26 Cdo 1249/2005

26 Cdo 1249/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z

předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry

Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně městské části P., proti

žalovaným 1) J. S. a 2) J. S., zastoupeným advokátkou, o přivolení k výpovědi

z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 89/2002, o

dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu

2004, č. j. 13 Co 327/2004-81, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. června 2004,

č. j. 23 C 89/2002-55, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu „bytu 2.

kategorie o velikosti 4+1 se základním příslušenstvím, nacházejícího se v 6.

nadzemním podlaží domu čp. 1097 v k. ú. P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp.

„byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), kterou dala žalobkyně žalovaným z důvodu

podle § 711 odst. 1 písm. d/ ve spojení s ustanovením § 719 odst. 1 zákona č.

40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu

bytu (dále jen „obč. zák.“). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne

24. listopadu 2004, č. j. 13 Co 327/2004-81, citovaný rozsudek soudu prvního

stupně změnil tak, že žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu

vyhověl, určil, že nájemní poměr skončí posledním dnem tříměsíční výpovědní

lhůty, která začne běžet prvního dne kalendářního měsíce následujícího po

měsíci, v němž rozsudek nabude právní moci, žalovaným uložil povinnost byt

vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat po uplynutí výpovědní lhůty do patnácti

dnů po zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy

obou stupňů.

Odvolací soud – poté, co dokazování v potřebném rozsahu opakoval (§ 213 odst.

1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené

zákonem č. 30/2000 Sb.) – vzal z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že

předmětný byt žalovaní přestavěli tak, aby vyhovoval potřebám pronajímání jeho

jednotlivých částí, že nyní obsahuje „5+1 s příslušenstvím, a to 2 x WC a 3 x

koupelnu“, že dne 24. července 2000 uzavřel žalovaný smlouvu o zprostředkování

a sjednávání ubytovacích služeb, že ve smlouvě se zprostředkovatel mimo jiné

zavázal zajistit potřebnou propagaci pro poskytování těchto služeb, že

ubytování v předmětném bytě bylo inzerováno také na internetu, že dne 25. ledna

2002 si stěžovaly čtyři obyvatelky předmětného domu na to, že v bytě žalovaní

pronajímají pokoje cizincům a že do povodní v srpnu 2002 nájemci bytů v

předmětném domě běžně vídali a potkávali v domě cizince směřující do bytu

žalovaných za účelem ubytování. Z uvedených skutkových zjištění učinil odvolací

soud skutkový závěr, že žalovaní umožňovali zahraničním turistům užívání části

svého bytu bez písemného souhlasu pronajímatelky; přitom neuvěřil tvrzení

žalovaného, že šlo o bezúplatné užívání části bytu v podobě přátelské úsluhy

opětované těmito lidmi v případech, kdy žalovaný přijede do ciziny. Na tomto

skutkovém základě odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – dovodil,

že je naplněn uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ ve spojení

s ustanovením § 719 odst. 1 obč. zák., neboť žalovaní (jimž svědčí právo

společného nájmu bytu manžely) přenechávali část bytu bez písemného souhlasu

žalobkyně do podnájmu jiným osobám (zahraničním turistům). Současně dovodil, že

není-li pro podnájemní smlouvu předepsána písemná forma, mohla být uzavřena i

ústně či konkludentně. Podle jeho názoru je rovněž nerozhodné, zda šlo o

podnájem úplatný či nikoliv. Za této situace k výpovědi z nájmu bytu přivolil a

s odkazem na ustanovení § 710 odst. 3 a § 711 odst. 2 obč. zák. určil, ke

kterému datu nájemní poměr žalovaných skončí; vyklizovací povinnost žalovaných

z bytu podmínil poskytnutím přístřeší (§ 711 odst. 2 a § 712 odst. 5 a 6 obč.

zák.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, v němž uvedli, že

řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí

ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

V dovolání především zpochybnili správnost závěru o aktivní věcné legitimaci

žalobkyně v dané věci. V této souvislosti uvedli, že je-li vlastníkem

předmětného domu hlavní město Praha, pak z toho, že dům byl vlastníkem (h. m.

P.) svěřen do správy žalobkyně, ještě nevyplývá, že žalobkyně je „z tohoto

důvodu legitimována k tomu, aby vystupovala v postavení žalobce v daném řízení

namísto pronajímatele a vlastníka předmětného bytu“. Dále namítli, že z

provedených důkazů nevyplývá, že by se jakákoliv třetí osoba v jejich bytě

zdržovala „po delší časové období než by byla přiměřená doba pro návštěvu

přátel z ciziny“, a pokračovali, že z občasných krátkodobých návštěv přátel z

ciziny nelze usuzovat na podnájímání bytu jiným osobám. Za nepravdivé (s

ohledem na dlouhodobý negativní vztah k žalovaným a na rozpory ve výpovědích)

pokládají údaje svědků A. H. a Z. J. o tom, že je „kontaktovali cizinci, kteří

se ptali na penzion údajně umístěný v jejich bytě“, že „je pravidelně cizinci

osobně nebo domovním telefonem kontaktovali a ptali se na žalované“ a že

„cizinci mívají v ruce lístek agentury S. C. s poznámkou Penzion, ubytování S.

či S.“. Současně uvedli, že nebylo prokázáno, že by podnajímali celý byt, že

nebyla specifikována část bytu, která měla být podnajímána, že by se třetí

osoba nacházející se v předmětném bytě chovala jako podnájemník bytu nebo jeho

části a že by přijímali jakoukoli úplatu související s návštěvou jejich přátel

z ciziny. Z uvedeného podle názoru dovolatelů vyplývá, že nelze pokládat za

správný závěr o naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ ve

spojení s ustanovením § 719 odst. 1 obč. zák. Navrhli, aby dovolací soud zrušil

napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci

odvolacím soudem. V otázce aktivní věcné legitimace odkázala na ustanovení § 2

zákona č. 131/2000 Sb. a dále na ustanovení § 17 obecně závazné vyhlášky h. m.

P. č. 55/2000 Sb. HMP, kterou se vydává Statut h. m. P., a uvedla, že oblast

nájemních vztahů bezpochyby patří do samostatné působnosti městské části. Dále

uvedla, že přenechání bytu do podnájmu jiným osobám vyplynulo nejen ze

svědeckých výpovědí, nýbrž i ze smlouvy o zprostředkování a sjednávání

ubytovacích služeb ze dne 27. července 2000 a dále také z inzerce na internetu.

Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.

Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963

Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,

dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti

tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle

dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních

právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 24. listopadu 2004,

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm

rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou

provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými

– účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního

zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je jím napaden rozsudek,

proti němuž je dovolání podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího

soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými

dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení

§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout

k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229

odst. 3 o.s.ř. (existence těchto vad namítána nebyla a vady tohoto charakteru

nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly

mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).

Dovolatelé existenci posléze uvedené vady namítli a její naplnění spatřují v

tom, že v posuzovaném případě odvolací soud nesprávně vyřešil otázku aktivní

věcné legitimace žalobkyně. V tomto ohledu uplatněné dovolací námitky však

existenci tzv. jiné vady řízení nezakládají a obsahově je lze podřadit pod

dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno především na právním závěru,

že je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ ve spojení s

ustanovením § 719 odst. 1 obč. zák. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §

241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. žalovaní správnost tohoto právního závěru v

dovolání zpochybnili. Současně také namítli, že zde odvolací soud vyšel rovněž

ze skutkového zjištění, které z obsahu spisu nevyplývá. Tím – s přihlédnutím k

obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnili vedle dovolacího důvodu podle

§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. také dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.

Podle § 241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm.

a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1

písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a §

238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového

zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném

dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v

provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat

výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení

§ 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů

nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo,

protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy

prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř.

poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak,

je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně

věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až §

135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné

části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z

hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád,

komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).

Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti

soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze

zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl.

Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani

polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému

svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti

pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy

ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů

nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Především je zapotřebí konstatovat, že v dovolacím řízení lze přezkoumávat

správnost pouze těch skutkových zjištění, z nichž odvolací soud skutečně při

posouzení konkrétní věci vyšel (pro danou věc podstatných skutkových zjištění).

Při posouzení otázky naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm.

d/ ve spojení s ustanovením § 719 odst. 1 obč. zák. byla nepochybně právně

významná skutková zjištění týkající se pobývání třetích osob v předmětném bytě.

Odvolací soud – poté, co důkazy v potřebném rozsahu opakoval – vzal v tomto

směru z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že předmětný byt žalovaní

přestavěli tak, aby vyhovoval potřebám pronajímání jeho jednotlivých částí, že

nyní obsahuje „5+1 s příslušenstvím, a to 2 x WC a 3 x koupelnu“, že dne 24.

července 2000 uzavřel žalovaný smlouvu o zprostředkování a sjednávání

ubytovacích služeb, že ve smlouvě se zprostředkovatel mimo jiné zavázal

zajistit potřebnou propagaci pro poskytování těchto služeb, že ubytování v

předmětném bytě bylo inzerováno také na internetu, že dne 25. ledna 2002 si

stěžovaly čtyři obyvatelky předmětného domu na to, že v bytě žalovaní

pronajímají pokoje cizincům, a že do povodní v srpnu 2002 nájemci bytů v

předmětném domě běžně vídali a potkávali v domě cizince směřující do bytu

žalovaných za účelem ubytování. Dovolací soud přezkoumával správnost těchto

skutkových zjištění (dovoláním rovněž zpochybněných), neboť na jejich základě

zvažoval odvolací soud otázku naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu.

Přitom dospěl k závěru, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z

provedených důkazů nebo z přednesů účastníků vyplynuly, popřípadě vyšly za

řízení najevo, a neopomenul, a to i s přihlédnutím k ustanovení § 205a

odst. 1 a 2 ve spojení s ustanovením § 120 odst. 2 o.s.ř., žádné rozhodné

skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány. Jeho skutkový závěr, že

žalovaní umožňovali zahraničním turistům užívání části svého bytu bez písemného

souhlasu pronajímatelky, aniž šlo o bezúplatné užívání části bytu v podobě

přátelské úsluhy opětované těmito lidmi v případech, kdy žalovaný přijede do

ciziny, je výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad

uvedených v ustanovení § 132 o.s.ř. (ve spojení s § 211 o.s.ř.). Z uvedeného

vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze

namítnout, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle

právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice

správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně

aplikoval.

Podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. pronajímatel může vypovědět nájem bytu

jen s přivolením soudu, jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti

vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za

plnění spojená s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce. Podle § 719 odst.

1 obč. zák. pronajatý byt nebo jeho část lze jinému přenechat do podnájmu na

dobu určenou ve smlouvě o podnájmu nebo bez časového určení jen s písemným

souhlasem pronajímatele. Porušení této povinnosti se považuje za porušení

povinnosti podle § 711 odst. 1 písm. d/. Smlouva o podnájmu upravuje podmínky

skončení podnájmu, zejména možnost dát výpověď ze strany pronajímatele;

nebylo-li dohodnuto jinak, platí, že podnájem lez vypovědět bez uvedení důvodu

ve lhůtě podle § 710 odst. 3. Ve smyslu § 719 odst. 2 obč. zák. podnájem

sjednaný na dobu určitou skončí také uplynutím této doby.

Ustálený výklad institutu podnájmu bytu vychází z toho, že právo uzavřít

smlouvu o podnájmu je jedním z dispozičních oprávnění nájemce bytu; nesvědčí

osobě, jejíž nájemní vztah zanikl, a která v bytě bydlí do zajištění bytové

náhrady (srov. § 712a obč. zák.). Podnájemní vztah je v podstatě zvláštním

případem nájemního vztahu, na jehož základě nájemce přenechává jinému –

podnájemci své nájemní právo k bytu (jeho části). O podnájem nejde proto tehdy,

pronajímá-li byt (jeho část) jinému vlastník domu (bytu). Pronajme-li byt

vlastník, jde o vztah nájmu bytu ve smyslu § 685 a násl. obč. zák. Podnájemní

vztah je vztahem mezi nájemcem a podnájemcem; nedochází zde tedy ke vzniku

právního vztahu mezi podnájemcem a pronajímatelem. Nájemce odpovídá

pronajímateli za řádné užívání bytu (jeho části) podnájemcem; v úvahu přichází

i odpovědnost nájemce za závady a poškození bytu a domu podnájemcem (srov. §

693 obč. zák.), příp. uplatnění výpovědního důvodu pronajímatelem vůči nájemci

podle § 711 odst. 1 písm. c/ obč. zák. pro porušování dobrých mravů

podnájemcem. Podnájem vzniká smlouvou mezi nájemcem a podnájemcem. Zákon

nestanoví obligatorně její písemnou formu; může být tedy uzavřena i ústně,

příp. konkludentně. Smlouvu o podnájmu lze uzavřít jen s písemným souhlasem

pronajímatele. Nedá-li k ní pronajímatel písemný souhlas, bude smlouva o

podnájmu absolutně neplatná (§ 719 odst. 1 věta první, § 39 obč. zák.);

přenechání bytu (jeho části) do podnájmu (bez písemného souhlasu

pronajímatele) je současně výpovědním důvodem podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (§ 719 odst. 1 věta druhá obč. zák.). Projev vůle pronajímatele s

uzavřením smlouvy o podnájmu již nelze – na rozdíl od právní úpravy platné do

31. prosince 1994 – nahradit rozhodnutím soudu ve smyslu § 161 odst. 3 o.s.ř. Naplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ ve spojení s

ustanovením § 719 odst. 1 obč. zák. nelze podmiňovat tím, že toto v zákoně

specifikované protiprávní jednání nájemce trvá i ke dni dání (doručení)

výpovědi, resp. ke dni vyhlášení rozsudku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze

dne 15. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněný pod č. 144 v sešitě č. 12 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). V rozsudcích ze 16. května 2000,

sp. zn. 26 Cdo 250/99, a ze 14. června 2000, sp. zn. 26 Cdo 701/2000, pak

Nejvyšší soud České republiky dovodil, že o porušení povinnosti nájemcem ve

smyslu ustanovení § 711 odst. 1 písm. d/ ve spojení s ustanovením § 719 odst. 1

věty první a druhé obč. zák. jde i v případě, přenechá-li nájemce byt (jeho

část) do podnájmu jiného, aniž by za to získal od podnájemce úplatu. K obsahově

stejnému závěru dospěl rovněž Ústavní soud České republiky v usnesení ze dne

23. září 2004, sp. zn. II. ÚS 142/04, jímž byl odmítnuta ústavní stížnost

podaná mimo jiné také proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu

2003, sp. zn. 26 Cdo 1137/2003. Vzhledem k uplatněným dovolacím námitkám nelze

ani opomenout, že Krajský soud v Hradci Králové již v rozsudku ze dne 1. března

1993, sp. zn. 9 Co 734/92, uveřejněném pod č. 7 v sešitě č.

1 – 2 z roku 1994

Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že za důvody k podání

výpovědi pronajímatele vůči nájemci bytu podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. nelze zpravidla považovat to, že nájemce (který sám v bytě bydlí)

bez souhlasu pronajímatele přijme do bytu další osobu za účelem krátkodobé

návštěvy nebo za účelem soužití s ní ve společné domácnosti, že podnájem se

může týkat jak celého bytu, tak i části bytu, že smlouva o podnájmu může být

uzavřena písemně, ústně i konkludentně a že písemný souhlas pronajímatele musí

být dán vždy (§ 719 odst. 1 obč. zák.). Vzhledem k výslovnému znění zákona (§

719 odst. 1 věta první a druhá ve spojení s ustanovením § 711 odst. 1 písm. d/

obč. zák.) je třeba přenechání bytu (jeho části) nájemcem do podnájmu jinému

kvalifikovat jako „hrubé“ porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, a to rozsudek ze dne 14. června

2000, sp. zn. 26 Cdo 710/2000, a usnesení ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo

1933/99, a dále R 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Ustálená soudní praxe nezaznamenala odklon ani od názoru, že předpokladem pro

uplatnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ a § 719 odst. 1 obč.

zák. není předchozí výzva pronajímatele k odstranění protiprávního stavu (srov.

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99,

uveřejněný pod č. 40 v sešitě č. 6 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek; citovaný rozsudek byl uveřejněn také pod č. 131 v sešitě č. 11 z

roku 2001 časopisu Soudní judikatura).

Také otázka přivolení k výpovědi z nájmu bytu z důvodu podle § 711 odst. 1

písm. d/ ve spojení s ustanovením § 719 odst. 1 obč. zák. za situace, kdy se

protiprávního jednání dopustil jeden z manželů – společných nájemců bytu, byla

v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Nejvyšší soud totiž dovodil, že

mají-li manželé – společní nájemci bytu podle § 703 a násl. obč. zák. – v

řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu postavení nerozlučných společníků

(srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp.

zn. 3 Cdon 122/96, a ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 37/97, uveřejněné

pod č. 56 a 55 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura), je –

vzhledem k jejich nerozlučnému společenství – nerozhodné, který z nich se

protiprávního jednání měl dopustit, resp. že se tohoto jednání nedopustila

žalovaná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2002, sp. zn. 26 Cdo

1537/2000).

V posuzovaném případě zastává dovolací soud názor, že právní posouzení věci

odvolacím soudem lze pokládat za správné, jestliže na základě zjištěného

skutkového stavu věci uvedeného na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí

dovodil, že je naplněn uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/

ve spojení s ustanovením § 719 odst. 1 obč. zák.; právní závěr o naplněnosti

citovaného výpovědního důvodu je totiž v souladu s ustálenou soudní praxí.

Podle § 18 odst. 3 písm. d/ zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve

znění platném v době rozhodování odvolacího soudu, h. m. P. může Statutem

svěřit městským částem rozhodování o pronájmu, převodu a nabytí nemovitých

věcí, včetně vydání nemovitostí podle zvláštních předpisů. Podle § 18 odst. 4

citovaného zákona h. m. P. může Statutem stanovit rozsah rozhodování městských

částí podle odstavce 3. Podle § 2 obecně závazné vyhlášky h. m. P. č. 55/2000

Sb. HMP, kterou se vydává Statut h. m. P., do samostatné působnosti všech

městských částí se nad rozsah stanovený zákonem svěřují záležitosti uvedené v

příloze č. 2 této vyhlášky, tj. i oblast nájmu bytů v domech ve vlastnictví h.

m. P. Podle § 17 téže obecně závazné vyhlášky h. m. P. městské části vykonávají

při nakládání se svěřeným majetkem h. m. P. všechna práva a povinnosti

vlastníka a rozhodují o všech majetkoprávních úkonech v plném rozsahu, není-li

v této vyhlášce stanoveno jinak. Městské části jsou povinny zajišťovat

samostatnou odbornou údržbu svěřeného majetku, odpovídají za technický stav

tohoto majetku a vedou jeho účetnictví, majetkovou a odbornou evidenci. Z

uvedeného jednoznačně vyplývá, že se nelze ztotožnit s dovolací námitkou, že

je-li vlastníkem předmětného domu h. m. P., pak z toho, že dům byl vlastníkem

(h. m. P.) svěřen do správy žalobkyně, ještě nevyplývá, že žalobkyně je „z

tohoto důvodu legitimována k tomu, aby vystupovala v postavení žalobce v daném

řízení namísto pronajímatele a vlastníka předmětného bytu“. Ostatně i soudní

praxe se ustálila v názoru, že městská část je – vedle obce h. m. P. – věcně

pasivně legitimována v restitučním sporu o vydání nemovitostí, s nimiž

hospodaří (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. května 1999, sp. zn. 2

Cdon 748/97, uveřejněný pod č. 64 v sešitě č. 9 z roku 2001 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek; citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 70 v

sešitě č. 7 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura). Zbývá připomenout, že

uvedený závěr přijal Nejvyšší soud v poměrech tehdy platného zákona č. 418/1990

Sb., o h. m. P.; byť se postavení městských částí h. m. P. změnilo zákonem č.

131/2000 Sb., o h. m. P., jenž nabyl účinnosti dne 10. listopadu 2000

(citovaným zákonem byl zrušen předešlý zákon č. 418/1990 Sb., o h. m. P. – §

128 bod 1. zákona č. 131/2000 Sb.), nemají tyto změny vliv na závěry vyslovené

v citovaném uveřejněném rozhodnutí. Dovolací soud již v usnesení ze dne 14.

ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 354/2004, vyjádřil názor, že neexistuje žádný

rozumný důvod, pro který by uvedený závěr neplatil při řešení otázky aktivní

věcné legitimace městské části v řízení o její žalobě na přivolení k výpovědi z

nájmu bytu nacházejícího se v domě ve vlastnictví h. m. P., s nímž městská část

hospodaří jako se svěřeným majetkem. Od tohoto názoru se dovolací soud

neodklání ani v projednávané věci. Ani v tomto směru tedy nebyl dovolací důvod

podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. použit opodstatněně.

Jelikož se žalovaným prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů

podle § 241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř. správnost napadeného

rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž nařídil jednání (§ 243a

odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před

středníkem a odst. 6 o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5

větu první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost,

že úspěšné žalobkyni nevznikly (podle obsahu spisu) prokazatelné náklady, na

jejichž náhradu by měla vůči neúspěšným žalovaným právo.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. ledna 2006

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu