, že stanovená vyklizovací povinnost
není vázána na tuto bytovou náhradu, připadá v úvahu pouze při změně poměrů, v
jejímž důsledku by trvání na zajištění přiměřeného náhradního bytu pro žalované
bylo v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Na změnu poměrů
pak odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – usoudil z toho, že
žalovaní jako osoby, jejichž nájemní poměr skončil, soustavně a dlouhodobě
neplatili žalobkyni nájemné a tím neplnili povinnosti, které pro ně vyplývají z
ustanovení § 712a obč. zák. Současně dovodil, že pro účely posouzení změny
poměrů není rozhodující dodatečná úhrada dlužné částky, provedená navíc ve
splátkách až po podání žaloby (poslední splátka dluhu byla zaplacena až v roce
2003). Dále dovodil, že neplatili-li žalovaní nájemné po dobu delší než tři
měsíce, pak v případě, kdy by soud – při existenci nájemního poměru –
přivoloval k výpovědi z nájmu bytu z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč.
zák., bylo by jim přisouzeno pouhé přístřeší. Za této situace uzavřel, že
trvání na zajištění přiměřeného náhradního bytu by bylo v rozporu s dobrými
mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), a proto žalobě na určení vyhověl s tím, že
vyklizovací povinnost žalovaných podmínil zajištěním přístřeší.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost
opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen
„o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadili dovolacímu důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání především namítli, že žaloba na určení je
opodstatněná v případě, kdy by bez požadovaného určení bylo ohroženo právo
žalobkyně nebo kdy by se bez tohoto určení stalo její postavení právně
nejistým, a pokračovali, že v projednávané věci o takový případ nejde. Dále
uvedli, že při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. je zapotřebí
zohlednit okolnosti nejen na straně žalobkyně, nýbrž také na jejich straně.
Přitom podle jejich názoru nebylo zohledněno to, že žalovaná navrhla, že je
ochotna přijmout „i menší než přiměřený náhradní byt“ a že „jednáním žalobkyně
však k dohodě nedošlo a žalobkyně podala žalobu“. Podle názoru žalovaných je
zapotřebí vyřešit pro danou věc podstatnou otázku, tj. zda mohou vedle sebe
existovat rozsudky ukládající jim povinnost byt vyklidit jednak po zajištění
přiměřeného náhradního bytu (rozsudek ve věci sp. zn. 7 C 58/93 Okresního soudu
v Jihlavě) a jednak po zajištění přístřeší (rozsudek ve věci sp. zn. 9 C
49/2001 Okresního soudu v Jihlavě). Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadené
rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že dodatečná úhrada dluhu z titulu
nezaplaceného nájemného nemůže sama o sobě vést k zamítnutí žaloby a že při
posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. je zapotřebí zohlednit rozhodné (ve
vyjádření specifikované) okolnosti na straně obou účastníků. Navrhla, aby
dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 11. října 2004,
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm
rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu
oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího
soudu, jímž byl – v napadeném výroku III. – změněn rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence
uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu tyto vady zjištěny nebyly.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a
jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení o odpovědi na otázky, zda
je v daném případě opodstatněná žaloba na určení, zda vůbec lze takové žalobě
vyhovět, byla-li již žalovaným v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu uložena
vyklizovací povinnost z předmětného bytu po zajištění přiměřeného náhradního
bytu, a zda v řízení o takové určovací žalobě může být při posouzení věci podle
§ 3 odst. 1 obč. zák. právně významné to, že žalovaná navrhla, že je ochotna
přijmout „i menší než přiměřený náhradní byt“ a že „jednáním žalobkyně však k
dohodě nedošlo a žalobkyně podala žalobu“.
Právní vztah, jenž je předmětem sporu v souzené věci, byl mezi účastníky
(dřívějším pronajímatelem bytu a žalovanými) založen pravomocným rozsudkem
Okresního soudu v Jihlavě ze dne 5. března 1993, č. j. 7 C 58/93-12, jímž byla
v souvislosti s přivolením k výpovědi z nájmu bytu z důvodů uvedených v § 711
odst. 1 písm. a/ a f/ obč. zák. žalovaným uložena povinnost byt vyklidit a
vyklizený předat tehdejšímu žalobci do patnácti dnů po zajištění přiměřeného
náhradního bytu. Obsahem tohoto vztahu je právo žalovaných v předmětném bytě
bydlet do zajištění stanovené bytové náhrady a tomu odpovídající povinnost
tehdejšího žalobce (nyní jeho právního nástupce) výkon tohoto práva strpět (§
712 odst. 6 věta první obč. zák.). Je zapotřebí zdůraznit, že toto právo není
již právem nájmu bytu ve smyslu ustanovení §§ 685 a násl. obč. zák., nýbrž jde
pouze o tzv. právo na bydlení, které je časově omezené (§ 712a obč. zák.).
Rovněž na výkon tohoto práva platí obecné ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Dobrými mravy
se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém
vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence,
jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp.
zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu
Soudní judikatura).
Soudní praxe (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 1980, pod pořadovým číslem 25) již dříve dovodila, že podle
ustanovení § 80 písm. c/ o.s.ř. lze určit, že dříve uložená povinnost k
vyklizení bytu není vázána na přidělení náhradního bytu (náhradního ubytování),
došlo-li později (po právní moci rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o vyklizení
bytu po přidělení příslušné bytové náhrady) ke změně poměrů.
Právní názor v citovaném rozhodnutí uvedený je využitelný i poté, co s
účinností od 1. ledna 1992 byl občanský zákoník novelizován zákonem č. 509/1991
Sb. O tom svědčí rozsudek ze dne 27. října 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99,
uveřejněný pod č. 45 v sešitě č. 7 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, v němž Nejvyšší soud dovodil, že za splnění předpokladu změny
poměrů, v jejímž důsledku by výkon práva vyklizovaným (trvání na zajištění
určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) byl v rozporu s dobrými mravy
(§ 3 odst. 1 obč. zák.), může soud – podle § 80 písm. c/ o.s.ř. – určit, že
dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové
náhrady (pro úvahu o změně poměrů je rozhodující porovnání stavu v době
rozhodování soudu se stavem v době, kdy bylo rozhodnuto o vyklizení bytu s
vázaností na zajištění /přiměřeného/ náhradního bytu). V takovém řízení nejde o
znovuprojednání věci (čemuž brání ustanovení § 159 odst. 3 o.s.ř. /nyní § 159a
odst. 5 o.s.ř./); jeho podstatou je určení, zda výkon práv a povinností, tak,
jak byly založeny předchozím rozhodnutím, není v důsledku později změněných
poměrů na straně vyklizované osoby v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč.
zák.). Je-li tomu tak, může soud tento nárok zcela odepřít, příp. rozhodnout o
změně formy bytové náhrady. Zde je třeba připomenout, že po změnách, které byly
v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rozhodování soudů o
bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění;
lhůtou k vyklizení bytu je pouze příslušný časový úsek (do „patnácti dnů“ od
právní moci rozsudku, do „patnácti dnů“ od zajištění náhradního bytu apod.), po
jehož uplynutí je žalovaný povinen byt ve smyslu ustanovení § 160 odst. 1 a 3
o.s.ř. vyklidit (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28).
Při posuzování otázky změny poměrů na straně žalovaných jako vyklizovaných osob
nelze přehlédnout, že neplacení nájemného či úhrady za plnění poskytovaná s
užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce, jako jediný v občanském zákoníku
výslovně uvedený případ hrubého porušování povinností nájemce vyplývajících z
nájmu bytu, je samostatným důvodem pro vypovězení práva nájmu bytu (srov. § 711
odst. 1 písm. d/ obč. zák.). Lze-li z důvodu uvedeného v § 711 odst. 1 písm. d/
obč. zák. postihnout výpovědí právo nájmu bytu, navíc ve smyslu § 712 odst. 5
věty první obč. zák. bez dalšího pouze s vázaností na zajištění přístřeší
(náhradní byt /nikoli však přiměřený náhradní byt/ může soud v tomto případě
přisoudit jen jde-li o rodinu s nezletilými dětmi a jsou-li pro to důvody
zvláštního zřetele hodné – srov. § 712 odst. 5 věta druhá obč. zák.), musí být
tím spíše v podobné situaci postižitelné pouhé právo na bydlení po přivolení k
výpovědi z nájmu bytu. Opačný závěr by vedl k tomu, že nájemce bytu, jemuž by
mohlo být za této situace vypovězeno právo nájmu bytu, by měl méně práv než
ten, kdo má pouze časově omezené právo v bytě bydlet; taková osoba by totiž pro
neplacení nájemného či úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu nebyla – na
rozdíl od nájemce – nijak postižitelná (srov. odůvodnění výše citovaného
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99).
Stejným způsobem byla uvedená otázka řešena rovněž v rozsudcích Nejvyššího
soudu České republiky z 21. září 2000, sp. zn. 26 Cdo 2783/99, 29. listopadu
2000, sp. zn. 26 Cdo 1023/99, 20. června 2001, sp. zn. 26 Cdo 997/2001
(citovaný rozsudek byl uveřejněn v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek
7, pod C 582), 25. března 2002, sp. zn. 26 Cdo 319/2001, 3. dubna 2003, sp. zn.
26 Cdo 2213/2002, a ani v projednávané věci nemá dovolací soud důvodu se od
těchto závěrů odchýlit. V uvedených souvislostech je pro účely posouzení shora
specifikované změny poměrů nerozhodné, že žalovaná byla – pravděpodobně
vzhledem k neplacení nájemného – ochotna přijmout „i menší než přiměřený
náhradní byt“ a že „jednáním žalobkyně však k dohodě nedošlo a žalobkyně podala
žalobu“.
V posuzovaném případě odvolací soud usoudil na změnu poměrů z toho, že žalovaní
jako osoby, jejichž nájemní poměr skončil, soustavně a dlouhodobě neplatili
žalobkyni nájemné a tím neplnili povinnosti, které pro ně vyplývají z
ustanovení § 712a obč. zák.; současně dovodil, že pro účely posouzení změny
poměrů není rozhodující dodatečná úhrada dlužné částky, provedená navíc ve
splátkách až po podání žaloby (poslední splátka dluhu byla zaplacena až v roce
2003). Jestliže poté žalobě na určení vyhověl (s tím, že vyklizovací povinnost
žalovaných podmínil zajištěním přístřeší) s odůvodněním, že v důsledku změny
poměrů by bylo trvání na zajištění přiměřeného náhradního bytu v rozporu s
dobrými mravy (v případě, kdy by soud – při existenci nájemního poměru –
přivoloval k výpovědi z nájmu bytu z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč.
zák., bylo by žalovaným přisouzeno pouhé přístřeší), lze jeho rozhodnutí
pokládat za správné a odpovídající ustálené judikatuře.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
nebyl použit opodstatněně.
Jelikož se žalovaným prostřednictvím užitého dovolacího důvodu nepodařilo
zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud – aniž ve věci
nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§
243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal
žalované, kteří nebyli v dovolacím řízení úspěšní, k náhradě nákladů dovolacího
řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání
prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce
1.900,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky
náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst.
1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 1. března 2006
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu