NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 26 Cdo 1587/2008-119
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců: 1) MUDr. M. K. a 2) D. K., zastoupených JUDr. Robertem Jehnem, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská 32, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, IČ: 00064581, se sídlem úřadu v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupenému JUDr. Světlanou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 18, o 214.901,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 35/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2007, č. j. 55 Co 299/2007-92, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.840,- Kč k rukám JUDr. Světlany Zvolánkové, advokátky se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 18, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobci požadovali, aby jim žalovaná zaplatila částku 214.901,- Kč s příslušenstvím. Uvedli, že smrtí otce žalobce dne 19. 5. 2002 na ně přešlo právo nájmu bytu o velikosti 2+1 s příslušenstvím, nacházejícího se ve čtvrtém podlaží domu č. p. 16 v P., ulice Žatecká, k. ú. J., náležejícího do vlastnictví žalované (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“). Se souhlasem pronajímatelky městské části P., která v rámci přenesené působnosti dům spravovala, provedli na své náklady stavební úpravy bytu. Dům byl v roce 2002 rozdělen na bytové jednotky a kupní smlouvou z 26. 11. 2003 žalovaná převedla bytovou jednotku, ve které se nacházel byt užívaný žalobci jako nájemci, do jejich vlastnictví za kupní cenu 456.950,- Kč. Ačkoliv tím došlo k zániku jejich nájemního práva k bytu, žalovaná jim odmítá uhradit částku odpovídající zhodnocení její věci, k němuž došlo stavebními úpravami a které podle znaleckého posudku činí 214.901,- Kč. Za nevýznamnou považovali skutečnost, že kupní cena bytové jednotky ke stavebním úpravám nepřihlížela.
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem z 3. 4. 2007, č. j. 11 C 35/2006-67, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci se domáhají vůči žalované nároku podle § 667 odst. 1 občanského zákoníku (dále „obč. zák.“). Jde však o ustanovení upravující výlučný vztah nájemce a pronajímatele a žalované jako obci nesvědčí věcná legitimace, neboť svěřila svoje práva v rámci přenesené působnosti městské části. Kromě toho je třeba § 667 obč. zák. vykládat ve spojení s § 710 obč. zák. tak, že nájemce se může domáhat na pronajímateli toho, o co se zvýšila hodnota jeho věci stavebními úpravami, které sám hradil a pronajímatel odsouhlasil, jen dojde-li ke skončení nájmu bytu dohodou nebo výpovědí. Při něm zůstane zhodnocený byt v domě ve vlastnictví pronajímatele, jenž se tak obohatí. V daném případě byla však bytová jednotka převedena na nájemce (žalobce) i se zhodnocením, které se také odrazilo v kupní ceně, za kterou ji následně prodali.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem z 9. 10. 2007, č. j. 55 Co 299/2007-92, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Poukázal na to, že z ustálené judikatury v obdobných sporech (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. 1. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1249/2005) vyplývá, že věcně legitimována je jak obec hlavní město Praha, jako vlastník nemovitosti, tak městská část Praha 1, jako její správce.
Ztotožnil se s výkladem § 667 odst. 1 obč. zák. Zdůraznil, že bytová jednotka, v níž se nacházel byt zhodnocený stavebními úpravami, přešla do vlastnictví žalobců, zhodnocení se neprojevilo v kupní ceně, kterou žalobci žalované zaplatili, a tudíž soud prvního stupně nepochybil, když žalobcům právo na zaplacení protihodnoty za zvýšení hodnoty bytu nepřiznal. K odkazu žalobců na rozhodnutí Městského soudu v Praze z 1. 6. 2005, sp. zn. 13 Co 111/2005, uvedl, že se jednalo o skutkově odlišnou věc („započítání neodbydleného nájemného na kupní cenu dohodou smluvních stran“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání s odůvodněním, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a)], a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci § [241a odst. 2 písm. b)]. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřují v otázce, zda je aplikace § 667 odst. 1 obč. zák. omezena jen na případy skončení nájmu podle § 710 obč. zák. Namítají nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu, který pouze konstatoval, že soud prvního stupně nepochybil, aniž vyložil, na základě jakých právních úvah k tomuto závěru dospěl.
Nesouhlasí s omezením aplikace § 667 odst. 1 obč. zák. pouze na případy skončení nájmu podle § 710 obč. zák., neboť ze zákona nic takového nevyplývá. Připomínají, že náhrada za zhodnocení bytu přitom není bezdůvodným obohacením, které vyžaduje, aby na straně pronajímatele došlo k obohacení na úkor nájemce, a je tak irelevantní, zda se zhodnocení bytu odrazilo v kupní ceně bytové jednotky. Ta byla stanovena dohodou stran a bylo zcela na vůli žalované, za kolik ji prodá. K tíži žalobců nemůže jít skutečnost, že žalovaná zhodnocení bytu nevyužila.
Poukazují na rozsudek Městského soudu v Praze z 1. 6. 2005, sp. zn. 13 Co 111/2005, z něhož vyplývá, že nárok podle § 667 odst. 1 obč. zák. je dán, i když nájem skončil uzavřením smlouvy o převodu bytu, a že uplatnění předmětného nároku, jenž nebyl zohledněn v kupní ceně, není v rozporu s dobrými mravy. O možnosti aplikace § 667 odst. 1 obč. zák. i v jiných případech skončení nájmu než podle § 710 obč. zák. svědčí i rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 24 Co 287/98, v němž dovodil, že po smrti nájemce se náhrada zhodnocení věci stane předmětem dědictví, stejně jako rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 314/2004, kdy nájem nebytových prostor skončil uplynutím doby.
Namítají rozpor v argumentaci odvolacího soudu, který se nejprve ztotožnil s hodnocením soudu prvního stupně, že na daný případ nelze § 667 odst. 1 obč. zák. aplikovat, a následně uvedl, že se zhodnocení bytu neodrazilo v jeho kupní ceně. Navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se vyjádřila k dovolání tak, že právní posouzení věci odvolacím soudem je správné a odkazy na rozhodnutí soudů nejsou případné, neboť se v nich řešily věci s jiným skutkovým základem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 30. 6. 2009 (čl. II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.) – dále „o.s.ř.“.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včas řádně zastoupeni advokátem. Dovolání není přípustné podle § 237 odst. písm. b) o.s.ř. neboť rozsudku soudu prvního stupně nepředcházelo zrušující rozhodnutí odvolacího soudu. Není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť řešení žalobci předestřené právní otázky (aplikace § 667 odst. 1 obč. zák. jen na případy skončení nájmu podle k § 710 obč. zák.) by nemělo vliv na věcnou správnost rozsudku odvolacího soudu. Procesní otázku, která by činila rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, žalobci v dovolání neuvedli. Rozsudek, resp. jeho odůvodnění, neshledává dovolací soud nepřezkoumatelným. Odvolací soud svůj právní názor vyložil – že aplikace § 667 odst. 1 obč. zák. není na místě vzhledem ke způsobu skončení nájmu žalobců, a dále, že žalovanou částku by jim nebylo možné přiznat (rozumí se ani za použití tohoto ustanovení) z toho důvodu, že bytovou jednotku nabyli od žalované za kupní cenu, která k jejímu zhodnocení stavebními úpravami žalobců nepřihlížela. Tuto skutečnost žalobci v dovolání nezpochybňují. Žalobci tak podle § 667 odst. 1 obč. zák. požadovali protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota věci náležející žalované, ale současně připustili, že tuto hodnotu popsaným způsobem převodu bytové jednotky již od žalované získali zpět. Vzhledem k tomu je zcela bezvýznamný jejich argument, že žalovaná měla požadovat za bytovou jednotku cenu vyšší, vycházející i z provedených stavebních úprav. Odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu z 26. 2. 2004, sp. zn. 28 Cdo 314/2002, neobstojí, neboť jím nebylo řešeno skončení nájmu převodem vlastnictví pronajaté věci na nájemce.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalované vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.). Ty představují odměnu advokátky za vyjádření k dovolání podané podle § 3 odst. bod 5. a odst. 3 ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a čl. II vyhl. č. 277/2006 Sb. ve výši 10.400,- Kč, paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a čl. II vyhl. č. 276/2006 Sb. a činí celkem včetně daně z přidané hodnoty ve výši 20% (§ 137 odst. 3 o.s.ř.) 12.840,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o.s.ř.
Nesplní-li žalobci dobrovolně povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. srpna 2010 JUDr. Marie R e z k o v á, v. r. předsedkyně senátu